elizabeth_ba
přečtené 355
Brněnské Židovky
2014,
Naďa Horáková
Žid z Krakova - Ronon Salo, Jiskra (totiž Unso z Aueršperku z rodu Pernštejnů ) a hlavně Záviš ze Skalky z rodu Vítkovců (maje své jméno po svém slavném praprastrýci), kteří dokonce zastíní i obvyklé mně milé postavy (Marka z Erlachu a Jana Jindřicha); to pak není divu, že se mi tahle kniha ze série o mocných i ubohých Markrabství moravského líbila nejvíce. Tresty za čin (ať už zlý nebo neuvážený) byly v této době těsně po Velkém moru přesně tak strašlivé, jak se dalo čekat, jen mě překvapilo, že krádež tehdy byla horším zločinem než loupež (dnes je to přesně naopak).... celý text
Róninova milenka
2013,
Laura Joh Rowland
Zajímavé zpracování známé události - smrti Kiry Jošinaky - jako pomsty 47 bývalých samurajů pána Asady, které autorka podává jako srovnání výchovy, vztahů a citů mezi otci a syny (Sano a Masahiro, Janagisawa a Joritomo, Ojši a Čikara,...), do nichž (dosti neblaze) zasáhnou Hiratovi noví známí a někdejší Ozunovi žáci. A tentokrát to zase bude mít ještě neblažejší důsledky pro Janagisawu než mělo vyústění předchozí knihy pro Sana. Masahiro se zde poprvé zamiluje a začíná sloužit šógunovi, získává si jeho sympatie, čímž si zajistí žárlivost stále citově zraněného a zahořklého Joritoma, který je naopak u šóguna začíná ztrácet, a tak se stále více upíná ke svému otci (a ten k němu, čímž se oba stávají podobně zranitelní jako jsou kvůli vzájemným citům Sano s Masahirem a vlastně i všichni otcové a synové v tomto příběhu).... celý text
Tanec s démony
2010,
Peter Tremayne (p)
Tak jako byl v Záhada čínského zlata překvapen a zklamán soudce Ti, v tomto případě měla podobné pocity Fidelma. Myslela jsem si, že kolega vincek1 ve svém komentáři k Sedmá polnice (jeden z dalších dílů série) ohledně vzdělaných žen jen tak filozofuje, ale on jen parafrázoval slova zde zavražděného irského nejvyššího krále Sechnussacha (zřejmě jeden z možných přepisů jména) a císaře Marca Aurelia. (No, takže vlastně fakt filozofoval...) A jak mám u pana Vondrušky potíže s "panošem" Otou, tak zde se občas zamýšlím nad Eadulfem (a jeho mám na rozdíl od Vondruškova Oty velmi ráda), přesto mě zaráží, zda si zvykl na irský zvyk každodenních koupelí nebo ne, zda hrál deskovou hru Brandubh v průběhu školních let v Tuam Brecain, jak naznačuje v knize Údolí stínů (s. 285), či zda se mu to zdá příliš pomalé a intelektuální jako v Modlitba pro zatracence... (s. 132) A rovněž se zdá, že záhadně zapomněl řečtinu (jeho znalost se omezuje pouze na novozákonní texty), jíž plynně mluvil v Rozhřešení vraždou (je zmíněno při jeho představení Fidelmě) a kterou hovoří ještě v knize Zlý úplněk, jelikož je jediným možným dorozumívacím prostředkem s Aksumany. Tam mimochodem stejnou znalost jazyka (tedy omezující se pouze na novozákonní texty) přisuzuje autor opatovi, u nějž našli oni aksumští cizinci útočiště.... celý text
Modlitba za zatracence
2009,
Peter Tremayne (p)
Někdy ani dobré zákony nestačí, když máme přítomno hodně špatných lidí, kteří se je snaží obcházet nebo vykládat po svém. Stále jsou ale lepší irské brehonské zákony než ta hrůza (Zákony pokání), kterou se snažila prosazovat zavražděná osoba a někteří její společníci. Záměrně tentokrát nepoužiji slova oběť, jelikož si to dotyčný nezaslouží. Svůj komentář ještě doplňuji o slova krále Ulaidhu, který ho dokonale vystihl: "Bůh mi odpusť, ale myslím si, že vítr a vlny neudělaly dobře onoho dne, kdy ho dopravily zpět k těmto břehům, a on prohlásil svůj příklon k víře". (s.249). A protože kromě lidí, kteří rozhodně nikomu nechyběli, nikdo další tentokrát nezahynul (jen stářím - mimochodem pohřební obřad, kde synové místo jména Wotanova křičeli Všemohoucí, protože jinak nemohli, mi vehnal slzy do očí), dá se říct, že to byla ta moje oblíbená pohádka pro dospělé, kde dobro bylo odměněno a zlo, no to je jedno, Bůh nebo osud tím asi napravovali, co předtím (byť obvykle dobré a spravedlivé) brehonské zákony dokázaly způsobit. Fidelma už je zase v pohodě a já si konečně začínám pamatovat i jména ostatních zúčastněných (např. lékaře a astronoma - bratra Conchobhara, což mi dosud málem zlomilo jazyk i paměť), přestože je pro mě stále těžké si představit, že Ultán je obyvatel Ulaidhu a Drón znamená příslušníka kmene Uí Dróna (nebo jak to přesně bylo; stačí, že jsem si už dokázala zapamatovat kmeny Déisi a Uí Fidgente).... celý text
Kalich krve
2012,
Peter Tremayne (p)
Pro mě je to jednoznačně z knih o Fidelmě a Eadulfovi ta, která mnou nejvíce otřásla. Důvodem k tomu není ani tak skutečnost, že Fidelma s Eadulfem řeší manželskou hádku, která se trochu zvrhla, takže mají zatím "oddělené ložnice"... Oba v ní tentokrát ani nejsou v ohrožení života (jak je v těch ostatních pravidlem, s jednou výjimkou a krátkým okamžikem na konci) ale už námětem, a především svým viníkem je pro mě skoro nemožné si vůbec jen představit, že to ten někdo mohl udělat (motiv samotný, když si odmyslíme, kdo tím vrahem byl, byl už pochopitelnější). Jako v několika předchozích je třeba za vším hledat ženu a Fidelma musí opět na blbcích (zde na jednom zbloudilém ale velmi sebevědomém fanatikovi) uplatnit svoji autoritu... Podle mého názoru se autor tohoto dnes velmi moderního tématu zhostil mnohem lépe než Vlastimil Vondruška v Tajemství abatyše z Assisi.... celý text
Jezdec věstí smrt
2013,
Peter Tremayne (p)
Plavý kůň je jedna z nejlepších detektivek královny tohoto žánru, Agathy Christie (min. z těch se slečnou Marplovou). Tenhle Tremaynův apokalyptický Plavý (nebo sivý) kůň odehrávající se v zemi Langobardů mě rovněž tak pohltil a nadchnul. No a protože jsem mezitím rozečetla i chronologicky navazující (byť už v Irsku se odehrávající) Nechte maličkých, musím říci, že mě chytly více knihy, kde se nevyskytuje Eadulf, (ačkoli ho mám moc a moc ráda a jeho postavu jsem si velmi oblíbila) a ve kterých po něm Fidelma jen velice decentně (a docela často) vzdychá... :-) Jsou totiž celé takové akčnější a nebezpečnější, jak ho nemá za sebou (nebo spíš s sebou), a dokonce Fidelma udělá při vyšetřování několik chyb - sleduje špatné stopy, věnuje svou důvěru špatným lidem apod. O Ariovi (na rozdíl od Pelagia, jehož třeba já znám jen díky tomu, že jsem kdysi zkoumala film Král Artuš z historického hlediska) slyšel téměř každý, kdo se kdy (byť jen okrajově) zajímal o dějiny křesťanství, proto i církevní spory jsou trošku jasnější, ale vlastně o ně zas až tak moc nejde, jedná se spíše o politiku (jako ostatně ve všech autorových románech) a víra hraje jen roli vedlejší (i když se jeden z viníků do řetězce špatností zapojil kvůli ní). Máme strach o mladičkého langobardského prince, se smutkem jsem přitom vzpomněla na svého Konradina a navštívíme nejen opatství v Bobbiu, ale i několik okolních tvrzí, lesů, hor a svatyní. Trochu jsem i já měla chlívek ve všech těch Colm Bánech, Colmcillech a Columbech a Columbánech, ale jinak si myslím, že to z hlediska příběhu bylo asi to nejlepší, co jsem dosud od pana Tremayna četla. Co ale byla naprostá katastrofa byla čeština. Paní překladatelka několikrát chybně používá obratu "brát v potaz". Ten ale znamená "brát v úvahu" nikoli "uvádět v pochybnost" či "o něčem pochybovat", v jakémžto smyslu toto spojení užívá ona. A z toho plyne (a i z dalších chyb v textu, ať už v latině nebo češtině) i špatná práce korektora. Ten kritizovaný obrat musel/a najít i při prvním pročtení... A podle mě je toto nakladatelství jako je Vyšehrad zcela nehodno...... celý text
Holubice smrti
2011,
Peter Tremayne (p)
Oproti předchozímu Ztracenému relikviáři byl tenhle příběh taková "pohodička, jazz..." Teda až na to, že si zločinci dovolili zabít irského královského vyslance. Tentokrát bylo v příběhu nezvykle mnoho ženských i docela dost romantiky (aspoň na autorovy poměry). A uvědomila jsem si, proč mám tolik ráda Fidelmu, ačkoliv se občas chová jako, s prominutím, pitomá káča a (tady musím nesouhlasit se svojí oblíbenou kolegyňkou Selinute - píše to v komentáři u jiného Fidelmina příběhu); milá je naše Fidelma asi tak jako kleště na trhání zubů... Připomíná mi totiž jinou moji oblíbenou Irku, která umí být podobně milá a podobně jako Fidelma taky nechtěla určité záležitosti řešit teď ale až zítra... Jedna na Cashelu a druhá, až bude v doma v Taře ( a ne té na tomto zeleném ostrově). No ano, poněkud svéhlavou Katie Scarlett O'Harovou... ;-))... celý text
Neronův Řím
2012,
Michael Weber
Zklamalo mě jen poměrně velké množství pravopisných chyb, neumím si je představit v někdejších románech Jarmily Loukotkové nebo Miky Waltariho. Prostě teď korektoři neodvádějí tak dobrou práci jako kdysi, zřejmě to bude souviset s množstvím nakladatelství ale i knih samotných. Osobně se ve starověkém Římě pohybuji ještě mnohem raději než ve středověku, kde v současné době romány nejsem vůbec schopná číst, aspoň teda z doby, která mě zajímá (2. polovina 13. stol.) a z té co mě nezajímá (což je např. Karel IV.), zase musí být hodně dobře napsán, abych u čtení vytrvala. Přečetla jsem těch 500 stran (sice větších písmen a řádkování ale přesto) za tři dny (skoro jedním dechem) a musím říci, že jsem se při nich ani trochu nenudila. Historicky je to zhruba přesný jako (v hlavičce mého příspěvku) jmenované romány, i když ty jsou přece jen napsány o malinko lépe, nicméně mně byla vždycky (mnohem) sympatičtější postava Marca Vinitia než Petronia, takže jsem knize propadla o cosi více než třeba Není římského lidu, kde mě sice zaujaly ženské postavy, ale ta mužská princovská (sorry Marcu Ostorie) mi tam chyběla... A není nic hezčího než krásný, vzdělaný bohatý mladík, který dosud hýří a rozhazuje otcovo jmění (samotného velikého Pisona), ale narazí na krasavici, (Calvii Crispinillu, která si až po tragické události v rodině uvědomí, že život je i o něčem jiném než šatech, špercích a drbech (no, ano, je to ta, co v Quo vadis na Neronově hostině odhazuje svrchník a Vinitius na to upozorňuje Ligii, která jako správně vychovaná křesťanská dívka při tom skoro omdlí ;-) ) a rozhodne se změnit (ten krásný Pisonův syn Calpurnius Galerianus -musím to uvést na pravou míru, jinak byste se v tom totiž už ztratili)... Představili nám zatím všechny aktéry Pisonova spiknutí (ale dosud k němu nedošli), dost se věnují Ofoniu Tigellinovi (např. se jménem jeho tchána jsem se dosud v žádném románu před tím nesetkala) a také samotnému císaři a jeho stávající milence a nastávající manželce Poppaee Sabině. V době, kdy jsem to četla, se nedalo zjistit, zda je to ukončený román nebo část nějaké série, což bylo znepokojivé, ale naštěstí jsem se dočkala pokračování, v němž shořel Řím a spikli se nám senátoři, v tomto prvním byla ze tří linií příběhu ukončena jen jedna - s Octávií. Skončím, kde jsem začala... Moje největší výtka směřuje ke korektorům, slovo "zítka" neznám. Že by se to odvozovalo ze Zity a ne ze zdi?... celý text
