Witt komentáře u knih

Ze života hybridních rostlin
Po létech spláceních edičních dluhů, které zůstaly po komunistickém režimu, se česká komiksová nakladatelství konečně dostala do fáze, kdy buď drží krok se světem nebo se vracejí do minulosti a vyzobávají poslední zbylé rozinky. Nejinak to bylo s dílem Neila Gaimana, kterému zde krom jeho románů během deseti let vyšla kompletní sága Sandman, která na Západě zásadním způsobem změnila vnímání celého komiksového média. Nyní nakladatelství CREW vrhlo na trh víc než čtvrt století starý grafický román Černá orchidej, s nímž Gaiman prorazil u společnosti DC.
Černá orchidej je komiks superhrdinský, ovšem jeho stejnojmenná hrdinka byla v panteonu postav společnosti DC natolik obskurní, že se ji DC nebálo svěřit do rukou tehdy nepříliš ostříleného tvůrce. A ten v tandemu s talentovaným Davem McKeanem předvedl, že celý superhrdinský žánr lze postavit na hlavu – například zabít hlavní hrdinku hned na začátku a obejít se bez závěrečné bitvy na konci (někteří fanoušci tak dodnes čekají na poslední sešit, v němž se padouchům dostane zaslouženého trestu). Zápletku s hybridem rostliny a člověka, který po smrti své sestry pátrá po tom, kdo vlastně je, by tu nebylo fér příliš rozvádět; postačí konstatovat, že Gaiman ve svém příběhu dosahuje emocionálního účinku, o kterém si jeho žánroví kolegové většinou mohou nechat zdát.
Ne že by Gaimanův scénář byl úplně bezchybný: přestože se vyhýbá mnoha komiksovým klišé, bez alespoň povšechné znalosti DC univerza se komiksem nepolíbení čtenáři budou v příběhu ztrácet. To ale Dave McKean čtenářům víc než bohatě vynahradí snovou a atmosférickou kresbou, která osciluje mezi fotorealismem a impresionismem. Kdyby snad měl někdo ještě dnes pochybnosti, zda je komiks umění, nechť si prolistuje stránky této knihy.
Gaiman svého úplného vrcholu sice dosáhl až v okamžiku, kdy si v Sandmanovi stvořil vlastní svět, zde ale nacházíme soucit, víru a naději – a to na komiks věru není málo.

7 06.08.2015

Miss Holocaust, 1945
Co má člověk dělat, když zjistí, že v podkroví právě zakoupeného venkovského domu ve státě New York se už léta skrývá nezvaná podnájemnice? A že touhle popudlivou stařenou není nikdo jiný než Anna Franková, která proti všemu očekávání nezemřela v koncentračním táboře Bergen-Belsen? Měl by jí hrát Wagnera? Pořídit si německého ovčáka? Vést hlasité řeči o tom, kdo se dnes bude sprchovat? Anebo vydávat doručovatele za všetečného gestapáka?
Takové dilema řeší Solomon Kugel, antihrdina Auslanderova románu Naděje: Tragédie. Jako by mu nestačily ostatní problémy: žhář zapalující okolní farmy či jeho židovská matka, která se pokládá za oběť nacistické perzekuce, byť nevytáhla paty z Brooklynu. Vyhodit Annu se nakonec jakožto Žid neodhodlá, a tak trpí on i celá rodina.
Jestli vám to připomíná situaci z filmu Woodyho Allena, variaci na Rothova Eléva či na Kafkovu Proměnu, nejste daleko od pravdy. Co Auslanderovu metarománu schází na zápletce, to si vynahradí nemilosrdným humorem, kterému není nic svaté (matka hlavnímu hrdinovi stínítko z pradědečka a kostku mýdla z prababičky, byť je na stínítku napsáno „Made in Taiwan“), a de bottonovskými úvahami o povaze naděje, dějinném optimismu a pesimismu, posledních slovech slavných, holocaustu a paměti. Naděje: tragédie je čistokrevná fraška, v čemž spočívá síla i slabina tohoto románu. Neusiluje o realismus, a tudíž si může dovolit si může dovolit i absurdní dějové zvraty, zároveň však autorovi neumožňuje vylíčit aspoň jednoho z hrdinů tak, aby nám na něm aspoň trochu záleželo.
Auslanderův román je prodchnutý úzkostí z hrůz, které by se mohly stát a které Solomonovi, jeho matce i Anne brání v naplnění jejich života. Proto Solomon Kugel klade svým kolegům otázku, zda by ho případně schovali, kdyby na „to“ došlo (a zdali by mu v takovém úkrytu zařídili wi-fi). A proto nás ani nepřekvapí, když na Kugela v románu skutečně dojde.
Máte-li rádi New York, Židy, neurózy, sezení u psychoterapeuta, úvahy Bohu a čipmancích, střídmou, koncizní prózu a nekorektní humor, hledáte-li důstojného nástupce Vonneguta či Hellera, pak je Naděje: Tragédie románem právě pro vás.

Vesmírná sága okořeněná špetkou LSD
Frankofonní komiksy neměly v Čechách nikdy na růžích ustláno – klasický koncept francouzského alba o 48 stránkách se tu neujal, a tak se zdejší nakladatelství snaží vydávat dohromady celé série. V případě Kasty Metabaronů, společného díla scenáristy Jodorowského a kreslíře Giméneze, se tak český čtenář dočká mohutného tlustospisu, v němž dva roboti osmi albech líčí osudy pěti generací Metabaronů.
Tato kasta neohrožených válečníků díky dehumanizujícímu výcviku nedává najevo strach, lítost či bolest. V dětství procházejí iniciačním rituálem, v němž je vlastní otec zmrzačí, aby vyzkoušel jejich výdrž a učinil je silnější. Zmrzačená část je nahrazena robotickou protézou, jíž ovšem jen začíná kyborgizace hrdiny. Po zbytek mládí se aspirující Metabaron snaží stát lepším než jeho otec, aby ho nakonec v souboji mohl zabít: ve vesmíru může být jen jeden Metabaron.
Tvrzení nakladatele, že Kasta Metabaronů je napsaná ve stylu románu Duna, po jejímž zfilmování Jodorowski vždy toužil, je ovšem nutno brát s rezervou. Nemá propracovanost ani hloubku této kultovní sci-fi, marnotratně kupí nápady a ztřeštěné zápletky řeší stylem deus ex machina. K tomu se přidává emocionální plochost a směšnohrdinský patos, který se projevuje ve větách jako: „Pracujte zuřivě a záštiplně! Toto plavidlo mi vynahradí ztrátu údu!“ A ani tak vynikající překladatel jako Richard Podaný nemůže nadělat nic s výkřiky typu „Byla to dimenze čiré krásy a oni ji znečišťovali svými nemilosrdnými paprsky!“ Kastu Metabaronů však zachraňuje dechberoucí kresba Juana Giméneze, která technikou airbrushe a akrylovými barvami navozuje kýžený scifistický pocit úžasu. Na Giménezovy rozmáchlé, a přitom detailně propracované panely by se člověk vydržel dívat hodiny.
Po celém světě se Kasty metabaronů prodalo přes milion výtisků a i české vydání je prakticky vyprodané. Poptávka po nespoutané fantazii, hektolitrech krve, feudálních ctnostech japonského střihu a titánských hrdinech je evidentně velká.

5 06.08.2015

Záblesky z příliš krátkého života
Jen málokterý autor ovlivnil ve dvacátém století českou literaturu tak jako Jan Zábrana. Výsostný básník našel v nepřátelském ovzduší komunistického režimu náhradní pole v překladech z ruštiny a angličtiny, prosadil se i jako zdatný esejista a posmrtné porevoluční vydání jeho deníku Celý život právem vyvolalo literární senzaci. Mohlo by se zdát, že po souborném vydání jeho básní, povídek a naposledy i korespondence s Josefem Škvoreckým se o Zábranovi již nic nového nedozvíme. Z omylu nás vyvádí nakladatelství Torst, které jeho dceři Evě vydalo vzpomínkovou knihu Flashky – jež se ovšem od obvyklých memoárů v mnoha ohledech odlišují. Vypravěčka totiž většinou ustupuje do pozadí, spíš než o sobě mluví o otci, s nímž jí pojil mimořádně blízký, spiklenecký vztah, o své rodině a otcových přátelích.
Namísto lineárního vyprávění zvolila Eva Zábranová kratší viněty v přítomném čase, namísto diplomatického referování, které decentně opomíjí temnější stránky života, je ve své otevřenosti nekompromisní, až surová, a nešetří ani své prarodiče a matku.
Obzvláštní dávku pohrdání si vysloužil Josef Škvorecký, o němž si sám Zábrana ve svém deníku poznamenal: „Jen já vím, co on je zač: nejčestnější, nejspolehlivější a nejnezištnější člověk, jakého jsem v životě poznal.“ Její vylíčení sporu o autorství překladu Prezydenta krokadýlů bohužel zcela opomíjí Schonbergovu studii z Kritické přílohy Revolver Revue, která tuto otázku definitivně rozsekla ve prospěch Škvoreckého.
Flashky jsou kniha působivá a nervy drásající; čiší z ní neusmířenost se životem, v němž se někteří lidé, ať již shodou okolností nebo díky pružnějšímu charakteru, měli lépe než její otec, který umírá zdeprimovaný režimem a uštvaný nekonečnou prací. Přes hořký osobní tón se však Evě Zábranové daří nejen vykreslit portréty význačných osobností české kultury, jakými byli Emanuel Frynta, Mikuláš Medek či František Jungwirth, ale i zachytit charakter století, v němž se Zábranovými slovy „šlape do lidí“. Proto je kniha Evy Zábranové cenná nejen pro komunitu zábronofilů.

4 06.08.2015

Zásadní Barnesův román, vyprávěný jako Akutagawova povídka Rošomon. Jeden příběh, tři perspektivy, které se překrývají, ale úplně nikdy nelícují. Jen málokdy bylo téma tak banální a omleté jako nevěra podáno tak palčivě. Škoda že Böhmův překlad ani zdaleka nedosahuje brilance anglického originálu. Tohle měl překládat mistr svého řemesla, někdo jako Tomáš Hrách, ne tenhle podučitel.

6 24.01.2015

[Tohle není regulérní recenze, ale osobní vyznání překladatele - jako takové nemůže být objektivní. Přesto doufám, že aspoň někomu přijde zajímavé.]
Francouzi tomu říkají „coup de foudre“. V češtině bych mohl napsat „byla to láska na první pohled“ – ale chyběl by tomu ten druhý význam, „úder blesku“. Po přečtení Faberova neoviktoriánského románu „Kvítek karmínový a bílý“ jsem zůstal jako opařený, jako by do mě praštil blesk.
A přitom to začalo tak nenápadně. Na semináři Britské rady v Cambridgi jsem dostal možnost seznámit se s Michelem Faberem osobně a z Anglie jsem odjížděl se všemi knihami, které Michel napsal. Jenže kde najít těch potřebných pár dní, které je potřeba k přečtení bezmála tisícistránkové knihy? V náročném literárním provozu, který mě nutí prakticky den co den přeložit deset stránek textu, se onen kýžený víkend, kdy bych mohl učíst přinejmenším prvních tři sta stránek, ne a ne vyskytnout. A tak jsem byl nakonec nucen číst po práci, s rizikem, že uváznu někde v polovičce druhé kapitoly. „Kvítek“ je naštěstí napsaný tak strhujícím způsobem, že nic takového nehrozilo. „Když jste se mě poprvé chopili, nenadáli jste se, že budu tak silná, ani jste neočekávali, že vás popadnu tak pevně a rychle,“ píše autor hned na první stránce – to mluví prostitutka, která čtenáře z úplně jiných časů nekompromisně čapne za ruku a provází ho neznámým Londýnem, ale zároveň tu autor pomrkává na čtenáře, který má obavy z nezáživných tlustospisů.
„Kvítek karmínový a bílý“ je příběh osmnáctileté prostitutky Sugar, ženy nadané výjimečnou inteligencí, která se narodila na nesprávném místě v nesprávný čas do velice tuhé, kastovní společnosti. Málokdy jsem osud hrdinky sledoval s tak zatajeným dechem, málokdy jsem imaginární postavě tak fandil. Moje manželka nabyla dojmu, že mám poměr. A já skutečně poměr měl, vždyť vztah mezi čtenářem a knihou má být vášnivý, člověk má pocit, že to bude navždy – a pak najednou kniha skončí a čtenář si hledá jinou. Velmi promiskuitní. Ale v případě „Kvítku karmínového a bílého“ to byl poměr dlouhý a smysluplný.

107 05.12.2014