Matematicka
přečtené 553
Svědomí proti násilí
2017,
Stefan Zweig
Spolu s dalšími uživateli prostě jen lituji toho, že jsem četbu této knihy tak dlouho odkládala. Kniha, která mi "sedla" po všech stránkách. Miluju styl psaní Stefana Zweiga a tentokrát mi skutečně vyhovovala i volba tématu. O Kalvínově "experimentu" v Ženevě jsem toho mnoho nevěděla, takže jsem se tu i něco přiučila z historie. Především ale souboj dvou mužů, dvou světonázorů - svědomí proti násilí - popsaný tak brilantně, jak to umí jen Stefan Zweig. Moc děkuji nakladatelství Prostor, že mělo odvahu tento starší text vydat. Pro mě na své aktuálnosti neztratil vůbec nic. Podobné problémy řešíme i dnes, mění se "pouze" kulisy a obsazení. "Ke skutečnému souboji mezi Castelliem a Kalvínem ještě nedošlo. Ale už se podívali jeden druhému do očí dva lidé, kteří si uvědomili, že jsou nesmiřitelnými protivníky. Poznali, že nemohou společně žít ani jedinou hodinu v témže městě, v téže duchovní atmosféře, ale i když se nyní definitivně rozešli a jeden z nich žije v Basileji a druhý v Ženevě, pozorně se navzájem sledují. Castellio nezapomíná na Kalvína, Kalvín nezapomíná na Castellia a jejich mlčení je pouze čekání na rozhodující slovo. Neboť natrvalo nemohou žít v míru ony nejvnitřnější rozpory, které už nejsou jen rozdílnými názory, nýbrž jsou základním svárem světonázorovým; duchovní svoboda nemůže nikdy cítit uspokojení ve stínu diktatury, diktatura se nikdy nemůže bezstarostně vyžívat, dokud v jejím dosahu zůstává se vzpřímenou hlavou třeba i jen jediný nezávislý člověk. Ale vždycky je nutný nějaký popud, aby se toto skryté napětí projevilo navenek. Teprve až Kalvín zapálí Servetovu hranici, vzplanou i slova obžaloby na Castelliových rtech. Teprve až Kalvín vyhlásí válku veškeré svobodě svědomí, vypoví mu Castellio ve jménu svědomí boj na život a na smrt." "Upálení Serveta, jak pochopili okamžitě všichni současníci, bylo morálním mezníkem reformace. V tomto století nebyla sice poprava jednotlivce nic nezvyklého; od pobřeží Španělska až daleko nahoru k Severnímu moři a Britským ostrovům jsou tehdy pro slávu Kristovu pohlcováni ohněm nesčíslní kacíři. Tisíce a tisíce bezbranných lidí jsou ve jménu rozličných jedině pravověrných církví a sekt vlečeny na popraviště, upalovány, stínány, rdoušeny nebo topeny. "Kdyby došlo k takovému vybíjení, neřeknu ani koní, nýbrž jen prasat," praví se v Castelliově kacířské knize, "považoval by to každý panovník za velikou ztrátu." Ale jsou to jen lidé, co jsou takto vyhlazováni, proto nikoho ani nenapadne sčítat oběti. "Nevím," povzdychne si Castellio v zoufalství, neboť nemohl pochopitelně ještě tušit a předvídat naše válkychtivé století, "zda bylo kdy v některé době prolito tolik krve jako v naší."... celý text
Prázdniny v Evropě
2019,
Ladislav Zibura
Mám Ladislava Ziburu a jeho knihy i besedy ráda. U této knihy mi ale přišlo, jestli už by se neměl posunout do další životní fáze. Ta osamělost z toho "čouhala" na mnoha místech. A přitom stačilo sednout do jakéhokoliv dopravního prostředku a dojet za svou přítelkyní... Asi nelze být celý život "mladým vtipným cestovatelem"... V této knize se mi nejvíc líbily "faktografické stránky", kde stručně a jasně shrnuje vědomosti související s jednotlivými zeměmi nebo s cestováním obecně. Takhle se v jedné z nich dívá na naši republiku: "Tak často mluvíme o malé české zemičce a malém českém národě, až by si jeden mohl myslet, že to je pravda. Ale není. Na evropské poměry totiž počtem obyvatel naopak patříme mezi velké země. Z padesátky evropských národů jsme zhruba třináctým nejlidnatějším. Méně lidí než v Česku žije například v Portugalsku, Švédsku, Rakousku, Maďarsku, Bělorusku, Bulharsku, Finsku, Norsku nebo Irsku. Nadprůměrné je Česko i celosvětově. Ze zhruba 230 zemí světa asi 87. nejlidnatější. Aby toho nebylo málo, „naše malá zemička“ není ani malá. Co se týká rozlohy, je Česko v rámci Evropy dvacáté – tedy lehce nadprůměrné. Malí nejsme dokonce ani vzrůstem: Češi patří mezi deset nejvyšších národů světa."... celý text
O krásné panně Juliáně
2015,
Ivan Vičar
Pověsti z oblasti Českého lesa. Pověsti jsou velice dobře vyprávěné. Zřejmě si autor hodně domýšlel i vymýšlel, ale vůbec to nevadí. Vznikly krásné příběhy, které obsahují vše, co má příběh pro děti mít. Našim dětem se moc líbily ještě i ve věku 12 i 14 let. Ráda si přečtu i další autorovy knihy.... celý text
Láska tvoří krásu
2023,
Marek Vácha
Řekla bych, že jde o takovou "sbírku citátů", které má Marek Orko Vácha rád (biblických i mimobiblických) a několik svatebních kázání dohromady. K tomu opravdu krásné fotky vesmíru. Nic proti tomu, všechno to bylo krásné, ale stále jsem si říkala, jestli to opravdu bylo potřeba tisknout. Ale někomu to snad "sedne" více... "Nejde o nic menšího než o to, v oceánu každodenních setkání s našimi blízkými i vzdálenými, kterému říkáme obvykle "dědičný hřích", vytvořit "dědičné požehnání", aby se dítě doma, ve školce i škole a mezi přáteli a mezi vrstevníky a v komunitě, ve které žije, setkalo s jiskřením lásky. V našich lidských setkáních pak láskou jsou drobné konkrétní skutky, které vycházejí z času věnovaného Lásce. Tomuto času se někdy říká "modlitba".... celý text
Nebyl den jako druhý
2018,
Michaela Tučková
Srdečně bych přála všem, kdo otevřou knihu Eduarda Marka, aby se nakazili jeho životním optimismem, pevnou nadějí i vírou. On i jeho rodiče zažili mnoho zajímavého, vydávají o tom upřímné svědectví a v mnohém nás mohou inspirovat. Přijde mi proto škoda, že vzpomínky Eduarda Marka někdo lépe neuspořádal a neupravil, aby se běžnému čtenáři lépe četly. Jako spoluautorka je uvedena Michaela Tučková, nejsem si ale jistá, v čem její role spočívala. Eduard Marek vzpomíná často napřeskáčku. Spolu s jednou událostí nebo osobou se mu vybavuje jiná, často i časově vzdálená. Občas jsou uvedeny menší nadpisy, které napovídají, čemu se bude věnovat, občas nadpisy zcela chybí. Je tedy těžké se v jeho vzpomínkách orientovat, námaha čtenáře ale stále stojí za to, protože jeho život byl velice pestrý. A jeho shrnutí vzpomínek na komunistické věznění: "Prof. E. Goldstücker píše: "Člověku uvězněnému lze vrátit svobodu, lze odvolat obvinění, lze vrátit všechna práva, hmotně odškodnit, ale již nikdy nelze beze stopy zahladit jizvu po ráně, kterou utrpěla jeho lidská důstojnost." Po celou generaci bude mít číslo 231 nasládlou chuť krve a slz. To bylo ono Kainovo znamení, které dávalo právo Někomu zabít Každého. Popravy, vraždy na silnicích, polích, šibenicích, ranou do týlu, na dolech, v celách i sebevraždy a šílenství. Tím vším jsou vinni."... celý text
Případ pohřešovaného markýze
2020,
Nancy Springer
Výborný námět, ale styl psaní mi vůbec nesedl. Škoda promarněné příležitosti, protože jak detektivní pátrání, tak linka o emancipaci žen mi přijdou velice zajímavé.... celý text
Zanechané listy
2019,
Jan Hanč
Pro mě byla tato kniha bez nadsázky "objevem roku". Na začátku byl úryvek z jednoho z Hančových dopisů, na který jsem náhodou narazila na internetu, i s citací. Následovalo vypůjčení této knihy z knihovny, pak pořízení kompletního Hančova díla domů. Asi rok jsem četla tuto knihu Hančových dopisů. Dopisů, které psal v mnoha obměnách, ve kterých vážil každé slovo. V knize nejsou dopisy, které odeslal, ale právě ty, které neodeslal a zůstaly v jeho pozůstalosti. Jak v jednom dopise píše sám Hanč: „Takové mrhání slovy, myšlénkami, city i časem může si dovolit jedině praštěný literát, u normálního člověka bylo by to úplně nepochopitelné.“ Jan Hanč byl nejen výborný literát (básník a autor deníku) a člen Skupiny 42, ale také výborný sportovec - sprinter - a trenér. To vše se do dopisů promítá, včetně opravdu bravurně popsaného hledání víry v jeho 25 letech. Jeho neodeslané dopisy se mi líbily opravdu snad ve všem. "Víra učí také jedné překrásné věci: Není v moci nebo zásluze lidské, narodí-li se silný nebo slabý, bystrého rozumu nebo mdlého, kypící zdravím nebo hrbatý, krásný nebo ošklivý, a není proto možné, aby se člověk cítil hrdým na to, že mu to dobře myslí. Byl by proto stejně směšný, jako žena, pyšná na to, že je krásná. Z toho důvodu stojí v Bibli psáno: Blahoslavení chudí duchem, neboť jejich je království nebeské! Kde jinde se setkáš s podobným lidstvím? Já vím, nazveš to slabostí, ale co kdyby ses byl náhodou narodil hrbáčem nebo kdyby Ti to tolik nemyslelo nebo kdybys bez své vlastní viny trpěl něčím, zač nemůžeš, a druzí lidé za to Tebou opovrhovali? A lidská společnost není schopna takové lásky k bližnímu, aby si to dost uvědomila. Všechno druhé vládne mezi lidem víc než opravdové milosrdenství. Každý se slepě žene za svým a na tohle zapomíná. Víra káže opak: Zavrhnout svoje a všechno dát milosrdenství. To není jediný důkaz pravosti víry, těch důkazů jsou tisíce a jsou v ní body, o kterých kdyby jedinci uvažovali, byl by svět lepší. Tady je ale jeden důležitý bod. Člověk musí přitom věřit, a zase ne proto věřit, aby za to získal odplaty, nýbrž proto, aby v Bohu získal mír srdce, po kterém prahne jako pes po kusu masa a který nikde jinde nenalézá. Zákony evangelia nelze ničím jiným nahradit, žádnými zákony lidskými, protože i když Tě třeba světské zákony civilizovaných národů vybízejí k útrpnosti s tělesně postiženými, o čemž jsem mluvil, ženou Tě k nenávisti k lidem, a to partaj proti partaji, národ proti národu etc. Kdybys o tom, Oldro, uvažoval, jistě bys uznal strašně moc z toho, nač jsem přišel sám."... celý text
Hostující profesoři
1980,
David Lodge
Dlouho už jsem se při četbě knihy tak nenasmála a nepobavila, jako při čtení "Hostujících profesorů" Davida Lodge. A to přesto, že jde o román, který v anglickém originálu vyšel v roce 1975. David Lodge vychází ze svých osobních zkušeností s akademickým prostředím britských i amerických univerzit a vytvořil příběh, který má úžasnou strukturu, ale v jednotlivých pasážích se prosazuje i vybroušená situační komika. V příběhu se dostává ke kritice akademického prostředí, typických anglických i amerických vlastností, generačních rozdílů i různých osobnostních nastavení a předsudků všeho druhu. Při čtení jsem si vzpomněla na Svěrákův komentář k jeho prvnímu filmu "Jáchyme, hoď ho do stroje". Říkal, že kdyby tehdy se Smoljakem věděli to, co ví dnes, tak že by z těch nápadů, které dali do jednoho filmu, dnes mohli udělat filmů několik. Jako podobný „gejzír nápadů“ mi přišla i kniha "Hostující profesoři". Nikdy mě ale ten gejzír nezahltil a vždy mi přišel zase znovu vtipný. U knihy "Hostující profesoři" jsem se bavila tak, že bych si ji s chutí přečetla ještě jednou. A podobně se těším i na další knihy Davida Lodge. Jeho knihy pro mě splňují všechna kritéria dobré komediální tvorby: díky nadsázce, která je v takových dílech dovedena až ad absurdum, se můžeme zamyslet nad problémy, které jako zveličené vystoupí do popředí a vidíme je zřetelněji. Jsou to ale skutečné problémy, které se týkají našich životů. "Philip Swallow zatím při čtvrtém džinu s tonikem a po dvouhodinovém studiu anatomie tří dívek účinkujících v baru ČI-ČA dospěl k závěru, že odhalil nejhlubší a pravou příčinu generačního rozporu: je to věkový rozdíl. Mladí jsou mladší. Tudíž krásnější. Jejich pleť je svěží, mají dosud zadní zuby, břicho ploché, ňadra (ach!) pevná, stehna (ach! ach!) ještě nemramorovaná žilkami jako rokfór. A jak tento rozpor překlenout? Láskou přece. Tím, že dívky jako Melanie štědře poskytnou svá pevná mladá těla povadlým starým paprikům, jako je on, a obnoví v nich koloběh mízy. Melanie! Jak prosté a dobré bylo její gesto ve světle tohoto poznání! Jak zbytečně je komplikoval emocemi a etikou!"... celý text
Služebná
2022,
Alicja Sinicka
Za mě dost průměrná kniha odpovídající žánru. Ano, je napínavá, ale to se od thrilleru očekává. Zajímavé jsou dvě různé perspektivy, přičemž až na konci se dozvídáme, čí je ta druhá, ale přijde mi to dost nedotažené, druhá perspektiva se objevuje jen zřídka. Některé zvraty v ději mi přišly buď zvláštní, nebo nelogické. Poučení, které příběh přináší: Je důležité mít se komu svěřit a skutečně tak ve správnou chvíli i učinit. Pokud je člověk s nějakým tajemstvím sám, dostává se do bludného kruhu.... celý text
Než všechno zapomenu
2022,
Jaroslav Kopecký
Jaroslav Kopecký nebyl žádný literát. Velice prostě zaznamenal své vzpomínky na jednu generaci salesiánů. Zaujalo mě, že ve svých vzpomínkách nemluví téměř vůbec o sobě, spíše vydává svědectví o vzácných lidech, které mu bylo dopřáno potkat. Je to skutečně "balzám pro duši" pro všechny, kdo fandí salesiánům, případně znali osobně Jaroslava. Jeden citát za vše: "Dnes už svatořečený papež Jan XXIII. říkal: "S důvěrou pohlížím vstříc budoucnosti. Chci, aby ať už bude dlouhá, či krátká byla svatá a posvěcovala druhé." Celý život se učím naslouchat, chápat, čekat, odpouštět, mít všechny rád, nepropást nic závažného, neprožít čas marně, nezapomínat na varování Terezie z Ávily: "Jedné nespokojené řeholnice se bojím víc než legie ďáblů!" nebo Pane Bože, uchraň nás před svatými s kyselou tváří!"... celý text
Slavík za mříží
2013,
Jiří Miček
Výborný příběh. Kniha bohužel byla zřejmě vytištěna tak, jak "autorovi od pera vypadla", což jí neprospělo. Zasloužila by si korektury i trochu zapracovat na stylu vyprávění. Napínavý příběh kněze Václava Filipce a dalších salesiánů ale určitě stál za zaznamenání. Dva úryvky za všechny: "Pomalu procházel podvečerními ulicemi a musel uhýbat hrajícím si dětem. Měl to domů sotva dvacet minut ostřejší chůze. Byt mu zůstal po matce, která zemřela těsně před koncem války. Po celou válečnou dobu pomáhala jeho mladé ženě s malými dětmi, jejíž muž byl nezvěstný. Také občas vylepšila jídelníček, díky příbuzným na venkově. Stará paní byla navenek chladná dáma, ale velmi praktická. Zakládala si na tom, že její muž býval státním úředníkem a syn je učitelem. Na sklonku války sešla velmi rychle a tiše zemřela, aniž se dočkala synova návratu." "Nadporučík Švach nechal cestou zastavit u hospody a nakoupil domů nějaké pamlsky. Než dorazili před dům, spal unaven teplem pálenky a okouzlen snem o bulharských a krymských plážích."... celý text
Kyberpohádky
2022,
Petr Jirásek
Témata bezpečnosti na internetu zpracovaná pro děti ve věku MŠ a 1. stupně ZŠ formou pohádek. Pohádky bavily ještě desetileté děti a děti na nich dobře pochopí, jaká rizika jim mohou na internetu hrozit.... celý text
Z radosti mlčím
2021,
Petra Švecová
Za sebe můžu říct, že mě oslovila tak jedna báseň z deseti, ale beru to jako zcela subjektivní pohled. "Kdybych dokázala vidět tvou tvář v těch, co potkávám na ulici, v tramvaji Ne jen občas, náhodou, ve svátek ducha Snad bych se přestala bát tvého kříže Uchopit poponést přijmout vrátit se"... celý text