marmota-b
přečtené 89
Viking Vike a rudoocí rváči
1997,
Runer Jonsson
"Samochvála smrdí," řekl Halvar a zacpal si nos; a tímto projevem humoru tváří v tvář nepříteli u mě Halvar značně stoupl v ceně a autor se zařadil mezi často citované.... celý text
Chemické příběhy Sherlocka Holmese
1967,
Wacław Gołembowicz
To tykání má myslím jednoduché vysvětlení: v anglickém originálu se to nerozliší, takže čeští překladatelé šli jednou cestou, polští zřejmě druhou... a překladatel polského apokryfu se držel originálu dané knihy a nikoli českého úzu pro Holmese. Je to překladatelská chyba? Je a není. Když ovšem pominu tenhle nevýznamný, ale pro českého čtenáře dost rušivý detail, je to jednoznačně vůbec nejlepší Holmesovský apokryf, jaký jsem kdy četla. Pravda, Braunheld vždy a všude začne po čase být trochu nudný - čtenáře to ochudí o část překvapení, které od detektivky žádá, a i ten slavný Moriarty se ve skutečnosti objevuje jen v pár původních příbězích, osobně dokonce jenom v jednom. Ovšem tenhle moment předvídatelnosti je více než bohatě vyvážen stylem podání (přes ono tykání úžasně podobné originálu), rozmanitostí příběhů a zápletkami, za které by se Doyle opravdu nemusel stydět. Mazané uplatnění různých vlastností chemických látek zastává vždy hlavní detektivní záhadu, kterou je nutno rozluštit, a funguje to znamenitě. Výhodou Golembowiczova chemického přístupu je, že ačkoli se drží ve viktoriánských vodách, nenechává se strhnout atmosférou, touhou romantizovat víc než Doyle sám, ani potřebou dokázat, že "to bylo jinak", ani potřebou ukázat, že, jak se tomu říká v angličtině, "he did his research". Nejsou tu žádné vhledy do slavných případů a životů osobností té doby, žádné špumprnákle se zamotanou Holmesovskou chronologií (jakkoli i ty mohou být zajímavé), žádné pečlivě dohledané detaily vystavené na odiv (s výjimkou těch chemických); jsou to prostě další z případů, v nichž se uplatnily Holmesovy detektivní vlohy, tentokrát jen s větším důrazem na jeho rozsáhlé znalosti chemie. Takže paradoxně, aniž by se Golembowicz nějak výrazně snažil o prostředí konce 19. století se vším všudy, ve výsledku je mnohem přesvědčivější, protože zachovává původní autorský přístup. Historie a prostředí vstupují do příběhů právě jen natolik, jak to vyžadují příběhy a jejich postavy samy, a tak je to správně. Je to zatím jediný apokryf, u kterého se mi stalo, že jsem se musela po čase po přečtení zamyslet a uvědomit si, že o daném případu nepsal Doyle sám. Což je v rámci Holmesovských apokryfů úctyhodný výkon, protože naprostá většina z nich buď vůbec volí jiný přístup než Doyle, nebo když se snaží o totéž, případy a někdy i styl dost pokulhávají. Golembowiczovi se geniálním tahem podařilo vystihnout většinu toho, co dělá Holmese Holmesem, bez újmy na originalitě případů. Myslím, že ten geniální tah spočívá v tom, že tak jako v mnoha původních Doyleových povídkách je počátečním impulsem pro vyšetřování jen nějaká bizarní příhoda a ne hned na první pohled zločin. Právě v odkrývání temných pozadí takových podivných příhod se totiž nejlíp projevují Holmesovy jedinečné detektivní vlastnosti: jeho specialita je přece právě v tom, "vidět" to, co jiní nevidí, všimnout si souvislostí mezi detaily a domyslet sled událostí. Naprostá většina autorů Holmesovských apokryfů na tenhle trik zjevně ještě pořád nepřišla, ke značné škodě žánru. O to větší obdiv si Golembowicz zaslouží za to, že Doyla ve většině věcí tak dobře "prokoukl". Novější vydání od Joty pod názvem Chemické případy Sherlocka Holmese obsahuje víc povídek než knížka z roku 1967 vydaná jako Chemické příběhy Sherlocka Holmese, takže doporučuju shánět Případy. :-)... celý text
Ohromné maličkosti / (Obrany)
1994,
Gilbert Keith Chesterton
Já osobně se při čtení téhle knížečky nikdy neubráním myšlence: ano, tady to vzal C.S. Lewis, tady to vzal Karel Čapek. Chesterton je možná o něco menší velikán, ale jsem si dost jistá, že bez těchhle jeho postřehů by ani Lewis, ani Čapek nebyli právě takoví, jako nakonec byli... I Čapek se přece věnoval lecjakým ohromným maličkostem, jako je zahrádkaření, a viděl v nich mnohé veliké věci; i Lewis bránil pohádky. A tohle myslím výborně vyjadřuje, v čem je tahle knížka dobrá: pošťouchne vás, abyste si i vy začali všímat. Některé z Chestertonových postřehů se skutečně váží k dobovým a místním reáliím, takže člověk se zájmem o Anglii je asi ocení mnohem víc než někdo, kdo ke knížce přijde jen náhodou. Ale spousta z nich je dosti univerzální a jeho poetická řeč a popisy nesmírně evokativní, takže není divu, že ho tolik jiných autorů jmenuje mezi svými inspirátory.... celý text
Galilejský, historické bádání o Ježíši formou vyprávění
1996,
Gerd Theissen
Knížka je ve skutečnosti hlavně knížkou o poznávání Ježíše než knížkou o něm jako takovém, což byl podle mě od autora vynikající tah. Prolíná se v ní historický románový příběh s fiktivními dopisy autora o psaní knížky, a to obojí se nakonec tak nějak propojí. Kromě toho je v ní spousta poznámek pod čarou vztahujících se k historickým pramenům. Vždycky, když Galilejského čtu, jsem ze začátku autorským postupem a přístupem trochu zklamaná, načež mě ta potvora knížka stejně dostane a přečtu ji na jedno posezení a na konci málem brečím. Tedy asi tak.... celý text
Stříbrná židle
1992,
C. S. Lewis (p)
V jednom rozhovoru, který se mi před pár lety dostal do ruky, se Jitka Ferstová vyjádřila, že se vším ze svých překladů by se klidně rozloučila, ale na Šklíblatíka si nenechá sáhnout. Myslím, že já bych těch věcí chtěla zachovat víc (už třeba jen sovu Blyštilku v ženském rodě...), ale naprosto s ní souhlasím, že tenhle její překlad jména Puddleglum je geniální. Právě tak jako postava sama; prý se Lewis inspiroval svým zahradníkem, ovšem existence kývounů bahenních (jediné zcela originální fantasy rasy v Narnii) jako taková je něco, co se mu velice povedlo, a jenom na zahradníka se to svést nedá. :-) Stříbrná židle je z těch dílů Narnie, které jsem začala víc doceňovat až ve starším věku, kdy už mi tolik nelezlo na mozek to, jak to pořád vorají, počasí je hnusné a podobně... a kdy už jsem si trochu zažila na vlastní kůži, jak člověku dokáže lézt na mozek, když je hnusné počasí a podobně. Protože v tom právě dneska vnímám jednu z Lewisových spisovatelských předností (kromě téhle knížky se to nejvíc projevuje asi v Radách zkušeného ďábla, ale to opravdu není pro děti) - tu schopnost velice přesně a velice stručně a nenásilně vystihnout, jak člověka ovlivňují jeho nálady, a jak mnohdy hrdinství postav spočívá v tom, že se tolik ovlivnit nenechají. (Viz též kontrast Edmunda v první a druhé knížce.) Že by právě proto ti stále pesimističtí kývouni?... celý text
Pan Tadeáš
1892,
Adam Mickiewicz
Překlad Pana Tadeáše od Elišky Krásnohorské vyšel i v 50. letech; to je ta verze, kterou jsem několikrát četla. Sama to teď vlastním v polštině... jak už knížku znám, jde to číst docela dobře. :-) Je to jedna z mých nejoblíbenějších knih vůbec a čím víc ji čtu, tím víc se mi líbí. Nejdřív jsem viděla film od Andrzeje Wajdy a inspirována jím se rozhodla přečíst knihu. Napoprvé mi prokousání se něčím, co je v podstatě veršovaný román, trvalo asi dva měsíce (což je na mě opravdu dost; třeba Quo vadis jsem tehdy přečetla ani ne za dva dny). Ale stojí to za to. Není to jen romantická báseň; je v ní plno detailů ze života tehdejší polské šlechty, včetně komických momentů srovnatelných dejme tomu s Jane Austenovou (ovšem na rozdíl od ní samozřejmě v rámci mnohem dramatičtějšího příběhu). O kvalitě knihy z tohohle pohledu podle mě vypovídá i to, že ji přečetl (v polštině!) a bavil se jí i můj táta, který už beletrii téměř vůbec nečte.... celý text
Kůň a jeho chlapec
1992,
C. S. Lewis (p)
Podle mě je tohle jeden z nejlepších dílů Narnie - hlavně v rámci toho, co jiného než Narnii Lewis psal, a z pohledu toho, že dál rozvíjí narnijský svět mimo hranice Narnie. Akorát mě v Koni a jeho chlapci poněkud žerou nesrovnalosti v geografii a čase (vzdálenost různých míst, hlavně v Narnii a Arkénii, ve srovnání s tím, jak dlouho lidem trvá cestování v jiných knížkách). Ale dávám plný počet, abych to tady trochu vyrovnala: Podle mě je to rozhodně mnohem lepší, než jenom knížka pro čtení hnané touhou po dalším dílu téhož (z kteréhož pohledu to tady mnohé komentáře shazují a z kteréhož pohledu podle mě Narnii nikdy není možné plně vychutnat). Postavy jsou velice zajímavé, hlavně vzhledem k tomu, jak jejich různé zkušenosti ovlivňují jejich chování. Je v tom několik zásadních Lewisovských postřehů (třeba to o starých přátelích, se kterými vlastně nemáme moc společného) a taky jeho krásné poetické a evokativní pasáže popisů (vedro a nuda na poušti! ráno v Narnii!). Aravis je možná vůbec nejlepší Lewisova hrdinka. Edmund jako dospělý mi vždycky imponoval. Jo, a taky mám slabost pro Korina a jeho rošťárny!... celý text
Sherlock Holmes a vraždy v ledovém paláci
2000,
Larry Millett
Kniha je pozoruhodná jak jako detektivka (opravdu myslím nečekáte, kdo to je, a přesto to všechno zapadá do sebe), tak svou propracovanou Holmesologickou mystifikací a historickým pozadím (po přečtení mám asi tak o 99% lepší představu o historii a vývoji amerického Středozápadu, než jsem měla předtím). Rozhodně jeden z lepších, ne-li nejlepších holmesovských apokryfů - leccos z těch jiných knížek, které Jota vydala, bylo na rozdíl od téhle buď zapomenutelných, nebo úplně mimo, ale téhle se velmi úspěšně podařilo skloubit původní styl s novým námětem a prostředím, které jsou také velmi dobře, evokativně popsané. Autor mě natolik zaujal, že bych si od něj klidně přečetla i něco neholmesovského, kdyby se to u nás dalo sehnat...... celý text
Dopisy Děda Mráze
1995,
J. R. R. Tolkien
Uvažovala jsem chvilku nad čtyřmi hvězdami, jakože je to tak nevážné, ale knížka, která mi do života dala Severopolárního medvěda a jeho synovce Paksua a Valkotukku, si míň než pět hvězd nezaslouží. :-) Tímhle dárkem se kdysi strejda neskutečně trefil. Pak jsem jiný exemplář věnovala městské knihovně, protože tohle doopravdy stojí za to. Nejenom, že je to mnohdy bláznivě vtipné, ony se dokonce ty postavy během let trochu vyvíjely a svým způsobem je v tom i takový delší a vážnější příběh. Což při způsobu, jak to vznikalo, je co říct. A jak naznačuje kní, klobouk dolů před ilustracemi!... celý text
Zahrada
1962,
Jiří Trnka
Měla jsem ráda kocoura. Pořád mám ráda kocoura. Je to jedna z mých nejoblíbenějších literárních postav. Kapitola o divadle je potom jedním z mých nejoblíbenějších humoristických děl... Pak mám ráda různé ty trochu absurdní momenty, jako když kocour snědl - teď zrovna nevím kolik krabic myší a raků (odejdu do kouta a budu se stydět, že to nevím). Nebo rozhovor o lovu na netopýra. Nebo autorova debata o tom, který z kluků byl nebo vlastně nebyl nejmenší. Jediné slabší místo je pro mě kapitola o mouše, ale to knížce u mě stejně nijak neubírá na oblíbenosti. Půvab knížky myslím spočívá v určité spontaneitě; je to, jako když vám někdo vypráví a trochu ví, co přijde, a trochu si to vymýšlí za pochodu. A buď se vám to líbí, nebo ne - ale většině lidí se to očividně líbí moc. A pak ovšem jsou tu Trnkovy ilustrace...... celý text
