marmota-b komentáře u knih

Pro nejmenší děti tahle muminkovská knížka opravdu není; pro náctiletého snílka s muminkovskou fantazií, který se potýká se svým místem ve světě, je neskutečně úžasná. Na přelomu dětství a dospělosti, kdy už jsem věděla, že moje postavy a bytosti jsou vymyšlené, ale přesto se nehodlala své fantazie vzdát, byl pimek Lavka postava přesně pro mě. (I já nesmírně prožívala knížky, které tak nebyly primárně míněné - i když v mém případě to nebyli prvoci, ale třeba Indiánská encyklopedie.)
S pomalu přibývajícím věkem chápu víc i ty ostatní. A proto je tahle knížka opravdu vynikající.

2 14.10.2014

Pamatuju si hlavně, že na dětskou knížku je to překvapivě drsné; jako malou mě to mátlo (mám podezření, že jsem to musela číst ve věku mnohem nižším než doporučeném), ale přesto jsem to měla ráda. Je to založené na reálném příběhu (i když události většiny knihy jsou asi vymyšlené) a myslím, že je na tom znát, že se autor seznámil s historickým pozadím a věcmi, jako která zvířata tam žijí a jak by se hrdinka mohla živit... protože to prostředí si pamatuju dodnes.

1 14.10.2014

Četla jsem to v originále, takže nedovedu úplně posoudit, jak to působí na české čtenáře. Osobně mě ale příběh hodně zasáhl hlavně v tom kontrastu těch dvou vztahů a způsobu, jak byly navázány: v prvním případě je Helena opravdu nezkušená romantická dívka, která se ještě navíc musí jaksi "vdát do společnosti" nebo "dobře vdát", zatímco v druhém případě má mnohem větší šanci se doopravdy seznámit a založit vztah na tom.

1 14.10.2014

Autorka prý sama pracovala v podobné agentuře a je to tady znát: to prostředí je hodně živé, barvité a opravdu jaksi působí velmi reálně, aniž by ztratilo na zábavnosti. Ta zápletka s harlekýnem naproti tomu působí jak z úplně jiné knížky. Radši si pamatuju tu knížku o reklamní agentuře...

14.10.2014

Měla jsem ráda kocoura. Pořád mám ráda kocoura. Je to jedna z mých nejoblíbenějších literárních postav. Kapitola o divadle je potom jedním z mých nejoblíbenějších humoristických děl...
Pak mám ráda různé ty trochu absurdní momenty, jako když kocour snědl - teď zrovna nevím kolik krabic myší a raků (odejdu do kouta a budu se stydět, že to nevím). Nebo rozhovor o lovu na netopýra. Nebo autorova debata o tom, který z kluků byl nebo vlastně nebyl nejmenší.
Jediné slabší místo je pro mě kapitola o mouše, ale to knížce u mě stejně nijak neubírá na oblíbenosti.
Půvab knížky myslím spočívá v určité spontaneitě; je to, jako když vám někdo vypráví a trochu ví, co přijde, a trochu si to vymýšlí za pochodu. A buď se vám to líbí, nebo ne - ale většině lidí se to očividně líbí moc.
A pak ovšem jsou tu Trnkovy ilustrace...

8 20.03.2014

Uvažovala jsem chvilku nad čtyřmi hvězdami, jakože je to tak nevážné, ale knížka, která mi do života dala Severopolárního medvěda a jeho synovce Paksua a Valkotukku, si míň než pět hvězd nezaslouží. :-) Tímhle dárkem se kdysi strejda neskutečně trefil. Pak jsem jiný exemplář věnovala městské knihovně, protože tohle doopravdy stojí za to. Nejenom, že je to mnohdy bláznivě vtipné, ony se dokonce ty postavy během let trochu vyvíjely a svým způsobem je v tom i takový delší a vážnější příběh. Což při způsobu, jak to vznikalo, je co říct.
A jak naznačuje kní, klobouk dolů před ilustracemi!

5 20.03.2014

Další z těch dobrodružnějších muminků, tentokrát i s divadelním tématem. Vždycky jsem měla ráda Šňupálka a Malou Miu a tady jsou spolu, takže jsem vždycky byla moc spokojená... Je v tom navíc, jak už je to tak u Tove Janssonové obvyklé, spousta podivuhodných, skvěle popsaných situací a postav. Když se snažím vybrat nejoblíbenější, seznávám, že to nejde.

1 20.03.2014

Na téhle knížce se mi mimo jiné líbí Langerovy vynalézavé popisy skutečností, které jinak mohly dopadnout jako výčet suchopárných dat nebo jakožto pochopitelně silně vlastenecké rychle zastarat. Popisovat Sibiř a legie z pohledu psa byl docela geniální tah. :-)

20.03.2014

Krásné osobité autorské pohledy na různé pražské legendy - Langer vždycky přidá něco z (pro něj) nedávnější historie a humorně proplétá legendy s realitou. Díky téhle knížce pro mě měla Praha dlouho mnohem větší kouzlo, než by snad bývala měla jenom proto, že ho "mít má"...

2 20.03.2014

Tuhle jsem vždycky měla nejradši, i když s postupem času jsem si oblíbila i ty melancholičtější, "severštější" díly. Ovšem tahle, jak už řekli jiní, je plná nezapomenutelných postav a příhod a taky fantazie. A přes značnou epizodičnost to všechno krásně funguje dohromady.

2 20.03.2014

Jejda, vážně ten humor tak zastaral? Já na tom vyrostla a mlátím se nad tím smíchy, a to nejsem moc stará.
Ovšem postřehla jsem, že naše staré vydání někdy z konce 30. nebo začátku 40. let, to, na kterém jsem "vyrostla", je z nějakého důvodu mnohem vtipnější než nové se zmodernizovaným jazykem, které jsem si koupila, abych měla Tábor smůly vlastní. Jako by se půlka humoru s jazykem ztratila. Tak jestli ono to náhodou není i tím, že si tady Foglar hrál s jazykem... A další asi tak čtvrtina se možná ztrácí bez původních ilustrací...
P.S. po letech: Tehdy jsem nějak zapomněla dodat, že se zcivilněním jazyka se zkrátka a dobře trochu vytratí fakt, že Foglar schválně psal nadsazeně.

Na to původní vydání nedám dopustit. Je to bláznivé, je to praštěné, nedá se to vůbec brát vážně, a klobouk dolů před Foglarem, protože on se jinak bere dost vážně!

5 20.03.2014

Dá se tomu vytknout to, že je to zřejmě přeložené z ruského vydání, takže třeba estonský ostrov Hiiumaa je tam psaný nějak ještě víc úžasně exoticky jako Chiu Maa (teď zrovna knihu nemám po ruce), a že prý oblečení v ilustracích neodpovídá tomu, odkud jednotlivé pohádky jsou; ale to je taky asi tak všechno, co se tomu dá vytknout. :-) Úžasná knížka, měla jsem ji ráda jako malá a mám ji ráda doteď. Ilustrace, bez ohledu na autentičnost, jsou jedny z nejpohádkovějších, které znám. Jsou tam pohádky všemožného druhu, od tragické legendární Egle po velmi hravou Jak dal Stepas pánovi za vyučenou. A taková pohádka o třech koních je myslím jednou z mých nejoblíbenějších pohádek vůbec... Jsou tam mimochodem i některé užitečně poučné pohádky, třeba ta o Mrazu a Mrazivci, která mě už v dětství poučila, jak v zimě nezmrznout. :-) (Jo a: Egle znamená litevsky i lotyšsky jedle nebo smrk.)

8 20.03.2014

Knížka je bohatě ilustrovaná, stručně a čtivě psaná, takže jsem v ní v dětství ležela neustále; zároveň je ale také dost erudovaná, takže vědomosti takto v dětství nenásilně nabyté se mi potom nesmírně hodily na univerzitě na předmětu o původních obyvatelích Severní Ameriky, který jsem udělala v podstatě levou zadní. Výborná věc.

3 14.03.2014