Haruki Murakami: Tancuj, tancuj, tancuj

novinky

PR článek, 14.05.2021
Haruki Murakami: Tancuj, tancuj, tancuj

Vychází jubilejní 250. svazek Světové knihovny Odeon

„Zas a zas se mi zdává o hotelu U Delfína. Ve svých snech do něj neoddělitelně patřím. A moje sounáležitost s ním pořád trvá coby jistý kontinuální stav. Moje sny mi to dávají najevo s naprostou jasností. Hotel U Delfína je v nich zdeformovaný k nepoznání. Je hrozně uzounký a dlouhý. Tak úzký a dlouhý, že spíš než hotel připomíná dlouhatánský zastřešený most. Tenounký most, který se táhne vesmírem od prvopočátků až na sám konec. A já do něj náležím. A kdosi tam pláče. Kdosi tam roní slzy kvůli mně...“

Hrdina příběhu se vrací na nejsevernější ostrov Hokkaidó, kde před lety zažil napínavé chvíle při hledání tajemné ovce. Zároveň tam přišel o svou přítelkyni, která beze stopy zmizela z Hotelu U Delfína. Rozhodne se, že ji musí najít. Na místě starého, zpustlého hotýlku však stojí moderní, komfortní budova. Po zaměstnancích není ani stopy – jen uvnitř stále přebývá Ovčí mužík.
Volné pokračování Murakamiho bestselleru Hon na ovci neodložíte ani na chvíli.


Ukázka z knihy:

„Povím vám teď něco o sobě.
Dovolte, abych se představil.
Ve škole jsem to dřív dělával často. Kdykoli jsme se sešli v nové třidě, popořadě jsme předstupovali před lavice a říkali o sobě všechno možné. Ani trochu mi to nešlo. A kdyby jen to: Já nebyl schopny v něčem podobném najit jakýkoli smysl.
Co o sobě vlastně vůbec vím? Jsem opravdu ten člověk, jehož představu mi podsouvá mé vědomí? Není snad obraz, co jsem si udělal o sobě samém, zdeformovaný a svévolně pozměněny natolik, že se pak člověku zda cizí jako vlastni hlas, nahraný na magnetofon? Pravě takhle jsem to vždycky vnímal. Pokaždé, když jsem se měl představit, když jsem měl vystoupit před lidi
a něco o sobě říct, přepadl mě pocit, jako bych sám sobě přepisoval známky v třídním výkazu. Vždycky jsem se cítil strašně nejisty. Proto jsem taky byl v podobných případech rozhodnutý říkat pokud možno jen objektivní fakta, jaká není třeba nijak interpretovat ani vykládat (mám psa, rad plavu, nemám rád sýry atd.), ale i tak mi vždycky připadalo, jako když imaginární postava mluví o imaginárních skutečnostech. A když jsem pak v téhle náladě poslouchal vyprávění ostatních, připadalo mi, že i oni mluví o někom úplně jiném než o sobě. Žili jsme všichni v imaginárním světě, dýchali imaginární vzduch.
Každopádně teď ale řeknu něco o sobě. Od toho se pak odvine všechno další. Bude to první krok. A soudit, jestli to bylo správně nebo ne, stačí až potom. Třeba to udělám já a třeba někdo jiný. Teď je každopádně čas vyprávět. A i já sám si budu muset pamatovat, co řeknu...“


Haruki Murakami (*1949) je považován za jednoho z nejvýznamnějších japonských spisovatelů současnosti. Roku 1973 absolvoval tokijskou univerzitu Waseda a místo toho, aby se zajímal o stálé zaměstnání u některé velké společnosti, učinil doslova revoluční krok a otevřel si na předměstí Tokia jazzový bar. Když se z náhlého popudu rozhodl a začal psát svůj první román, těžko mohl někdo tušit, jak významným autorem se záhy stane.
Již v době, kdy publikoval třetí dílo Hon na ovci (1982, č. 2016) a získal za ně Nomovu cenu pro talentované autory, se začalo mluvit o „fenoménu Murakami“. O tři roky později vychází Konec světa & Hard‑boiled Wonderland (1985, č. 2008), za nějž autor obdržel prestižní Tanizakiho cenu. Roku 1987 vyšel román Norské dřevo (č. 2002) – nezískal sice literární ocenění, ale překonal všechny rekordy, protože jen v Japonsku se knihy prodalo více než čtyři miliony výtisků. Podobný úspěch měly pak i další jeho práce: Na jih od hranic, Na západ od slunce (1992, č. 2004) nebo Sputnik, má láska (1999, č. 2009). Roku 2003 vydal román Kafka na pobřeží (č. 2006) a o rok později prózu Afterdark (č. 2007). Do češtiny byly přeloženy autorovy „memoáry“ O čem mluvím, když mluvím o běhání (2010), sbírky povídek Po otřesech (2010) a Muži, kteří nemají ženy (2015), romány 1Q84 (2012, 2013), Kronika ptáčka na klíček (2014), Bezbarvý Cukuru Tazaki a jeho léta putování (2015) a Komturova smrt (2018). Také vyšly ilustrované verze autorových povídek: Spánek (2013), Podivná knihovna (2014), Útok na pekárnu (2016) a Birthday Girl (2017). A také „přednášky o psaní“ nazvané Spisovatel jako povolání (2017).
V říjnu 2006 byla Haruki Murakamimu v Praze udělena Cena Franze Kafky. Roku 2009 obdržel Jeruzalémskou cenu. Murakamiho díla byla přeložena do padesáti jazyků.
Román Tancuj, tancuj, tancuj je dvacátým autorovým dílem přeloženým do češtiny.

Haruki Murakami: Tancuj, tancuj, tancuj, přeložil Tomáš Jurkovič, vydal Odeon jako 250. svazek edice Světová knihovna, 648 stran, doporučená cena 499 Kč

Světová knihovna je edice současné překladové literatury vydávaná společností Euromedia Group pod nakladatelskou značkou Odeon. Vychází od roku 2000 – prvním svazkem byly Prchavé okamžiky Anne Michaels v září 2000.
Původní grafickou podobu knih vytvořil uznávaný výtvarník Jan Šerých, od roku 2004 svazky vycházely v grafické úpravě typografa a pedagoga Pavla Hracha. V roce 2014 se grafická úprava změnila - od svazku Bonita Avenue (listopad 2014) vycházejí knihy s novými přebaly, jejichž autorem je akademický malíř Ivan Brůha.

Koupit knihu můžete zde.



Tancuj, tancuj, tancujTancuj, tancuj, tancujHaruki Murakami

Hrdina příběhu se vrací na nejsevernější ostrov Hokkaidó, kde před lety zažil napínavé chvíle při hledání tajemné ovce. Zároveň tam přišel o svou přítelkyni, která beze stopy zmizela z Hotelu U Delfína. Rozhodne se, že ji musí najít. Na mís...více


Hon na ovciHon na ovciHaruki Murakami

Hlavní hrdina románu žije poklidně v Tokiu a spoluvlastní malou reklamní agenturu. Život mu pomalu míjí pod rukama a on toho od něj už ani moc nečeká. Stačí však, aby jejich firma otiskla v reklamním letáku nevinnou fotografii krajinky s ov...více

Komentáře (0)