Lady Dracula
přečtené 322
Křest ohněm
2011,
Andrzej Sapkowski
Zatím nejlepší díl a já nemám co napsat. Ne snad, že by mi došly slova chvály, vždyť u předchozích svou knih jsem napsala hotové elaboráty, ale řečeno už bylo vše. Sapkowski je Mistr pera, Mistr fantasy na vysoké úrovni jenž mezi řádky ukrývá tolik pravdy o lidské povaze a lidském bytí až je to k neuvěření. A ještě k tomu stíhá vysvětlovat až vyvracet zažité mýty (konečně to s těma upírama chápu! :)) Sapkowski filozofuje, ale stejně tak dobře vystihuje obyčejného vesnického "burana". Zároveň přibližuje mužům ženský svět (i sněm :-D) a naopak. Jsme prostě na vrcholu ságy a je to znát :)... celý text
Čas opovržení
2011,
Andrzej Sapkowski
Teprve až po přečtení druhého dílu mi vše "seplo". Zbytečně jsme si stěžovali na to, že Krev elfů je vlastně z velké části jen o Ciri, vždyť ona samotné je vlastně přeci tou....STOP. Konec spoilování. Krev elfů je jakýmsi "úvodem, něčím, co si člověk musí přečíst, aby pochopil, něco, co se ale vždy táhne" (psáno s nadsázkou, zvláště v tomto případě:)) v porovnání s druhým dílem ságy. Bylo naivní myslet si, že hranici nápaditosti a svižnosti nelze posunout. Sapkowski tak rozehrál hru. Velmi vysokou. Takovou, kdy se nehledí na ztráty a na konci zvítězí jen jeden. A ačkoli vím, kdo vyhraje, velmi mne baví býti překvapována. "Co víme o lásce? Láska je jako hruška. Hruška je sladká a má určitý tvar. Zkuste přesně definovat tvar hrušky." Marigold měl pravdu. Pouto, jež nelze zpřetrhat, láska, která nikdy nevyhasne....Zásluhou té male "zmije" (:)) se Geralt znovu potkává z Yen (tehdy mne napadalo, zda Sapkowski zná tak dobře ženy:)). A smrt kráčí ve stopách jak Ciri, tak Geralta. Takže zcela logicky a ne trochu nečekaně, vypukne po banketu čarodějů (mimochodem, iluze týkající se jídla jsou vážně pohoršující ;)), kam Yen Geralta jako svůj doprovod a svého přítele vezme, boj. Pak už to jde ráz naráz. Ale my pokračujeme na cestě s Ciri, která se teleportuje z Tor Lara na poušť Korath. Tady si, podle mně, malinko Sapkowski ulítl (dobře, nefandím jednorožcům, můj problém vím:)), ale vše vyvážil svou "vypsaností". Napsat min. jednu kapitolu z pohledu dítěte tak, aby vás vtáhla do děje, fandili jste někomu, koho vlastně nemusíte a fascinovaně sledovali ohnivou Falku, to se jen tak nevidí. A konec? Ciri mezi Potkanama. Ještě těžší náraz do reality, která se pak ukáže býti vlastně relativně příjemnou. Nicméně, i tak to bolí a studená voda otisky prstů už nikdy nesmyje. Ale samota je děsivější. Nic nezbylo. Jen nenávist a pomsta. Čas opovržení. "Od krve máš ruce, Falko, od krve máš šat."... celý text
Krev elfů
1999,
Andrzej Sapkowski
Na úvod: pokud jste předtím nečetli povídky, budete mít problém. Sice nebude velký asi jako Cintra, ale bude tam. Na druhou stranu Vás to donutí otevřít a přečíst si ty povídky, už jenom kvůli tomu pochopení. A přiznejme si, možná jsou i malinko lepší. Ale jenom o ždibíček! O jeden malinký záblesk fialkových očí. První díl ságy o Zaklínači a Ciri je vlastně spíše o Ciri. Ale taky tak trochu i o Yen, kdy chtě nechtě mám pocit, že Sapkowski potřeboval zdůraznit fakt, že tahleta ženská, kterou většina nemá ráda (hrdě se hlásím k tomu, že jí fandím :-D ), vlastně zase tak zlá není. Že hluboko, hluboko za zamčenými dveřmi se ukrývá i srdce, jež není z kamene. Se Lvíčetem z Cintry projdeme nejen tvrdým výcvikem v sídle zaklínačů, ale mrkneme se i na to, jak se vyučuje taková magie (a pište si, že to žádná sranda není!). Přesto, přese všechnu inteligenci, velké smaragdové oči a neskutečný charakter, nějak mám se Škaredkou osobní problém. Kupodivu mi ta její dokonalost leze na nervy. Ne, dobře, dokonalá není, má chyby a také je dělá, ale přijde mi, že je to jediná postava, která není šedá nebo chcete-li, barevná. Ale jak říkám, to už je můj osobní problém. A koneckonců, jsme teprve na začátku a já jí ještě dávám šanci (cha, i když vím, jak to dopadne:-D) ;) A tak nějak na závěr: Sapkowski zde konečně mohl rozehrát své nástroje, prokázat svůj um a obohatit slovní zásobu nejednoho fanouška fantasy (a to nejen teenagera;)) Ale nejenom talent na vyjadřování, ale i genialita myšlenek, spousta pravdy mezi řádky, poukazování na problémy společnosti a ve společnosti, postavy lidštější než by se mohlo zdát...To je to, co činí Sapkowskeho tím panem NĚKÝM. Takže, nezastavujeme, nýbrž pokračujeme vesele dál! Válka se blíží :)... celý text
Meč osudu
2011,
Andrzej Sapkowski
"Lidé si s oblibou vymýšlejí nestvůry a hrůzy. Sami si pak připadají méně odporní." (Ač z první povídkové knihy, tento citát mi utkvěl v paměti a nesla jsem si ho s sebou nejen celou druhou povídkovou knihu, ale ponesu si ho i dál do života :)) Jinak nemám co dodat, snad jen, že povídka Věčný oheň je skutečně mistrovské dílo, jak už bylo psáno pode mnou a mne nezbývá nic jiného než jen souhlasit :)... celý text
Poslední přání
1999,
Andrzej Sapkowski
Přiznávám bez mučení, že jsem první část povídek musela číst na dvakrát než se mi vše spojilo. Trochu mi totiž vadilo, jak jsou povídky psány na přeskáčku a z počátku mi to znesnadňovalo orientaci. Ale postupem času jsem nacházela více a více spojitostí, mozkové závity se rozpohybovaly a já prozřela :) Je až s podivem, jak skvěle se dají klasické pohádky upravit, aby konečně začaly být podobné realitě. První setkání s Geraltem je pro mne zvláštní. Ironie až sarkasmus mi nejsou cizí, spíše naopak, stejně tak zajímavé myšlenky mezi řádky (o chamtivosti, ničení země a apod.) nutí čtenáře přemýšlet. Ale asi jsem přespříliš namlsaná Reymarem a Šarlejem, kde Sapkowski rozehrál něco neskutečného. Nebudu lhát, čekala jsem malinko více, ale neházím flintu do žita, naopak, vrhám se na další části, protože věřím, že začátky jsou těžké :) Každopádně musím uznat, že už tady Andrzej naznačil, proč je králem současné fantasy ;)... celý text
Psychologie sériových vrahů
2013,
Andrej Drbohlav
Hlavní, teoretická část, může být pro někoho nudná a zdlouhavá, i když je vlastně tou kratší částí. A to o dost podstatně kratší. Bez ní by si ale čtenář nedokázal vytvořit celkem slušný náčrtek možného profilu sér. vraha. Ale samozřejmě, jak autor několikrát zdůrazňoval, relativně jednotný profil neexistuje, máme jen často opakující se znaky. Zbytek knihy je tvořena "encyklopedií" sér. vrahů, spíše těch známějších. Nemá cenu popisovat něco, co moc popsat nejde a každý si to musí přečíst sám, aby si udělal obrázek, mohu jen konstatovat, že mne velmi překvapilo, kolik vrahů bylo homosexuálních a jak se k těm případům často stavěla policie. Závěrem bych chtěla říci, že kniha je výborná a pro všechny, zajímající se o tuto problematiku, jako stvořená :)... celý text
Osvětim: Nacisté a konečné řešení
2005,
Laurence Rees
Kniha je napsaná velmi čtivě, prolínání faktů s příběhy vždy dobře působilo na čtenáře. A tady to platí dvojnásob, vzhledem k tomu, na jaké téma je zaměřena. Velké plus bych spatřovala i relativní citlivosti, s jakou se autor věnuje problematice, ale zároveň si nebere servítky s tím, jak se ke "konečnému řešení" stavěli v ostatních zemích, jak to probíhalo po válce a jak se k celkovému "problému" staví sami bývalí příslušníci SS. Také je na malé ploše knihy vykreslen náhled na stejnou věc z pohledu více lidí a o to více vychází najevo kolikrát spousta kontrastů. Je to kniha s určitou hodnotou a všemi, kteří se o tuto problematiku zajímají, by neměla být opomenuta :)... celý text
Dexter v temnotách
2008,
Jeff Lindsay (p)
Po přečtení knihy, na schodech ve škole, během řvaní paviá...pardon studentů SZŠ (a taky před zkoušením - nějak se uklidnit musím) se můj šokovaný výraz ztratil. V hlavě mi lítala jediná myšlenka: "Co TO sakra bylo?!" Autor sice pokračuje v zajeté tónině příběhu, ale přece to zní jinak. Ubohý Dexík je sám, opuštěn. Dexter v temnotách a bez Temnoty. Nechci autorovi nasazovat býčí hlavu (přiznete se, kolik z vás si po dočtení vyhledalo něco o tom roztomilém bůžkovi? :-D), ale nějak mi tam to nadpřirozeno prostě vadilo. O to víc jsem si užívala pasáže s dětmi, jsou mi rozhodně více sympatičtí v knize než v seriálu. Každopádně, opět musím uznat, že autorova nápaditost co se týká přirovnání i celkově myšlenek, je skvělá (aspoň pro mne). Občas mám taky pocit, že mi nějaký ten talíř třískl na zem a roztříštil se. A co říct\napsat na závěr? Dexter se jaksi "lidštější", což mu moc nesedí, ale aspoň se můj Temný společník mu mohl posmívat ;) Je jen škoda, že Vince není tak "krásně" popsán, jako v seriálu, trošku mi tam ty peprnosti chybí, ale s tím už se musím holt vypořádat sama :)... celý text
Drasticky dojemný Dexter
2007,
Jeff Lindsay (p)
Po přečtení druhého dílu Dextera mám zvláštní pocity. Ubylo vtipných poznámek (nebo je mé zvrhlé já nepostřehlo?) a přibylo "romantičnosti". Ale nějak mě vztah Debory nechytil za srdce, asi nejsem správně naladěná. Každopádně musím uznat, že měsíční tango s dr. Dankem zase tak špatné nebylo. Kupodivu se mi tady ty "lidské polštáře" líbily. Jenom Doakes jaksi nebyl správňácky hnusný, postrádal tu pravou dravost. Ale autor jede v zajetém rytmu a to je plus. Přesto mám však pocity mírného zklamání. Uvidíme, co bude dál :)... celý text
Drasticky děsivý Dexter
2010,
Jeff Lindsay (p)
Pokud tuto knihu začnete číst až potom, co shlédnete seriál, budete mít problém. Vtíravé představy seriálových postav jsou horší než tiché našeptávání Temného pasažéra. Avšak pokud se od nich dokážete odpoutat, vychutnáte si romanticky děsivou krasojízdu za svitu bledého Měsíce a libých tónů nože. Drahoušek Dexík. Ubohé nevinné monstrum, nelidská bestie. A snad jediný sériový vrah, který si získal srdce miliónů lidí. Proč tomu tak je? Mám teorii ("Miluju teorie!"). Lindsay nám na porcovacím stole předkládá hlavu lidstva, jejíž ústa jsou naplněna bizarními paradoxy. Nebo ne? Dobrý polda (samozřejmě sem tam se škraloupkem) vychová vraha. Dokonce mu povolí vraždit (jak neslýchané!), ale podle pravidel. A tak jeden vrah zabíjí jiné. Nebo: Dokonalá kráska, plastiková panenka bez mozku že by mohla být u policie? A proč ne? Dextera si zamilujete. Lindsayho styl si zamilujete. Ne proto, že by to byla kniha natřískaná perfektními frázemi a složitostí. Naopak, kniha je tak jednoduchá a prostá až je dobrá. A Temný spolujezdec na sedadle duše podle mne až takovou vzácností není ;) A co na závěr? Asi už nic, snad jen, že hvězdička za nápad, 2 za samotného Dextera, a protože půl hvězdy sem dát nejde, tak dávám ještě o jednu navíc za vtipné glosy a naději, že autor bude čím dál tím lepší :) No a já mám teď chuť na pořádnou koblihu a kafe :)... celý text
Letec
2005,
Charles Higham
Howard Hughes, muž se spoustou charakterových vad. Egoista, arogantní a sobecký muž se spoustou bizarních zvyků, který si myslel, že všichni se musí podřídit jen a jen jemu. Muž, který měl peníze a díky tomu nejen moc, ale i "lásku" krásných žen a mužů. Muž, jehož život, zdánlivě bohatý, byl ve skutečnosti chudý a prázdný. Můžeme se nad ním ošklíbat, říkat si, že byl blázen a haj*l, ale spíše bychom ho měli politovat. Přestože dokázal ztrpčit život tolika, často nevinným, lidem. Byl to člověk, který si nedokázal vážit ničeho, ale na druhou stranu, s ohledem na jeho dětství, moc se ani není čemu divit. Tím ho ale nechci omlouvat. Měl dost času na to, uvědomit si, jak se chová, ale vzhledem k tomu, jak mu skoro každý šel na ruku, neměl pocit, že by to potřeboval. V jeho případě heslo, že peníze kazí charakter, dosáhlo svého vrcholu. Kniha na mě dýchá trochu senzačností, což ji na kráse malinko ubírá, na druhou stranu se čte velmi dobře a rychle (pokud do toho neděláte věci do školy a doma jako já). Je vidět, že autor si skutečně dal záležet na tom, aby měl co nejvíce (snad pravdivých ) informací a s využitím veškerého svého umu sepsal dílo, které velmi podrobně mapuje Hughesův život s veškerými jeho bizarnostmi. Ale i tak, k 5 hvězdám mi něco schází a něco naopak přebývá. Každopádně, kniha se mi líbila ;) Aneb závěr hodný středoškolských protokolů a čtenářských deníků :-D Doporučuji, i přes nízké hodnocení (nemám ráda, když někdo hodnotí nízko, ale nenapíše proč).... celý text
Šílenství vládců
2005,
Vivian Green
Tato kniha, ač pokaždé jiný autor, jakoby z pera vypadla dílům V. Lišky. Nevím, zda to je způsobeno překladatelem či nakladatelstvím (nechtělo se mi to hledat, tak omluvte mou neznalost, i když neomlouvá), ale stejný styl zpracování dané problematiky mi přijde min. zvláštní. Ale možná se mi to jen zdá ;) Zároveň, nechci zpochybňovat autorovi vědomosti, pouze mi přišlo, že se mohl více vyhnout jakési senzačnosti, která na mne občas, mezi řádky, vykoukla. Též se mi zdálo, že ani nešel příliš do hloubky (pro někoho do ní mohl jít naopak až moc), dílo sice budí dojem, že autor, vycházející ze spousty vědeckých prací, má o dané problematice přehled, ale přišlo mi, že spíše klouže po povrchu, sem tam naznačí silnější myšlenku. A občas by si mohl uvědomit, že "šílenství" a poruchy osobnosti se nerovnají automaticky bipolární (maniodepresivní) porucha či encefalitida, deprese nebo schizofrenie. Nicméně, abych jen nekritizovala. Je chválihodné, že autor zvolil i méně známé panovníky a jeho vlastní závěry úplně k zahození nejsou (pomineme-li tedy fakt, který jsem již zmiňovala a to ten, že existuje více poruch osobnosti). Každopádně cíl, který si autor stanovil a to, poukázat na vliv chorobné mysli v čele státu \ říše na vývoj společnosti a běh historických událostí, se mu, byť v menší míře, povedlo.... celý text
Všechno přiznávám, všechno...
2008,
Johannes Mario Simmel
"Gonna take a sentimental journey Gonna set my heart at ease Gonna make a sentimental journey To renew old memories..." Zpívá nesmrtelný Frank Sinatra ve své písni Sentimental journey, která mi hraje po dočtení této knihy, mého prvního setkání se J. M. Simmelem. Jeho kniha je důkazem, že dobrý román nemusí mít 500 stran a málo je někdy více. Díky krátkým větám dílo nabývalo spád a dobře se četlo (alespoň tedy mně), díky neobvyklému námětu a zajímavé zápletce jsem se od knihy nemohla odtrhnout. Ale co mne fascinovalo nejvíc, byly postavy. A i když se autor nevyhnul lehce sentimentálnímu konci, musím uznat, že mě jeho dílo dostalo. "Okamžiky...., to je to, pro co stojí za to žít!"... celý text
Hry na bolest
2007,
Petra Neomillnerová
Moje první setkání s P. Neomillnerovou a vůbec nedopadlo špatně. Je to takový lehký nadprůměr, dobře čitelný a správně kořeněný. Pro někoho bizardní, pro někoho, denní chléb nejspíše ne, ale normální. I když, co je vlastně dnes normální? A právě takovou jinou stránku normálnosti autorka svým čtenářům přibližuje. Některé povídky mne nudily, jiné byly fajn, např. ty se zaklínačkou Lotou, její humor mne vážně bavil. Nicméně, něco mi tam chybělo. I přes všechnu tu syrovost, něco to postrádalo. Jakousi jiskru, která by mě donutila večer vzít bič a navrhnout milému onačejší hrátky. Každopádně ten bič nechám pěkně ležet na poličce, nebudu ho házet do žita, ale dám Petře další šanci. Zaslouží si ji :)... celý text
Vznešené paní z 12. století II
1999,
Georges Duby
A jsme opět zpátky, ve Francii 12. století. Duby se v tomto díle zaměřil již ne tolik na samotné dámy a jejich osudy, které notně rozebíral v prvním díle (samozřejmě, příkladům se vyhnout nedalo), jako spíše na obecné zákonitosti. Rozdělení knihy do tří částí napomáhá lepší orientaci: v první se dovídáme něco o vztahu nejen společnosti, ale hlavně žen, k mrtvým. V druhé části se Duby zaměřuje na rozdělení žen od manželek, přes "přítelkyně" až po konkubíny a ve třetí na samotnou moc dam. Informace, které Duby prostřednictvím knihy sděluje, nejsou převratné ani nové, přesto však velmi přínosné, pomáhající si přece jen připomenout, jak to ženy měly těžší než muži, kteří se k nim chovali jako ke kusu majetku. Není překvapivé, že hl. úkolem ženy byla poslušnost, schopnost plodit zdravé a silné potomky (nejlépe syny), být laskavou manželkou a být tou, která v případě potřeby svými půvaby a něhou dokáže nalomit i sebetvrdšího válečníka. Nicméně, jakási aura tajemna, neustále se vznášející nad ženou, nutila muže mít z nich strach, a proto se snažili dokazovat svou nadřazenost. Ale ženy, to nebylo jen zlo, ale i dobro. Ony byly ty, které se staraly o to, aby památka rodu zůstala zachována a jeho členové zůstali v paměti. Ony byly ty, které plnily funkci jakéhosi mostu mezi dvěma rody, když nebylo mužského dědice. O nich se odvíjela dynastická linie, jelikož v drtivé většině případů byla ženy vždy bohatší a urozenější než muž, kterého si brala. I díky tomu, ač pramenů o ženách je velmi málo, se těšily ony a jejich předkové o malinko větší úctě než muž a jeho předci. A proto, važme si žen. Nepíšu to z důvodu, že jsem sama žena, ale proto, jakým údělem dříve trpěly. Ale jako není nebe bez mraků, tak i žena by bez muže nebyla nic a naopak. Obojí je pevně svázáno, jen.....ženám prostě nebylo věnováno dříve tolik prostoru a je dobře, že se Duby rozhodl napsat tuto poutavou a čtivou knihu, která nemá ani moc stránek :)... celý text
Lux Perpetua
2008,
Andrzej Sapkowski
A jsme na konci. Třetí a zároveň poslední díl trilogie je přečten a já se nemohu ubránit mírnému úsměvu, mírnému zklamání a zvláštním pocitům plynoucího z toho, že už je konec. Kniha je sice z celé trilogie relativně nejslabší, možná proto, že Sapkowski do díla přidal více koření v podobě zoufalého hledání Reinmarovi ztracené lásky. Nicméně jsem ráda, že vše zůstalo dle hesla: Takový je život (a válka), ať už se to týkalo Jutty nebo Elenče. Navíc je v tomhle díle asi nejmarkantněji vidět, jak se Reinmar měnil a že někdy pár krušných let nám pomůže zmoudřet o mnoho let dřívěji. Když jsme se s tím namyšleným mladíkem setkali poprvé, bylo to ještě mládě krátkou dobu chutnající všechny slasti i strasti života, naivně myslící. Teď, na konci, je to již vyzrálý muž, který si spoustu věcí uvědomil, poupravil hodnoty a našel tu správnou cestu. Samozřejmě s pomocí přátel, kteří se stále objevovali jako na zavolanou (což mě ale tak trochu štvalo i v předchozích dílech), hlavně tedy díky Šarlejovi, který se stal moji nejoblíbenější postavou, a Samsonovi, jehož přeci jen byla škoda, kor, když se čtenář vlastně pořádně nedověděl, kým tedy byl. Kromě lásky by se dala kniha otitulovat ještě jedním slovem a to pomstou. Ať už ze strany Reinmara či Pomurnika. Na jednu stranu můžeme litovat "Lancelota", na druhou si můžeme říkat, zůstalo to v rodině...ačkoli, více by se mi líbil souboj mezi těma dvěma, ale to bychom se už skoro drželi starého známého dobro vs. zlo (i když zrovna Reinmar že by měl zastupovat dobro po tom všem? Ptám se proč ne? Vždyť kdož jsi bez viny, hoď kamenem) Nicméně, opět musím vyzdvihnout fakt, že se mi velmi líbí, jak Sapkowski nijak nepřikrášluje husity, církev, Poláky....Servítky si nebere vlastně vůbec nikde a u nikoho. Prostě píše tak, jak se to nejspíše odehrávalo, bez příkras, se všemi těmi spíše tabuizovanými (ne)výhodami lidského bytí. A za to má u mě velké plus. Každopádně tak či tak mi přišlo, že autorovi stejně jako vypravěči nad hrobem, malinko dochází dech a jak se kniha chýlí ke konci, děj se zrychluje, ale zároveň zpomaluje ve smyslu, že se čím dál více autor omezuje na popisy dějinných událostí a dává větší prostor lásce a jejím strastem. Ale chápu, jak jinak knihu ukončit :) Takže závěrem: Et lux perpetua luceat eis!... celý text