Obrázkář
komentáře u knih
Orbis pictus
Jan Amos Komenský
Komenského dílo Orbis Pictus aneb Svět v obrazích je dílo dobové, ale zároveň bezpochyby nadčasové.
Doprovázeno názornými půvabnými dřevoryty přináší obraz světa viditelného i neviditelného, chápaného vzdělaným moudrým mužem doby barokní.
V knize, kterou mnozí odborníci označují za nejslavnější učebnici jazyků všech dob je možné najít mnoho dobrého a inspirativního i pro naše 21. století. A teď ještě dva kratičké citáty:
,,Škola jest dílna, kde se mladistvé duše ctnosti vyučují." ( z hesla Škola)
,,Pilný žák se podobá včelám, jež z rozmanitých květů snášejí med do svého úlu." (z hesla Pilnost)
Básně II. 1985–1986: Někdy jste tak sami, až to prostě dává smysl
Charles Bukowski
Četl jsem už před pár lety od ,,Buka" básně z let 1974-1978, obsažené ve sbírce- Láska je pes.
Byly dobré.
Básník zestárnul a jeho verše z osmdesátých let jsou pořád dobré, ale malinko jinačí. Bukowski v nich více vzpomíná, přemýšlí o běhu života, o stáří, o slávě, o smrti. Neodpustím si jednu ukázku:
Boty
když jste mladí
pár
dámských
bot na vysokém podpatku
zapomenutých
v šatníku
vám dokáže
rozproudit
krev
když jste staří
je to jen
pár bot
v kterých nikdo
nechodí
a
ještě že
tak.
A ještě jedna věc.
Bukowski měl rád alkohol, dostihy a ženy. To se ví a každý o tom mluví.
Jeho velkou láskou však byl i poslech klasické hudby a tuto vášeň pro tóny často reflektoval právě v básních.
Neskonalá – příběh jedné lásky
Michel Faber
Volným veršem psaná ,,Neskonalá" je básnickou knihou-svědectvím o životě, smrti a lásce.
Je to svědectví bolestné, upřímné, pravdivé a čiré.
Faber nešetří sebe, ani svou ženu, ani čtenáře.
Píše o společném životě dvou lidí, kteří se našli, žili spolu a milovali se až do konce.
Napředposledy
Nikdy jsme nevěděli,
kdy to bude
naposledy.
Bylo důležité nevědět.
Milovali jsme se
napředposledy,
vždycky napředposledy,
tolikrát,
jak jen čas dovolil.
Šli jsme vždy do postele
a dali hlavy
dohromady, snažili se najít,
kam jsi odešla.
Tvoje nemoc byla rozlehlý
kraj, ale nějak jsme
Tě znovu a znovu
našli.
Mapa a území
Michel Houellebecq
Mapa a území je pátým románem Michela Houllebecqa, do kterého jsem se začetl a který jsem si ve výsledku i vrchovatě užil. Je to dílo už vyzrálého autora , který se v něm s velkou zaujatostí snaží popsat dnešní svět v co největší komplexnosti. Umění, život, láska, samota, smrt-o tom všem vydává autor osobité svědectví. Příběh života, tvorby a smrti Jeda Martina skvěle propojený s úvahami o smyslu umění, kritiky a práce a se skoro detektivním pátráním po vrahovi samotného autora je zatím asi tím nejlepším co jsem z pera MH četl. A skvělé detaily? Je jich hodně. Třeba ten zvláštní tíživý smutek po noci, kterou Jed stráví po letech po boku Olgy, ženy kterou chtěl milovat, nebo tísnivě intimní vánoční setkávání s Jedovým otcem-nemocným architektem.
Jak píše v samém závěru svého doslovu ke knize Jovanka Šotolová: ,,Mapa a území by mohla být románem, který nás přežije."
Tohle tvrzení mohu bez zaváhání podepsat.
Nádherní poražení
Leonard Cohen
Druhý a vlastně i poslední román kanadského básníka, písničkáře a spisovatele Leonarda Cohena rozhodně není lehkým soustem pro každého čtenáře.
Jak sám Cohen napsal o nějakých 40 let později: ,, Nádherné poražené jsem psal venku na stole postaveném mezi skalami, divokým plevelem a sedmikráskami vzadu u mě za domem na Hydře, ostrově v Egejském moři..."
Román je třeskutou směsí výtrysků, stříkanců, pocitů, modliteb a krutostí vylitých na prudce osvětlený bílý papír.
Všemu pak vládne neuvěřitelně bohatý jazyk tehdy mladého autora.
Příběh dvou mužů a dvou žen, tak rozdílných a zároveň tak blízkých. Příběh lidí a vlastně i samotného básníka na začátku cesty s plným ruksakem nejednoduché minulosti na zádech.
Ježek v kleci
Pavel Maurer
Nerozsáhlá knížečka rozhovorů které s legendárním ,,Jestřábem" vedl v osmdesátých letech minulého století tehdy mladičký Pavel Maurer je sličným a milým doplňkem k dílu velkého vypravěče.
Nedá mi to, abych z knížky necitoval.
V závěru posledního rozhovoru se Maurer Foglara ptá:
,, Co by jste chtěl čtenářům našich rozhovorů vzkázat?"
A Foglar odpovídá:
,, Aby si vážili každého dne, každé hodiny, dokud jsou ve věku chlapců, nebo děvčat. Aby z něho neutíkali i když mají třeba trable ve škole a doma je všelijak pérujou. Ten věk totiž trvá jen krátce a najednou zmizí jako pára nad jezerem. Není třeba spěchat. Pak totiž přijdou do normálního života, který je mnohdy krásný, ale i tvrdý, a v něm už zůstanou navždy. "