Adapa přečtené 352

Den opričníka 2022, Vladimir Georgijevič Sorokin
odpad!

Tak toto mi absolutně nesedlo a už teď vím, že nikdy nic dalšího od Sorokina nebudu zkoušet číst. Anotace knihy mě nalákala, těšil jsem se na to. Ale je to katastrofa. Sorokin se asi zkouřil marihuanou a v drogovém rauši napsal tento paskvil. Svým způsobem to má být asi inspirace Jedním dnem Ivana Denisoviče od Solženicyna. Jen obráceně, tedy že sledujeme jeden obyčejný den opričníka, který o všem rozhoduje, vraždí, znásilňuje a to vše dělá pro gosudara. Děj knížky se odehrává v blízké budoucnosti, v roce 2027. Ale vše je napsáno tak nesmyslně archaicky, takže přídavná jména se píší za podstatné jméno, slovesa se dávají na konec věty. Takže hlavní postava Andrej Danilovič o sobě mluví například jako „Tvář svou omývám“ a když znásilňuje vdovu, tak to popisuje „a do jejího lůna vpouštím lysého tchoříka svého.“ V roce 2027 vládne car, lidé používají kynžály, kyje, létají letadly a letenky kupují za mince. Kolem Ruska je velká cihlová zeď, Číňani ekonomicky pomalu ovládají Rusko. A všichni mezi sebou mluví asi tak, jak když si představíte zastaralé české překlady Shakespearových divadelních her - a stejně tak nesmyslně zastarale i uvažují. Vyhnout se této knížce je nejlepší řešení.... celý text

Nezapomenutelné: 1945-1956 1997, Nikolaj Nikolajevič Krasnov

Koncem devadesátých let jsem tuto knížku četl poprvé a pamatuji si, že jsem ji přečetl skoro za noc, že mě tak chytla, že jsem ji nechtěl odložit, dokud jsem ji nedočetl. Teď po letech jsem se k ní vrátil a stále na mě má velký dopad, své kouzlo a určitě se k ní znovu vrátím a znovu přečtu. Je to taková lehčí varianta Solženicynova Gulagu. Jedná se o svým způsobem idealizované vzpomínky kozáckého důstojníka z roku Krasnovů. Je vidět, že autor není spisovatel. Píše stručně, jednoduše, v krátkých větách. O to více to vše je autentičtější. Kniha začíná zradou kozáků v Rakousku v roce 1945. Tito kozáci utekli před bolševiky do emigrace a uvítali tažení Hitlera na SSSR, přidali se na jeho stranu. O vojenské službě ve wehrmachtu se Krasnov prakticky nezmiňuje. Tváří se jako profesionální voják, neomlouvá se za svou službu, prostě o tom mlčí. Kozáci se báli SSSR, uvítali, že se vzdali Angličanům, kteří jim slíbili, že je nevydají SSSR. Ale hned při první příležitosti je vydají SSSR i když ví, že to znamená odsouzení. Pocit zrady od Spojenců se táhne celou knihou. Stalin, Churchill nebo třeba Roosevelt jsou pro Krasnova téměř na stejné úrovni. Kozáci byli odsouzení na deset let do Gulagu za protisovětskou činnost, terorismus apod. Sám velký generál Krasnov (vzdálený příbuzný autora, kterého nazývá dědečkem) byl oběšen. Autorův otec i strýc umírají v gulagu. Autor popisuje Lubljanku, Lefortovo. Výslechy, mlácení, odsouzení. Rvačky s kriminálníky. Přijde mi, že si idealizuje Vlasovce. Téměř každý dobrý člověk v lágru je Vlasovec. Vlasovci a kozáci jsou elita gulagů, gentlemani, kteří drží při sobě. Po deseti letech je Krasnov propuštěn na svobodu a s pomocí mezinárodního Červeného kříže odchází do Švédska za svou ženou, kterou déle jak deset let neviděl a chystá se sepsat své vzpomínky. Je rok 1956. U autora je v závěru vidět ruský patriotismus, naděje, že SSSR brzy skončí a objeví se nové Rusko. Ty konečné myšlenky mi tak přijdou podobné dnešní době, kdy Rusko je izolované, pod sankcemi a má pocit, že celý svět je proti němu a přitom je samo agresorem. Ty závěrečné myšlenky by se tak hodily na dnešní dobu. V knize často Krasnov porovnává Rusy, kteří před bolševismem odešli do emigrace (on sám z Ruska odešel s rodiči, když mu byli 4 měsíce a vrátil se tam jako zajatý kozácký důstojník ve svých 27 letech), a s Rusy, kteří v SSSR zůstali a skončili v gulagu. V knize je dost nepřesností. Hned na přebalu je rodokmen rodu Krasnovových, který logicky nedává smysl, například otec autora by byl starší než jeho „děd“. Krasnov také popisuje povstání v jednom z kazachstánských gulagů, které dle jeho slov uspělo, vůdci nebyli odsouzeni a získali úlevy. Podle wikipedie byli vůdci popraveni a zemřelo při povstání trestanců až 700 odsouzenců. Snad v tom roce 1956 neznal autor pravdu, snad si idealizoval úspěchy povstalců. V knize je také uvedeno, že v současnosti nejsou známí žádní potomci rodiny Krasnovových, všichni byli vyhlezeni a nebo zemřeli. Podle wikipedie Miguel Krasnoff žije v Chile, má syny i vnuky a byl Pinochetovým generálem. Škoda, že není v knize vysvětlena více autorova smrt. Je naznačeno, že zemřel v roce 1959 za záhadných okolností v roce 1959 v Buenos Aires. Jak se tam dostal, když odešel do Švédska? Jaké to byly záhadné okolnosti? Tak krásně by se to hodilo do doslovu ke knize. Rozhodně všem doporučuji k přečtení pro pochopení ruské mentality.... celý text

V zajetí Vikingů 1988, Torill Thorstad Hauger

Ke knize jsem se dostal poprvé až nyní, v dětství mě nějak minula. A nyní příjemně zaujala. Sledujeme zde vyprávění o dvojici sourozenců, kteří jsou uneseni z rodného Irska do Norska. Z Patrika se stává Reim a z jeho sestry Sunnivy je Tira – a z obou jsou otroci jarla Hakona. Sledujeme jejich první chvíle v Norsku, poznáváme vikinské zvyky, tradice, jejich způsob života. Je to vše krásně prostě popsané. A stejně jako uživatele danny_21 mě vrtá hlavou, zda vikingové jezdili na viking. Nespokojení dětští otroci sní o návratu do Irska, nechtějí se vzdát touhy po svobodě. A přitom ze všech stran slyší vyprávění o krásném Islandu, kde je svoboda, kde všichni žijí lépe jak v Norsku. Tak doufají, že se jim podaří dostat tam. Po smrti jarla Hakona, kdy je jeho syn napaden sousedními vikingy, tak část otroků včetně sourozenců prchá a dostává se až na Island. Uprchlí otroci nachází domov na dvorci dobráckého Breda a jeho ženy Berglioty. Syn bohatého souseda Grim ukradne Reimovi luk, který si krátce předtím podepsal. Grim při souboji zabije lukem Narveho, který je synem jednoho z nejbohatších Vikingů na Islandu. Z vraždy je obviněn Reim a i když se prokáže jeho nevina, hrozí mu návrat do Norska. Podaří se mu společně se sestrou utéci na obchodní lodi zpět do Irska. A přichází typický dětský nebo hollywoodsky happy end. Autorce chybí proniknutí do psychologie postav. Snad krom Reima jsem si nikoho dalšího moc neoblíbil. Všechny další postavy mi přišly ploché, šablonovité. Ale jinak se to četlo dobře a zpříjemnilo to lednové odpoledne.... celý text

Rudý Zeman 2019, Jaroslav Kmenta

Ať Jaroslav Kmenta píše o jakémkoliv tématu, vždy mě to posadí na zadek a rychle spěchám, abych to dočetl. Kniha z roku 2019, takže nyní v roce 2024 už víme o Zemanovi více a snad definitivně zmizel. V knize sledujeme hlavně zrod politické strany SPOZ, souboj Klause se Zemanem o prezidenství a pak první přímou volbu prezidenta a první Zemanovo prezidenzské období. Škoda, že zde nebylo více z 90. let než jen Kauza Olovo. Vše jsem to prožil, sledoval v televizi, četl v novinách i na internetu. Nyní je to tak krásně poskládané dohromady a já zjišťuji, jak zapomínám Financování kampaně přes důchodce a další nastrčené lidi. Autobus Zemák A hlavně poradce Šlouf. Až nyní jsem pochopil, kdo Šlouf skutečně byl a jak moc pro Zemana udělal. Překvapil mě ale hlavně poradce Martin Nejedlý. Fiktivní faktury, předražená reklama, bankovní účty v Belize, 10 let neznámého života v Rusku, firma s Lukoilem, obchody s Čeprem Rozhodně všem doporučuji k přečtení.... celý text

Poselství z vesmíru 1990, Clifford D. Simak

Velice příjemná povídková sci-fi sbírka, kdy je poznat, že většina povídek vznikla už v padesátých letech. Krásně staré klasické kousky, takoví veteráni sci-fi. Skoro v každé z povídek se člověk setkává s mimozemšťanem, ale je to takové lidské setkání. Přistěhovalec mě chytl hned v úvodu. Daleká budoucnost lidstva a dopisy stále psané na psacím stroji a existuje zde potrubní pošta. Jedna z lepších povídek sbírky. Projekt Kelly by se mi hodil jako krásně zfilmovaný jeden z dílu seriálu Krajní meze z 90. let. Mimozemšťan navštíví obyčejného lékaře a dá mu lék na všechny nemoci. Ale nemocí je i lidský intelekt. Smutkem opilý je asi nejslabší kousek sbírky. Mimozemšťan je zkrachovalý břídil, který je věčně ožralej. Ale jako zdroj opilosti mu slouží vyprávění o lidském smutku. A lidé se chtějí zbavit smutku a mimozemšťané se chtějí zbavit svých ožralců - tak přichází zajímavý konec povídky. Dvojník je jednoduchá povídka s nečekanou pointou a smutným koncem. Anglický název je vhodnější než český. Smrt v domě je o setkání starého samotáře s rostliným mimozemšťanem. Zajímavé, lidské ale takové naivní. Soused je asi nejlepší povídka sbírky. To je tak když zjistíte, že ta farmářská rodinka vedle vás není z Rumunska, jak si ostatní sousedé šuškají, ale jsou to dobráčtí mimozemšťané. Všechny pasti Země se obejdou bez mimozemšťanů, ale setkáváme se zde s robotem hledajícím svobodu a lidskost. Zajímavé, ale místy nudné. Bylo to mé prvni setkání se Simakem, určitě se pokusím od něho si přečíst i něco dalšího.... celý text

Král Madagaskaru 1967, Desider Galský

Příjemně zjednodušený dobrodružný román o uherském šlechtici Mořici Beňovském. Realita je tu upravena tak, aby Běňovský ze všeho vyšel jen kladně. Beňovský byl prakticky u všeho. Jako generál v Polsku, jako vyhnanec v Kazani a pak na Kamčatce. Na Kamčatce vyvolal povstání a na ukradené lodi odplul na Aleuty, Tchaj-wan, Čínu, Madagaskar a pak do Francie. Ve Francii přesvědčil krále o kolonizaci Madagaskaru, kde byl zvolen králem. Pak ho divoká krev hnala do Francie, Rakouska, vznikajicich USA, Brazílie, aby nakonec našel smrt na Madagaskaru. Mrzelo mě, že velký ruský mořeplavec Gerasim Ismajlov je tady popsán jen jako neschopný ulhaný kupec, který se pokusil ukrást pro sebe slávu Beňovského plavby. Doporučuji se podívat na wikipedii, kdo skutečně byl Ismajlov. Jinak knížka příjemně překvapila. Dost je podobná starší ruské knížce Říše slunce, která je na stejné téma.... celý text

Za medvědem na Kamčatku 1986, Anatolij Alexandrovič Sevasťjanov

Pro samou lásku k medvědům, Kamčatce a přírodě zapomněl autor Anatolij Sevastjanov na děj. Nic moc se tam neděje, jen na každé stránce můžeme obdivovat tu úžasnou kamčatskou exotiku. Sedmnáctiletý student Víťa se nedostal na vysokou školu, tak půl roku pracuje jako dělník, aby si vydělal peníze a mohl odjet na Kamčatku studovat medvědy v Kronocké přírodní rezervaci. Ochočí si psa Kvítka, oblíbí si medvěda Rema... A půl rok uplyne a musí se vrátit zpět domů, aby zkusil znovu přijímací zkoušky.... celý text

Obrázky z dějin zeměpisných objevů 1992, Jiří Černý

V dětství mě ta knížka minula, dostal jsem se k ní až v pozdní dospělosti. A je vidět, že nejsem ta správná cílová skupina. Ideální čtenář je tak kluk cca 10 let, který miluje zeměpis a dějepis a nemá přístup k internetu. V dnešní době si čtenáře už těžko najde. Kdo má rád komiks, čeká akčnější obrázky. Jsou tam ale krásné obrázky, příjemně zjednodušené texty a krátké příběhy mnoha cestovatelů. Příjemně mi zpříjemnilo sváteční odpoledne s dobrou kávou.... celý text

Výlety pana Broučka 1972, Svatopluk Čech

Kdysi dávno v 90. letech jsem to četl na střední škole a celkem mě to bavilo. Nyní po dlouhých letech jsem se ke knize vrátil a nemohl jsem se do toho začíst. Až moc mi vadila ta satira. Zjišťuji, že čím jsem starší, tím méně mám rád satiru. Příběhy pana Broučka, který cestuje v čase a prostoru, jsou plné humorných situací a sarkastických postřehů. Na Měsíci se pan domácí setkává s nečekanými bytostmi a zážitky. Zjišťuje, že Měsíčňané mluví česky, má radost na jejich počtem a hned si spokojeně myslí, že snahy národních buditelů o záchranu češtiny tak mohou skončit, ať jsou klidně všichni Češi poněmčeni. V 15. století se Svatopluk Čech více věnoval ději, ale na druhou stranu přidal více popisů ulic, domů, oblečení. Brouček se dostává do Prahy obležené křižáckým vojskem a naplno projevuje svou zbabělost, jak se snaží vše jen přečkat, do ničeho se nezaplést. V závěru se Jan Žižka podivuje, že by v 19. století mohli mít Češi tak zbabělé potomky, odmítá tomu uvěřit.... celý text

Neptunova harfa 1989, Andrej Dmitrijevič Balabucha

Neskutečná nuda v ideálním světě 21. století. Odzbrojené lidstvo zbavené hrozby válek se věnuje výzkumu oceánů. V knize je celkem pět povídek, které se částečně prolínají a těžko říci, která z nich je nudnější. Chybí zde pořádný děj, napětí. Neustále se někdo někam chystá potopit, cestovat apod. Autor zde chce ukázat sjednocený svět, tak na mořských stanicích spolu běžně mluví Američané, Rusové, Poláci, Češi, Francouzi Měl jsem problémy to dočíst. Kdybych skončil kdekoliv uprostřed rozečteného řádku, stránky a dále nepokračoval, nic by se nedělo.... celý text

Věk supernovy 2020, Liou Cch'-sin

Když vyšla trilogie Vzpomínka na Zemi, přečetl jsem ji během pár dnů. Zavřel jsem se doma a jen četl a četl a četl. Naprosto mě to dostalo. Když se objevil Kulový Blesk, objednával jsem si to v předprodeji a s radostí se pustil do čtení – a přišlo vystřízlivění. Kulový Blesk se mi nelíbil, nudil. Tak když jsem si v roce 2020 koupil Věk Supernovy, založil jsem ho do knihovny, že na něj někdy dojde. Špatná hodnocení tady na databázi mne odrazovala od čtení. Přišel nemocný víkend s covidem, tak jsem z nudy sáhl po Věku Supernovy, že to zkusím. A ono mě to dostalo tak, že jsem to přečetl během neděle se spoustou čaje, díval se na zasněženou zahradu a terasu a představoval si válčící děti v Antarktidě. Román má skvělý úvod, který mě vtáhl hned do děje. Výbuch Supernovy ozáří lidstvo a cca do 10 měsíců všichni lidé starší třinácti let zemřou. Tak přichází příprava na předání světa dětem, rychle je vše naučit a zajistit chod státu. Vše sledujeme krásně z čínského pohledu, kdy Čína je středobodem a její postavy jsou krásně kladné. Ta čínská kolektivní mentalita se mi tam líbí, tu žádný jiný autor neumí napodobit, ani nikdo ze sovětských spisovatelů vědeckofantastické literatury. Moc je předána a přichází hladký běh, který se mění v chaos, kdy si děti chtějí hrát, nechtějí pracovat, nechtějí se učit, jen si užívat – tzv. cukrovinkové období. A v agresivní Americe místo cukrovinkového období mají války gangů a tak se rozhodnou na půdě OSN uspořádat nové olympijské hry, kdy se na území Antarktidy do sebe pustí armády světa – tankové bitvy, útoky bajonety, stíhačky. A to vše děti ve věku cca třináct čtrnáct let. Zrádná Amerika vše poruší, vytasí jaderné zbraně, ale Číňané svět zachrání a nastolí rovnováhu. A pak Američané přichází s novým nápadem – tzv. Velkým stěhováním. Ten nápad mi přišel jako taková pitomost, že jsem čekal, že na něj nedojde, že si to chytří Číňané rozmyslí a nebo naopak lstiví Američané to dělají protože mají v rukávu další podvod. Souhlasím se všemi komentáři, že se tady děti chovají nelogicky. Sám autor si protiřečí a některé pointy kapitol jdou proti sobě. Super dokonalý počítač, který ovládá Čínu v prvních dnech najednou zmizí, Číňané se s ním už nikdy neporadí o Olympiádě ani o Velkém Stěhování. A takových nelogičností je tam více. Proto dávám hvězdu dolů, ale četlo se to vážně dobře a neděli s covidem mi to krásně ukrátilo.... celý text

Poledne, XXII. století 1980, Arkadij Strugackij

Tolik let mám doma tuto povídkovou sbírku a pořád se mi do ní nechtělo. Když jsem po ní ale sáhl, naprosto jsem Světu Poledne 22. století propadl, spoustu o tom googloval, pročítal wikipedii. Je to naprosto dokonalá povídková sbírka. Některé povídky mi tam přišly zbytečné, ale jiné byly prostě dokonalé. Už první povídka je super, skupina dvou vědců putujících po Marsu, někdy v 90. letech 20. století. A v roce 2017 odlétá první hvězdolet k jiné sluneční soustavě. Škoda, že nám v realitě ta časová osa nevyšla a stále jsme se nedostali dál jak na Měsíc. Povídková sbírka mi hodně připomíná Historii budoucnosti od Roberta A. Heinleina. Poprvé se mi tady propojily postavy některých předchozích děl od Strugackých a já pochopil souvislosti. Všem bych doporučil číst tuto knížku jako jednu z prvních od nich. Zvláštně na mě zapůsobila povídka Setkání, kdy stárnoucí Pavel Gnědych sám sobě vyčítá, že jednou se spletl a místo zvířete zastřelil cizího astronauta. Jeho přítel Saša Kostylin ho přesvědčuje, že v žádném případě ne, pak v závěru povídky se ale potvrdí, že Kostylin si to říkal už od prvního dne. Rozhodně všem doporučuji k přečtení. Sovětská sci-fi dovede být i nyní skvělá.... celý text

Vlny ztišují vítr 1989, Arkadij Strugackij

Tak tady mě bratři Strugačtí zklamali na plné čáře a to jsem je v minulém komentáři tak oslavoval a plánoval jsem si v nejbližších dnech přečíst několik dalších knih od nich. Pohádka o trojce je katastrofa. Nesmyslný satirický blábol, sovětská byrokracie povýšená na sci-fi. Nic co bych běžně vyhledával, nejsem na to správná cílová skupina. Dočíst to pro mě bylo utrpení. Už teď vím, že přečíst si Piknik u cesty, který této novele předchází, budu asi několik let odkládat. Vlny ztišují vítr jsou krátká novela ze Světa Poledne, také mě zklamala. Nesedl mi styl zápisů, dopisů apod. Zbytečné statistické průzkumy, zbytečná čísla a do toho se nějak ztratil děj. Maxim Krammer v této novele píše své paměti o tom, jak ztratil svého spolupracovníka Toivu Glumova, který pátral o vlivech tzv. Poutníků na lidstvo. Byl přesvědčen, že starodávná civilizace na lidstvo stále působí, experimentuje s ním. Až v závěru se dozvídáme, že to nebyli Poutníci, ale že se lidé vyvíjí v novou rasu a dělí se tak na lidi a lideny, kteří mají nové schopnosti a na lidi se dívají pohrdlivě. V novele se mihne několik starý dobrých známých ze Světa Poledne, především Leonid Gorbovskij, který je zde už stopadesátiletým sešlým starcem. Být toto první kniha od Strugackých, ani bych ji nedočetl a nic dalšího od nich bych již nezkusil.... celý text

Špunt 1989, Arkadij Strugackij

Čím jsem starší, tím více bratrům Strugackým přicházím na chuť. Špunta jsem si koupil za svoje kapesné někdy o prázdninách 1989 a snažil jsem se knížku přečíst v kempu u přehrady a pamatuji si, že mě to nebavilo, nudilo. Bylo to moje první setkání se Strugackými. Ke druhému čtení jsem se dostal až v listopadu 2023 a knížka mě nadchla a nejradši bych ji přečetl na jeden zátah, je to jen pár stránek, ale nedařilo se, povinnosti mě od knížky pořád odháněly. Zásadním problémem této knížky je anotace na zadní straně. Jak si to přečtete, můžete v podstatě knížku odložit, protože znáte dokonale celý děj. Takže ve chvíli, kdy sledujete pokusy čtveřice Pozemšťanů na opuštěné planetě zjistit, zda se nezbláznili, zda slyší dětský pláč, zda tam mohou být domorodci, tak už předem znáte pointu. Jinak v knize velmi zajímavá myšlenka o střetu dvou civilizací, dvou vesmírných kultur. Pozemská kultura, která touží po objevování, poznávání, rozšiřování znalostí a neznámá kultura, která se chce izolovat, nemá zájem o kontakt a přitom se zdá být tak dokonalejší než pozemská. A do toho malý nádech tajemných Poutníků, kteří se objevují v některých dílech Strugackých – tajemná civilizace, která už před statisíciletími opustila naši galaxii a lidstvo po nich neustále jen nachází střípky, stopy Rozhodně doporučuji k přečtení a hned sahám po dalším díle Strugackých.... celý text

Akta Golgata 2005, Philipp Vandenberg

Pohodová víkendová oddechovka. Jako téměř v každém svém románu i zde má Vandenberg problém s církví. Děj je takový předvídatelný, jednoduchý a postavy podobné všem předchozí postavám z jeho předchozích románů. Profesor Gregor Gropius je skvělý a bohatý chirurg, kterému zemře pacient po transplantaci jater. Když se zjistí, že transplantovaná játra byla cíleně otrávena, začne profesor pátrat po vrahovi. Do toho se motá jeho manželka Veronika, která se s ním chce rozvádět. Jeho kolegové mají své vlastní zájmy. Gropius ve snaze odhalit, kdo může za vraždu archeologa se nejprve zamiluje do vdovy po svém pacientovi, pak o něco později do krásné Italky. Všechny ženy mu padají k nohám, čtyři měsíce jen cestuje po Evropě, netrpí nedostatkem peněz, všude se domluví německy, nikdy nechybí nikomu z přátel. Prostě krásně naivní. Hezky se mi četlo, jak Gropius pátral v Praze a našel tajnou kliniku na transplantace v Poděbradech. Stejně jako ve všech předchozích podobných románech od Vandenberga, je tady tajná organizace, která vše ovládá a hlavní hrdina se s ní musí utkat a samozřejmě ji zničit. Ze všech Vandenbergových knih mi přišlo, že se četla nejlépe.... celý text

Akce L 1962, František Běhounek

Vezměte Julese Verna, Jaroslava Foglara a socialistickou ideologii, promíchejte to a máte stařičkou sci-fi napsanou v Československu v 50. letech. Rok cca 2200, všude vládne dokonalý komunismus, Praha je město plné mrakodrapů a Čechů existuje 50 milionů. A Češi jsou prakticky u všeho. V první části sledujeme skupinku hochů, kteří sledují film Vítězný pochod, který mapuje svět od roku 1945 do roku 2200. Dozvídáme se o rozvoji atomové energie, vysušování oceánů, odstranění virů a spoustě dalších lidských pokroků. Před lidstvem je nový problém, kde vzít novou obdělávanou půdu a tak se rozhodne kolonizovat Měsíc, aby získalo nová pole, nové potraviny. A aby mohlo lidstvo vytvořit na Měsíci atmosféru, musí ho nejdříve roztočit. Proto přichází Akce Luna – tedy zkráceně Akce L. A na ní se podílí i čeští kluci Jan a Petr jako brigádníci v kráteru Plato. V závěru knihy Jenda s Petrem spadnou se svým měsíčním vozidlem do rokle, stávají se z nich trosečníci a při jejich záchraně je objevena marťanská raketa, která na Měsíci stála již 115 tis. let. Na raketě se najdou staré snímky a filmy, tak lidstvo nadšeně sleduje, jak vypadal osídlený Mars, jak Marťané zkoumali měsíc Kallistó i zaledněnou planetu Zemi. Spousta budovatelského nadšení, lidstvo si vyhrnuje rukávy a těší se na další výzvy. Dětsky naivní, plné fyziky Určeno pro čtenáře od devíti let. Bohužel dnešní kluky si to už nezíská. Já to četl nyní z nostalgie asi potřetí a dívám se na to stále kritičtěji.... celý text

Jsou lidské dějiny zmanipulované? A kým? 2016, Hartwig Hausdorf

Jsem rád, že tato trilogie je za mnou. První díl byl výborný, druhý už místy drhnul, ale třetí byl vyloženě nuda. Ve třetí Tajemné historii se Hausdorf zaměřil na UFO na obloze, většinou během válečných konfliktů. Bohužel minimálně dvacet stran je „vykradených“ z předchozího dílu (ztracená jednotka v Dardanelách nebo UFO kolem Karla Velikého). Jak níže dole píše ve svém komentáři Antragus, stačilo udělat dvacetistránkový seznam, kde by se objevilo sledování UFO v průběhu válek a bylo by to. Tady bylo dost zbytečné omáčky kolem, neustále se vše opakovalo, bylo to nudně napsané. Zajímavě bylo popsané jen UFO při Alexandru Velikém nebo v počátcích Říma. To mě opravdu bavilo a donutilo sednout i k wikipedii a dočíst se o tom něco více. První díl jsem přečetl za nedělní odpoledne, druhý díl jsem četl přes víkend. Třetí díl jsem četl asi týden a pořád jsem to odkládal, jak mě to nudilo.... celý text

Spiknutí za bílého dne 2016, Hartwig Hausdorf

Oproti prvnímu dílu je to takové nudnější, méně zajímavé a dost často povrchní. I tak to byla ale příjemná víkendová jednohubka, která mě občas donutila podívat se na google nebo do wikipedie. Nejvíce se mi asi líbila první kapitola o prastarých hieroglyfech v Austrálii. Ty důkazy o stycích mezi Austrálií a Egyptem vypadají pravdivě. Škoda, že se tomu Hausdorf nevěnoval podrobněji. Celkem se mi ještě líbila teorie o tom, že starozákonní Bůh pomohl dvěma izraelským kmenům se usadit v Americe pomocí podmořských lodí, které vypadaly jako ponorky. Dost se zde autor odvolává na knihu Mormonovu, kterou už roky mám doma a snad bych si ji konečně měl přečíst. Po prvních dvou slibných kapitolách přišla šílená nuda o UFO nad Římem, božské pomoci Karlu Velikému a mumiích. Ožilo to při kapitole o mapě Pirra Reisiho, ale ze slíbeného pátrání v Číně se ukázalo jen několik dopisů z ambasády. A opět přišla spousta nudy jako Napoleon, ztracení vojáci u Galippoli, přistání na Měsíci, tajná mise v Mexiku. Teď, co píšu tyto řádky, tak si říkám, že většinu z těch tajemných záhad jsem už zase zapomněl, jak mě nezaujaly. Předposlední kapitola je amerických zajatcích ve Vietnamu. To jsem si hodně googloval, četl články na wikipedii a vypadalo to dost zajímavě. Tady bych i věřil, že Američané spoustu zajatců ve Vietnamu nechali. Poslední kapitola je věnovaná 11. září 2001. Tady o tom bylo už tolik napsáno, že několik stránek v této kapitole jsou jen kapkou v moři. Podle poděkování na konci knihu autor psal někdy v roce 2003, takže je spíše smutné, že ani nyní v roce 2023 nemáme jasné odpovědi na to, co se v září stalo. Máme více konspirativních teorií a na druhé straně spoustu lidí, kteří jasně ví, že člověk je debil, pokud jen trochu pochybuje o tom, že se vše stalo tak, jak je nám americkou vládou prezentováno. S odřenýma ušima dávám čtyři hvězdy a to asi jen protože mám prostě záhady a konspirace rád.... celý text

Červenka 2014, Jo Nesbø

Mé druhé setkání s Joe Nesbem a jeho detektivem Harry Holem způsobilo, že jsem si četl do rána do pěti hodin, chvilku se prospal a pokračoval ve čtení dopoledne, abych konečně knihu dočetl. V románu se setkáváme se dvěma časovýma liniemi, které se postupně protnou. V první odehrávající se ve 40. letech 20. století sledujeme skupinku mladých norských vojáků, kteří společně s Němci bojují u Leningradu. Ve druhé se na přelomu roku 1999 a 2000 setkáváme s Harry Holem, který je za postřelení amerického tajného agenta „povýšen“ na vrchního komisaře u Tajné policie a náhodně zjišťuje, že si kdosi do Norska objednal nejdražší odstřelovací pušku. V této druhé časové linii se setkáváme také s tajemným starcem umírajícím na rakovinu plic, ten si zbraň objednal, má plno peněz a chystá se před smrtí dokončit velký úkol. Postupně zjišťujeme, že ti z norských vojáků od Leningradu, kteří přežili do roku 2000 nebudou přesně těmi, kterými se zdají. Je to klišé, ale od poloviny knížky jsem měl jistotu, kdo je pachatel, ten tajemný stařec. Při prvním setkání s Harrym Holem v románu Žízeň jsem měl podobnou „jistotu“ a Joe Nesbo mi ji na posledních stránkách dokonale rozmetal. Čekal jsem tedy i tady, že něco podobného přijde a když se Harry Hole honil za někým, kdo byl jasně nevinný, tak jsem si říkal, že to přeci nemůže být pravda, že by Harry Hole byl tak slepý a naivní. No a tentokrát byl. Rozhodně doporučuji k přečtení a zjišťuji, že i když jsem Joe Nesba objevil s velkým zpožděním, kdy jeho díla zná už skoro každý, tak bude patřit k mým oblíbeným autorům.... celý text

Udet, syn divočiny 1984, Heda Halířová

Někdy asi před 35 lety jsem si náhodně knížku Udet, syn divočiny půjčil v knihovně a nepřestal jsem ji číst, dokud jsem ji v noci nepřečetl. Totálně mě chytla a vtáhla do děje. Před několika lety jsem ji viděl v jednom antikvariátu a tak jsem si ji z nostalgie koupil. A nyní došlo na její druhé čtení. To nadšení už vyprchalo, už dávno nejsem ten malý kluk, co hltal každé slovo chytrého a silného Udeta. Knížka mi přišla dětsky naivní, ilustrace lidí a chlupatců mi tam vůbec neseděli, představoval jsem si je jinak. Ale i tak se to četlo dobře. Udet je takový malý Tarzan mezi opicemi, pardon chlupatci. Postupně objevuje pěstní klín, výrobu loďky, oštěp, oblečení a spoustu dalšího. Udet a jeho matka Ala byli uneseni před lety tlupou chlupatců do pralesa a rozhodnou se spolu s jeho sestrou Charidou, která se narodila v zajetí, vrátit zpět ke svému lidu v savaně. Sledujeme jejich pouť, nástrahy přírody, neustálé objevování nového. Rozesmálo mě jejich první setkání s kousajícím ohněm. Číst to nyní poprvé, asi dám o hvězdičku méně. Ale když si vzpomenu na tu noc před více jak 35 lety, kdy jsem seděl v křesle ve svém dětském pokoji a hltal každou další stránku, jen abych zjistil, jak to dopadne, tak nemohu jinak a hodnotit pěti hvězdičkami. A mohu jen litovat, že moje děti jsou dnes už starší než já, když jsem tu knížku četl poprvé, a určitě si nic takového už nepřečtou. Snad se jednou ta knížka dostane aspoň k mým budoucím vnoučatům.... celý text