jatox
přečtené 39
Broučci
2004,
Jan Karafiát
odpad!
- Část 2 - i dále spoileruju, ale doporučuju přečíst... Pokračování je taky zajímavý. Z knihy tak trochu vyplývá, že nejen, že byl Brouček mrzutej z toho, že se jim neroděj žádný děti, dokonce je na Berušku vyloženě hnusnej. Janinka (rodinná přítelkyně) broučka zklidní, že kdyby Bůh chtěl, aby měli děti, tak by je měli, ať se o tohle nestará, protože pán Bůh si ho objednal na svícení, ne na to, aby příliš přemejšlel, nebo měl nějaký emoce, žejo. A že teda Bůh asi nechce, tak ať jsou pokorný a poslušný. A najednou se jim začnou rodit caparti. Maminka prvního hned naučila nejdůležitější modlitbu: "Ó můj milý Bože, dej, ať jsem pěkně poslušný." - Sorry, jsem prostě musela. No a s tou rodinou teda otec Brouček jaksi zmoudří, přestane býti neposlušný, počne býti poslušný, a učí svejch 10 dětí, aby byli taky poslušný, protože on jak někdy nebyl, tak se měl zle, skoro zemřel atd, ale pán Bůh ho sám naučil poslouchat. A tak jsou všichni poslušný a dobře se maj, jen se pořád musej poučovat, aby byli dost poslušný. Když si je zavolá Janinka na rozloučení, že se chystá umřít, tak oni jsou z toho smutný, načež ona je sjede, že snad oni budou neposlušný? Nebo nedejbože snad po ní chtěj, aby snad ona byla neposlušná? (chápej - bránila se smrti) Tak vidíte, prostě ticho, Bůh si mě chce vzít, tak pokorně šla umřít. Dál ještě důraz na to, že byla pannou, a proto její sedmikráska (která vždycky vyroste, když nějakej brouček někde umře) měla červenou krajku jako krev. LOL. Jo a tohle je taky dobrý téma... Když se rozebírá ne/nutnost ženění. Prej kdo může, tak se musí oženit. (Může, a tedy musí každej chlap vlastně.) Ale některá žena se vdát nemusí, když nemůže (jakože ji nikdo nechce.) Protože věc se má tak, vážení. Ženská může jen doma sedět na zadku a čekat, až se jí někdo přijde vyznat, a bude si ji chtít vzít. Když se tak nestane, musí umřít jako panna, protože to tak Bůh chtěl. Konec je ovšem taky mazec. Takže v poslední kapitolce je hláška, že kdoví, jestli ti broučci přes zimu nezmrznou. Ale tak což... když zmrznou, tak zmrznou POSLUŠNĚ. (Ne, fakt si nedělám humor.) A ano, umřeli. Ale určitě poslušně. Co je ale na tom zajímavý, odstaveček před tím se řeší, že rodina Broučkova má na zimu nasysleno hodně dřeva, a tak budou v zimě v pohodě. Nicméně jejich řekněme sousedi dřeva moc nestihli nachystat. A tak jim rodina broučkova část svýho dřeva daruje. No a pak teda ten konec, že umrzli. Co z toho jako plyne? Mám dvě verze, jednu horší, než druhou. Zaprvý, Karafiát chtěl říct, že pomáhat bližnímu svému se nevyplácí, možná to vlastně je i neposlušnost do světa vůbec zasahovat, žejo. Ale řekněme, že by tohle někdo, kdo si říká křesťan, nevymyslel. Tak druhá varianta. Celá rodina broučků (2+10 dětiček) umrzli proto, že se obětovali pro ty sousedy. A smrti se nesmíš protivit, protože to tak Bůh chce, takže... je to křesťanskej nonsens. Obětuj se, a nebudeš spasen, nýbrž.... no vlastně asi jo, po smrti možná jo. Ha ha. Jenže k tomu, jak autor v knize neustále opakuje, že "jen poslušný broučky má Bůh rád a má je na starosti a nic se jim nestane", je to teda konec s olbřímím COŽE. Jo a kdyby snad někdo chtěl vyzdvihovat dílo po stránce jazyka, ani čeština není nijak úžasná... Skoro každá věta začíná na A, a v knize se pořád objevujou hodně podobný fráze, věty, někdy úplně stejný, a někdy i stejný odstavce. Výrazivo je někdy voleno vzhledem k publiku opravdu velmi svérázně, např. "bylo po něm", "byl s ním konec". Z čeho jsem taky nemohla, je způsob, jakým jsou napsaný přímý řeči. Prostě normálně vedle sebe, bez žádnejch popisů, kdo co říká. Předčítat se to teda nedá, pokud neměníte hlas na postavy v rozhovoru. Nicméně, to nepovažuju za nevýhodu, protože pokud to nepředčítáte někomu v rámci pobavení a úžasu nad tou hrůzou, pak to fakt nepředčítejte nikomu, a už vůbec ne dětem. Knihy (žel bohu mám doma 2 výtisky) ani nechci dávat dál, nejradši bych je spálila jakožto nejvíc kacířství vůči samotnýmu životu, lidem, i tomu nejvyššímu - univerzu. Na wikipedii mě velmi pobavila poznámka, že Karafiát, kterej byl i panebožetosnadnenímožný vychovatelem, je ceněnej pro to, že "počítal s psychologií dítěte. - Tak to je dobrej výsměch. Asi s ní počítal, a vypočítal si, jak co nejvíc děti a lidi traumatizovat, nebo nevim. Zajímavý taky je, že se kniha proslavila za socialismu, kterej rozhodně takhle nábožný věci nijak nepodporoval... Vysvětluju si to právě tím brutálním prosazováním slepý poslušnosti, a důrazem na to, že prostě broučci se neptaj, nepřemejšlej, jen makaj. Co ale vede lidi k tomu to mít rád v dnešní době, to teda fakt netušim. O nějakejch HODNOTÁCH ve stínu toho všeho výše se fakt jako mluvit nedá. A jako jediná výtka knize, že je moc smutná, že tam každej umře... To je fakt to nejmenší jako. A jestli si myslíte, že přehánim, tak bohužel ani trochu. A to ani nešlo vylíčit všecko.... celý text
Kopa veselých havraních pohádek a pět tuctů říkadel k tomu
1971,
Jan Vladislav
odpad!
Jako tohle bych dětem teda fakt nečetla ani náhodou... Samý podrazy, lhaní, násilí (bití zvířat, krutý usmrcení, mrzačení), pomsty, soutěžení, kdo je víc... Fakt strašný, co se normálně prodávalo a četlo dětem za sociku. Nevim, co tohle má dětem přinýst pozitivního. Jasně, občas tam je náznak nějakýho poučení, ale mnohdy příběh skončí tak, že vyčůránek je vysmátej, a ten druhej skončí bídně, klidně i chcípne. Probůh, fakt si to radši nejdřív přečtěte. Doporučuju třeba stranu 22-23, 25-26, 31-32, 41-42, 77-78, 87-88, ... a to jsem četla jen pohádky, a ještě ne úplně všechny. Skoro ve všech pohádkách je ústředním motivem napálení někoho jinýho. Nebo je tam motiv nějaká úplná blbost, kterou se vysvětluje nějakej jev v přírodě, jakože např. proto maj zajíci krátkej ocas (protože jim ho nějakej grázlík uhryzl), proto tyhle ptáci lítaj do tamtěch a oněch krajin atp.) Tak jako nevim, co je na takovejhlech pohádkách veselýho a celkově prospěšnýho. Každej minipříběh by potřeboval sáhodlouhý morální okomentování, což je samozřejmě u čtení pohádek nesmysl. To radši sáhněte po něčem opravdu kvalitním a tu knížku, kterou jste doma vyhrabali po svejch rodičích, bez výčitek svědomí vyhoďte, nebo ještě líp, aby z toho byl aspoň nějakej užitek, třeba si s ní zatopte:)))... celý text
Vánoce pro kočku - 23 adventních pohádek a jeden opravdový příběh
2010,
Terezie Radoměřská
Na tuhle knížku jsem se chystala dlouho, tak letos na to konečně došlo, a dostavilo se bohužel celkem dost zklamání. Už před pár lety jsem si knihu půjčila a přečetla náhodný dvě pohádky a přišly mi celkem fajn, nějaká zápletka a tak, ok. Jenže... ty pohádky jsou tak děsně stejný, že to už snad po první třetině knihy komentovalo i moje dítě, a to je na knížky poměrně dost nenáročný. Každá pohádka je uvedená úplně zbytečným nicneříkajícím úvodem, jakože rodinka se třema dětma, kde postupně po figurkách stavěj betlém. Pokaždý potom, co odejde otecko, vyleze z betléma kočka a začne dětem vypravovat buď o tý figurce, kterou tam právě přidali, nebo o něčem jiným, co se betléma týká. I samotný pohádky byly o dost delší, než musely. Občas jsem i nějaký věty, nebo části vět přeskakovala, protože to bylo napsaný fakt dost zdlouhavě. Natož ještě čtení těch úvodů... No nic, jedeme dál. Všechny příběhy se odehrávaj v době těsně před narozením Ježíška, a vždycky se přímo toho týkaj. Nějaký jakože přípravy na onu událost. Takže jako chápu, ono vymyslet z týhle oblasti 24 rozmanitejch příběhů je asi vořech. Ale proč to autorka musela pojmout právě takhle? Že jí samotný to nebylo už otravný..? Měla jsem to asi očekávat, ale.......... neočekávala:D... Všude samý nadšený recenze... Jenže. Příběhy jsou pojmutý hodně křesťansky, a pokud se takhle nenálepkujete, možná vás to bude otravovat podobně jako mě. Jak píše Rinae, postavy svatejch nic moc. Ale mě ani tak nepálilo to, že je to v podstatě nesmysl z časovýho hlediska. (Však čas ve skutečnosti neexistuje, a ty duše "nahoře" jaksi můžou fungovat třeba i paralelně s pozemskou existencí, žejo, ačkoliv křesťani by si s tímhle asi nenotovali:D) Mnohem horší mi přišel obecně ten koncept svatejch jako takovej. Jak to jako mám dítěti podat? Dobře, ve věřících rodinách to tak asi je. Dětem se už od útlýho věku cpou do hlavy jistý slova a fráze, aniž by tomu vůbec mohli rozumět, a oni se to naučej papouškovat, aby pak o mnoho let pozdějc to samý nějak přezkoumávali rozumem, pokud vůbec jsou ten zvídavější typ člověka. Ale jak já mám podat takhle malýmu dítěti, co to jako má bejt, že je někdo "svatej"? Oproti tomu personifikovanej Bůh se dá vysvětlit třeba o dost jednodušejc. Ty svatý už moc zaváněj církví. A jak jsme knížku četli, vlastně jsem čím dál víc byla na rozpacích i z toho klasickýho příběhu, kdy prostě naprosto všichni, zvířata, lidi bohatý, chudý, blízký i daleký, všichni si sednou s úplnou samozřejmostí na zadek z toho, že se má narodit ježíšek, král králů, a SPASITEL - další problematický slovo. Když se nechci zamotat do celý tý teologie, natož abych to prezentovala jako fakt, že nás ten někdo měl spasit tím a oním, tak jako........ fakt trošku blbý, no. Vánoce mám moc ráda, ale vnímám je v trochu univerzálnějším smyslu, a asi už záměrně budu vybírat jen příběhy, který věroukou nebudou moc zavánět, protože jinak by mě asi rychle přešla chuť na vánoční čtení celkově. Bez tý omáčky kolem to totiž dohromady úplně nedává smysl. Proč teda jako všichni věděli, co to znamená, a tak to hrotili, a šli se mu všichni poklonit? U malejch dětí to ještě okecáte, no prostě král se narodil, no... i když jako, že bych musela jakkoliv starejm dětem cpát, že král je nějakej nadčlověk a je nutný nebo minimálně bohulibý se mu "klanět", to teda fakt jako taky ne, no. Když o tom čtete sem tam nějakej příběh, ještě se to dá, ale takhle to bylo moc koncentrovanejch polovičních nesmyslů, který se objasněj pouze ve víře, nebo spíš věrouce. Jako jasně, že ty jednotlivý zápletky byly jiný, ale prostě pořád se to točilo okolo toho jednoho, a okolo se samozřejmostí pochopenou velkolepostí události, a mně to prostě nějak začlo líst na nervy, plus ty tisíckrát omílaný fráze o smejčení atd... Protože mě rozčilovalo, jak bylo v knize asi stokrát zopakováno, jak musí bejt vše dokonale připravený, až se to teda stane, a jak musí bejt hlavně naklizeno (Prosim? Jako jak to s betlémským příběhem souvisí, že jako musí bejt vyleštěná duha nebo já nevim co? Možná snaha jak děti přimět k předvánočnímu udržování pořádku navzdory celoročnímu bordelu a celkově předvánočnímu hrocení o tom, co "se musí" místo toho, aby si to ty lidi dělali tak, jak chtěj a cejtěj?:D To mi bylo fakt vyloženě trapný číst. Mimochodem přímo na úklid byly zaměřený 3 celý pohádky...uf. Kromě zmínek v celý knize, jak se celý nebe připravovalo, a tenhle dělal tohle a tenhle tamto.) Tomu všemu dala korunu postava "ďábla", což mi u čtení skoro vypadly oči, jesi to jako myslej vážně, a v celým příběhu jsem ho teda přejmenovala na čerta, příběh fungoval úplně stejně, takže zase asi jen necitlivost autorky, která prostě v tý věrouce zřejmě vyrůstala a přijde jí jako normální takovýhle slovo užívat, a ještě ho servírovat dětem... Pak mě taky pobavilo (resp. bylo to tam víckrát), že maminka "dala dětem křížek na čelo", jakoby i Bůh s velkým B nestačil, někde je nazýván i Hospodinem, fráze "spasí celý svět" nebo "hlava církve"... Jo a poslední příběh jsem si radši přečetla jen sama... První věta: "Bůh se rozhodl, že pošle na svět svého Syna, aby spasil lidi od hříchů a ukázal jim, jak správně žít." "...dítě, které čeká, je božího ducha." No jasně, úplně normální čtení pro předškolní a mladší školní děti. :)))))) Ilustrace jsou taky dost nic moc, soryjako. Je ještě novější vydání, kde jsou ale podle náhledů na internetu obrázky zase až moc tak nějak počítačový a tak, že mi to k tomu teda taky moc nesedí, ale asi furt lepší, než tohle. Takže jako........ nevim, no. Pro křešťani asi toprí. Ostatním, beru, že tohle všecko je i součástí koled (až na ten důraz na úklid:D), že to patří k nějakýmu kulturnímu dědictví, a děti by to tak jako tak měly znát... Ale já bych tím teda celej advent prostě nezaplácávala. Na to mi to přišlo jako škoda času, kterej jsme mohli věnovat jiný vánoční četbě.... celý text
Vánoční pohádka
2019,
Daniela Krolupperová
Od týhle autorky jsem bohužel čekala mnohem lepší vyprávění... Takže vyoslim celej příběh tak, jak je... Rodinka někam vyjede, kde se chtěj POKLONIT slavnýmu jezulátku - sošce v kostele. Ale co se nestane, sochu někdo ukradne. Lidi jímá ZDĚŠENÍ- ale néé, teď nad náma nikdo nebude držet ochrannou ruku a bude to v háji! A taky hned začne pekelně sněžit. Maminka povídá marušce, že to určitě byly "nečisté síly", tedy "pekelné mocnosti", protože člověk by si netroufnul vztáhnout ruku na jezulátko. Maruška s Josefem - malý caparti se rozhodnou svět zachránit a vydat se přímo k pekelníkům, který opravdu čirou náhodou to jezulátko maj, a objevuje se teda zase nelogičnost postavy čertů, který jsou vykreslený jako špatný, nicméně pohádky s tou postavou počítaj, jakože odnášej hříšníky do pekla, tudíž trestaj ty špatný, tudíž udržujou spravedlnost na světě, tudíž je nelogický, že je ta postava vnímaná jako veskrze špatná. No ale co už, pokračujme. Čert řekne, že když se jim podaří jezulátko tam držet až do Vánoc, tak pak ztratí tu svou moc a na zemi bude růst zlo. A že jezulátko by vrátili, kdyby ho vyměnili za hříšnou duši. No a teď to teda nechápu, protože není snad úkol čertů ty hříšný duše jímat? Proč by je měla zajímat nějaká další řadová duše, kterou by jen tak mírnixtýrnix vyměnili za tak důležitou a mocnou sošku, která rozhoduje o dobru nebo zlu na zemi...? Uf, jedeme dál. Jako příklad udává čert jméno mlynáře, kterej šidí lidi a tak. No a holčička vymyslí, že tam jako přivedou novorozenýho syna, kterej se má za pár dní tomu mlynářoj zrovna narodit, a jistě mu dá to samý jméno, jako má on sám. Tak se za pár dní opravdu mlynářoj to mimino narodí, ale ještě nemá jméno. Čeká se přeci na POKŘTĚNÍ, až pak přeci dostane dítě jméno. Jenže vesnice je pod sněhem a mlynář se nedostane do kostela, aby tam to dítě mohli pokřtít. A tak se děti rozhodnou, že tu cestu samy proházej - ha ha, a postupně samozřejmě dojmou celou vesnici, která taky chápe, že PŘECE BY MĚL BÝT POKŘTĚNÝ CO NEJDŘÍVE, protože TAK TO MÁ PROSTĚ BÝT... no tyvogo, to už na mě šly mrákoty. A tak se samozřejmě všichni přidaj, mezitím dojmou i toho mlynáře, jak mu ty děti pomohly, že mu chtěj pomoct, aby teda byl synek pokřtěnej co nejdřív, takže se z něj stane dobrák. A teď to vrcholí, vážení. Protože paní mlynářka je celá nadšená z toho, že může svoje třídenní (!!!) dítě svěřit nějakejm támhletěm sousedkejm dětem, aby ho nacpali na saně a jeli se s ním projet do vánice (a k pekelný bráně, i když to teda nevěděla), to se přeci úplně běžně stávalo a stává. A teď už hřeb večera, teda knihy, daj k bráně to mimino, který se teda jmenuje stejně jako ten hříšník, co ho jako příklad čert jmenoval. Nabublaně uzná, jak ho mrňata přechytračily, protože přeci "na duši, která nespáchala jedinou špatnost, peklo nemůže.".... Takže, co to jako je za rozuzlení? Snad měli přivýst hříšníka, ne? Třídenní mimino je snad nějakej hříšník? No není, však to taky říkaj. Tak proč to jako mělo čerta uspokojit? A že ho to uspokojilo tak, že luskne a okamžitě sošku vrátí do kostela, a tím pádem zruší zmar na světě? Tohle je docela zásadní problém příběhu, kterej by mohlo odhalit nejedno bystrý dítě. Nevim, proč jsou recenze tak nadšený, když je to celý v zásadě dost nesmysl. Tolik příběh. Rozjezd je pomalejší, tak asi celkem akorát (i když zase zpětně mi první kapitola přijde dost zbytečná, jak kdyby tam autorka mermomocí musela dětem připomínat, jak se žilo dřív jinak, s příběhem to ale nijak nesouvislo, až na zmínku o zlobivým mlynáři), ale postupně to graduje a autorka je se vším hrozně rychle hotová. S tím, jaký jsou v příběhu použitý fráze a slova... tak jako úplně nevim, jak starýmu dítěti bych to četla. Nemám úplně apriori problém s náboženským resp. křesťanským laděním, ale ty konkrétní fráze a motivy mně úplně nesedly. Např. ta víra a zároveň zmar, kterej visí na nějaký soše, což je vlastně dost ústřední motiv (a mimochodem hraničí s tolik křesťanama pohrdanou pověrčivostí:D) nebo ta potřeba dítě co nejdřív pokřtít apod. Dětem, který nevychovávám vyloženě v křesťanský věrouce, bych ty věci musela docela složitě vysvětlovat. Postupem času zjišťuju, že fakt vůbec není prča napsat dobrou pohádku, natož vánoční pohádku. Tady je vidět snaha nacpat tam nějaký ty dobrý hodnoty, ale to ty nelogismy a další věci pro mě nezachrání. A další motiv, to přemostění, že vlastně proto možná nosí ježíšek dárky všem HODNÝM dětem, na památku těch dvou, který zachránily "svatou sochu z pekelných spárů", mi taky přijde zvláštní a hlavně zbytečný. Asi jsem moc příšná:(... celý text
První rok dítěte
1980,
Miroslav Matoušek
odpad!
Tuhle knihu si můžete dneska přečíst fakt jen pro hodně hořký pobavení. Na tomhle poli naštěstí došlo ve všech směrech k obrovskejm změnám v doporučenejch přístupech, na základě toho, co se vlastně vědecky o dětech zjišťuje. Žádná tradovaná domněnka, že dítě má bejt v roce bez plen, protože prostě se to tak dělá pár generací a jsme líný vyvářet plíny, takže budeme dělat všecko proto, abychom to dělat nemuseli. (A ruku na srdce, stejně to většinou neplatilo, jen si ty chudáci matky musely myslet, jak jsou neschopný.) Neinspirujte se naprosto ničím. Radama ohledně stravy, péče o zdraví, plenkový péče, výchovy (!!!), celkově chápání světa a potřeb dítěte, všecko je TOTÁLNĚ mimo. Respektive v duchu žádoucí přeměny jakýhosi člověčího tvora ve stádního, nepřemejšlícího, necitovýho, natož empatickýho, ale zato především pracujícího, za každou cenu konformního, poslušnýho jedince z davu, kterej prostě možná odpovídá socialistický představě nesvobodný společnosti, ale určitě ne představě jaksi "dobrýho člověka" obecně napříč kulturama i časem, natož aby odpovídal potřebám a nárokům soudobý společnosti. Stálo by za to největší jobovky z knihy vyfotit a k pobavení sdílet. Jako příklad demence a nelogičnosti, kterou kniha oplývá, můžou posloužit příspěvky na téma jesle. Jesle jsou naprosto v pohodě, vůbec se nebojte, že tam bude vaše dítě nějak strádat, však kolik z vás matek má za sebou tolik praxe a let vzdělání na děti :D? Děcka ten KOLEKTIV přece potřebujou, aby mohly ve dvou měsících řvát zádech v postýlkách sborově a nýbrž osamoceně:D! V jeslích se často napraví to, co doma rodiče pohnojej ve správný drezuře ve výrobě socialistickýho panáka (megafuj!). Ale jen tak mimochodem, jak kniha vzápětí zcela překvapivě uvádí, psychologové u nás i v zahraničí potvzujou, že děti odkládaný na ehm "delší dobu" do kolektivních zařízení strádaj nedostatkem citovýho vztahu, což se provuje různejma poruchama vývoje a i za dlouho. Takže vlastně dítě potřebuje i projevy lásky a citovej vztah, v prvních měsících, ba prej "asi" až do roka potřebuje hlavně mámu, kterou nemůže nahradit žádná instituce. Ale to jen tak mimochodem, protože jinak jesle foreva! Ze čtení vás pak už nadobro musí vyléčit příspěvky o "výchově", která pochopitelně začíná už od porodnice. V hlavních rolích výchovnejch metod hrajou: nechat řvát, občas pomuckat, ale jen když je dítě "hodný", jinak ignorovat, a to i když ječí tak, že je už modrý a nedejchá, dyžtak proplesknout mokrým hadrem (jako opravdu, nepřehánim). Dítě prostě musí vědět, kdo je tady pánem. Co na tom, že mimino je x měsíců jen takový pudový zvířátko, který má jedinej pořádnej komunikační prostředek - pláč. Pokrokovej socialismus boří i tyhle miliony let zakořeněný pudy. No hlavně, aby vás nenapadlo ho vzít do ruky! Dobře vedený dítě nebrečí, natož aby se vztekalo (tragikomickejmegaLOL!). Brečet dítě může jen když má mokrou plínu, nebo hlad - i když to jen do jistý míry. Potřebu jídla neurčuje dítě, ale samozřejmě tabulky! No a mateřskej pud taky pohřběte někam hluboko, protože ten nám brání z pozemšťana vyrobit tu správnou zeleninu. Vlastně má smysl to číst, abychom líp pochopili lidi a jejich problémy od určitejch ročníků dál do minulosti. A vliv je bohužel patrnej i dodneška. Stačí se podívat na divadlo jménem koronáč, jak málo stačí k obalamucení lidí, jak nejsou schopný samostatně a kriticky uvažovat, bojovat za to, co je správný, a co opravdu chtěj - a aspoň i to uvědomit, jak jsou radši pohodlně poslušný.... A abychom si sakra vážili tý nedokonalý doby a místa, kde žijem, který nám ale umožňujou vychovávat děti na základě o dost lepších informací. Není to žádná sláva, pořád nás propaganda hodně ovlivňuje, ale když člověk osvobodí svou mysl, může žít relativně dost svobodně. A vlastně taky proto, abychom měli vždycky pokoru a vůli ke kritičnosti, protože každá doba hlásá nejvíc vědecky a zaručeně správně, byť hlásá i spoustu blbostí. Jako fakt z toho dost jímá úzko...... celý text
Každé dítě může dobře spát
2011,
Annette Kast-Zahn
odpad!
Tak tohle teda rozhodně ne! Podle zkušeností mnoha rodičů ona metoda většinou zabere, ale ne v dlouhodobým horizontu, ale především... Nejen, že i ze zdravotního hlediska to není úplně cajk. Aplikováním doporučenýho akorát tak naučíte dítě, že se na vás nemůže spolehnout a že ho asi nemáte dost rádi a že je teda asi nedostatečný a že to teda na tom světě zas taková sranda nebude. (To si pak dáte, o pár let pozdějc, až budete zoufat a marně se snažit řešit problémy z toho plynoucí...) Rozhodně z něj tím "nevyrobíte" nezávislýho, sebevědomýho a pozitivního človíčka. Může z něj takovej vyrůst, ale proč to riskovat? Nicméně kdo z nás má opravdu zdravý, nepatologický vztahy s ostatníma lidma, se sebou, se světem...? Místo čtení podobný literatury radši zabruste na onen web a nechoďte zbytečně proti dětem, přírodě, nakonec i proti sobě. Všecko se vám to (a celý společnosti) vrátí jako buze... bumerang:))) Tak to byla předehra... a teď ke knize: Po týhle knize jsem sáhla především z důvodu, že jsem se někde v komentářích dočetla, že kniha NEobsahuje vyplakávací metody. Takže hned na začátek – přesně naopak! Budeme-li slovíčkařit, kniha neobsahuje vyplakávací metody, ale metody kontrolovanýho pláče jo. Není to nějakej výraznej rozdíl v působení na dítě. Kniha taky neobsahuje „metody“ jak naučit dítě dobře spát, jako spíš jednu metodu, co se týče problému s usínám a nočním probouzením a následnou potřebou znovuuspání, a další metodu pro děti utíkající s postýlky. No a pak pár tipů na noční děsy, strachy apod., ale to už ani nejsou metody. Autoři sami píšou, že pokud vám noční vstávání vadí jen trochu, nemá cenu tuhle metodu stresující rodiče i dítě podstupovat. Tak jako proč tohle nenapíšou hnedka na začátku knihy místo skoro na konci? Ale po dalších pár stránkách si autoři opět prosazujou svou, že jde hlavně o dlouhodobý zlepšení situace jak pro děti, tak pro rodiče, takže to jako cenu má. Jenže zřejmě to situaci dlouhodobě moc nezlepšuje a bůhví jaký všecky následky tohle experimentování s dětskejma emocema to má. Jo a taky je něco jinýho, pokud podobně jako v Americe vstáváte už v pár měsících kojence do práce a odevzdáváte ho do cizích rukou. Tyhle zhůvěřilosti se tu naštěstí téměř nedějou. Asi i proto (matkám z toho hrabe, měly by bejt doma a starat se o svůj poklad, a ne někde honit prachy v práci) se tahle metoda a kniha mohla vůbec prosadit. Tak zaprvý, na tuhle metodu půlroční (no spíš nikdy) dítko stavěný není. Nejdřív jsem si myslela, že je ta hranice nastavená tak, jakože to dítě je schopný to psychicky unýst, ale omyl! To je hranice, po který z fyzio hlediska jsou děti údajně schopný vydržet přes noc bez jídla. Ha ha. Tak jednak je to kravina, protože mateřský mlíko se tráví velmi rychle, a je vysoce individuální, kolik dítě vypije, a na jak dlouho mu to vydrží... (A taky by půlroční děti tepve měly začínat s příkrmama po lžičkách, tudíž jsou pořád víceméně kompletně kojený!) Ale hlavně, potřeby dítěte asi nekončej jen spaním, jedením a teplem, no ne? Všecko to dost odpovídá nějaký řekněme americký vizi výchovy k samostatnosti apod, (ale taky bohužel socialistický vizi). Nebo prostě sice si pořídim dítě, ale vlastně chci co nejdřív do práce a dítě strčit do školky, abych vydělávala kačky, abych měla na blbosti, o kterejch mě mediální masáž přesvědčila, že potřebuju. A hlavně, ať mě to dítě moc neobtěžuje. To to ta naše západní kultůra teda dopracovala. A opravdu je hrozně cejtit, jak to vychází z tý americký kultury, kdy je prostě tlak na to, aby ženský šly hned do práce, a přece je nepřípustný, aby mimino budilo v noci pracující matku, když ji potřebuje kapitalistická společnost. Vlastně to ty autoři ještě tak krásně okecaj a citově vás vydíraj... Jak byste jako mohla bejt dobrá matka, když se v noci tak často budíte a uspáváte dítě? To přeci nejde, takhle dobrej rodič bejt rozhodně nemůžete! A teda, už v noci s různou trpělivostí opakovaně uspávám druhý dítě, který se budí fakt dost často (a opět reakce na Blancheeba, znovuuspávání i po půlhodině, hodině, dvou, opravdu není žádný sci-fi, nic nepřirozenýho), a ano, prostě JE to nepříjemný, ale prostě uchylovat se k takovejmhle metodám, to fakt jako ne. Jako že by mělo bejt samozřejmý, že dítě od půl roka spí samo ve svým pokoji a jen pokud to nejde, aby spalo v ložnici? Jako, to myslíte vážně? Dál mi přišla škoda, že se autoři nijak nezmiňujou o rozdílným spaní v souvislosti se stravou. Je jasný, že nacpat dítěti břicho hustou kaší na noc, aby bylo sytý a dobře spalo, není dobrá, (vždy) fungující rada. Ale je prostě rozdíl, pokud dítě od 4. měsíce dokrmujete a postupně nahrazujete mlíko normální stravou, nebo pokud ještě v půl roce (nebo taky třeba v roce) plně kojíte a chcete po dítěti, aby spalo celou noc. V knize se totiž tvrdí, že organismus půlročního dítěte nepotřebuje v noci jídlo a mělo by to prostě vydržet. Potřeba jídla se u různých dětí liší dost i přes den, a zvlášť mateřský mlíko se prostě rychle vytráví. Shrnu to, prostě jsem přesvědčená, že to s tím souvisí. Kojený děti obecně spěj blbějc, než sunarový. Ale jak jsem už psala výše, dítě může mít i jinej problém, než jen hlad a zimu/teplo. - pokračování v dalším příspěvku -... celý text
Jak bylo malé růžové slůně jednou velmi smutné a jak vše dobře dopadlo
2005,
Monika Weitze
Tohle je jedna z nejhezčích knih pro nejmenší, co jsem dosud četla. Věkově se hodí od 2 do cca 7, nicméně si myslim, že je docela dost věkově univerzální, potěší i dospělý, možná i víc, než děti. Z poselství bude něco mít tak čtyřleťák a vejš, soudím. Najít opravdu dobrou knížku pro děti není zas tak úplně ýzypýzy. Spousta knížek nemá pořádnou zápletku a děj. Mnohý maj pokus o zápletku, ale zas je to celkově nicneříkající, leda pořád takovýto pomáháme si. Skoro nikdy se to neobejde bez dělení světa a postav na "dobro" a "zlo", náznaků násilí a podobně. Tohle je ovšem úplně jiná liga. Kniha formátu A4 má velký příjemný ilustrace, přičemž text je vždycky v krajním bílým pruhu (což oceníte, když čtete v ne úplně dobrým světle:D), takže neruší obrázky. Textově je celkem úsporná, ale zato říká spoustu důležitýho. Anotace moc neprozrazuje a ani náhledy nejsou k dohledání, tudíž popíšu celej příběh. (Včas upozorním na spoiler.) Slůně má sloního kamaráda, kterej se s rodinou odstěhuje pryč. Slůně je z toho hodně smutný. Ostatní se ho snažej rozptýlit a poradit mu nějaký rádoby rady. Ne, že by ty rady byly všechny úplně marný, ale v tomhle stavu prostě fungovat nemůžou. Slůně nakonec vyhledá sovu, aby ji požádalo o radu. Ta odpoví, ať slůně udělá tři věci. (Pokud si nechcete nechat prozradit ty všechny poselství, dál nečtěte:)) Zaprvé, slůně se má vyplakat, co to jde. Zadruhé, má vypravovat někomu, komu věří, o svým smutku. Zatřetí, nechť udělá ve svým srdci pro toho kamaráda místo, protože ve vzpomínkách u něj zůstane. A potom se ještě zmíní o čase, kterej jak plyne, odnese kus bolesti s sebou. A tak to slůně všechno udělá a zjistí, že na něj čekaj další příležitosti, kamarádi, prostě svět se svou krásou. Zní to takhle moc banálně? (/konec spoileru) Nejen, že knížka hodně moudře rozebírá téma smutku. Zřejmá je i duchovní rovina. Naděje a vesmír, kterej vlastně pracuje pro vás, když to uchopíte správně. A samozřejmě taky láska, která efektivně rozpouští sdílenou bolest. Nebo síla citu, která nezná hranice geografický nebo časový, ale třeba ani hranice mezi životem a smrtí...:) Je velká škoda, že kniha se (prý) nejspíš nedočká dotisku. Je dlouho vyprodaná, ale možná, že vim o dočasným zdroji, kde novou knihu lze sehnat. Kdyžtak mi neváhejte napsat do zpráv. Ráda pošlu i náhled vnitřku, abyste do toho nešli naslepo. Je to fakt klenot, kterej se vyplatí doma mít. Kéžby takovejch vycházelo víc. Velkej dík autorce i Thovtu.... celý text
Naše dítě
1950,
Miroslava Klímová-Fügnerová
odpad!
Nějak jsem se nemohla rozhodnout, jestli tu knihu rituálně spálim, nebo si ji naopak nechám jako studijní materiál a schovám pro příští generace jako odstrašující svědectví toho, na základě jakejch informací se dřív vychovávaly děti. (Druhá možnost vítězí, a doufám, že to bude brzo exemplář do nějakýho informačního muzea hrůzy.) I proto, že jistý trendy ze západu jakoby se opět vracely k těm největším hrůznostem (Kojenci po pár tejdnech šup k cizí ženský - chůvě, nebo do jeslí, a matka do práce - no cože??? Proč to ty ženský takhle dělaj? Že by taky neschopnost samostatně přemejšlet o tom, co doopravdy chci a co je doopravdy dobrý?), a celkem hrozí, že tohle sem zase doputuje - cejtim mírnej tlak na to, aby ženský šly do práce dřív, i když naštěstí zatím se většina populace pořád řídí obvyklým 3 roky doma (dle mě nutný minimum, ideálně do instituce pozdějc nebo nikdy:D). Doporučila bych to všem v rámci nějaký self terapie i terapie (soužití, vztahy) s druhýma lidma, pro uvědomění, čeho se vyvarovat ve výchově dětí. A update v postkoronáčový době - velký souvislosti s tím, že se dokázalo rozehrát a tak dlouho hrát tohle divadlo. Je to už moje druhá sonda do socialistickejch knih o výchově. Trošku jsem se už rozohnila u profilu knihy První rok dítěte. Tahle je ještě o něco starší, a těch husťáren bylo v tak obsáhlý publikaci poměrně hodně. A mně je z toho čtení dost ouzko. Zároveň jsou to občas i takový aha momenty. Třeba aha, tak proto je tolik lidí neschopnejch žít svůj život tak, jak chtěj a potřebujou. Oni vlastně ani neuměj ty svoje potřeby vystopovat, natož jim jít vstříc, chtít od druhejch, aby jejich potřeby respektovali. Aha, proto se rozkojilo a úspěšně kojilo tak málo žen, pokud byly všude takhle strašně špatný informace, který dělaj všecko pro to, aby matka vlastně nekojila. Aha, proto lidi často neuměj nebo nechtěj vyjadřovat svoje emoce, mluvit o svejch problémech. Aha, proto tolik lidí vlastně vůbec odmítá a popírá to negativní, nepřizná (si) problémovost čehokoliv. Aha, proto je bohužel i dneska pro většinu obyvatelstva každej doktor pán bůh, před kterým se všichni klepeme, necháme si odnýst naše novorozený děti, aniž by nám to přišlo vůbec divný, natož špatný! Proto na sobě necháme páchat naprostý zvěrstva od lidí, který na sobě nosej bílej plášť. Protože ty se musej poslouchat a věděj všechno nejlíp. Aha, odtud se berou ty zhůvěřilý rady dnešních prababiček, a někdy bohužel i babiček, o škodlivosti chování nemluvňat. Aha, a někdy, jako by i pediatři zaspali pár desetiletí, že některý i dneska považujou kojení od určitý doby za něco méněcennýho, co je potřeba nahradit umělou břečkou. Aha, tady je to podhoubí, proč se některý rodiče pustěj do metod vyřvání nebo kontrolovanýho pláče. Asi je ubezpečila širá rodina, že je to v pohodě, protože to bylo vlastně aplikováno skoro na každýho, a přece "taky žijeme" a "nemáme následky". Je blbý, když do výchovy kecaj lidi, který maj právě kvůli takovejm přístupům totální nedostatek sebeúcty a sebelásky. Aha, proto bylo možný učinit největší podvod na lidstvo - divadlo jménem koronáč (a další manipulace s lidstvem, v podstatě celej metrix, když to vezmeme do důsledku), proto je naprostá většina lidí absolutně slepá a poslušná, prosta samostatnýho kritickýho uvažování, natož aby dokázali chránit svoje práva a svou vůli. Jako jasně, tohle platí vždycky, ale v těhlech letech to krásně pořádně vyplulo na povrch, jak moc je to s náma špatný. AHA!!! Taky se dozvíte, že vlastně všechny problémový situace - mimo nemoci - který s dítětem řešíte (odmítání jídla, brečení a vztekání, neodplenkování /samozřejmě myšleno v roce dítěte!/, neschopnost usnout a buzení, ...) jsou způsobený čím, nebo kým? No jasně, že vychovatelem, respektive zpravidla matkou. Jojo, všechno je to tvoje vina, protože jsi neschopná. Protože kdybys své dítě dobře vedla, tohle by se nedělo. No ty koky... Chudačky matky, který tomu uvěřily... Hořce mě pobavila taky všeobecná posedlost hygieničností. Hygiena, kolektiv a poslušnost. To, jakým způsobem socialismus vycházel vstříc matkám, je taky hodně tragikomický. Ovšem co je na tom hodně smutný, pomalu ale jistě jako bychom se chtěli zase vracet k tomu brzkýmu odkládání dětí do institucí. Zaplať pandu, že dneska už máme tu možnost volby. A kéž by to bylo tak, že ty socialistický ženy často nebyly tak uvědomělý a schopný, aby jely touhle cestou popření mateřskejch pudů ve jménu nějakýho chimerózního kolektivního dobra. Jenže když se podívám kolem sebe, přijde mi, že ta zažranost toho všeho byla fakt silná. A bohužel ještě v určitejch podobách přežívá dodnes. A taky v určitejch věcech byla realita horší, než tahle kniha předkládá. Třeba proklamovaná nevhodnost bití a peskování, a další skvělosti, o kterejch se kniha ani nezmiňuje (citový vydírání, uplácení), což byly výchovný prostředky číslo jedna. Škoda, že nemám nikoho blízkýho z generace, která v těch 60, 70. letech vychovávala. Docela bych o tom poklábosila. Ale možná radši ne:D (Kdyby někoho snad zajímaly ty konkrétní špatnosti, který se v knize píšou, mám vyfocenejch docela hodně stran. Ráda pro studijní účely pošlu.)... celý text