__Omi__ komentáře u knih

Knihu jsem kdysi dostal pod stromeček ještě jako pubescent, ale ke čtení se dostal až na vojně. Oúúú, škoda, že jsem v té době zůstal jen čtenářem, a taková to byla motivace...
Ještě coby žák devítiletky jsem se ale navyváděl lumpáren svým vrstevníkům (no, oni mi taky, abych byl objektivní) a tudíž opožděně uznávám, že dárek "sedl, jak prdel na hrnec". Těch tkaničkami dohromady svázaných bot v šatně, vypuštěných gum u jízdních kol, obligátních připínáčků na židli, dokonce jedna skleněná tabule položená na ústí komína (při pohledu přes zrcátko ze servisních dvířek se komín jevil jako průchozí), dvousložkovým lepidlem přilepená mince na chodníku, nehet nacpaný do cigarety, kterou jsem blahosklonně poskytl starším spolužákům, kteří se mne pokoušeli šikanovat a další a další lumpárny, za které mi bylo prorokováno, že "skončím v polepšovně".
Leč nestalo se tak. Lumpárny jsem prováděl jen těm, "kteří si začli", zatímco ostatní měli ode mne pokoj. A proto jsem se taky do role Harryho K. vcítil jako do sebe sama. Milý příběh, ale sex na sáňkách na sněhu a s dekou přes tělo si dokážu ještě i dnes odmyslet. Zato "pořádný blebanec vazelíny" tentokráte ani ne tak do baseballové rukavice, jako spíše do vojenských kanad mazákům na vojně, to by byl asi vyšší level... Ale jak psáno výše, zůstal jsem jen čtenářem. :-)

5 17.05.2023

Původně jsem se s autorem virtuálně seznámil v jedné z čítanek na ZŠ. Samotnou knihu jsem však přelouskal mnohem později a může za to má nerozhodnost - objevil jsem ji mírně opotřebovanou v jednom antikvariátě, ale já chtěl ve své paličatosti knihu novou. Trvalo mi dost dlouho, než jsem si uvědomil, že buď použitou, nebo pravděpodobně další čekání s mizernou nadějí na uspokojivý výsledek.
No, zkrátím to: ta radost, když mi dorazila od jednoho zdejšího prodejce, ta mi vydržela hned několik týdnů - než se mi ji podařilo po malých dávkách přelouskat. Šlo to pomalu, protože téměř po každé větě jsem si tu situaci vybavoval ve své představivosti. Jak se asi získávali sponzoři na tehdejší akci, jak se kácí tlustý strom na vor, jak se s naštíplým obratlem dá odvážit na takovou plavbu i jak se s malým, bateriemi napájeným vysílačem dá dorozumět na dálku několika tisíc kilometrů. Sám jsem byl v mládí radioamatérem a pamatuji si tu atmosféru, když se ze země ve střední Evropě dorozumíváte s člověkem na Novém Zélandu, v tichomoří, anebo někde na Aljašce. A představujete si, jak to asi vypadá u vašeho protějšku na druhém konci "bezdrátu".
Tak přesně po přečtení několika slov či odstavců jsem se zasnil a vžil se do situace, kdy GPS byl neznámý pojem, stejně jako satelitní internet či digitální fotoaparát nebo kamera. Kdy se plavíte nazdařbůh a nevíte, co vás čeká zítra. To zanícení a odvaha několika severských dobrodruhů, kteří na onen vor nasedli a vyrazili do neznáma...
Ještě teď mi zní v uších písnička Karla Černocha "vzhůru na palubu, dálky volají..." z TV seriálu Dva roky prázdnin a uvnitř cítím nostalgii z toho, že mi se něco takového nikdy nepovedlo. Tak alespoň v nitru na ta dobrodružství vzpomínám jako malý kluk.

8 14.05.2023

Málokterá kniha ve mně zanechala tak hluboký zážitek, jako právě tato (+ Cesta zpátky od stejného autora).

16 09.05.2023

...když něco opravdu chceš, celý Vesmír se spojí, abys to mohl uskutečnit...
.
.
.
Jaj, kéž bych to četl v pětadvaceti, možná bych byl dnes někde úplně jinde. Ale spíše ne, protože bych bez dnešních (i dřívějších) prožitků a zkušeností pravděpodobně nepochopil. Pro někoho, kdo neumí nebo nechce vidět náznaky, paralely či souvislosti, to bude "jen" trošku zvláštní pohádkový příběh. A ve svém Osobním příběhu se stane Sklenářem či Velbloudářem. Jen ten, kdo pochopí, se (možná) stane Alchymistou.

8 09.05.2023