Komedie o laně

24.03.2024

Ona to vlastně ani není komedie, přesnější označení by spíš bylo milostné melodrama. Hlavní hrdinové zažijí příkoří, ale do života jim vstoupí naprosto nepravděpodobná náhoda (loď odvážející dívku do otroctví ztroskotá čirou náhodou zrovna u města, v němž ve vyhnanství žije její otec, kterého nikdy nepoznala) a jak děj plyne, osudy hlavních hrdinů se začínají rozplétat a nakonec vše šťastně dopadne - otec se setká se ztracenou dcerou, zamilovaní dostanou jeden druhého, otroci jsou propuštěni na svobodu.
Na dnešního člověka to celé ani jednotlivé situace a dialogy nijak zvlášť humorně nepůsobí. Ačkoli dílo nenaráží na žádné konkrétní události a mohlo by tedy teoreticky být bráno jako nadčasové, přece jen rozdíl mezi tehdejší římskou a dnešní evropskou společností je až příliš velký, aby na dnešního čtenáře působila stejně jako na tehdejšího římského diváka. Lidé zkrátka byli zvyklí na určitá společenská pravidla, na určitou dennodenní rutinu a mohlo jim připadat směšné, když na divadle viděli něco jiného, než co znali ze své osobní zkušenosti, nebo to viděli karikovaně zesílené (přirovnal bych to asi ke kreacím Ivy Pazderkové a její blondýny, které připadají legrační nám, když víme, jaké běžné životní situace se za nimi skrývají, ale můžou být nesrozumitelné například někde v Indii). Hodně se zdůrazňuje, že Plautova komika je také v jeho "jadrném" jazyce, ale zrovna u tohoto kusu jsem si žádných jazykových rozpustilostí nevšiml, jenže ono je to samozřejmě otázka toho, co se dá přeložit. V tomto případě se překladatelka Eva Stehlíková dopustila jen jedné vtipné slovní hříčky, na druhou stranu na to, jak rezervovaná to jistě byla paní, docela odvážné.
Něco jiného je rovněž číst dialogy a něco jiného je vidět hru na jevišti. Já jsem vyslechl dramatizaci vytvořenou Českým rozhlasem Brno a ta obsahovala i zpěvy, které v antickém zpracování rovněž byly, takže to byl o řád lepší zážitek než pouhá četba.