JP přečtené 1003

Poltergeist 2021, Martin Poch

Troll 2023, Matthew A. Clarke

'Troll' prezentuje i sám autor jako knihu (72 malých stran textu, který psal 2 měsíce), ale hlavně jako dílo "proti internetové šikaně". Nejdřív sledujeme "trollku", zákeřnou a zhrzenou duši, která kdoví proč na seznamce pro jedince se sebevražednými sklony nabádá lidi k tomu, aby to ukončili, že to s nimi ukončí taky - gaslighting, manipulace, pak mazání účtů, tvoření dalších, aby rozvířila pomluvy o někom, atd. Její práce ji vyloženě těší, kurvit lidem životy. Poté přichází na scénu Scotty, který má problémy s kůží, taky na tom není nejlépe, ale alespoň má kamaráda Caspera (s ponožkou na ruce, která má vlastní identitu). Scotty se dá do řeči s Rebeccou (trollka, která čerstvě způsobila smrt dívky, spřízněné s hlavními hrdiny), která si jej posléze poté, co jí něco nesedne, zablokuje a smaže opět profil, jenže Scotty je "HACKERMAN" a tak vyslídí o koho jde a nejdříve pouze pozoruje, posléze se však hrdinové rozhodnou bestii pomstít. 'Troll' je vlastně velmi banální béčková revenge story, ale dá se samozřejmě vnímat i jako parodie/komedie, která se snaží prezentovat, jakože má přesah a jakože "vymete" s internetovými trolly, ale mě nebavila ani ta část mytologizování příběhu, kdy si člověk půlku textu není jistý, jestli jde o skutečného trolla, nebo je snad hrdina narušený a vše to bylo přibarveno v jeho hlavě? Hádám, že kdybych měl shrnout můj problém, bylo by to tohle: tvrdit, že text píšu s nějakým záměrem - a pak trollit tím, že si z toho jen dělám prdel, zatímco ta prdel je absolutní nuda. Nebavilo mě to, ať se na to podívám jakkoliv. Je to plané, ploché... napsat to nezajímavěji by šlo opravdu jen stěží. Jediné plus vidím v tom, že se to dá rychle přečíst. Tohle není dobré psaní. Já vím, o co se Clarke snažil - zamaskovat to tím bizárem, tím nápadem, ale ta protichůdnost holt není slaný karamel, ne vždycky dvě věci dohromady dokážou fungovat, tady fakt ne, ne...... celý text

Démonické vědomí 2024, Charles Duits

Duitsovo (který je pro mě mimochodem objevem loňského roku) 'Démonické vědomí' navazuje na jeho patrně nejznámější text 'Země osvícení' (ač on sám je autorem dost undergroundovým, neznámým, až punkovým) a snaží se o jakési rozšíření původní publikace v rámci myšlenek, kde se cítil nedostatečný v jejich vyjádření. V úvodní části je to víc přeskáčkovité ohledně konkrétních zkušeností, ale pořád se to točí okolo podobného tématu, kdy "Próza zachycuje jen povrch. V poezii se zjevuje podstata" (proto mají lidé rádi chladný a přesný popis, protože ten, ač polopravdou v nejlepším, ne-li lží, je tolik neděsí jako obskurní nejistota pravdy a emocí v poezii), zkušenost s peyotlem, něco málo je zmíněno i autorů, kteří Duitse zajímali, nebo nějak ovlivnili, sny (tahle část mě celkově moc nebavila, autoři často mají tendence zahrnovat sny, které opravdu nemají význam, jinak než pro ně v kontextu jejich denního života - jak zde i sám Duits zmiňuje). Naopak jeho nekonečné podrývání zažitých hodnot, zažité reality, zažitých přesvědčení, kterými nás všichni odmalička krmí, mě nikdy nepřestane bavit, protože jsem se těch prožitků sám dotkl, lidé skončí uvěznění v realitě, kde vás krmí a vychovává stát (pracující ženy si hodili klacky pod nohy, když teď nechávají státní instituce vychovávat svoje děti, aby mohly ony pracovat a manželský svazek je pak jen další falešnou pojistkou, ale z Duitsových slov pochopíte, že pravda je vždy příliš komplexní, než aby dostala přesvědčivou a jednoduchou odpověď, šílenci nám vládnou, doslova šílenci, kteří v rámci zažitého, aktuálního nastavení využívají příležitosti - často si říkám, proč by dnes, k vám, vůči vám, někdo udělal něco dobrého, jen tak? Není to jen tak, je za tím to, že z toho vždy něco bude mít). Věříte všemu, co říká církev/stát/noviny. Lidi opravdu nebaví přemýšlet. Bojí se vybočit. V tomhle ohledu je vše ještě horší s věcmi jako cancel culture, generace absolutně tupých dementů má najednou váhu, jak Duits ukazuje už na příkladě zpěvačky, která se snaží všechny přesvědčit o tom, že má tu nejkrásnější, nejvřelejší vagínu, zatímco své fanoušky pokradmu a s ledovým klidem pozoruje a ji v hlavě zajímají jen její materiální modly, špatné modly. K Duitsově textům se člověk vždycky může hodně vyjadřovat, protože jsou i přestože jen "povrchová próza" podnětné, speciálně posledních cca 60 stránek a text 'Zelený bůh ciguri', kde se vše říká polopatě, tak, jak je. Samozřejmě teď jakoukoliv publikaci Charlese Duitse vždy nedočkavě vyhlížím (doufám v brzké vydání 'Sloní sliny'). Je to de facto asi těžko stravitelné pro lidi, co se k nějakým psychedelickým zkušenostem moc nedostanou a už vůbec ne těm, kteří nikdy trip neměli, protože to velice dobře popisuje onu nezachytitelnost, jak jdou lidé slepí a hladově skáčou vůči svým definicím, které jim dají jasnou a danou odpověď na jejich tíživé otázky. Jenže velice často je skutečná realita taková, že odpovědí opravdu není jedna jasně daná odpověď, kterou se pak máme řídit - což je, ano, matoucí, ale jak říká Duits v poslední větě: význam je vždy transparentní.... celý text

Nepřibližuj se ke mně, poezie 2017, Alda Merini

Strana 2021, Martin Poch

Proud, na který jsem měl zpočátku problém se naladit a nefungoval - hektické, skoro až heslovité, asociativní autorovi, i když jsem chápal, o co se Poch snaží. Nakonec ta jiskra ale přeskočila a jaksi jsem se do těch vzpomínek a nálad ponořil - pod jejich hladinu. 7.5/10... celý text

Puma M 2023, Kristina Láníková

Příběh o baziliškovi 2014, Václav Kahuda (p)

Je těžké se k takovýmto textům vyslovit. Už ve své první próze (1988, v období, kdy psal své první práce) se totiž Kahuda představuje jako přesně to, co je i dál - barvitý a kreativní v popisech krajiny a perverzí pofidérních postaviček, které jakoby vypadly někde z pomezí mýtů a reality, ale zároveň s neodhaleným a těžko dešifrovatelným skutečným obsahem. Bazilišek je tu skoro až jako taková disneyovská postava, která je takovým příživnickým živlem u jistého Slezáka, okolo nich se točí pár dalších postav, třeba dr. Eva, která ráda žere hovna a "hobluje škrabadlo do krve", nebo Dušan, jehož prdel pozná středověk (ale tentokrát blažený), nejspíš je to vše jen symbolika, sám Kahuda ji ale popisuje: "Příběh o baziliškovi je vlastně takový usměvavý hněv mířící až někam k těm padesátým letům, protože já jsem tehdy na Hradě, kde jsem pracoval, potkával takové ty staré kádry, které tam odložili. A to, co z nich šlo, to byla Heydrichova nutella z roku Nebreč. Byli jako obrovský ledovec, jehož většina je pod hladinou, ale občas ztratí rovnováhu, celý se překotí a všechno náhle odkryje." Závidím mu ale tu edici u Paper Jamu, sic paperback, to má skvělý materiál obalu a po otevření tématická/povrchová grafika, zde baziliškova kůže.... celý text

Růže nikoho 2023, Paul Celan

Jako bych očima fotografovala stále ty stejné snímky 2022, Elena Pecenová

Tohle je sympatické, celkově, už art design téhle publikace je od prvního momentu jinde. Zpočátku až buněčná poezie těla mi tím popisem připomněla jinou sbírku, co jsem četl loni. Bál jsem se jen, že to bude typická generační masturbace, ale získalo si to moje sympatie, it is what it is, i když zpočátku to až hraničilo s tím, co ještě přijmu, tentokrát ale fakt, že můj mozek fungoval hůře hrálo ve prospěch textu... stejně jako porušené, nezobrazené jpg soubory, ten nádech toho umělého dneška, vnitřně i vnějškem. Jako kdyby člověk prorůstal skrze neskutečně obskurní fyzické projevy (lásky?), až k jejím skutečným aktům, vyznáním (a pořád spíše popisům, haha)... generace stalkerů, generace těch, co pozorují. A že už se mi to během mé cesty párkrát objevilo a možná, že bych jindy byl krutější (ale dnes mám špatnej den, takže jsem chtěl spíše vypnout, ztlumit to dolů), vždycky jsem se tomuhle sešitku vyhnul, nakonec jsem to jaksi vzdal, že už jsem na to zase a znovu narazil a přihodil to k hrstce dalších kratších textů, co se dají zfouknout rychle (a tohle definitivně je ten případ), někdy dám znovu. Puff puff...... celý text

Hagakure - Kniha samuraje 2013, Cunetomo Jamamoto

'Hagakure' zmínil Jukio Mišima, když mluvil o jeho autorovi (Cunetomo Jamamoto), kterému byla odepřena možnost smrti a strávil zbytek života v ústraní, jako mnich. Mišima si byl dobře vědom toho, že hrdinská smrt mu bude v jeho době nejspíš rovněž odepřena - coby mladík sledoval Japonsko prohrát válku... a myslím si, že tohle byl určující moment, který ho poznamenal, ta nemožnost s tím něco udělat, něco pro to udělat... moment, přes který si nakonec cestu k seppuku a smrti za něco většího našel. Je jisté, že bez kontextu nemáte jak 'Hakagure' příliš pobrat, dokonce bych řekl, že i s ním je to obtížné, celkově japonská mentalita je jinde, všechno je urážka, hanba, lidi se zabíjí, pro prkotiny, protože je důležitější nežít v hanbě (koneckonců i tenhle text je určen pro klan a samuraje, spíše než pro řadové jedince), než aby vás celek, společnost, vnímala s cejchem, člověk si tak trochu připadá jako na ostrově psychopatů a to říkám i přes fakt, že tuhle kulturu už jakž takž nastudovanou mám. Mnohdy některé pasáže nedávají ani příliš smysl, protože jakoby v textu na konci odstavce někdy psali přesný opak toho, co na začátku, jako kdyby to bylo diktováno stylem "Chápeš mě, ne?" řekl Cunetomo a hodil do sebe další saké. Jestliže čekáte nádhernou ukázku jakéhosi bušidó, kodexu morálky a zásad, je to často vtipný, protože nikdo na Světě takovej není, v tom dodržování, oddávání, každý máme svoje kontrastní stránky a jak vždycky říkám, jestliže si o někom myslíte, že je svatej, anděl, Mirek Dušín, je to jen protože o něm ty další věci nevíte (v rámci tohohle, i když mě bavil třeba 'Poslední samuraj', kde tohle, ty dobré stránky, bylo krásně vyobrazeno, nebo třeba Ghost Dog, kde si hlavní postava přímo Hagakure čte, já mám blíže k gangsterskám, noiru, neo-noiru, kde vidíte velmi pokřivené násilné postavy, které se tu a tam řídí jistým kodexem - a to si myslím víc odpovídá realitě), 'Hagakure' se spíš odvíjí v rámci "proč nezemřít?" (myslím si, že i přes jisté kvality tohohle textu, kde je pár příběhů, point, co mě osobně zaujaly, jsou poznamenané bohužel i touhou jejich autora po hrdinské smrti/smrti pro pána, která mu byla odepřena a tak ji promítá pořád dokolam do spletitého množství historek, které konstantně končí příklady všemožných druhů smrtí ze "správných důvodů"). Dokonce i se znalostí kontextu jsou některé části interpretační, či, co jsem snad slyšel, dokonce humorné. U filozofických či náboženských a alegorických textů z moderního pohledu je chyba, že je chápeme absolutně doslovně, to vnímám jako největší zlo dnešní doby, že z lidí se stávají tyhle ploché, povrchové, robotické bytosti, které neumí číst mezi řádky. I tak ale vnímám 'Hagakure' jako komplikovaný text (ani ne ve smyslu pochopení, jako spíš jeho mentality), text z úplně jiné doby, místa. V určitém pohledu ale dokážu tu taktiku "jednat a nepřemýšlet", pochopit, to přemýšlení a "čekání" vás totiž může někdy stát život, to jsem se sám naučil, a tak je dobře občas být nějak nastaven a jet na instinkty.... celý text

Exhumace 2015, Václav Kahuda (p)

Topení šroubků v benzínu (dědkova dílna, plná krámů, vršky od piva na podlaze, kde se ale vždy dalo dát něco do kupy, když bylo třeba), kdo se kdy dostal na dědinu, nebo do "mazlavé reality věcí", tak si bude v téhle plíživé sbírce Kahudových próz připadat jako voyeur, který mnohdy pozoruje zapovězené věci, odehrávající se v životech chudých existencí (a Kahuda vlastně není nějak extrémně-extrémní, ale je definitivně velmi sexuální/živočišný ve svém psaní a navíc má děsné dobré oko pro ty malé detaily, ze života, jako fotograf, který ví, co esteticky působí, maluje se slovy). Tyhle věci, perverze, se okolo nás asi dějí častěji, než si myslíme, jen je zkrátka nevidíme, nevnímáme, lidi šílení, dělající šílené věci, ale i lidi, co dělají ty nejnormálnější věci, ač si myslíme, že dělají něco jiného... a jak se kdo dívá na vinu a nevinu, co je dobro a zlo, je někdy k smíchu, protože jde jen o perspektivu a tak vlastně zjistíte, že Svět je chaotické místo, kde musíte pochopit, že žádná pravidla neexistují. Někdy je hranice, jak sleduju dnešní média, jen o tom, jak se to zrovna v té době podá, můžete být to i ono, Kahudovi ale jde spíše o lyrické zachycení takové té jeho reality, která v sobě i přes jistou existenciální tíhu a nádech nese i humor, vlastně je to takové trollení. Samotná 'Exhumace' (1992) je snad nejambicióznějším textem, s jakým jsem se od něj setkal. Opět dojde na barvité a květnaté popisy naběhlých penisů, ale i na zoofilii, vraždy, znásilnění, vše jakoby se mísilo, jak v nějaké zkumavce a přitom působilo "přirozeně" - reakce za reakci, jako "tohle je nás svět, tohle jsme my". Ten Kahudův typický lyricismus provází existenci hrdinů i tentokrát - stejně jako vždy skvělý jazyk a chápání "spodní části těchto krajů", přesto artové "jak prase", velmi popisné, zpočátku pomalé tempo, kde se toho vlastně moc neděje, později zrychlí a začne víc střihů (většinou je to ale v závislosti na délce samotného textu) - je ale spousta černé krásy v tom popisování těch malých detailů a slovních spojení, když na to člověk má trochu rozpoložení, nebo náladu a já věřím, že Kahuda je i přes fakt, že jde o jednoho z našich nejzajímavějších prozaiků posledních tří dekád, spíše tím, co čajové konzumní maminy u literatury odradí. Ta umazanost, ta špína, hlad, nadrženost, kontrastuje s popisem čistých a nevinných věcí - krajiny, nebo zvířat, vlastně si myslím, že u Kahudy jedete tak nějak pořád to stejné a buď vám to je sympatické a nějak to promlouvá a na jisté úrovni tu frekvenci slyšíte, nebo si řeknete, že prostě "takhle ne" a už se k němu nedostanete, já jsem si k němu musel cestičku najít během posledních deseti let pomalým seznamováním, ale čím víc ho čtu, tím víc se mi to dostává pod kůži, ta lidská perverze, o které píše. Tempo a nálada mi navíc hodně připomněly filmy od Bély Tarra, které jsou taky těžká náladovka. Je třeba i zmínit, že poslední část, kde nastupují pohádky, je dobrej klenot sám o sobě, podobný trolling jsem naposledy viděl u Karla Hynka, když psal parodii na Babičku (kterou jsem, ano, dodnes, strécu, nečetl, zato jsem na ni ale slyšel i sprostou parodii...), nicméně i tak se v Kahudově krátkých textech nese neskutečná baladičnost, jakou jen tak nenajdete, speciálně 'O Červenej' (O Červené Karkulce) je solidní porno, samý hlazení stébel o její přirození, beruška, co jí vlezla málem do zadku, naběhlý ptáky a ženský, co roztahujou nohy... nahý zadky a tak dál, v jeden moment jsem si vzpomněl až na de Sada. A zase musí dojít i na Brno, přijde mi už, že Brno je zmíněno prostě všude. Venco, tentokrát dávám čtyři, nějak to na mě udělalo ke konci víc a víc "lepší" dojem, haha.... celý text

Ukaž, co děláš! 2014, Austin Kleon

"Znám pár citátů a teď to tady podojím..." Nic, u čeho si sami řeknete "no shit, to bych fakt nevěděl." Spíš, než tuhle rychlokvašku doporučuju Rubinův 'Tvůrčí akt'.... celý text

Moudrá krev 2011, Flannery O'Connor

Jižanská gotika definitivně není subžánr, na kterém bych nějak specificky ujížděl (vlastně bych řekl, že, teď z hlavy, neznám krom McCarthyho nikoho), ale 'Wise Blood' zněla z anotace tak zajímavě a byla některými jedinci v mých očích tak protlačována, že jsem si řekl, jestli mi tu snad něco neuniká a tak jsem do toho šel a i přes tu těžko uchopitelnou grotesknost (protože to tolik neznáte) a jsem si jist, že O'Connor má zkušenost a skvěle paroduje to jižanské 'God this 'n god that, sir', ale i přes tohle to mnou spíše prosvištělo, protože si myslím, že jsem četl podobné a lepší věci... ale definitivně bych neupíral možný návrat k tomuhle v budoucnu. Někdy věci jen políbíte a pak o nich roky nemusíte slyšet... aby to s váma něco později začalo nějak dělat a objevila se úplně jiná, nečekaná kapitola.... celý text

Fenomén Grznár: Definice testosteronu 2020, Filip Grznár

Tahle kniha je už přeci jen pro zasvěcenější, ale i kdybyste snad viděli jen Filipovo video o tom jak udělat svíčkovou v rychlovarné konvici, nebo jeho poslední vaření...eeeh, chtěl jsem říct pečení perníku, tak musíte docenit jeho nepřehlédnutelný komediální talent (a to, že si nevidí do huby, což ho každou chvíli dostane do problémů), pokud vám gym a posilovací tématika něco říká. Většinu knihy tvoří autobiografické vyprávění, především z oblasti profesní, mnohdy dost extrémní kulturistika, pak podnikání, vztahy (s ohledem ke spoustě partnerek) příliš nerozebírá a nezmiňuje detaily, ale i na nastavení toho, jak kráčet životem... pak dojde na dost zajímavé části, kde Filip rozebírá svoje zkušenosti s anabolickými steroidy, z nichž drtivou většinu sám vyzkoušel a které opravdu ve svých negativech působí mnohdy odstrašujícím způsobem, toho co se vám při špatném sypání může stát je opravdu dost, ale musíte na to mít hlavně nastavenou hlavu, často vám totiž tyhle zásahy neskutečně rozhodí celý systém těla a tedy i psychiku, která je s tréninkem silně propojená a obráceně. Tolik zkušeností ohledně bodybuildingu má v tuzemsku prostě málokdo, pro mě je to spíše zajímavost, protože, jak je uvedeno, steroidy patří do rukou profesionálů, kteří jsou zkrátka veřejností tlačeni k tomu je užívat, ale činí tak, ať už je to v jakémkoliv sportu. Růstový hormon i jeho účinky jsou zajímavé, stejně jako celá ta mentalita toho, že naturálové jsou zkrátka ti, co ostrouhají. I celá část o tréninku a suplementech je dost přínosná (a něco málo z uvedeného jsem si poznačil), řekněme, že je to takové ohlédnutí člověka, který jel a jede opravdové extrémy (třeba infekce v důsledku výměny moči za čistou, aby obešel dopingovou komisi, nebo urvání kvadricepsů na obou nohách při dřepech s 300kg... a to jsou jen některé z Grznárových typických momentů, které, jak sám uvádí, by jiní vymr*anci nepřežili) a v něčem vám může opravdu rozšířit obzory, nakopnout vás k tomu něco se sebou dělat a nebýt tak pasivní v rámci vlastního života. Nevšední publikace dost kontroverzní postavy, která ale v jádru kontroverzně zase až tak nepůsobí, jak říká v závěru, "normální chlap, který má strach, ale je to o tom ten strach potlačit a jít si za svým".... celý text

Snář mého cvrčka 2023, Čang Sien-ming

Prokousal jsem se tím spíše s nezájmem. Kniha je taková kompilace snů, rozdělena do svitků a knih (Svitek první - Kniha božstev a duchů, sv2 - Kniha těla, sv3 - Kniha proměn, sv4 - Kniha dobrodružství, sv5 - Kniha her, sv6 - Kniha života a smrti, sv7 - Kniha převtělování), autor občas surrealisticky komponuje (interpretuje) nějaký motiv, ale skoro vždycky jsem se přistihl, že mě to nezajímá a odvádí myšlenkami jinde, byla tam jen hrstka snů, co mě skutečně zaujala. Všechno je dnes produkt, uvědomuji si u čtení čínského autora (mimochodem věta "...kdybych se čajovnářovi znelíbil a on si mu na mě stěžoval, jsem v rejži." od Číňana je pro mě věta par excellance, nebo skvělá překladatelská perla). Více si uvědomuji plýtvání časem. Tohle je asi spíš pro specifickou skupinu lidí, takový to ezo na pomezí čehosi. Jednou za pár stránek je tam solidní surreálný přechod, transformace, fantaskní myšlenka, ale i když má autor v oblibě Kafku a Junga, nevědomí a ke snům má blízko (už jeho otec se snům věnoval, oblast, ze které pochází), což je všechno můj jam, ale je to pořád jaksi jen příliš náhodné, nicneříkající. Věčným problémem u snů je jednak nedostatečný kontext, kdy sny dané osoby jsou samozřejmě vividní, mnohem víc než to, co jste schopni o nich napsat, stejně tak se dotýkají vás a vašich osobních zkušeností, takže co pro vás bude bomba, už taková bomba není ve světovém měřítku - nikdo není vámi lépe, než vy. Někde jsem četl, že nejlepší je sny zachytit takové, jaké sou, nesnažit se v nich příliš pitvat nějakým uvažováním, analýzou, přemýšlením. Takhle nějak to víceméně dělá Čang Sien-ming, je to spíše popisné. A určitě je to spíš něco, o čem bych si rád pokecal, mezi čtyřma očima, nebo u piva (tady ještě jít na čaj asi není společensky přijatelnou normou), ale nejsem si jistý, jestli je tohle ideální forma pro jaksi sdílení těchhle snů, možná jako obrazy by tyhle zápisky fungovaly lépe, přitom se o tomhle psaní hovoří jak kdyby to málem mělo spustit literární revoluci a všichni by to měli začít napodobovat. Jeden motiv tolik neudrží pozornost, ani váš zájem, když je většina textů jen stránka a něco, většinou vás to buď hned chytí, nebo si brzy řeknete "áále, za chvíli je konec" a už to moc nevnímáte. Ne zrovna kniha, kterou bych nějak extrémně doporučoval.... celý text

Kacířské nápady 2010, Petr Hudský

Slušný diss na Zemi, kde jsou "jen ještěrky." Scény, kde člověk nahlíží na nové "naložení" s naší planetou, která už je ve správě jinde, než na co jsme zvyklí. A přitom to tak snadno může brzy být, ne nutně jak tady, v téhle knize, ale třeba úplně jinak (AI). Dost mě zaujal a bavil motiv v části, kde šel muž do vězení, do Evropy (která je lepší, pro vyšší třídu) - dostanete trest, sedět na x let a pak se různě pracuje s tím, aby si trestanec svoje roky skutečně "odžil" ve výkonu trestu, skrze reinkarnace, způsoby smrti, jakoby se vše posouvalo dál, techniky utrpení. Ale v jádru je to takové nápadité a humorně laděné sci-fi, momentky okolo správy a nového fungování a uspořádání Země (dokonce bych se to nebál přirovnat k něčemu, jako je 'Red Dwarf'). A definitivně bych se nebál si to pročíst znovu, pokud bych na to někdy narazil i ve fyzické podobě (dotisk?).... celý text

Společnost spektáklu 2023, Guy Debord

"Yo! Jsem Guy Debord. A tohle je můj diss track na kapitalistickej core. Jejich faleš tě uzemní, ey ey, m8, jsou umělý, jak kozy tvojí starý." Poslední dobou mi osud přihrál pár prací o kapitalismu, ale upřímně, jako podcasty, spíš jsem se to snažil pochytit, než doopravdy vnímat. Jak vám asi došlo Guy to rozjíždí na tehdy (1967) revolučním poli kritiky kapitalismu, dnes už všemi oblíbené olympijské disciplíny.... celý text

Syn kosti mluví 2023, Roger Gilbert-Lecomte

"Hodně se mi honí v hlavě a myslím si, že by o tom všichni měli vědět." Přijde mi to, jako když vlastní poruchu cpete na papír, přičemž z toho děláte 'Le Grand Ping Pong' zabalený ve významech, které tomu dávají pokračovatelé nějaké z Lecomteho myšlenek. Já 'Le Grand Jeu' absolutně nepochopil, šlo to absolutně mimo mě, tomuhle asi nerozumím, nebo možná ani nechci. Lecomte a jeho seskupení mi z jeho poezie a textů přijde prázdné, depresivní, bez stylu, bez šťávy, bez srdce, žádný BUCH-BUCH BUCH-BUCH (Bukowski), jako když se feťák ufetuje a žvaní si u toho svoje nesmysly, takový jsem z toho měl dojem... nesmysly, které dávají smysl jen autorovi a pár nadšencům, co si s ním patrně šlehají další dávku, jako nějaká indie undegroundová kapela, která má asi 3 fanoušky a lidi to sledují ne kvůli jejich hudbě, ale protože je to absolutní bizár. Lidi jako Lecomte se snaží o nějakou svoji "nesmrtelnost" tím, že budou popírat a jít proti všemu, jak je ostatně stylem drogy a řekl už Hunter S. Thomspon, "můžete se otočit zády k osobě, ale ne k droze". Připomíná mi to taková ty tiktokerská videa, nedávno jsem viděl jedno, kde pohledná holka přezpívala song od Post Malona, který v pravdě je smutným, ale pozitivním a uvědomělým, do podoby čistého hateování na muže, čímž vzala něco, co mělo hlavu a patu a srdce a začala tam projektovat nějaký svoje mindráky tím, že předělala něčí text, něčí art, něčí práci... a ještě si myslela, že tím ukazuje svoje silné ženství. I dekadence do jisté míry pokračuje v nějakých pravidlech, i proudy, co šly proti mainstreamu vycházejí odněkud. Nemám rád lidi, kteří se zjeví na scéně, snaží se popřít absolutně všechno před sebou a založit svůj hlas na tom, že jen vše popřou a pak si brblají pod vousy něco, co působí jen jako myšmaš obrazů (co nikdo nechápe), ping pong, sem tam, psaní má být o něčem trochu jiném, než že naplivu hodně rozličných věcí na papír, to by encyklopedie byly ty největší literární díla. Tohle, to je nějaký komplex, to nemá se skutečným tvořením co dělat. Ale hodně lidí v té době okusilo šílenství ze všech stran a dokázalo z toho vytvořit něco hodnotného, silného - napadá mě třeba Antonin Artaud. Jen můj názor. Tohle se mi opravdu nelíbilo.... celý text

Chybný protokol 2020, Martha Wells

E03. Opět se setkáváme s robokatem, v epizodě, kde se toho děje méně, než ve vašem oblíbeném dvacetiminutovém sitcomu. Největší záhadou pro mě je, že nevím, proč tomu vlastně věnuju (obětuju / v aztéckém pojetí) čas, když mi přijde, že jednak nechápu co a proč se tam vlastně děje, než že mám sledovat to, jak Martha Wells epizodicky dojí fanoušky jednoho solidního nápadu po x knih a vlastně se jí to daří i nedaří. Anotace mě baví, protože ve vás budí dojem, že to skutečně o něčem je, ale spíše než příběh, je to o ztotožnění se s ideou za příběhem.... celý text

Já papír vím o stromech… 2023, Soňa Kociánová

Intenz. I když jsem si tohle, jako ostatně vše z edice 'Opium poezie', původně chtěl koupit, nakonec jsem se rozhodl ignorovat sběratelské OCD, kterým asi hůře trpí všichni ostatní hltači (mně nevadí mít různé edice a nehrotit tyhle kraviny, máloco mám v pravém slova smyslu "komplet", nebo snad srovnané podle barev, haha), ale v Dybbuku mi ji přidali ke starší předobjednávce, kterou jsem si dneska vyzvedl, jako bonus, protože si řekli, "páni, bez JPho podpory bychom to nevydali" a já jen skromně protočím oči a mávnu rukou "áále" (poslali mi to zabalené v krabici od vysavače, nejdřív jsem si myslel, že jde o dildo, ale nebojte, já taky beru, co je - moudrost otroků, jak by řekl Bukowski)... takže, Soňa Kociánová, na první pohled je to taková ta "poezie mládí", velmi jednoduchá, co se slovy moc neplýtvá, ale zároveň je sdostatek kreativní, že vás jaksi hned chytí, nakousne... (a kouše) a příliš v ní probleskává něco dál, něco víc, něco hlubšího, navíc to chápe kompozici, rytmus a má to vlastní osobitý styl. To člověk hned ucítí. A pak to začne padat, sem tam intenzivní, experimentální, hledání, až by si člověk řekl, jak něco takového tvořil někdo během šedesátých let? Třeba, když to srovnám s pár tituly, Havlíčkovo 'Akvárium' je očividně poezie psaná prozaikem, primárně nebásníkem, takže je kostrbatá, "ukecaná", tady to jede jako po másle. Nebo třeba Luisa Ziková a její 'Palte mou duši', to je přesně ta mladická poezie, ale ten styl a básnický talent je tam spíše upozaděn, emocemi, do něčeho, co zestárlo ve spíše průměrnou poezii, v tomhle ohledu to Kociánová posouvá dál a ač uplynulo taky už více, než půl století od její smrti, její verše působí mnohem morderněji, modernisticky, i přes svoji povětšinou značnou skromnost. Jo, tohle je úderná sbírka prakticky neznámé české autorky, která tvořila a měla svoje démony, ale nenechala se jimi strhnout (její manžel byl často hospitalizovaný, ona učitelka, její nemoc, smrt jejího synovce, o níž napsala hned několik básní). Poetické obrazy. Citlivost. Soňa působí jako taková citlivá, jemná duše, se zlatým srdcem, hrozně mi připomíná moji třídní ze střední. Zároveň tam ale má občas kousky, co ten jemný povrch absolutně nabourají svojí komplexností, formální i obsahovou, jde to až do metafyzikálna, člověk si připadá, jak kdyby ušel za tak krátkou chvíli skrze celý něčí život, od poezie naivní holky, k něčemu, co je už, "hodně jinde" (protože nevím, jak líp bych to popsal) myslím si, že i její próza, kdyby se jí věnovala více, by stála za to (podle úryvků), nevím kolik se toho dochovalo, zároveň z jejích zápisků člověk vidí ty absolutní pochyby o jakékoliv hodnotě jejího díla, což je tragédií těch největších. Taky touha zůstat neznámá, kterou, čím jsem starší, víc a víc chápu. Za života ji prakticky ignorovali, do jisté míry určitě i vlivem režimu. Smutný příběh. Skvělá autorka. Definitivně neváhejte, pokud by se vám do rukou dostala i některá z jejích sbírek, které vyšly během sedmdesátých let.... celý text