yaoiyuri komentáře u knih

Díky této knize jsem se utvrdila v přesvědčení, že Amélie Nothomb je ještě větší mimozemšťan než jsem si dokázala představit. Je to vcelku syrová a intimní zpověď o dětství a dospívání ve formě útržkovitých vzpomínek, která se občas přelévá v absurdní filosofickou stať. Amélie nám dává nahlédnout na události, které formovaly její osobité názory, svérázný postoj ke světu kolem a promítly se v různé formě v jejích dalších knihách. Některé její "dětské" názory mi byly až překvapivě blízké.

7 01.04.2016

Ohledně knihy samotné mi vadilo především míchání české, anglické a slovenské transkripce dohromady, jejich nejednotné užívání postrádalo logiku. Objevovaly se i překlepy a chyby v japonských názvech (viz např. rýžovar). Po literární stránce dílo žádný zázrak není a zvolený styl vyprávění také nebyl zrovna nejpropracovanější.

Jako zásadní a do očí bijící mi přijde, že za celou dobu vypravěčka nepochopila tu nejdůležitější věc – Japoncem se člověk nestane, Japoncem se člověk prostě narodí, ať se modrooká blondýna snaží sebevíc. Prostě to nejde. Žádná jiná cizinka se o to v knize nepokoušela, jen ona, a přesto jí nepřišlo divné, že se to nedaří.
Moc se mi nezdá v knize několikrát proklamované tvrzení paní Ogino, že je žena „která poznala Japonsko a porozuměla Japoncům“. Její názory jsou velmi subjektivní a šíleně generalizující. Děsí mě, kolik lidí tu píše, že jim to pomohlo otevřít oči ohledně Japonců a Japonska. Ano, spousta věcí popisovaných v knize se v Japonsku opravdu děje a Evropanům připadají šílené, nesmyslné a občas i zlé (nicméně ono to s tím kulturním šokem funguje i naopak ;-). Tyto věci jsou ale v knize dost často uvedeny ve špatném kontextu, bez opravdových podložených vysvětlení.

Její manželství je kapitola sama pro sebe, takového zakomplexovaného ubožáka mohla potkat v kterékoli zemi. Její muž se v mnoha ohledech choval jako typický Japonec, to je pravda, ale typický Japonec to rozhodně nebyl, podobně jako jejich manželství nebylo typicky japonské (nebo typicky "smíšené").
Denisina naivita, doufání v dobrý konec a neustálá úslužnost ve všem vyjít manželovi vstříc i za cenu popření vlastních životních hodnot, se dá omluvit jedině jejím nelehkým dětstvím. A upřímně kolik manželství hostesek s klienty popsaných v knize skončilo dobře? Myslím, že žádné. Tady nejde ani tak o střet odlišných mentalit a kultur, ale spíše o fakt, že v hostes klubu si normální člověk partnerku pro život prostě nevybírá.

14 29.03.2016