nmek komentáře u knih

Cimický si sehnal historická fakta a pak je rozředil beletristickou omáčkou, aby se výsledek dal číst a nepůsobil jako suchopárná učebnice. Ale Cimický není druhý Dumas, takže v příběhu není žádné drama, je to v zásadě docela poklidné vyprávění Tzimiskova života na pozadí historických událostí jeho doby a státu. Z hlediska čtenářského vzruchu nic světoborného, spíš to poslouží jako takové okno do u nás málo známého úseku evropských dějin.
Historických fakt se Cimický naštěstí držel (vždyť taky kniha nemá žádný umělecký záměr, kterému by je musel obětovat) s jednou větší výjimkou: patrně aby uchoval čistý obraz svého skorojmenovce, napsal, že Tzimiskis byl překvapen zavražděním svého předchůdce Nikefora Foky, ve skutečnosti ale ve spiknutí, které Nikefora stálo život, byl sám zapleten.
Protože Cimický není znalec historie, unikly mu také některé detaily, o nichž by zájemci o poznání oné historické doby mohli vědět. Není možné, aby se postavy příběhu mezi sebou bavily o Byzanci, byzantské říši, Byzantincích. To jsou pojmy zavedené až moderními historiky, středověk je neznal. Málo lidí si uvědomuje, že germánští a jiní nájezdníci se sice koncem starověku zmocnili některých (mnohých) římských provincií, ale římská říše jako taková nezanikla, ve zmenšené podobě existovala i nadále během téměř celého středověku, takže její obyvatelé neměli žádný důvod přestat o ní hovořit jako o římské a o sobě jako o Římanech, bez ohledu na to, že latina velmi brzo vyšla z užívání (protože na tom zbylém území nebylo žádné latinsky hovořící obyvatelstvo). Rovněž je dost nepravděpodobné, že by hlavní postavy jako svou oblíbenou četbu měly knihy latinsky píšících autorů starověku a ještě z ní citovaly v původním znění, latinská literatura byla na kulturně řeckém východě považována (právem) za odvozenou od řecké a proč tedy chodit ke kovaříčkovi, když bylo možno jít ke kováři (bez ohledu na to, že příslušníci východořímské aristokracie byli nepochybně velmi vzdělaní). Stejně tak je prakticky nemožné, aby hlavní postavy používaly pojem Evropa, který se v římské říši nikdy skoro nevyskytoval (ve středověku se téměř nepoužíval ani v západní Evropě).
Zajímavost na závěr: v knize Dějiny Byzance se píše, že když se po smrti Romana II. Nikeforos Fokas prohlásil císařem a přitáhl s vojskem ke Konstantinopoli, "opozice vůči novému císaři zmizela jako jarní sníh". Cimický tutéž situaci popsal užitím prakticky totožného obratu ("pokřik těch zdivočelých skupinek ... rozpustil se jako sníh na jaře"), což je malé okénko do jeho spisovatelského tvoření.

2 09.09.2023

Z hlediska literárního, vypravěčského je tato kniha nezajímavý, šedivý průměr, a to spíš nižší než vyšší. Pokud jde o myšlenkový obsah, je to nanicovatý škvár, který svědčí o dokonaném intelektuálním úpadku Vlastimila Vondrušky. Sesbíral několik konspiračních teorií, jimž doopravdy věří (!) a předestřel nám temnou vizi hyperkorektní genderové a ekologistické totality, která má jen tu drobnou vadu, že ji nikdo nechystá.
"Na začátku jednadvacátho století se objevila skupina lidí, která chtěla drasticky omezit lidské svobody a jejich práva. Důvody nejsou podstatné, ale chtěli to. Protože se však nedařilo ten záměr prosadit, využili jedné z epidemií, které se pravidelně objevovaly. Oproti předchozím vlnám chřipek to nebyla nijak výjimečná nemoc, ale díky médiím zavládla hysterie. Rozšířila se fáma, že lidstvo se dá zachránit jen masivním očkováním. Nikoli ovšem tradičními a vyzkoušenými vakcínami, ale začaly se používat vakcíny zcela nové a naprosto nevyzkoušené. Kdy se změnily, to nevím, ale od určité doby vakcíny obsahovaly číselné kódy. Každá jiný, unikátní. Ty kódy se dostaly do většiny lidí a z nich jsou vaše biočipy. Jenže vakcíny nebyly vyzkoušené a do tří let spousta lidí těžce onemocněla a mnoho jich zemřelo. Aby se zabránilo povstání, začalo se tvrdit, že umírají jen ti, kteří se očkovat nedali. Politici a média neustále opakovali, že nové epidemii se dá zabránit jen dalším očkováním."
Je třeba citovat dál? A to si prosím Vondruška říká vědec! V knize popsaný systém individuální kontroly a trestání za společenské prohřešky se pomalu zažívá v Číně a systém kast je zase zřejmě opsaný ze severní Koreje. Tyto skutečně nesvobodné země však Vondruškovi nevadí (s jakým politikem že to Vondruška byl duševně spřízněn?), protože tam společnost je asi ještě konzervativně v pořádku, vadí mu svobodná názorová diskuse v Evropě, která se snad stále víc vzdaluje od svých zdravých středověkých základů nebo co.
Tato kniha není žádným náhlým obratem ve Vondruškově myšlení, už před mnoha lety jsem četl novinový rozhovor s ním, v němž bylo vidět, jak si nemístně idealizuje středověk. Vondruškovy historické romány (detektivky) jsou prý takové oddychové čtení. Nevím, nečetl jsem je. Nic proti nenáročnému oddychu, ať si ale hlavně nikdo nemyslí, že Vlastimil Vondruška je člověk, který má co říct. Nemá!
Ještě k této knize: Aspoň jednou mě opravdu pobavila, totiž tehdy, když bylo zmíněno, že hlavní hrdinka měla rozečtenou (ideologicky upravenou) knihu, v níž rodiče nutí Julii přijmout ženské pohlaví a provdat se za jistého Romea, z čehož byla Julie nešťastná, poněvadž toužila stát se nebinární.

Ona to vlastně ani není komedie, přesnější označení by spíš bylo milostné melodrama. Hlavní hrdinové zažijí příkoří, ale do života jim vstoupí naprosto nepravděpodobná náhoda (loď odvážející dívku do otroctví ztroskotá čirou náhodou zrovna u města, v němž ve vyhnanství žije její otec, kterého nikdy nepoznala) a jak děj plyne, osudy hlavních hrdinů se začínají rozplétat a nakonec vše šťastně dopadne - otec se setká se ztracenou dcerou, zamilovaní dostanou jeden druhého, otroci jsou propuštěni na svobodu.
Na dnešního člověka to celé ani jednotlivé situace a dialogy nijak zvlášť humorně nepůsobí. Ačkoli dílo nenaráží na žádné konkrétní události a mohlo by tedy teoreticky být bráno jako nadčasové, přece jen rozdíl mezi tehdejší římskou a dnešní evropskou společností je až příliš velký, aby na dnešního čtenáře působila stejně jako na tehdejšího římského diváka. Lidé zkrátka byli zvyklí na určitá společenská pravidla, na určitou dennodenní rutinu a mohlo jim připadat směšné, když na divadle viděli něco jiného, než co znali ze své osobní zkušenosti, nebo to viděli karikovaně zesílené (přirovnal bych to asi ke kreacím Ivy Pazderkové a její blondýny, které připadají legrační nám, když víme, jaké běžné životní situace se za nimi skrývají, ale můžou být nesrozumitelné například někde v Indii). Hodně se zdůrazňuje, že Plautova komika je také v jeho "jadrném" jazyce, ale zrovna u tohoto kusu jsem si žádných jazykových rozpustilostí nevšiml, jenže ono je to samozřejmě otázka toho, co se dá přeložit. V tomto případě se překladatelka Eva Stehlíková dopustila jen jedné vtipné slovní hříčky, na druhou stranu na to, jak rezervovaná to jistě byla paní, docela odvážné.
Něco jiného je rovněž číst dialogy a něco jiného je vidět hru na jevišti. Já jsem vyslechl dramatizaci vytvořenou Českým rozhlasem Brno a ta obsahovala i zpěvy, které v antickém zpracování rovněž byly, takže to byl o řád lepší zážitek než pouhá četba.

24.03.2024

Na vnitřní záložce obálky je stručná vizitka autora s informací, že učí tvůrčí psaní. Po přečtení většiny knihy jsem nabyl dojmu, že by to byla její dobrá charakteristika: výsledek tvůrčího psaní.
Umělecké knihy dělím na dvě skupiny - do první ty, jimiž se autor snažil sdělit nějakou myšlenku, do druhé ty, jejichž cílem je zpříjemnit čas. Problém těch prvních je, že jsou někdy těžkopádné na čtení, těch druhých, že zase leckdy nezanechají hlubší dojem. Dobrý spisovatel dokáže stvořit dílo, které má poutavý příběh a přitom přináší nějakou myšlenku nebo i víc myšlenek, které uvíznou v mysli. A sci-fi, to je takový pozoruhodný žánr - tím, že nás přenáší k jiným inteligentním stvořením, do jiných dimenzí, budoucnosti, odlišných časových rovin a jiných neobvyklých situací, dovoluje vlastně nahlédnout lidskou společnost zvnějšku a položit si otázku, proč lidé vlastně jsou takoví, jací jsou, umožňuje začít uvažovat o lidském počínání, které do té doby vypadalo jako něco samozřejmého.
Četl jsem řadu sci-fi děl, na která rád vzpomínám právě proto, že jsem si po jejich přečtení musel položit nějakou otázku, na kterou jsem pak dlouho myslel. U této knihy mi to chybělo. Tím nechci hned tvrdit, že je to špatná kniha. Řemeslně je napsaná dobře, příjemně vyplní volný čas. Na obálce je napsáno, že se podle knižní předlohy chystá film, a skutečně jsem si při čtení představoval, že je jako stvořená pro filmové plátno, pro úspěšný kasovní trhák. Po dočtení poslední strany, jsem sice přemýšlel, proč se jedna z postav zachovala, jak se zachovala, ale na to, abych knihu mohl označit za dobrou sci-fi, je to aspoň pro mě málo. (Vlastně jsem si smutně povzdychl nad sdělením, že kdo má velkou spoustu peněz, může si koupit kohokoli a podřídit svým zájmům kohokoli, což není žádná literární fikce, jenže zde to bylo podáno dost polopatě a neuměle.)
Na obálce je kniha charakterizována jako sci-fi thriller. To druhé slovo se mi zdá poněkud přehnané, očekávání toho, co bude, až se hrdinové dostanou na vrchol hory, jistě přítomno bylo, ale že by se zrovna napětí dalo krájet... A první části knihy na mě často působily spíš jako popis obtížné horolezecké výpravy na nějakou himálajskou osmitisícovku komplikované vzájemnou nedůvěrou a nevraživostí účastníků. Závěrečné rozuzlení mi pak připadlo docela laciné, takový objev mohl být překvapující nebo zneklidňující pro čtenáře žánru před desítkami roků.
Můj závěrečný verdikt zní: dobrá nenáročná zábava a kdo očekává jen toto, bude spokojen.
P.S. Co mě napadlo u (jinak dobrého) překladu:
Překladatelka sice nepodlehla současné módě nakládání s cizími ženskými příjmeními, takže v textu máme plukovníka Palmerovou, ale jedna z postav má japonské jméno Naoko Tanaka a při čtení narazíme na tvary jako "doktorku Tanaka", což přece jen do českého textu dokonale nezapadá. Když už zde zakončení -ová z nějakého důvodu vadilo, stačilo přirozeně využít náhody, že příjmení končí na -a a podle toho je skloňovat (Tanaku, Tanakou, Tanace atd.).
Některé z postav se o (podle nich) nesmyslných věcech vyjadřovaly (hanlivě) jako o sračkách. Nejde o to, že to je neslušné slovo, jde o to, že to nezní přirozeně česky. Předpokládám, že jde o překlad anglického bullshit, ale v češtině se o nesmyslu hovorově mluví jako o kravině, volovině, ptákovině apod., méně slušní lidé říkají pičovina, ale nikdo v češtině pro nesmysl neužívá slovo sračka. No ale i mistr tesař-překladatel má právo se někdy utnout.

30.12.2023