ZikmundXIV komentáře u knih

Velice náročná kniha na soustředění, která stála za přelomem historie jakožto humanitní vědy o člověku. Paradoxně právě historie většinou jedincem opovrhovala anebo kladla v střed svého zájmu "důležitého" jedince, tj. mocnáře, filosofy, vojevůdce apod. Začátkem 20. století se objevují nové směry - sociální a hospodářské dějiny. Ale i ty často trpí redukcionalismem jedince jako součást historických "větších" a "dlouhotrvajících" procesů.
Teprve v druhé polovině 20. století se objevují směry a metody na zkoumání individuality v historii. Sýr a červi jsou praktickou ukázkou, jak tzv. historicko-antropologickou metodu aplikovat. Důležitý je především jedinec, jeho vnímání, názory. Odkud čerpá, jak kognitivně přejímá a interpretuje získané informace. U Menocchia nám nahrávají inkviziční procesy, ve kterých obviněný mlynář vykládá vlastní kosmogonii a pojetí světa. Ginzburg nás velice dlouho konfrontuje s různými heretickými skupinami, které v té době rostly jako houby po dešti přiživované nejel luteránstvím, ale i knihtiskem. Na konci jeho sáhodlouhých analýz Menocchiových názorů docházíme k výsledku, že stojíme před ryzím venkovským myšlením pologramotného člověk na severu Itálie v 16. století. V závěru se dozvíme, že jistý materialismus je vůbec pro toto období zdánlivě typický.
Ginzburg dokázal téměř nemožně, a to vypasírovat z inkvizičního procesu maximum informací o jednom neznámém venkovském člověku, který se nijak v historii nezapsal a nijak do běhu věcí nezasáhl. S překvapením čteme, že byl Menocchio po prvním procesu "pouze" odsouzen na doživotí, a potom mu byl trest zmírněn na doživotní odloučení ve své rodné vesnici. Naše překvapenost je ale úspěchem historické antropologie - snaha odbourat vytvořené předsudky o člověku, společnosti na základě důkazů u jednotlivcích, které se u nás nahromadily v důsledku učení o "velkých" dějinách plných redukcí, fantazírování a přehlížení faktů. Není pravdou, že každý inkviziční proces musel nutně končit upálením, pokud došlo k odsouzení kacíře a odpadlíka od víry, většinou se na hranici vůbec nedostal (což nevylučuje, že to byla oblíbená metoda).
Přesto existují jisté mouchy historické antropologie. Především ve starších historických epochách chybí prameny a v moderní době jich je zase příliš moc. Z toho důvodů se antropologové většinou zaměřují na období novověku, byť jako můžeme vidět i u Ginzburga, má to své meze. Ginzburg totiž i přesto interpretuje Menocchia skrze zápisy inkvizičního notáře. Je to správné? Neměl by spíš hledat autentický výtvor samotného jedince? Můžeme se spolehnout na svědectví z cizí ruky? Těžko říct.
I tak patří Ginzburg k prvním (a zdaleka ne posledním) průkopníkům antropologické metody, která opět vnesla nové světla do temných zákoutí historické vědy, která stále hledá své "správné" pojetí dějin a neustále odbočuje mezi různorodými směry, aby ho konečně našla.

2 11.11.2019

Dávno platí pravidlo, že nejlépe lze poznat osobnost člověka díky ego dokumentům - včetně korespondence.
Čtenář dostane do rukou Francescu Petrarcu - zarytého křesťana, tesknícího Itala po zašlé slávě Říma, učence, který byl za své literární znalosti ověnčen římský senátem a velkého idealistu - který je kvůli svým ideálům schopen přesvědčovat každou stranu o své neomylnosti.
Pro české čtenáře přibližně první polovina knihy nemusí na první pohled připadat zajímavá. Přesto bych právě tuto část rád vyzdvihl. Nesourodá směska dopisů, která skrytě či otevřeně vedou k jedinému cíli - ke znovuobnovení slávy a velikosti Římské říše. Z dopisů tříští síla Petrarci jednat s kýmkoli, upřímná snaha, nakonec i mírné vystřízlivění z menší epizody nadšení z římského konzula Cola di Rienzi a jeho ambiciózního prohlášení republiky. První část je zajímavější hlavně díky výkladu - vyobrazení rané alpinistiky, strašné zemětřesení v Neapoli či popis Etny. Kromě faktografické vrstvy mají jeho dopisy i výraznou obrazomalbu.
Druhá část je mnohem bližší pro českého čtenáře, kde se v ní objevuje Karel IV. Petrarca nezapiratelně byl nadšen z nového římského císaře, ale jeho neustálá naléhání, aby přijel do Itálie, se postupně stanou nesnesitelná. Petrarca jasně říká - Jakmile vejdeš do Itálie, všechny brány ti zůstanou otevřené. Byl snad Petrarca tolik naivní, nebo byl schopný lhát i nejmocnějšímu muži ve Svaté říši?
Tak či tak je Petrarca zjev jedinečný a jeho dopisy nám ukazují obraz Petrarci-myslitele, Petrarci-snílka. Zcela odlišný obraz oproti jeho Canconům Lauře.
Připadal jsem si podobně jako Lucilius u Seneci. Doporučil bych každému, kdo stojí o středověkou literaturu

1 18.05.2019

Chtěl bych nabourat tento hyenismus “mladých lidí”, kteří se s horším či ještě horším a nevybíravým způsobem vypořádávají s uměním Hrabalovým, aby se snad zbavili šrámů, které jim svými razítky obtisknutými prdelemi způsobil.
Vážně, Hrabal je poklad naší literatury. Jeho styl je jedinečný, nemístní a znechutí vám každé malé pohnutky vaší mysli, každý váš krok poplive a nacpe vám jej do obličeje, abyste se styděli za svůj krok a za svůj obličej.
Od Klubů poezie, přes Inzerát na dům, ve kterém už nechci bydlet, jsem se dostal k jeho Ostře sledovaným vlakům a tahle raketa jentak končit nebude. Problém nechuti k Hrabalovi je, myslím, zcela prostý. Pokud ho čte většina lidí na střední z povinnosti, čte ho i většina lidí beze vkusu nebo s předsudeční upřímnou nenávistí, povzbuzovanou školským systémem. Jinak si ale myslím, že milovníci českých autorů nebo litratury obecně si kHrabalovi cestu vždy najdou. Nebýt něho, mělo bychom pouze Čapka a museli bychom se spokojit s Kunderou a kuchařkami od Vládi Hrušky.

8 20.01.2019

Pro milovníky antiky zcela neopomenutelná kniha. Cicero má mnoho stránek osobnosti a je vlastně tak trochu jedna velká neznámá, ať už Catilinova poprava, boj proti Caesarovi nebo jeho filosofické vzhlédnutí k Platónovi v nás budí představu učeného milovníka moudrosti, meritokrata a konsula.
Jeho fiktivní Tuskulské hovory jsou nejsnazším dílem k pochopení alespoň stránky Cicerona-filosofa. Dialogy jsou výrazně inspirovány Platónem, jeho učením jsou Tuskulské hovory nasáklé. Bojem proti smutku, domnělému utrpení a strachu z bohů neříká téměř nic nového a není ničím originálním. Nemůžeme mu však upřít uhlazenost jeho stylu, posílenou obstojným překladem, a jednoduchost, s jakou se jeho řádky čtou.
Pro mě byla kniha o utrpení nejzajímavější (mám tušení, že jde o druhou knihu). Cicero v ní uvádí, že utrpení se týká lidí proto, aby si před bohy uvědomovali svou slabost, nedokonalost a smrtelnost.
Ostatně však soudím, že si v Ciceronovi každý dokáže najít své. Třebaže nejde o moc originálního autora, je to nejvýznačnější a nejvýřečnější (disertissimus Romuli nepotum) potomek Romulův a jeho přečtení je základem pro každého zájemce o antiku.
Edice Antická knihovna k Tuskulským hovoru ještě přidala dialogy Laelius de amicitia (Laelius čili o přátelství) a Cato Maior de Senectute (Cato Starší čili o stáří). Oba dialogy na sebe volně navazují a jsou akurátním doplněním Tuskuslkých hovorů. Zatímco dialog o stáří přesvědčí čtenáře, že je jejich niterním přáním co nejrychleji zestárnout, následující dialog vás utvrdí v názor, že sine amicitia vita hominis esset tristissima.
Kniha se hodí na cesty po antickém světě: Blízký východ, Řecko, Turecké pobřeží či Itálie jsou jasnou volbou

1 20.01.2019

Tato kniha je klenot řecké tragédie, ačkoli by mnoho lidí, kteří se o antická dramata zajímají, mohlo oponovat, že kupříkladu Oresteia svou šíří tragičnosti a rozsahem ji překonává.
Ale vždyť co může být tragičtějšího, nežli příběh moudrého Oidipa, krále Thébského, který povznesl své město svou moudrostí, šlechetností a zbožností.
A přesto, byl stižen osudem, kterému žádná z jeho zdatností nemohla zabránit.
A není snad každý z nás tak trochu Oidipus? Nežije každý z nás trochu v nevědomí, jakého zla, ač neúmyslně, jsme tvůrci? A obstáli bychom onu pravdu, nebo bychom se nemohli vlastníma očima na pravdu ani podívat jako Oidipus?

4 09.12.2017