MissiPippi
komentáře u částí děl
Tess, samozřejmě, že to není povídka. Bohužel tento web neumožňuje jiný způsob rozdělení knih a tím pádem jednotlivým komentářům a hodnocení k daným zjevně nesouvisejícím částím, ačkoliv se již o tom diskutovalo...
Taková nečekaná třešnička na dortu.. Po tom všem zabíjení příjemná humorná povídka ala štastný konec. To mi bylo opravdu velmi po chuti, bravo :)
Oddychový příběh, který není strhující, ale čtivý rozhodně je.
Pro mě získal příběh plus za postavu Jeana Paula. Francie pro mě je jedna z nejmilejších věcí, jejich kultura, nátura atd... A ještě, když dokáže být Francouz tolik let věrný, je to krásný :) Přiznávám se, nesmělé zamávání rukou jeho dcery na konci mi vehnalo pár slziček do očí :D Postavy Mirandy a Davida mě nijak nezaujaly.
Oceňuji, že kniha nemá 100% happy end, ale je tam určitý kompromis.
Povedené. Člověku hned nejsou zcela jasní viníci a do poslední stránky se sbírá střípek po střípku.
Jediné, co mě trošku rozptylovalo byly přechody, kdy byl příběh popisován přes vypravěče hlavní postavy Paula a pak z pohledu třetí osoby vyprávěním děje Lucy.
Nakonec se tam dostalo i trošku té akčnosti, což knize neuškodilo. Nebylo to přehnané, jak v jiných případech. O rozporuplném konci nemluvě :)
Neskutečný, pro mě naprosto nepředstavitelná expedice. Ti chlapi museli být jak skála.
Člověk se snadno ztratí v jménech a postupně neví, jestli daný muž byl ten ze začátku popisovaný opitmista nebo ten flegmatik. Z toho důvodu bych více uvítala, kdyby autorka dala zmiňovaným mužům více charakterizujících přídavných jmen. Ale i přes tento malý nedostatek strhující příběh. Žasla jsem nad tím, jak si v takových podmínkách stále udržovali morálku a optimismus (nejsem naivní, vím že tam byly krušné chvíle, které autorka radši moc nezmiňovala nebo ani nebyly popsány do deníku). Ovšem to taky svědčí o výběru posádky Shackletonem, který kladl důraz jak na sílu fyzickou, tak psychickou. To není zcela běžné.
Zamrzelo mě, že pak nakonec všichni účastníci nebyli odměněny medailemi. Zasloužili si to všichni! A představa, že nějaký starý barman v putyce má za sebou tuhle životní zkušenost, potvrzuje to, že by jsme měli úctu ke každému jako sobě rovnému, jelikož nikdy nevíme, čím vším si prošel.
Tento dokumentární příběh mi rozhodně uvízne v hlavě, nenechte se ze začátku odradit větším množstvím faktů a jmen a nepřítomností přímé řeči, stojí to za to :)
Oddychové čtení, na které jsem zrovna nebyla naladěná.
Knížka vyvolá ve čtenářích tu morální otázku: Být či nebýt s manželem mé sestry po její smrti? Čímž si nejspíše získává svůj úspěch u čtenářek. Na mne to dojem neudělalo.
!!!SPOILER!!!
Ovšem postava Roxany je něco jiného. Za to dávám knize velké plus. Byla mi velmi sympatická, taková malá naivní bojovnice. Jsem ráda, že se na ni usmálo pološtěstí v podobě "znovuzrození" jejího bratra. Ovšem nějak mi nesedlo, jak byla snadno přijata do rodiny cílevědomé Jeanette, které záleželo na názoru a uznání okolí, i když byla J. už v posledním stadiu života. Vźdyť šlo o jejího jediného syna! A to, že chodí se striptérkou, co je v cizině "na černo", přešla bez jediné poznámky?! To prostě nedokážu přijmout :)
Další plus kniha získává za lehké popisy tradic a hudby z prostředí Bali. Pasáž z hammánu, smrt Jeanette ani happy endu mě nedojímala. Za to shledání s nalezenkyní Constance ano. Autorka připomněla, že jí Constance ještě několikrát kontaktovala, ovšem k mé smůle to již nebylo popsáno.
Jak se dalo čekat od začátku Constance skončila šťastně s manželem své mrtvé sestry. Na to jsem byla připravená. Ovšem poslední odstavec, kde se rozběhli se zmrzlinou nad hlavou mě znechutil. Sotva vidím děti běhat se zmrzlinou, natož 40leté... Nu což, asi jsem na to moc velká požitkářka jídla, abych si to dokázala představit.
Každopádně nejhorší příběh v této knize pro mě.
Tak druhá přečtená zkrácená verze od tohoto autora. Rychlé, jednoduché a napínavé čtení, co vtáhne do děje.
Postavu Reachera jsem si zamilovala ač je to neomalenec. Jeho způsob života neskutečně láká ke snění (někoho možná i k realizaci ;) ) Připravte se na to, že Reacher je prakticky nesmrtelný zabiják s nějakým tím štěstím po ruce a magnetem na ženský :D. Zklamání jsem pocítila v případě, jak neustále bylo opakováno, že viníci budou dlouze trpět než umřou, nakonec měli za sebou všichni vcelku rychlou smrt zastřelením nebo pádem z vrtulníku. Nejvíce si asi aspoň psychicky vytrpěl pilot, který s tím měl teoreticky nejméně společného (jen dělal svoji práci, šéfa si taky málokdy vyberete). A jak mohl být několik minut nepozorován ve vrtulníku, kde měl 4 nepřátele, mi taky nejde moc do hlavy.
Jinak doporučuji, určitě budu od tohoto autora číst další.
P.S. Jsem zvědavá, jaké budou příběhy v nezkrácené verzi.