Hadati
přečtené 968
Nadělat prachy
2008,
Terry Pratchett
Patricij má po zprovoznění Poštovního úřadu pro Vlahoše další náročnou práci. Tentokrát se jedná o renovaci městského finančního sektoru, zejména bank, které stále fungují na zastaralém zlatém standardu. Vlahoš se to snaží změnit, ale stojí před velmi složitým úkolem: přesvědčit obyvatele Ankh-Morporku, že na zlatě vlastně nezáleží. A to je úkol přímo herkulovský. Pratchett zde používá stejnou šablonu jako u Zaslané pošty. Vlahoš je vhozen do zdivočelé řeky a musí se naučit plavat, než se stihne utopit. V utopení se mu pak snaží dopomoci Kosma Opulent, jako jeden z hlavních podílníků banky. Je taky jednou z nejzajímavějších postav knihy, společně s panem Korouhvičkou, který se nezajímá o nic jiného, než o bankovní čísla. U Opulenta jsem si častokrát vzpomněl na napoleonský komplex a na jeho parodie v komediích, kde pacienti v blázincích bývají oblečeni jako Napoleon Bonaparte. Pan Korouhvička má zase velmi blízko ke Kvestorovi. Za zmínku pak stojí i pan Pedant, který podtrhává absurditu některých lidských rozhodnutí. Adoráta Srdénková mi naopak přišla dost otravná a Pratchett ji na většinu času odsunul mimo dění, jakoby si s její postavou sám moc nevěděl rady. Vše ostatní již bylo v určité obměně použito v Zaslané poště, ale zde to do příběhu už nezapadá tak dobře a je to jakousi rosretovskou nastavovanou kaší. I zde však slabší příběh dokáže částečně vyvážit Pratchettův nezaměnitelný humor a některé dobře napsané postavy.... celý text
Nevídaní akademikové
2010,
Terry Pratchett
Tento zeměplošský román spadá do podsérie o mázích. Od předchozích dílů této podsérie se však liší tím, že hlavní postavou tohoto příběhu není Mrakoplaš. Přestože se tu párkrát objeví, tak zde pouze proběhne, aby Pratchett mohl vytvořit krátkou humornou scénku, a pak opět proběhne do zákulisí. Nemá zde ani žádnou pořádnou repliku, jakoby Pratchett záměrně nechtěl jeho postavu použít. Namísto toho do popředí vystupují zcela nové postavy: Skřet Sráž, který má mnoho tajemství postupně se vynořujících z temnoty. Mladík Haštal Nejspíš, u kterého je do zblbnutí opakováno, že své zesnulé mamince slíbil, že nikdy nebude hrát kopanou. Nebo kuchařka Gustýna Motýlokvětá, která je schopná se v rozčilení hádat i s Vetinarim. Nejzajímavější novou postavou je však překvapivě ta, co má v příběhu nejméně prostoru krásná, ale jednoduchá Julie, o kterou se Gustýna stará jako matka o dceru, přestože jsou stejně staré. Tuto skupinku nových postav pak doplňují mágové, ať už se jedná o již velmi známé postavy Vzoromila Výsměška a Rozšafína Ctibuma, přes rozvíjející se postavu mága temných umění doktora Zďáblíkova, až po zcela nové mágy jako je profesor Macarona. Děkan zde pak má zcela novou roli, zatímco postava Kvestora z děje zcela vypadla. Hlavním námětem příběhu je sice kopaná, které se musí mágové Neviditelné univerzity účastnit, aby nepřišli o dědictví, ve skutečnosti se tu ale řeší daleko závažnější témata. Pratchett tu díky postavě Sráže řeší další závažné neduhy lidstva xenofobii a genocidu. Přes hlavní postavy pak také můžete dojít k uvědomění, že by každý měl jít za svým snem a neohlížet se na to, jaký je názor rodiny, nebo co by si o tom pomyslelo vaše okolí. Milostný vztah mezi Haštalem a Julií se pak velmi podobá osudům Shakespearova Romea a Julie. Místo Monteků a Kapuletů tu akorát jsou znesvářené skupiny fotbalových fanoušků. Pratchett zde sice neztrácí na svém obvyklém humoru, jeho vtipy se ale čím dál více opakují, kdy se nebojí vykrádat sám sebe. Největší slabinou jsou pak nové hlavní postavy, které až na Julii moc nezaujmou. Přesto je to stále Pratchett, kdy tato kniha mezi čtenáři neuspěje spíše v porovnání s jinými (lepšími) zeměplošskými romány.... celý text
Noční hlídka
2003,
Terry Pratchett
Tuto zeměplošskou knihu považuji za vrchol Pratchettova díla. Spojuje se zde jeho humor se zajímavým příběhem, ve kterém účinkuje nejzajímavější ze zeměplošských postav velitel Samuel Elánius. Velitel Elánius při pronásledování psychopatického vraha po budovách Neviditelné univerzity, se společně s ním propadne 30 let do minulosti. Tím minulost jako takovou změní. A aby uvedl věci opět do pořádku, musí se nechat naverbovat do Noční hlídky a stát se sám sobě hrdinou. Tohle ale není ta Hlídka, kterou si společně s Karotkou vybudoval. To je ta stará Noční hlídka, kde se policisté při páchání zločinů raději dívají jinam, a braní úplatků je běžné. A do této hlídky vstupuje starý Elánius se svými železnými zásadami. Přestože i v této knize je tradiční zeměplošský humor, jedná se o temný příběh. Je to o tom, jak se hrstka obyčejných lidí postaví bezpraví, přestože si uvědomují, že jsou slabou hrází, která nemůže nápor událostí ustát. Přesto se postaví zlu, aby ochránili nevinné civilisty. Je to příběh o hrdinech, kteří se nikdy nechtěli hrdiny stát. Příběh o cti a o zradě, a o zlu, bestii, která třímá v každém z nás. A je jen na nás, zda tu bestii ovládneme nebo ona ovládne nás. A ten boj proti vnitřní bestii je důležitější, než boj proti zlu, které na nás útočí zvenčí. Český čtenář se pak dokáže do událostí knihy lépe vžít, protože stěžejními tématy tu je stavění barikád a revoluční bouře. Obranu barikád před daleko silnějším protivníkem si náš národ zažil při pražském povstání na sklonku druhé světové války. A každý, kdo četl Drdovu Němou barikádu, se dokáže do situace bezejmeného hrdiny lépe vcítit. Ještě blíže pak k nám může promlouvat svržení režimu, díky naší Sametové revoluci. K oběma těmto tématům má český čtenář blíže, než je tomu běžné v západní kultuře. I proto má pro mě Noční hlídka větší hloubku, než jiné Pratchettovy knihy. Pro fanoušky Zeměplochy je pak neméně zajímavé vidět některé zeměplošské postavy v době, když byly mladé a plné ideálů. Navíc zde má velitel Elánius hlavní roli, což si každý jeho příznivec opravdu užije. Není pa pochyb, že Šeříkový den je nejznámějším dnem spojujícím náš gregoriánský kalendář s tím zeměplošským.... celý text
Nohy z jílu
1999,
Terry Pratchett
Neznalý čtenář může být zmaten, protože nakladatelství Talpress před touto knihou vydalo nejprve Hrrr na ně!, přestože ději v sérii Noční hlídky předchází právě Nohy z jílu. Důvodem tohoto marketingového rozhodnutí byla plánovaná návštěva Terryho Pratchetta v Praze, kdy Nohy z jílu byly provázané z pověstí o českém golemovi, a tedy byli i vhodnějí knihou pro autorské podepisování. Doporučuji tedy přečíst nejprve Nohy z jílu a pak teprve Hrrr na ně! V opačném případě budete mít trochu zmatek ve vývoji postav. Nohy z jílu mají pro české čtenáře zvláštní kouzlo, neboť se zde objevují golemové, které Pratchett vytvořil po vzoru staré české legendy o Rabi Löwovi a jeho hliněném golemovi. Je zde i vidět značná změna v charakteru kapitána Elánia, který se už nebojí vyšetřovat skutečné zločiny. Těmi jsou záhadné vraždy, které nějak souvisí s golemy, a také útoky na lorda Vetinariho, který je nevysvětlitelným způsobem postupně otravován. Pro mě tu také začíná velmi zábavná linka, která se týká kapitána Elánia, který se zábavným způsobem vypořádává s legitimními pokusy o jeho vraždu ze strany Cechu vrahů. Navíc lze pozorovat další postupné rozrůstání hlídky jako takové, kdy se zde objevují další nové zajímavé postavy. A jedna z těchto nových postav rozvíří už tak neklidné vody ankh-morporské společnosti, té trpasličí obzvlášť. Zkrátka, další pořádný nášup zábavy, při které se pořádně zasmějete.... celý text
Obléknu si půlnoc
2011,
Terry Pratchett
Tonička se opět musí vypořádat s protivníkem, který by mohl být nad její síly. Tentokrát se jedná o zhmotnění lidské nenávisti k čarodějkám, která pochází ze strachu z neznámého a nevědomosti pocházející z lidské ignorance. Ačkoliv tento román patří do série pro mládež, je velmi temný. Řeší se zde i domácí násilí se závažnými následky. Pratchett se zde vrací i k obecné lidské zlobě, kdy i obyčejní slušní lidé se dokáží dopustit velkého zla, zejména pokud jsou strženi davem podobně zle smýšlejících. Pokud ale budeme brát, že by tuto knihu měla číst mládež stejně stará jako je v danou chvíli Tonička, tak lze říct, že patnáctiletí jsou již dostatečně vyzrálí, aby smysl Pratchettových poučení nejen pochopili, ale také bez újmy na psychice i zpracovali. Příběh pak má stejný vzor jako všechny předchozí příběhy o Toničce. Jedinou výjimkou je, že už se nezaučuje jako čarodějka, ale už čarodějnické řemeslo plně vykonává ve své domovině na Křídě. Kromě řešení běžných potíží, které čarodějky řeší, se opět připravuje na přímý střet se svým protivníkem, kdy hledá způsob, jak jej porazit. Kromě výtky, že číst počtvrté podobný příběh o Toničce začíná být již trochu únavné, lze pak vytknout nekonzistentnost u postavy baronova syna Rolanda. Ten z předchozího dílu, kdy obětavě přišel na pomoc Toničce, a pocitu, že jejich milostný vztah je na dobré cestě, najednou přešel na bezdůvodné značné ochlazení jejich vzájemných vztahů. To se samozřejmě může ve vztazích stát, ale nesedí to u postav Toničky a Rolanda, jak byly v předchozím díle vykresleny. Příběhy o Toničce Bolavé jsou stále čtivé, přestože Pratchettovi se již nedaří přijít na něco originálního, co by tuto sérii pozvedlo na jinou úroveň. Ani postava Toničky se nijak významně nevyvíjí a ustrnula tam, kde byla v předchozí knize. Může však být vzpruhou pro děti, které se setkaly s domácím násilím, šikanou či jiným druhem týrání, ať už se jedná o oběti či svědky.... celý text
Otec prasátek
1998,
Terry Pratchett
Je to zejména parodie na naše vánoční svátky, tedy spíše na ty americké, kdy Otec prasátek je zpodobněním Santa Clause. Přestože je tu opět mnoho humorných scének, je tu i dost látky na vážné zamyšlení se o duchu Vánoc. A dalo by se říci, že tak trochu i něco o jeho historii, kdy se z pohanského svátku staly Vánoce svátkem křesťanským. Je to opět příběh o Smrťovi a jeho vnučce Zuzance, která je o pár let starší a školu vyměnila za práci vychovatelky. I nadále se snaží co nejvíc vyhýbat své záhadné minulosti spojené s nadpřirozenem, ale opět se tomu brání marně. Vír událostí ji opět zatáhne do problémů jejího dědečka. Podle této knihy pak byl natočen stejnojmenný film, který považuji za to nejlepší ze zeměplošské kinematografie. Režisér Vadim Jean dokázal knihu převést do filmové podoby takovým způsobem, že filmu nelze vůbec nic vytknout.... celý text
Pátý elefant
2001,
Terry Pratchett
V Überwaldu má dojít ke korunovaci nového trpasličího krále. Proto lord Vetinari vyšle do hlavního města této země ankh-morporského vyslance, kterým není nikdo jiný, než velitel Samuel Elánius. Možná si řeknete, že to je chyba, protože Elánius nepatří mezi osoby s diplomatickou náturou. Na druhou stranu, země, kde se o moc přetahují trpaslíci s vlkodlaky a upíry možná potřebuje přesně ten druh diplomata, jakým Elánius je. Nebo spíš není. Sledovat, jak Elánius boří zažité diplomatické chování v Ankh-Morporku mě vždy bavilo. Tím, že tento um začne používat v cizí zemi, je stejně zábavné a navíc díky tomu nemáte pocit, že by se Pratchett opakoval. Také je zajímavé sledovat chování Elánia, když je mimo své domácí prostředí. Přestože zde má roli vyslance, nezapře v sobě vyšetřovatele, a tak se zaplete do komplotu kolem svržení nového Dolního krále. Přestože je Elánius hlavní postavou příběhu, dost se tu také dozvíme o Überwaldu a jeho obyvatelích. Mezi mnoha humornými scénami a hláškami je pak ukryto i temné téma rasové nadřazenosti a zpátečnictví. To první zde představují vlkodlaci, kteří o všech ostatních přemýšlí jako o podlidech, kteří nemají žádná práva, a se kterými si mohou beztrestně dělat, co se jim zlíbí. Jejich vůdcem je vlkodlak Wolfgang, kdy erb jeho rodiny s vlkem držícím v tlamě blesky, je nepochybným odkazem na fašistické jednotky SS. Zpátečnictví pak představují trpaslíci, kteří kvůli staletým tradicím nejsou ochotní jít s dobou a cokoliv nového považují za zločin. Tím si pak odůvodňují vlastní zločiny. Pleskot to pak zde má těžké díky tomu, že neskrývá, že je ženou. Navážka pak proto, že jako troll je tradičním nepřítelem überwaldských trpaslíků. Oba jsou ale už z policejní praxe dostatečně otrkaní na to, aby si s tím dokázali poradit. Sice se zde vyskytuje více známých osob jako je lady Sibyla, Karotka, Angua, Pleskot nebo Navážka, ale to jsou jen vedlejší postavy Elániova dobrodružství. To ale vůbec nevadí, protože Elánius dokáže příběh utáhnout sám. Už jen následující román Noční hlídka dokáže lépe předvést, že je Elánius drsným poldou, který se nebojí jít do všeho tvrdě, ale přesto používá i mozek. Je nejen polda, ale i dobrý detektiv. A díky těmto charakterovým vlastnostem je mou nejoblíbenější zeměplošskou postavou. Po Carpe jugulum je to také další kniha, kde se objevují Igorové, což je skupina osob, která mě velmi baví. Jsou to sympatické osoby, které mají srdce téměř vždy na tom správném místě (chirurgicky řečeno).... celý text
Pod parou
2015,
Terry Pratchett
Na Zeměploše nastal Věk páry. A ve středu tohoto nového pokroku v dopravě je opět Ankh-Morpork. Patricij tak má pro Vlahoše von Rosreta další úkol, a to vytvořit fungující systém železnic vedoucí z Ankh-Morporku až do Bjonku, hlavního města Uberwaldu. A z nevysvětlitelného důvodu na to Patricij moc spěchá. Druhým tématem knihy je zde terorismus živící se xenofobií a zpátečnictvím, kdy těmito teroristy jsou krakové, kterým se nelíbí změny týkající se i trpaslíků, a kteří se rozhodnou zaútočit na symboly současného světového pokroku klikačky a železnici. Také se zde pokračuje v pronikání skřetů do společnosti ostatních myslících humanoidů, kdy další skupinky skřetů se dostávají blíže k rovnoprávnosti s ostatními, kdy tomu vděčí svým schopnostem vhodných pro obsluhu klikaček a železnic. I zde chybí nové zajímavé postavy, kdy vynálezce železnice Mandlík Štědrovka nemá žádné zajímavé vlastnosti. Je jakousi obdobou Rozšafína Ctibuma, pouze zaměřeného čistě jen na vláčky. Naštěstí tu jsou staré známé postavy, které děj značně vylepšují. Již zmíněnému Vlahošovi dostatečně sekunduje Elánius, který více než dostatečně využívá svého titulu Tabulové služby a cejchu Přivolané temnoty. Vlahoš tu pak projde určitou proměnou, kdy kromě slov přiloží také ruku k dílu, když je nutné bojovat. Do jeho původního charakteru to sice moc nesedí, ale nedá se říct, že by to byl až tak velký do očí bijící nesmysl. Významnou roli tu pak má i Dolní král, který se musí v druhé polovině knihy dostat co nejrychleji zpět do Uberwaldu, aby čelil trpasličímu převratu. Dlouhá cesta vlakem pak dost připomíná různé kovbojky a vlakové loupeže. Historicky založené čtenáře pak nejspíš napadne i myšlenka na cestu českých legionářů z rudoarmějci ovládaného Ruska do nově vzniklého Československa. I když si nemyslím, že by Pratchett při psaní tohoto románu na naše legionáře pomyslel. Ty části knihy věnované vynálezu železnice pak jdou hezky postupně za sebou, tak trochu jako byste si četli jeden článek za druhým od jedné události posouvající tento vynález dále, k dalšímu milníku. A od jednoho milníku, k tomu dalšímu. Pozorujeme tak vývoj železnice na Zeměploše od výroby první lokomotivy až po dokončení železnice až do dalekého Uberwaldu. A zeměplošská civilizace se tak opět posune o velký kus dál.... celý text
Podivný regiment
2004,
Terry Pratchett
Hlavní postava příběhu Apoléna Zpěváčková se rozhodne, že za každou cenu najde svého bratra Pavla, který odešel do války a přivede ho zpět domů. Její jedinou možností je přestrojit se za muže a vstoupit do armády. Není však jedinou, kterou něco podobného napadne. Pratchett tentokrát opouští jak své zavedené postavy, tak i své běžně používané kulisy jako je Ankh-Morpork nebo Lancre. Vždy ve svých zeměplošských knihách použil alespoň jedno z toho (až na Malé bohy). V tomto románu se ocitneme v Borogravii, malé nevýznamné zemi, která je známá tím, že neustále bojuje s některým ze svých sousedů, a která jako jedinou víru vyznává boha Nugáta, známého tím, že si vymýšlí čím dál hloupější náboženská nařízení. Pratchett si tedy za svůj cíl ke kritice tentokrát bere závažná témata – válku a náboženská dogmata. Už od začátku poukazuje na nesmyslnost války, která národ postupně vysává a ničí, kdy produktivní část společnosti odejde do války a není nikdo, kdo by se staral o hospodářství země. Tuto situaci pak nijak neusnadňuje ani církev, která tvrdě trestá prohřešky vůči náboženským nařízením, ať už jsou sebenesmyslnější. Třetím důležitým tématem této knihy je pak feminismus, kdy Pratchett poukazuje na to, že ženy v armádě mohou být stejně schopné (nebo i lepší) jako muži, ale i stejně tvrdé a kruté. Tedy, že na pohlaví vlastně v tomhle pohledu nijak zvlášť nezáleží. Příběh o neznámých hrdinech je pak opepřen postavami velitele Elánia a novináře Mikuláše ze Slova, kteří mají sice v celém příběhu malou, ale významnou roli. Přestože považuji Podivný regiment za nejslabší z celé zeměplošské série, stále to je vtipné a zábavné, jak jsme u Pratchetta zvyklí. A na druhé přečtení mě kniha přece jen bavila více. Od románu Noční hlídka je pak také vidět zřejmý Pratchettův přesun k vážněji pojatým tématům. Humor se sice z jeho zeměplošských knih nevytratil, ale již není tak významnou složkou příběhu.... celý text
Pohyblivé obrázky
1996,
Terry Pratchett
Jak napovídá název této knihy, tentokrát si vzal Pratchett za cíl zparodovat svět kinematografie. Užijete si tak mnoho narážek na známé filmy, filmové postavy anebo na svět showbyznysu. Hlavní postavu Viktora, studenta magie, který se rozhodne dát se na dráhu filmového umění, považuji za nejméně zajímavou hlavní postavu Pratchettových Zeměploch. To ale moc nevadí, protože i když je Viktor nezajímavý, kolem něj se toho naopak děje mnoho vtipného a zábavného. Můžeme tak sledovat, jak si nový Arcikancléř Neviditelné univerzity poradí ve své funkci, a jak mágové reagují na krizi ohrožující jejich svět. Pronikneme do milostných námluv trollů a do snahy Kolíka ASP vydělat v kinematografickém oboru. Tedy vlastně v oboru pohyblivých obrázků. A také se dočkáte tisíce slonů! Nejspíš. Odkazů na filmovou tvorbu je tu tolik, že jen málokdo pochytí všechny odkazy najednou. Napadlo vás třeba, že Společnost pohyblivých obrázků století Ovocného netopýra Kolíka ASP je parafrází na filmové studio 20th Century Fox?... celý text
Poslední hrdina
2003,
Terry Pratchett
Poslední hrdina je neobvyklým románem, protože na rozdíl od ostatních se jedná spíše o povídku bohatě ilustrovanou Paulem Kidbym vydanou ve velkém formátu. Ale nad ilustracemi vám budou oči přecházet, až zalitujete, že takových knih nevyšlo vícero. Příběh nás zavede i mimo Zeměplochu, což je úžasná příležitost k tomu, aby Kidby zobrazil tento svět z odstupu. A Kidby dokáže zachytit jednoho ze čtyř slonů tak, že si uvědomujete jeho velikost. Vlastně každá ilustrace Kidbyho je tak nádherná, že u ní na chvíli zůstanete a budete se kochat detaily. Až se zdá, že Pratchett tento příběh vytvořil pouze jako doprovodný text k obrázkům, a ne naopak. A možná tomu tak i je. Tento zeměplošský příběh je zábavný stejně jako ostatní. Hlavními postavami je barbar Cohen a jeho Stříbrná horda, kteří se rozhodli vypravit se na Dunmanifestin, sídlo bohů, a pěkně si s nimi od plic popovídat. Jejich plány by však mohly přivodit konec světa, a tak patricij Vetinari vytvoří výpravu, která jim v tom má zabránit. Kromě notoricky známého zachraňovače světa Mrakoplaše se k výpravě připojí kapitán Karotka a Leonardo da Quirm. O zábavu je tak postaráno. Kvůli povídkové délce příběhu to máte přečtené za jeden večer, ale díky množství nádherných ilustrací to opravdu stojí za to.... celý text
Poslední kontinent
1999,
Terry Pratchett
Další díl o Mrakoplašovi. Naposledy jsme se s ním viděli v Zajímavých časech, když se jej mágové NU rozhodli přivolat zpět z Agateánské říše. Namísto něj se na NU objevil klokan, což bylo pro Mrakoplaše štěstí, protože se rozmáznul velkou rychlostí o zeď. Mrakoplaš si tak magicky vyměnil místo s klokanem, zvířetem žijícího na neznámém kontinentu Terror incognita, označovaného na mapách jako XXXX. Každého jistě napadne, o parodii jakého kontinentu se jedná. Mrakoplaš se tak objeví v zemi podobné Austrálii. A to zrovna ve chvíli, kdy je ho potřeba, neboť na XXXX, kde nikdy nespadla z nebe jediná kapka vody, právě dochází voda podzemní. A nebyl by to Mrakoplaš, aby tuto další Apokalypsu nevyřešil po svém. Tedy se spoustou křiku, útěku a pronásledování, které ho dostane na to správné místo. Děj knihy se pak zabývá i samotnými mágy NU, kteří si neplánovaně udělají výpravu do jiných krajů, a to s překvapivým dalším účastníkem výpravy. I tato kniha je plná humoru, takže se čtenář nenudí. Hlavní děj mi ale přišel dost nekompaktní a dost skečovitý, trochu připomínající nekonzistentnost Barvy kouzel. Osudy mágů NU pak sice byly zábavné, ale pro hlavní zápletku nepodstatné a jen sloužily k tomu, aby měl tento román dostatek stran. A mé oblíbené Zavazadlo bylo na většinu času odstaveno mimo, aby se nepletlo Mrakoplašovi pod nohy.... celý text
Pravda
2002,
Terry Pratchett
Tato Zeměplocha nepatří do žádné tradiční série. Dala by se zařadit k Pohyblivým obrázkům, které parodovaly svět kinematografie. Pravda si tak vzala na starost další část industrializace – novinařinu. Hlavní postavou je Mikuláš ze Slova, který se náhodou dostane ke knihtisku tak, že jej doslova udeří mezi oči. Stane se tak prvním vydavatelem novin v Ankh-Morporku, který se však hned dostane do křížku s Cechem rytců, který začne vydávat své vlastní noviny plné výmyslů a lží. Pratchett zde zúročil své dlouholeté zkušenosti z novinářské praxe, a z doby, kdy dělal mluvčího pro britské jaderné elektrárny. Prostřednictvím Mikuláše ze Slova se pak snaží bojovat za právo na pravdivé informace, před fabulacemi všeho druhu. Je zřejmé, že Pratchett jako největší problém vidí to, že lidé netouží po pravdivých informacích, jako spíše po neuvěřitelných, kdy je jim jedno, že si takové zprávy k pravdě sotva přičuchly. Přes Mikuláše pak také promlouvá k poctivosti skutečných novinářů, kteří by se nikdy neměli propůjčit lžím, ať už by jejich čtenáři byli senzacechtivější nebo se je snažil kdokoliv ovlivnit. V Pravdě se také objevuje nejlepší dvojice záporáků zeměplošských knih, pan Zichrhajc a pan Tulipán. Obě tyto postavy mají velmi zajímavé charaktery a zejména jejich setkání se Smrtěm mě vedlo k hlubokému zamyšlení nad podstatou zla. Pratchett se při jejich vytvoření zřejmě inspiroval u svého přítele, spisovatele Neila Gaimana, který podobné duo záporáků, pana Croupeho a pana Valdemara, obsadil ve svém románu Nikdykde (1998), tedy dva roky před vydáním Pravdy (2000). Pokud vám tedy přijdou pan Zichrhajc a pan Tulipán zajímaví, doporučuji si přečíst Nikdykde. Na rozdíl od Pohyblivých obrázků, kdy byl svět kinematografie na Zeměploše raději zase velmi rychle zapomenut, umění knihtisku se stalo stálou součástí Ankh-Morporku, a tedy i Zeměplochy. S pomocí Hexe a semaforových věží, které se poprvé objevily v Pátém elefantovi, tak pokračuje přerod zeměplošského světa z čisté fantasy do fantasy steampunkové. Tento přerod je však tak postupný a nenásilný, že si toho čtenář sotva všimne.... celý text
Pyramidy
1995,
Terry Pratchett
Příběh začíná v Ankh-Morporku, kde Těpic, syn faraona Mžilibaby, studuje v cechu vrahů. Vyprávění o tom, jak se v tomhle cechu žije, je vrcholem celé knihy, což je jedním z negativů knihy, protože mít to nejzábavnější přečtené na prvních 50 stranách románu není dobré. I další vyprávění příběhu není špatné, kdy román paroduje zejména starý Egypt a mnohočetnost starých náboženství, ale narozdíl od Soudných sester, kde byl silný příběh, se zde Pratchett opět vrací k vyprávění ve stylu poslepovaných gagů. Z Ankh-Morporku a cechu vrahů se tak přesunujeme do pouštní země pyramid a bohů, abychom se pak přesunuli do země filosofů parodujících pro změnu starověké Řecko. Pokud jste si užili i příběhově slabé romány jako je Barva kouzel nebo Magický prazdroj, tak se vám budou líbit i Pyramidy. Jestliže dáváte přednost silnějšímu příběhu, tak si spravíte chuť další zeměplošskou knihou v řádě Stráže! Stráže! Postava Těpice je jednou z nejméně výrazných hlavních postav zeměplošských knih. Hůře na tom asi je jen Viktor z Pohyblivých obrázků nebo hlavní hrdinové Podivného regimentu. I tak si fanoušci Pratchetta čtením Pyramid užijí další velkou dávku humoru.... celý text
Sekáč
1996,
Terry Pratchett
Smrť je jednou z mých nejoblíbenějších postav, a když se v knize objeví jako jedna z hlavních postav, tak je kvalita zaručena. Tentokrát se Smrť zaměří na zcela novou zkušenost, na důchod. Doteď jen věděl, jaké to je umírat, nyní zjišťuje, jaké to je žít. Dalším kladem této knihy je, že se zde zrodí má oblíbená postava Krysí smrť. Druhá dějová linie je jen o něco málo zajímavější. Je o nejstarším mágovi Rumpálu Žičkovi, jehož prostřednictvím se seznamujeme s další neviděnou sociální skupinou Ankh-Morporku – s nemrtvými, kam patří i různé nadpřirozené postavy. Slabinou knihy je pouze záporák, kterému musí Rumpál Žička (a mágové NU) čelit. Přijde mi, že achillovou patou T. Pratchetta jsou neosobní záporáci. Pratchett si totiž pro své romány často vymýšlí nebezpečí pro Zeměplochu, jako jsou třeba Věci z Podzemních rozměrů, jejichž pohnutky může čtenář jen těžko pochopit. Takovéhle hrozby pro Zeměplochu ale pak vnímám spíše jako magické živelné katastrofy. Daleko raději tedy mám Pratchettovy „lidské“ záporáky, které dokáže vykreslit naprosto dokonale. V této knize se sice objeví Smrťův oponent, ale je zde tak krátce, že si ho moc neužijeme, a i ten by se dal považovat za další živelnou katastrofu. Přesto se jedná jen o drobné výhrady, které mi nijak nekazily požitek ze čtení.... celý text