matej.kulistak komentáře u knih

Fridricha v této knize oceňuji jako ilustrátora. Sbírka je to pěkná a za básněmi lze vycítit hodně pozorování, interpretace, nadšení.
Ale ocenit "práci s jazykem" lze jen stěží. A není to právě poezie, ke které by bylo třeba se vracet. Na knihu se lze dívat spíš jako na zajímavý artefakt.

1 03.01.2024

Při čtení jsem musel myslet na jiné dvě nedávno čtené knihy.
Jednak na sbírku Vyměřování vzdálenosti, která je také o jednotlivých portrétech, ale dělá špatně vše, co Řeč mrtvejch dělá dobře.
Dobře tedy podle mě je:
kusost, strohost - kontrastující s tíživostí životních událostí, o nichž je řeč
vědomí dostatečnosti - autor medailonky nemá potřebu přibarvovat, ornamentalizovat, jsou silné právě pro to, v jak málo slovech je shrnut celý život
absence emotivního lexika - chybějící sentimentalita paradoxně vyvolává silný emotivní účinek
volba 1. gramatické osoby - činí každou báseň silně osobní
mluvený jazyk - podtrhuje autenticitu výpovědi.
Dík těmto autorským rozhodnutím jsem se na každou další báseň těšil. Tím, jak málo prostoru si jednotliví mluvčí nárokují k popisu celého svého života, ve mně vyvstávala touha proniknout do nich o to hlouběji, domýšlet příběhy.
(Pro srovnání zmíněná sbírka Vyměřování vzdálenosti dělá vše naopak, a proto je můj dojem z ní mizerný. Ne že by Řeč mrtvejch našla jediný možný způsob, jak danou látku zpracovat, ale našla dobrý a funkční způsob.)
Druhá kniha, na kterou jsem myslel, je Ongova Technologizace slova, která popisuje myšlení člověka žijícího v primárně orální kultuře (negramotného). A fascinovalo mě, jak věrně Fridrich vystihuje podstatu přemýšlení takového člověka. Jak takový člověk naprosto postrádá potřebu sebedefinice pomocí povahových rysů a dává přednost vymezení pomocí svého zakotvení ve světě; jakým způsobem volí, které informace jsou podstatné; jak přemýšlí synteticky a lepí k sobě informace pomocí souřadných spojek (resp. asyndetonu). Kontrast je patrný např. při posledním medailonku knihy, který věnoval autor sám sobě.
Ať už se autor inspiroval náhrobními kameny nebo si něco vymyslel sám, jedná se o dílo vyjímečné síly a autenticity. Mj. proto, že po dočtení dává tušit, že podobným stylem lze pokračovat ad infinitum, neboť zapomenutých osudů hodných popsání je bez konce - aniž by zároveň měl autor ambice to dělat a čtenáře umořit.
Vyvážené ve všech směrech.

1 02.01.2024

Kniha s experimentální grafickou podobou, skrz kterou je třeba se k básním prokousat.
Nehybost má mnoho společného s předchozí sbírkou A hudba? (délka veršů/básní, častá ich-forma, popisnost, dostředivost - básně vymezené malým prostorem/jedním motivem).
Oproti předchozí sbírce jsou ale básně soustředěnější, více vypovídají o svém objektu, než subjektu.
Tomu pomáhá i hra se slovy (např. rozdělení slov, které nechá vyvstat novým významům), rým a asonance, pointy.
Zajímavé je, že byť se sbírka jmenuje nehybnost, jedním z hlavních témat je právě pohyb (včetně stejnojmenné básně). Pokud A hudba? byla impresionistická, Nehybnost je expresionistická. Básně jsou intenzivnější, je v nich víc osobního výrazu - např. častá zvolání, zároveň ale méně introspekce. Autor zůstává kryptický, často netušíme, čeho se má exprese týkat (např. od a ke; u ze mě klín). Narozdíl od předchozí sbírky mám ale jako čtenář pocit angažovanosti, že se mě báseň týká a má mi co říci (a některé básně mi přišly přímo skvělé - v těle ní; spěšně; hyé na!; sen o proměně).

1 07.12.2023

Při čtení mám pocit formální vycizelovanosti, za níž ovšem nenacházím nic sdělitelného. Básně jsou popisné, ale jen horko těžko transcendují ještě k něčemu dalšímu. Navíc jsou celkem krátké, ale ne dostatečně intenzivní, aby v takovém rozsahu působily plně (mluvím o celkovém dojmu, jednotlivé texty často působí líp).
Často sdělení jaksi cítíme, ale je tak vágní, že prakticky nedešifrovatelné. Sbírka působí spíš jako lyrický deník, deník nálad. Imrese jsou tak rozostřené, že denotát může dosadit jen ten, kdo jej už předem znal (tj. lyrický subjekt, nebo snad spíš autor?). Opět čest výjimkám.
Nejkrásnější verš sbírky je pro mě "tramvaj jako svatojánský brouček". Z té zdrobněliny jako bych cítil kus osobní angažovanosti, emoce. Ty jsou ve sbírce i na jiných místech, ale neutrální lexikum je vposledku ztlumí.

1 01.12.2023

Malé anekdoty vzpomínajícího vypravěče: a ještě se stalo, když jsem byl onde, že...
Básně postrádají na naléhavosti, jako by autor psal ve verších jen z radosti, že může. Ne proto, že si to žádá látka. Být to někdo jiný, než klasik, ptal bych se, proč takovou sbírku vůbec číst.
Nakonec jsem si odpověděl, že pro básně, které se tam občas mihnou, v nichž se lyrický subjekt zasní. Jako když si musí vybrat jeden ze dvou čajů. Nebo když cizí potřebu utéct a ocitne se ve sklepě, kde se cosi odehrává ve víně, aniž by bylo zřejmé co (bublinky stoupající demižonem? hra světla na lahvi?). Kéž by takových bylo trochu víc.

PS: zatímco mladý Kundera zjevně miloval slovo "lancknechti", ten starý si oblíbil "fantomy".

1 27.11.2023

Básně jsou v průměru kratší, než dříve. Některé vysloveně krátké. Nepůsobí ale jako zkratka nebo skica. Spíše působí jako komentáře, jako by si autor poznamenával nápady a popisoval momenty, které nechce zapomenout. Ať co do experimentu, volby jazykových prostředků nebo záběru jedné básně, jsou jednotlivé texty přiměřené (tj. autor není zbytečně skromný, ani se nepřeceňuje). Čte se to příjemně, občas se objeví rým, občas humor, zajímavá pointa, sebeironie. Asi na dvou místech jsem se dokonce zasmál nahlas (ale rozhodně nečekejte žádnou švandu), což mě příjemně překvapilo.

1 25.11.2023

Při čtení první do svazku zařazené sbírky Pády jsem měl pocit, že čtu řemeslně zvládnuté verše, které pro mě ale postrádají na naléhavosti. Už dříve jsem měl pocit, že Kundera si velice rád hraje, ale že tato hra je trochu vlezlá. Zde se tedy hra týká jmenných pádů a nejlepší jsou za mě ty básně, kdy na ni úplně zapomenu, kdy báseň obstojí sama a bez kontextu (např. in memoriam, úder, čoudem tvé tvrze...).
Další dvě sbírky, psané jako doprovod k souborům grafik, jsem musel přeskočit. Iritovalo mě, že nevidím, čeho se vlastně týkají.
Co se Ztrát a nálezů týče, autorovy fotografie a výtvarná díla na mě (jako na laika) působily obdobně - technicky zvládnutě, ale bez silného účinku. Uznávám ale, že např. fotografie oprýskané zdi jsou poslední dobou tak v módě, že posoudit jejich účinek v 70. letech nedovedu, věřím že jejich kouzlo bylo nepoměrně silnější. Zbytek sbírky má pro mě vzestupnou tendenci. Básně se ukotvují v konkrétním časoprostoru, setkáváme se zde s lyrickým subjektem, který pouze nevypovídá, ale též prochází, zažívá, koná, nechává na sebe (fyzicky) působit krajinu, počasí apod.
Paradoxně až skrze výpověď o konkrétní situaci a jejím vnímání dochází se zde konečně k zevšeobecnění, k přesahu. Mám pocit, jak by autor zpokorněl - přestal se snažit o všeobsáhlost a odvážil se intimity. A výpovědní hodnota se vloudila sama. A snad je v tom i něco z doby a její obžaloby zachyceno výmluvněji, než v dřívějších explicitních textech (např. cyklu přímo k 68. v předchozí knize) - jen v té zimě všude kolem, v písečné bouři apod.
Mezi vícerými básněmi, které si zaslouží samostatné pozornosti (z celého zatím přečteného díla je jich v této sbírce nejvíc), bych chtěl vyzdvihnout básně věnované zazimování (psané postupně v několika po sobě jdoucích letech), které jsou v oddíle "ztráty i nálezy" volně roztroušené, ale vytvářejí přesto jakýsi cyklus na pokračování nebo refrén. A jak by běžel čas a jak by stál. A člověk jaksi vprostřed. Přinejmenším tuto sbírku doporučuju.

1 19.11.2023

Jedna z těch vysoce odborných prací, které může číst naprosto kdokoli.
Jednak proto, že je tak úžasně čtivá a zajímavá (wow efekty s železnou pravidelností).
Jednak proto, že je o fenoménu, který zákonitě důvěrně zná každý, kdo ji čte (gramotnost), ale asi nemá tušení, k čemu jej samého tato schopnost nejen uschopňuje, ale i determinuje. Je to kniha, která se týká každého a je fascinující, co všechno se sami o sobě dozvíte.

1 19.06.2023

Kniha skvěle pojmenovává vzorce chování, které si člověk vypěstoval coby emočně nezralý, pomáhá je pojmenovat a nabízí cesty, jak s nimi pracovat.
Líbí se mi šíře autorova záběru. Každá kapitola se soustředí na něco jiné a všechny jsou poměrně hutné.
Fascinuje mě šíře autorovy inspirace, byť je (jak jsem pochopil) evangelík, často se odkazuje na katolické autory (Benedikt, Jan od Kříže, Augustín, Terezie z Avily...) a očividně je dobře zná. Zároveň má rád názorné příklady (zejména mě byvily ty biblické, v nichž je kus psychologické interpretace postav). Nevím, zda je autor psycholog, zpíše na mě působí jako praktik, který má zkoušenosti z vedení sboru a do toho hodně čte, a zejména se snaží poučit z vlastních chyb.
Považuju četbu za velmi užitečnou, s dobrými podněty k zamyšlení i další četbě.

1 08.05.2023

Svatý Jan se v této knize ukazuje ukazuje jako skvělý pozorovatel, výborný znalec Starého zákona a básník, protože jeho přirovnání a metonymie fungují opravdu dobře (a umí je také dobře vysvětlit).
Kniha popisuje životní, zejména duchovní krizi - a dělá to způsobem užitečným pro čtenáře v jakékoli době.
Bál jsem se, jak těžký bude jazyk barokní španělské mystiky, ale čtení bylo daleko míň náročné, než jsem čekal. Jednak Jan postupuje systematicky a raději třikrát připomene, o čem právě mluví, než by se čtenář ztratil, jednak jazyk, který používá je sice obrazný, ale také přímý a neabstraktní, sledovatelný.
Tuto chválu nevím zda směrovat k autorovi nebo překladateli. Ale ať už je takový originál či ne, překlad takový je. Zachovává mírnou archičnost, ale nebojí se sáhnout do zásob české frazeologie, což je osvěžující. Navíc kniha disponuje (pro mě překvapivě) nemalým poznámkovým aparátem. Překladatel a editor odvedli kus dobré práce.
Ještě bych zmínil, že kniha je členěná do krátkých kapitol, které mají navíc číslované odsazené odstavce (de facto paragrafy), což člení hutný text, který je tak čtenářsky mnohem pohodlnější.

1 08.05.2023

Myslím, že tato sbírka dobře funguje jako generační výpověď. Úvodní oddíl, inspirovaný Sudety, to ukazuje celkem hezky. Jsme generace zelená, vnitřně toužící po klidu a harmonii v samotě, v přírodě. Zároveň součástí této idyly je pro nás jistá existenciální bolest, v které si tak trochu libujeme. Popisuje se zde krajina spíše ideální (včetně toho, jak příroda pomalu rozežírá staré domy), než reálná - na to je tu málo betonu, vykořeněnosti, nenávisti, chudoby (ne té poustevnické, ale té, kdy je potřeba platit nájem a živit rodinu). Poslední oddíl sbírky je zase vymezením se vůči generaci rodičů.
Síla sbírky je především tam, kde se lyr. subjekt odváží osobní výpovědi (např. pohled na muže s česnekem), a v působivých obrazech (spárkatá zima, mlhoryt).
Ještě bych vyzdvihl grafickou úpravu knihy, která nejen, že je krásná sama o sobě, ale krásně ladí s obsahem.

1 08.05.2023

Knihu jsem rozčetl na doporučení kamaráda historika a čekal jsem především popis středověké krajiny.
Ten jsem ovšem spíše nedostal, kniha je zejména o jejím vnímání středověkým člověkem, což je téma jistš neméně zajímavé, ale v tu chvíli ne pro mě.
Proto jsem knihu odložil a nemohu ji hodnotit, ale kdybych si chtěl přečíst o tom, o čem skutečně je, myslím, že by odvedla svou práci dobře.

Úplně jiný Malý, než jakého znám dosud. Neskutečně mě to baví. Hravá surreálně existenciální záležitost v nádherném provedení, ať už co se týče slov, grafiky nebo faktu, že je o dvojjazyčné vydání, což knížce dodává strašně fajn atmosféru (německy neumím).
Asi se mi to líbí tak moc, protože jsem právě přečetl několik Malého sbírek, z nichž je patrné, jak přirozeně se pohybuje ve vázaném verši a rýmu, jak rád buduje ironii nějaké scény apod.
A zde jakoby rozkládá sám sebe, působí pokorněji, subtilněji, humor je víc mezi řádky, než v nich atp.
Paradoxně snad nejzapamatovatelnější autorova sbírka.

1 09.06.2022

Myslím, že Malý věděl, že psát pořád stejně znamená rozmělnit sebe sama. Píše sice mistrně, ale možná až líbivě, což se po pár sbírkách přejí.
Zde přibývá lyričnosti, ubývá ironicky vypointovaných obrazů a ubývá i rýmu. Když se pak objeví báseň, na jakou jsme od Malého zvyklí, má větší příležitost vyznít. Nevím, jak by na mě sbírka působila vytrženě, ale v kontextu autorovy tvorby je to podle mne krok správným směrem.

1 09.06.2022

Třetí Malého sbírka je podobná těm předchozím, a zároveň je jiná. Je jakoby pestřejší. První sbírka tématizovala Měsíc, druhá byla zpovědí z deprese, ale tuto sbírku bych těžko definoval dvěma slovy.
Jasně se ukazují autorovy konstanty: kascinace motivem luny, výrazná inspirace osobním prožitkem - až výpravnost, reflexivita, suchý humor, jazyková hra
Zvláště ta jakoby se stávala ještě dominantnější - ironické obrazy, aluze (např. na Halase), němčina, drobné narážky na sebe sama ("moře je Velké / a já jsem tak malý") a jiné pošťucování čtenáře, překvapivé až ironické antigramatické rýmy apod.
Zároveň to ale nepůsobí samoúčelně, ale jako hledání hlubšího významu (srv. míra náboženských motivů), někdy se sarkasmem a sebeironií, ale o to neodbytněji.

1 05.06.2022

Malý si vybral patetické téma i formu (vázaný verš s rýmem, často sonet), ale zvládl obojí podat tak, že to nepůsobí křečovitě, ale přirozeně.
Pomáhá si výraznými veršovými přesahy (takže do rýmu často vyjdou slova, jež by běžně byla uprostřed věty), jen málokdy se proto musí uchýlit k příznakovému slovosledu.
Pro výslavbu sbírky je ale naprosto zásadní humor, který v kombinaci s tématem a pochmurnými motivy černá a cyničtí.
Výsledný dojem je dobrý - básně se čtou velice snadno, zpravidla je hlavní myšlenka hned po ruce, aniž by byla tak otřepaná, že by o ni čtenář nestál. Přitom se v jedné básni stihne vystřídat několik působivých obrazů a čtenář s překvapením zjistí, že ho básník jen tak mimochodem pustil až k sobě do předsíně (např. s básníkem sdílíme dojmy ze státnic nebo cesty po Německu včetně opakované návštěvy toalet v jisté kavárně), aniž by to působilo rušivě.

1 31.05.2022

Moc krásná kniha, která by opravdu byla bez ilustrací poloviční.
Nejen pro to, že jsou skvělé, ale navíc posilují uměleckou výstavbu textu: vytvořit co nejkomplexnější účinek co nejméně slovy. V každé druhé sbírce najdete báseň, která bude dohromady delší, než zde celá kniha. Ale tím, že si každá báseň vynucuje svůj prostor vlastní stranou, tím, že báseň může doznít na přiložené kresbě, se čtení prodlužuje o jakési echo.
Básník vytváří na malém prostoru obraz malé vsi (kostel, hospoda, nádraží, les) a usedlosti (ohrada, kůlna, vztah otec-syn). Jakoby dodržovala tři jednoty dramatu (i tři oddíly sbírky jsou, pokud to dobže chápu, vlastně časové rozdělení na večer, noc a ráno).
Celková atmosféra je velice účinná (dourčených míst se sice málo, ale vracejí se, vytvářejí pocit kontinuity, tudíž si čtenář může velice dobře vytvořit představu i o místech nedourčených). Jednotlivé básně připomínají čínsku poezii, spojují různé detaily v celek, působí dumavě.
Líbi se mi hra s nadpisy, které vstupují do samého textu. Líbí se mi ta knížka celá. Líbí se mi na ní i to, že se člověku nevnucuje, je možné ji relativně kvalitně přečíst za půl hodiny a poté je možné, ale ne nutné, nad ní setrvat libovolně delší dobu. Myslím, že je jako stvořená pro současného čtenáře poezie.

1 11.05.2022

Šiktancovsky uhrančivé, plynoucí, s vhledem. Některé básně jsou velice silné, jiné taky, ale budou k člověku asi promouvat v jiných životních situacích.
Nejvíce mě překvapila báseň zaříkávání soudců, která působí, jak od jiného autora (je-li v anotaci výše řeč o "kritické úvaze nad současnou společností", pak to bude asi hlavní účel této básně). Krom této básně, s "podivně" přímočarou epickou linkou, je kvalita sbírky opět konzistentní, a to velice vysoká.

1 10.05.2022

Na tuhle úžasnou podivnost jsem narazil náhodou v knihovním regále. Velice děkuji autorovi, že se nerozpakoval úvodem vysvětlit smysl toho, všeho. Mohl jsem si díky tomu čtení opravdu užít (bez divného pocitu, proč taková věc existuje).

1 09.05.2022

Celá sbírka je psaná alexandrínem, jsou v ní slova, jež použil mimo Palivce poprvé a naposledy Jungmann, forma vůbec odkazuje k parnasismu, je prakticky dokonalá. Nejsilnější aspekt celé sbírky je její hudebnost. Zajímalo by mě, jak by na její přednes reagoval cizinec, protože jde o tak unikátní zážitek, že chápat význam slov skoro ani není potřeba. Souhlasím s předchozím komentářem, že tato sbírka působí téměř zaumně.
Jako by forma úplně zastřela význam. Tak to alespoň mělo určitě působit na protektorátního cenzora. Ale tam, kde jsem stíhal sledovat, co báseň říká, teprve vysvítá práva síla Palivcovy poezie. Člověk zaslechne státní hymnu nebo Máj. Máchovská poetika se zde konečně smiřuje se službou národu. Velké téma je čekání ve tmě, do níž se země propadla, a očekávání nového jara. A paradoxně i díky neobvyklému jazyku tak vyznění sbírky nijak nezestárlo.

Tma stojí o jantar,
tma nor, tma omnivora,
mour marna bourá tvar,
spí zahloubaná hora.

1 08.05.2022