Věčný oheň / Večný oheň
Povídka od:
Andrzej Sapkowski
Z knihy:
Zaklínač: Věčný oheň, Meč osudu
V humorně laděném příběhu se Geralt spolu s Marigoldem připletou v městě Novigradu do pátrání po dopplerovi - záhadném stvoření, které umí měnit svou podobu.
Wieczny ogień
Rok vydání originálu: 1992
Komentáře (8)
Přidat komentář
Povídka se slabším rozjezdem, ale nakonec s poměrně výrazným vyzněním. Nejde o klasický lov na netvora, ten je zde nakonec spíš "ukecán". Jinak velmi zajímavé podání rasy půlčíků, kteří jsou sice inspirování tolkienovskými hobity, ale zároveň jsou takoví mnohem více realističtější - jako zdatní obchodníci a spekulanti ("..Vy půlčíci jste přeci jen takoví hajzlíci...").
Za mě nejslabší povídka ve sbírce. Ne, že by byla špatná, ale místy se mi zdá zbytečně natahovaná, za mě bylo vcelku jasné, co se stane (což se mi u Sapkowského obvykle nestává), a pak už jsem jen čekala až k tomu dojde... Samozřejmě pořád velmi slušný výkon.
Potkají se v hospodě vědmák, básník, půlčík a doppler.. a pak se začnou dít věci. Ve městě Novigrad vládne církev Věčný oheň. Její vůdce Chappelle je přísný a všichni z něj mají strach. Jednoho dne si spolu se svou tělesnou stráží došlápne na půlčíka kvůli zaplacení daní z jeho obchodní aktivity. On však nikde nic nepodnikal, tak nezbývá než zjistit, kdo se za něj vydává a co všechno jeho jménem natropil.
Skvělý Geralt s Marigoldem, už to znamená super příběh. A povídka také popisuje seznámení s Dudu, což bylo vážně vtipné.
Vtipná povídka, která se snaží upozornit na to, že není důležité to co je na povrchu...
Povídka mi občas připadala jako parodie, ale dobře se čte a má příjemně pozitivní vyznění: 70 % (28 hodnotících dává 91 %).
A víte, že si ani nejsem jist, proč mě toho času tato povídka vůbec nebavila? Možná jsem si ji nějak pomíchal s jejím seriálovým podáním (ne, nemyslím tu novou patlaninu, ale ten starý polský skvost, takovou mou guilty pleasure), každopádně jsem teď při druhém čtení zjistil, že jsem si ten děj vlastně ani nepamatoval správně.
Ve skutečnosti je to povídka celkem zábavná. Řeší se tu Sapkowského obligátní téma – strach před cizím, strach před tím čemu nerozumíme, ačkoliv to třeba vůbec nemusí být nebezpečné, ba naopak, může to nám osobně, ale i celé společnosti prospívat. Toto téma je ovšem řešeno na scéně plné svatých ohňů, mužů náboženství, kteří dokáží vzbudit větší strach, nežli kdejaká stvůra a na pozadí burzovní manipulace.
‚„Nalévat!“ zaburácel půlčík. „Okamžitě nalévat!“
„Na ryšavou bradu starého Rhundurina!“ Zaklel Vimme Vivaldi, jen co se za gnómem zavřely dveře. „Nic nechápu! O co tu jde? Co nalévat? Do čeho nalévat?“
„Jak to mám vědět?“ odpověděl Dainty. „Ale obchody se musí hýbat.“
Nádhera. Rád jsem se opět zasmál.