Hadati
přečtené 962
Poslední kontinent
1999,
Terry Pratchett
Další díl o Mrakoplašovi. Naposledy jsme se s ním viděli v Zajímavých časech, když se jej mágové NU rozhodli přivolat zpět z Agateánské říše. Namísto něj se na NU objevil klokan, což bylo pro Mrakoplaše štěstí, protože se rozmáznul velkou rychlostí o zeď. Mrakoplaš si tak magicky vyměnil místo s klokanem, zvířetem žijícího na neznámém kontinentu Terror incognita, označovaného na mapách jako XXXX. Každého jistě napadne, o parodii jakého kontinentu se jedná. Mrakoplaš se tak objeví v zemi podobné Austrálii. A to zrovna ve chvíli, kdy je ho potřeba, neboť na XXXX, kde nikdy nespadla z nebe jediná kapka vody, právě dochází voda podzemní. A nebyl by to Mrakoplaš, aby tuto další Apokalypsu nevyřešil po svém. Tedy se spoustou křiku, útěku a pronásledování, které ho dostane na to správné místo. Děj knihy se pak zabývá i samotnými mágy NU, kteří si neplánovaně udělají výpravu do jiných krajů, a to s překvapivým dalším účastníkem výpravy. I tato kniha je plná humoru, takže se čtenář nenudí. Hlavní děj mi ale přišel dost nekompaktní a dost skečovitý, trochu připomínající nekonzistentnost Barvy kouzel. Osudy mágů NU pak sice byly zábavné, ale pro hlavní zápletku nepodstatné a jen sloužily k tomu, aby měl tento román dostatek stran. A mé oblíbené Zavazadlo bylo na většinu času odstaveno mimo, aby se nepletlo Mrakoplašovi pod nohy.... celý text
Pravda
2002,
Terry Pratchett
Tato Zeměplocha nepatří do žádné tradiční série. Dala by se zařadit k Pohyblivým obrázkům, které parodovaly svět kinematografie. Pravda si tak vzala na starost další část industrializace – novinařinu. Hlavní postavou je Mikuláš ze Slova, který se náhodou dostane ke knihtisku tak, že jej doslova udeří mezi oči. Stane se tak prvním vydavatelem novin v Ankh-Morporku, který se však hned dostane do křížku s Cechem rytců, který začne vydávat své vlastní noviny plné výmyslů a lží. Pratchett zde zúročil své dlouholeté zkušenosti z novinářské praxe, a z doby, kdy dělal mluvčího pro britské jaderné elektrárny. Prostřednictvím Mikuláše ze Slova se pak snaží bojovat za právo na pravdivé informace, před fabulacemi všeho druhu. Je zřejmé, že Pratchett jako největší problém vidí to, že lidé netouží po pravdivých informacích, jako spíše po neuvěřitelných, kdy je jim jedno, že si takové zprávy k pravdě sotva přičuchly. Přes Mikuláše pak také promlouvá k poctivosti skutečných novinářů, kteří by se nikdy neměli propůjčit lžím, ať už by jejich čtenáři byli senzacechtivější nebo se je snažil kdokoliv ovlivnit. V Pravdě se také objevuje nejlepší dvojice záporáků zeměplošských knih, pan Zichrhajc a pan Tulipán. Obě tyto postavy mají velmi zajímavé charaktery a zejména jejich setkání se Smrtěm mě vedlo k hlubokému zamyšlení nad podstatou zla. Pratchett se při jejich vytvoření zřejmě inspiroval u svého přítele, spisovatele Neila Gaimana, který podobné duo záporáků, pana Croupeho a pana Valdemara, obsadil ve svém románu Nikdykde (1998), tedy dva roky před vydáním Pravdy (2000). Pokud vám tedy přijdou pan Zichrhajc a pan Tulipán zajímaví, doporučuji si přečíst Nikdykde. Na rozdíl od Pohyblivých obrázků, kdy byl svět kinematografie na Zeměploše raději zase velmi rychle zapomenut, umění knihtisku se stalo stálou součástí Ankh-Morporku, a tedy i Zeměplochy. S pomocí Hexe a semaforových věží, které se poprvé objevily v Pátém elefantovi, tak pokračuje přerod zeměplošského světa z čisté fantasy do fantasy steampunkové. Tento přerod je však tak postupný a nenásilný, že si toho čtenář sotva všimne.... celý text
Pyramidy
1995,
Terry Pratchett
Příběh začíná v Ankh-Morporku, kde Těpic, syn faraona Mžilibaby, studuje v cechu vrahů. Vyprávění o tom, jak se v tomhle cechu žije, je vrcholem celé knihy, což je jedním z negativů knihy, protože mít to nejzábavnější přečtené na prvních 50 stranách románu není dobré. I další vyprávění příběhu není špatné, kdy román paroduje zejména starý Egypt a mnohočetnost starých náboženství, ale narozdíl od Soudných sester, kde byl silný příběh, se zde Pratchett opět vrací k vyprávění ve stylu poslepovaných gagů. Z Ankh-Morporku a cechu vrahů se tak přesunujeme do pouštní země pyramid a bohů, abychom se pak přesunuli do země filosofů parodujících pro změnu starověké Řecko. Pokud jste si užili i příběhově slabé romány jako je Barva kouzel nebo Magický prazdroj, tak se vám budou líbit i Pyramidy. Jestliže dáváte přednost silnějšímu příběhu, tak si spravíte chuť další zeměplošskou knihou v řádě Stráže! Stráže! Postava Těpice je jednou z nejméně výrazných hlavních postav zeměplošských knih. Hůře na tom asi je jen Viktor z Pohyblivých obrázků nebo hlavní hrdinové Podivného regimentu. I tak si fanoušci Pratchetta čtením Pyramid užijí další velkou dávku humoru.... celý text
Sekáč
1996,
Terry Pratchett
Smrť je jednou z mých nejoblíbenějších postav, a když se v knize objeví jako jedna z hlavních postav, tak je kvalita zaručena. Tentokrát se Smrť zaměří na zcela novou zkušenost, na důchod. Doteď jen věděl, jaké to je umírat, nyní zjišťuje, jaké to je žít. Dalším kladem této knihy je, že se zde zrodí má oblíbená postava Krysí smrť. Druhá dějová linie je jen o něco málo zajímavější. Je o nejstarším mágovi Rumpálu Žičkovi, jehož prostřednictvím se seznamujeme s další neviděnou sociální skupinou Ankh-Morporku – s nemrtvými, kam patří i různé nadpřirozené postavy. Slabinou knihy je pouze záporák, kterému musí Rumpál Žička (a mágové NU) čelit. Přijde mi, že achillovou patou T. Pratchetta jsou neosobní záporáci. Pratchett si totiž pro své romány často vymýšlí nebezpečí pro Zeměplochu, jako jsou třeba Věci z Podzemních rozměrů, jejichž pohnutky může čtenář jen těžko pochopit. Takovéhle hrozby pro Zeměplochu ale pak vnímám spíše jako magické živelné katastrofy. Daleko raději tedy mám Pratchettovy „lidské“ záporáky, které dokáže vykreslit naprosto dokonale. V této knize se sice objeví Smrťův oponent, ale je zde tak krátce, že si ho moc neužijeme, a i ten by se dal považovat za další živelnou katastrofu. Přesto se jedná jen o drobné výhrady, které mi nijak nekazily požitek ze čtení.... celý text
Šňupec
2012,
Terry Pratchett
Velitel Elánius je spojeným úsilím své ženy a patricije donucen opustit svou policejní službu. Normální policisté by tomu říkali dovolená, Elánius by pro to našel méně lichotivá slova. O to je to horší, že tento svůj volný čas má trávit na venkově, zcela bez informací, co se v Ankh-Morporku děje. S lady Sibylou a jejich šestiletým synkem Samíkem se tak vydávají do venkovského sídla rodiny Berankinů. Elániovi ale klid na venkově dlouho nevydrží. Jak se říká, kde se objeví policista, tam je také páchán zločin. I když občas ten zločin může páchat i ten policista. Elánius tak postupně odkrývá jeden z největších zločinů lidstva otroctví. Pratchett si ve Šňupci bere jako hlavní téma otroctví, které řeší dost obšírně. Nejvíc společného má se zotročováním Afričanů, kteří byli do Nového světa převáženi ve velkém na nevyhovujících lodích, kdy umírali jak při cestě, tak i později na místě otrockých prací, kde se s nimi často jednalo jako se spotřebním zbožím. Příměr je zde jasný, protože v obou případech otrokáři považovali své otroky jen za něco víc, než zvířata, a tak se k nim i chovali. Některé Pratchettovy narážky se však hodí také na genocidu, které se dopustili nacisté vůči Židům. Případně i na jiné obdobné vztahy mezi různými společenskými skupinami, jakými třeba může být i indická kasta nedotknutelných vůči zbytku indického národa. K Židům pak můžou odkazovat také hudební vlohy jedné z postav, která svým hudebním projevem nadchne velké publikum. Také Židé byli známi tím, že jsou skvělými hudebníky, což skrytě oceňovali i někteří nacisté. Přesto to nacistům nebránilo v tom, aby se vůči nim dopouštěli zvěrstev. O tomto tématu dokonce existuje několik filmů jako třeba Pianista. I když si zde Pratchett vybral další vážné téma, je tradičně odlehčené humorem. To však neznamená, že by toto téma nebral vážně. Nových postav tu je pomálu, a žádná z nich není natolik zajímavá, aby stála za řeč. Po většinu doby příběh táhne Elánius s občasným přispěním svého sluhy Jeefese. V určité chvíli mi dokonce Elánius lezl na nervy pro svou arogantnost velkého policisty z města, který to ukáže tomu vesnickému policejnímu ňoumovi. Naštěstí není v téhle poloze příliš dlouho. Je ale otázkou, zda by si čtenář Elánia dokázal oblíbit, pokud by se s ním poprvé setkal v této knize.... celý text
Soudné sestry
1995,
Terry Pratchett
Tenhle román byl před mnoha lety zfilmován do animované podoby ve stylu starých Disneyovek a v naší zemi několikrát alternován v divadelních představeních. Považuji ho za první příběh, kdy už si Pratchett svou představu o Zeměploše upevnil ve své mysli a už jen prováděl lehčí úpravy svého světa. Bábi Zlopočasná přitvrdila a vzbuzuje větší strach u běžných občanů než v Čaroprávnosti, kde se objevila poprvé. K sobě pak přibrala další čarodějku Stařenku Oggovou, která Bábinu vážnost vyvažuje svým veselím i počtem svých potomků. Třetí čarodějkou je pak mladá Magráta Česneková, která je ve svém oboru nová, takže postupně zjišťuje od zbylých dvou, jak to vlastně v čarodějnictví ve skutečnosti funguje. Tyto tři čarodějky se náhodou připletou do politických machinací maličkého království Lancre. A protože čarodějky jsou z principu zvídavé a nesnesou, když se k nim někdo chová neuctivě, stanou se i hybatelky osudu celého království, přestože by si měly od toho podle tradic držet odstup. Soudné sestry mají jako stěžejní téma zejména parodii Shakespearových her, zejména Macbetha. Nemusíte sice nutně znát Shakespeara, abyste se při čtení této knihy bavili, ale je to lepší. Humoru je tu tolik, že by se dal nabírat vidlemi.... celý text
Strata
1997,
Terry Pratchett
Strata je množné číslo od slova stratum, což znamená vrstva. Tento název knihy pak má více významů. Jedná se totiž nejen o geologické vrstvy, ale také o odkrývání různých vrstev samotného příběhu knihy. Tuhle knihu Pratchett vydal ve stejném roce jako první Zeměplochu Barva kouzel. To je znát i na dosud nevypsaném Pratchettově stylu, ale také na tématu tohoto románu, které evidentně nešlo autorovi z mysli. Strata by se totiž dala považovat za příběh o tom, jak by mohla vypadat Zeměplocha, kdyby ji Pratchett nepsal jako fantasy, ale jako sci-fi. Příběh se odvíjí někdy ve vzdálené budoucnosti, kdy lidstvo žije na více planetách vesmíru a je v kontaktu s mnoha mimozemskými civilizacemi. Těch je tu zmíněno jen pár, kdy pouze dvě z nich zde hrají podstatnější roli tím, že jejich představitelé jsou členy výpravy, která má za cíl vstoupit na „plochou“ planetu. Tato skupina dobrodruhů pak putuje od okraje planety do jejího středu a postupně objevuje tajemství tohoto podivného světa. Na rozdíl od Zeměplochy, kde není nutné znát vše, na co zde Pratchett odkazuje, protože vás pobaví příběh jako takový, u Straty je vhodnější mít alespoň obecné znalosti dějin lidstva. V opačném případě je zde riziko, že čtenář nepochopí odkazy na alternativní historii našeho světa, které mají v této knize o něco významnější úlohu. Tato alternativní historie světa je pak dost blízká našim skutečným dějinám, přestože není zcela stejná. Pratchett pak dává čtenářům možnost vlastní úvahy, proč tomu tak je, tím, že hlavní otázku příběhu nechá zcela otevřenou. A zamýšlení se nad odpovědí na tuto otázku je pak tím nejzajímavějším, co kniha přináší.... celý text
Stráže! Stráže!
1995,
Terry Pratchett
Je to kniha, kterou doporučuji, když se mě někdo zeptá, jakou Zeměplochu by měl číst jako první. Pratchett už zde má ucelenou představu o tom, jak jeho parodistický svět má fungovat, a také si ujasnil, jak se mají některé z postav jako je Patricij nebo Smrť, chovat. Také je to začátek série o Hlídce, takže nový čtenář nijak netápe, kdo je kdo. Stráže! Stráže! pak také patří do období, které bych nazval zlatou érou Zeměplochy, protože má skvělý a fungující příběh, ale také spoustu humoru, kdy téměř na každé straně je něco, co vás může rozesmát nebo alespoň pobavit. Navíc se tu poprvé objevuje můj nejoblíbenější zeměplošský hrdina kapitán Elánius, který je parodií na klasické noirovské detektivy, kteří zahodili svou kariéru po ztrátě své lásky, a místo toho se dali na pití. Příběh je pak o skutečném hrdinství, kdy se i navzdory strachu postavíte nebezpečí, přestože víte, že šance na vítězství je jen jedna ku milionu. A také o cti, když bojujete za správnou věc, i přes tak malou šanci na úspěch. A vím, že mnoho lidí nečte věnování, ale tentokrát udělejte výjimku, a přečtěte si první stranu textu (v tiráži), protože Pratchett dokáže pobavit i v tomhle.... celý text
Světoznámý zeměplošský almanach pro rok garnáta: pro město Ankh-Morpork a přilehlé zemědělské oblasti
2008,
Terry Pratchett
Svobodnej národ
2004,
Terry Pratchett
Pratchett po Mauricovi a jeho vzdělaných hlodavcích přišel s další zeměplošskou knihou pro mládež. Svobodnej národ je první ze čtyř románů o Toničce Bolavé, mladé čarodějce žijící v horách Beranní hlavy, na Křídě, kde podle většiny starších čarodějek nemůže vyrůst silná čarodějka, protože křída je slabý drolící se nerost. Devítiletá Tonička však o tomto názoru nic neví, a vlastně ani neví, že by se mohla považovat za čarodějku, a proto neváhá bránit svého bratříčka před mocnou královnou víl z jiného světa. Na boj s takto mocným protivníkem naštěstí není sama, kdy jí pomáhá klan Nac mac Fíglů, národa skřítků, jejichž hlavní zábavou je boj, nejlépe s nepřáteli, kteří jsou větší než oni. Což jsou prakticky všichni, pokud se zrovna neperou mezi sebou. Tonička se od jiných Pratchettových zeměplošských postav liší jednou podstatnou věcí – je jedinou postavou, která v knihách viditelně stárne. Je to pochopitelné, protože série o Toničce Bolavé je určena pro dospívající mládež. Hlavní postava tedy stárne společně s dětmi, pro které jsou příběhy o Toničce určené. I proto zde Pratchett poprvé v Zeměploše používá kapitoly, aby se dětem (a rodičům) příběh lépe odděloval. A dá se zde mluvit i o jednodušším vyprávění příběhu, než je pro Zeměplochu zvykem. Ani pro dospělého však není četba Svobodného národa v žádném případě ztráta času. Zejména si užije Nac mac Fígly a jejich mluvu, kterou Jan Kantůrek skvěle převedl z angličtiny do jakéhosi moravského hantecu s příměsí dalších nářečí. To se mu podařilo i díky tomu, že přestože drtivou část svého života strávil v Praze, nikdy neztratil spojení se svými moravskými kořeny.... celý text
Temná strana slunce
1997,
Terry Pratchett
Jedná se o další z mála sci-fi románů Terryho Pratchetta (sám napsal pouze tento a Stratu). Už je to delší doba, co se lidstvo připojilo k mimozemskému společenství a začalo kolonizovat vesmír. S tím také lidé zdědili i určitá tajemství vesmíru. Největším z nich je pak záhada protorasy Žoliků, která měla být první inteligentní rasou ve vesmíru. Co se s touto rasou stalo a k čemu jsou nezničitelné artefakty Žoliků rozesety po vesmíru, nikdo netuší. Hlavnímu hrdinovi Domovi někdo usiluje o život. A zdá se, že je jedinou osobou, která netuší, proč. Nakonec se dozví, že to má něco společného se Žoliky. Ale proč je on tak důležitý? Dosud se o Žoliky nijak nezajímal a neměl s nimi nic společného. A útočí na něj sami Žolici? Vydává se tedy na cestu vesmírem, aby zjistil pravdu. Dom není moc výrazná postava. Přestože mu téměř po celou dobu knihy hrozí smrt, jedná bezemočně. Když mu někdo něco daruje, nechá se obdarovat a neptá se, proč dar dostal. Sice má trochu vlastní vůle, ale spíše se nechává táhnout událostmi. Po vesmíru pak putuje tam a zpět jak pingpongový míček. Nejzajímavější pak jsou setkání s různýma podivnýma rasama a bytostma vesmíru. Finálové vyvrcholení pak může překvapit spíše jen nesečtělé čtenáře. Přesto se kniha čte dobře, rychle odsýpá a přečtená je za chvilku. Pratchett je zde pak znatelně ovlivněn dílem Isaaca Asimova, na nějž tu je mnoho odkazů. Zejména použitím matematické pravděpodobnosti, která se až okatě podobá psychohistorii z knižní série o Nadaci, a využitím robotických zákonů, které byly pouze rozšířeny o další nová pravidla. Pro fanouška Terryho Pratchetta je určitě zajímavé přečíst si jeho rané dílo, zejména když se v jeho případě jedná o netradiční sci-fi žánr. Ostatním čtenářům toho asi nic moc nového nepřinese. Na druhou stranu, jedná se o tenkou knihu, takže přečteno je to rychle a kniha kromě pomalejšího začátku nenudí.... celý text
Těžké melodično
1998,
Terry Pratchett
Tenhle zeměplošský díl musel být pořádným překladatelským oříškem, protože je o (rockové) hudbě a vyskytuje se zde spousta jmen skutečných zpěváků a kapel, které byly často jen trochu přepsány. Je tedy výhodou mít alespoň nějaký přehled o hudební scéně. Ale stejně jako i u jiných Zeměploch, obejdete se i bez toho. Smrť se opět dostane do jedné ze svých zvláštních nálad, kdy ho dostihnou jeho minulé činy. Proto přestane vykonávat své povinnosti a kamsi zmizí. Na jeho místo pak je okolnostmi donucena nastoupit jeho příbuzná, které se to ani trochu nelíbí. Přesto se této povinnosti ujme, protože tak může zjistit více o své rodině, a také může ochranit jednoho mladíka, který si podle ní nezaslouží zemřít. Kromě nové postavy Zuzanky a starého známého Smrtě a jeho sluhy Alberta, zde také dostávají více prostoru i další postavy, zejména Krysí smrť a mágové Neviditelné univerzity.... celý text
