lubtich komentáře u knih

Básně celosvětově rozmístěné, ale žižkovský činžák si v nich nepřekáží s budhistickým chrámem. A hlavně – čtenář si v nich nepřipadá jako turista (byť na některých místech je spíš nenápadně zobrazena problematičnost touhy po exotice).
První oddíl sleduje vnitřní prostory, ale neznamená to, že se obrazy v textech omezovaly na úkazy mezi čtyřmi stěnami. Naopak je z básní cítit touha po pohybu, subjekt v nich často vyhlíží z okna různé události. Případně se zaměřuje na zahlédnuté osoby – v tu chvíli jako by se všechno zastavilo a básnířka kolem postav krouží, dotváří jejich osudy ("Co dělá žena na záclonou neviditelná žena / kolik toho má se mnou společného / její umělý motýl na na balkóně který nezná spočinutí / její zakrslé túje na které jí kálí ptáci?"). Zároveň je zde i jiná touha, která se na první pohled může s touhou po pohybu rozcházet – snaha vymezit si vlastní prostor ("V mém bytě budou dva keramičtí slavíci")
V druhém oddílu už se básně rozprostírají všude možně, hlavně ve východoevropském prostoru, který není vylíčen nijak pohrdavě, ale naopak v básních pociťuji často spoustu něhy. Místa není třeba nijak dotvářet, naopak už jsou obmotána mýty (pár básní obsahuje i osazenstvo z antické mytologie, skvěle je zakomponován třeba Ikarus ve stejnojmenné básni). Oproti první části už zde dochází k realizaci cest a tužeb, ale zároveň se objevuje otázka domova, jenže se vynořuje a zase ztrácí. Opět v básních vidím propojení interiéru a exteriéru – výborná je třeba báseň, v níž subjektu tvaroh v buchtě připomene ledovou kru, nebo cyklus Dějiny košile pídící po rodinné historie ("všechno se do mě otisklo jako do vosku"). A onen titulní Sv. Outdoor je tím vším protkán, byť jeho konkrétní a univerzální podoba jako by neustále unikala; rozhodně nemá žádný náboženský charakter.
Iljašenko píše celkem "rozpovídaně" či jak to říct, ale zároveň stylem čistým a elegantním (jak obálka), jen občas jej zašpiní nějaká trochu čnící slovní hříčka. Moc příjemná sbírka a ještě jen tak okrajově: snad v žádný beletrii jsem nečetl tak detailní pojmenování rostlin. Ne že by to byl nějaký hlavní motiv, ale když jde o prostor, jde i o flóru.

Koupím les

Mladý lesník koupí vzrostlý les v dosahu domova
s koloniemi václavek se šupinami lišejníku
se zajícem na čekané s koroptví v houštině

Bude v něm nacházet staré německé náboje
bude v něm nacházet zalíbení bude nacházet boha
jíst koňský točený salám
četník červotočů

Bude jej prořezávat a klučit roubovat a hýčkat
les není místo které postrádá les je nutnost v jeho povolání
mladý lesník koupí vzrostlý les
uprostřed velikého města
(s. 15)

27.09.2022

Už v těchto raných prózách klíčí vše, co se v Gombrowiczově tvorbě následně rozvinulo v plné parádě: nezralost cloumající postavami, hrdinové uvězněni ve své formě, umanuté zaměření na jednotlivé části těla, parodická detektivní zápletka, hluboké hroužení do zdánlivých banalit. Mezi tím vším hromada humoru, který z toho vyloženě nekřičí, ale spíš pomalu s rozvinutím fikčního světa kyne a kyne.
Gombrowiczovy postavy se vrhají do nevšedních počinů – jejich motivace je většinou skryta, případně je poměrně absurdní, to jim však nebrání v umanutém lpěním (vyhlášený násilník propadá panickému strachu z krys, adolescentní výrostek se snaží upoutat pozornost dospělého advokáta, výrostek hlídá "panenství" své vyvolené). Zároveň jsou svíráni vnějším světem, neustále se musí pozastavovat nad tím, jak je vnímá okolí (prostě takovej "overthinking" dvacátého století). Uvěznění v nějaké charakteristické vlastnosti/názoru/motivaci čili ona "forma" jim nedovoluje překročit hranice svého národního zařazení či aristokratického postavení – postavy jsou vůbec často vysoce postaveni (důstojníci, soudcové, náměstci), ne vždy však dokážou udržet své manýry a mnohé úkony tak ústí do absurdních obrazů (královi náměstci začnou kopírovat každý jeho pohyb, ministerský úředník obsesivně přemýšlí nad služkami).
Povětšinou je zde vypravěč v první osobě – loudící, zaseknutý v trapné nezralosti, hozený do prostředí s patologickými vazbami. Účastní se všech těch podivných událostí, ale zároveň se na ně kouká s nadhledem a analyticky rozpitvává různé možnosti. Tenhle kontrast je zdrojem mnoha humorných situací, které jako by ani vypravěči nedocházely.
A samozřejmě to není jen o grotesce a parodii, ve všem je zakomponováno mnoho různých nešvarů: manipulace, hochštaplerství, plytkost pod načančaným povrchem, davová šílenství, vyprázdněné vlastenectví. Všechno podáno s "podivným způsobem myšlení", jak je přímo v jednom z textů napsáno, a s vědomím, že "všechno je podšité dítětem."

Já tedy nevím – buď na mě zapomněli, nebo si mysleli, že mě za bouře spláchla vlna, nebo měli prostě něco jiného na práci – fakt je, že za ty tři dny se nikdo neobjevil. Bylo čím dál větší vedro. Znovu jsem se podíval z okna, ale rychle jsem ustoupil do protilehlého kouta kajuty. Spatřil jsem totiž něco křiklavě zeleného, a na první pohled bylo jasné, že křiklavá zeleň může být horší než zamračené tmavé noci. Kromě toho usedl na palubu maličký, přehnaně barevný kolibřík, a obzor se měnil všemi duhovými barvami, což nemám rád. Jistě, hutné světlo, bohaté dekorace, nádherné barvy vyvolávající špatnou náladu – pokud jde o mně, dávám přednost šedivému podzimnímu soumraku nebo mlhavému ránu – nemám totiž rád ostentativnost, milejší je mi skromný tichý koutek, protože aspoň vím, jak to skončí.
(s. 198)

25.09.2022

Nakonec z toho mám takový rozporuplnější pocit; ale ani bych neřekl, že některý texty jsou slabší a některý silnější. Fischerová sympaticky kombinuje mnoho tematických materiálů současné prózy: je to trochu vzpomínkový, trochu rodinný, občas trefný k současnosti, dost často filozoficky tezovitý a ukecaný. A právě ten poslední rys, přítomný snad v každém textu, mě u toho velmi často trýznil.
Většinou jsou ty texty zasazeny do velmi profánních a všedních kulis – turisty oplývající centrum prahy, návštěva chalupy na vsi, silvestrovská oslava či průchod pasáží. A to mě na tom baví nejvíc – dobře odpozorované prostory, umně konstruované dialogy různých sociálních skupin a i ta rodinná minidramata, ve spojení s tím čistým, vypiplaným stylem by mi to úplně stačilo.
Jenže mnoho textů je až neúnosně zatěžkáno různou filozofií, teologií, antropologií, antickými odkazy... a ten civilní nádech chce nasunout do obecných otázek. Ční to. Mnohem líp na mě působily takové ty momenty "velkých keců u piva", kdy jsou všemožná témata sražena nemístným prostředím, ale nakonec z nich stejně plyne něco důležitého (Silvestr na Malvazinkách, Dálov).
Celkem obratně vybalancovaná je titulní próza, v níž se mísí tok úvah se sortimentem obchodů, jenž pak vyvolává různé asociace; ale nakonec to ústí zase do takového teologického mišmaše. Námětově je zajímavý text "Otcové" – vypořádávaní se s odkazem slavného otce, filozofa, přičemž při večerním redigování do toho pronikají osobní trable s dětmi a funkčností počítače. Nejen že to povídku příjemně odlehčuje, ale také zasazuje do nějakých reálných dějů, nezůstává to v proudu filozofování.
To se ne vždy daří, někdy to ustrne právě v tom vzduchoprázdnu. Každopádně se mi do mysli více zaryly ty detailní popisy dětských rozepří a filatelických krámků než úvahy o hříchu a Bohu.

Vcházíme do hraček.
Děti, ach děti! Nádoby, ve kterých bydlí bůh. Bublající sopky sobectví. U dětí je možné všechno, stejně jako u boha. Maminko kdy mi ušiješ křídla? Maminko namaž mi ještě chleba... Maminko otoč čaroděje ke zdi, nebo mě začaruje. Maminko já už mám šest let, nevadí ti to? Nevadí ti, že už mám šest? A zatím holčička sotva dvouletá dává najíst talířku najíst talířku, skleničce, kytici za oknem, dává najíst skříni... Pak vezme bábovky a na zemi v předsíni plácá ze vzduchu vzduchové bábovky: mořského koně, mušli, kapra, hvězdu: plují po bytě a ujídají skříni... talířku... sklenici. Zatímco venku na vzduchu vigluje sídliště, prochvívá vesmír, klepou se dějiny. Děti! Vždyť si můžou hrát s uchem od hrníčku. S nohou od židle. Se vzduchem. Nač ještě potřebují hračky?
(povídka Pasáž, s. 134-134)

01.09.2022

Já si sem napíšu ještě pár věcí k výstavě, kterou tento katalog doprovází:
Myslím, že je to ukázkový případ toho, jak širší veřejnosti představit (spíše) zapomenutou autorku, a to ještě experimentální poezie, o níž si kde kdo myslí, jak je nepřístupná a neproniknutelná. Výstava je promyšleně propojená s prostorem, ale hlavně – jde přímo ke slovu. Všude knížky, překlady, auditivní ukázky, lístečkové recepty a poznámky, čtenářské seznamy, korespondence... Skloubení systematizace i hravosti, individuální tvořivosti i vzájemnost s ostatními (Hiršal, Kolářovi, Jandl, Mayröcker). A samozřejmě vydání reprintů dávno nedostupných publikací i nových reflexí díla Grögerové.
Samotný katalog kombinuje mnoho textových forem, opět se ukazuje, jak široký byl záběr Grögerové. Nejvíce mě nadchnuly asi dosud nepublikované rozhlasové hry – zejména "Dokud se nade mnou nezavře voda", která zdánlivě všední událost jízdy autem rozpracovává až do nejhlubších proudů vědomí a vzpomínek zúčastněných, statická krajina se kříží s ustavičným chaosem mysli. Slyšet to v audio verzi by byla krása. Fónickou poezii i další auditivní projekty rozebírá Pavel Novotný, to je taky pecka, velmi pečlivé odkrývání principů na první pohled nesrozumitelných experimentů (škoda, že se všechny nedochovaly).
A pak samozřejmě mnohovrstevnatá esej o jazyku a hromada ukázek z různých období formy; velmi citlivě například Grögerová rozpracovává proměny veleslavínského prostoru, přičemž se v těchto deníkových zápiscích mísí všední postřehy i jakési náběhy konkrétní poezie. Zajímavé jsou i záznamy toho, jak si Grögerová uvědomovala svou pozici ve stínu, když u společných prací byl v tisku zmíněn jen "Joska". Teď je to snad částečně vynahrazeno, zasloužená kniha.

1993 – květen – červen
V pondělí po úzkém chodníku s vyvrácenými obrubníky; zbytky původní mozaikové dlažby, hrbolaté ostrůvky asfaltu a lesklé louže; říkáš: nejsem ten, kdo ví všecko líp, vím to jen jinak; naše slova si vycházejí vstříc v míru a ústupnosti; rozbitá dlažba nás nutí k rozvaze a toleranci; v úterý sedíme na jediné zachovalé lavičce v parčíku zarostlém býlím a kopřivami s výhledem na nízkou vyhořelou nouzovou stavbu; ztratils knoflík a kladeš si metafyzické otázky po nenávratnosti ztrát; (...)
(z textu "Veleslavínské procházky, s. 14-15)

31.08.2022

Slova straky jsem poprvé otevřel při dlouhé cestě veřejnou dopravou a jako první, jak už to u výborů dělám, jsem si přečetl doslov, v tomto případě napsaný samotným autorem. V něm Caddel proklamuje mnoho o propojenosti hudby s poezie, velký důraz klade na zvukovou stránku. "Tato sbírka vyžaduje, (...) abys nechal zvuky znít a četl je nahlas." A já tušil, že se na Caddelovu (jinak jistě pozoruhodnou) poezii nedokážu naladit.
Rytmickou dokonalost, která je velmi rafinovaně propojena i se specifickou typografií, bohužel nedokážu docenit. Nejbližší mi je sbírka v momentech, kdy se Caddel blíží k poetice Ezry Pounda – je pozorný k okolnímu světu, věrný zažitým motivům (obloha, ptáci) a nevyskytuje se u něj přemíra obecných slov a rytmické pečlivosti.
V jednom textu básník píše: " Vznešená píseň / trpělivá v dešti. Zpívej ji – // ne myšlenky, ale tóny". Vlastně mi je to v lecčem sympatické, je v tom trochu takové borkovcovské "méně přemýšlet, více pozorovat", akorát spíš "méně přemýšlet, více poslouchat". "Tak jako listy mé mysli / jsou naváté / do malých hromádek" píše Caddel a v jiné básni se ukazuje, že poezii nechápe jako houšť myšlenek: "v severních stromech / obnažených jako moje hlava / bez listí".
Bilingvní vydání je samo sebou pecka.

Pocta W. C. W.

drozdi
zobají
ze
země

stojí strnule
vzpřímení
hlavičky skloněné
na jednu stranu

číhají
na pohyb
dravců
blízko povrchu

běhají
či hopsají
v intervalech
vždycky pár stop

k dalšímu
hlídkovému
bodu
(s. 47)

18.08.2022

Tůma je satirický, ironický, sarkastický, parodický a cynický. A přesný. Z čtenářského hlediska je to velmi přívětivá kombinace – já se při čtení velmi bavil. V autorových hyperbolizovaných komentářích se najednou vyjevuje vyprázdněnost chatrných frází kapitalismu (a to nejen těch politických o svobodě projevu, ale i těch zespoda; výborných je pár básní o "základu státu"), kořistnický individualismus a manipulativní povrchnost.
Ale nejde pouze o posledních třicet let, značnou část sbírky zabírají citace a úryvky z různých textů, které komentují krutost a bídu režimu minulého. Když však tato "antologie červeného humoru" končí a první báseň, která se vztahuje již k současné době, obsahuje verše "udejte jména svých přátel / označte je na fotografiích / vyberte si odměnu zdarma / stisknete křížek", ukazuje se, že si oba systémy nemusí být až tolik vzdálené. Další várka citací na konci sbírky ponouká k tomu samému – fabulované výroky spisovatelů a politiky mixují rysy kapitalismu i socialismu.
Tůma může tematicky lehce připomenout tvorbu Elsy Aidse. Ten však nevyužívá obecné fráze, ale naopak detailně popisuje, a hlavně – Aidsův subjekt je naprosto jasnou součástí problému, zatímco v Maskirovce se subjekt vznáší v nadhledu (až na pár sebeironických básní, které si však střílí spíš z poezie, než že v nich byl subjekt začleněn). Neříkám, že je takový přístup špatně, ale bližší mi je zkrátka Elsa, Tůma se přece jenom občas nevyhne prvoplánovému posměšku. Ale sbírka dobrá, ne že ne.

Láska

Sterilizovaná rybí konzerva
Hmotnost: 185 g
Hmotnost pevného podílu ryby před sterilizací: 55 g

Pravda

Složení: tuňák pruhovaný kousky (Katsuwonus pelamis)
29, 7 % hm., mexická omáčka 23% hm. (pitná voda, cukr,
jedlá sůl, ocet kvasný lihový, kukuřičný škrob, zahušťovadlo:
modifikovaný tapiokový škrob: E1442, koření, slunečnicový
olej, barvivo: paprikový extrakt E160c), červená fazole 13,1 %
hm., sladká kukuřice 12,4 % hm., slunečnicový olej, cibule
8% hm., červená paprika 3,1 % hm., zelená paprika 2,1 % hm.

Nevystavujte přímému slunci

Minimální trvanlivost do:
data vyznačeného na dně konzervy
(s. 35)

05.08.2022

"Zoo musí nutně zklamat." píše Berger v úvodní eseji "Proč se dívat na zvířata", která se lehce vymyká následujícím dvěma oddílům (o fotografii a výtvarném umění). Společné však mají všechny tři části to, že na dané skutečnosti aplikují citlivý, podrobný a pečlivý pohled – a zároveň pohled, jehož původce si je vědom omezeními psané formy, která nemůže vnímané skutečnosti zachytit naprosto přesně. Berger ponouká, ohledává, vyjasňuje – a to není málo. Tahle kniha není zoo, nezklamala.
V nejdelší eseji autor líčí vývoj vztahu člověk – zvíře: zpochybňuje prvotní účel zvířat, všímá si zpodobnění tvorů ve výtvarném umění i antropomorfizace. Zvířata postupně z života člověka mizí a mizí... a to i přes úpornou snahu o přiblížení skrz plyšové medvídky a naaranžovaná prostředí zoologických zahrad. Berger se nedívá na problémy ideologicky, ale výstižně zobrazuje, jak systém redukuje zvířecí přirozenost.
Je škoda, že u dalších dvou částí nejsou v hojnější míře zastoupeny fotografie a výtvarná díla, s nimiž Berger pracuje. A když ano, tak jejich kvalita není zrovna valná. Nicméně už nejsou šedesátá ani sedmdesátá léta, takže není problém je vyhledat na internetu, že jo. Stejně je zde zásadní text – Berger se opírá o historický kontext, rozjasňuje okolnosti, které člověka při návštěvě galerie v žádném případě nenapadne. V případě malířů často vysvětluje dílo na základě prostoru, ve kterém umělec vyrůstal. Může se to jevit jako nadinterpretující metoda, avšak autor rozhodně nevyužívá senzachtivé okamžiky, ale nenápadné detaily – skály, holičství a potemnělé čtvrti. Vyjevují se nečekané paralely – Francis Bacon a Walt Disney si najednou nejsou tak vzdálení, když se jedná o konstrukci postav. Krásná je zejména kapitola o Magrittovi a poslední text o vnímání prostoru/události; Berger dojíždí autem do své spádové obce a očekává, zda budou u železničního přejezdu závory dole, aby mohl svůj pohled zaměřit na blízké pole. Jindy to nejde. Tohle spřáhnutí s prostorem v určitém okamžiku mi je povědomé, ale zároveň, jak píše Berger: "Málokdy se o ní mluví čistě proto, že je beze jména."
A to je přesně ono – rozkrývání něčeho, co čtenář kdesi hluboko tuší, ale nedokáže to pevně uchopit. Jde o úhel pohledu.

Následkem toho všeho se přesouvají na okraj. Prostor, který obývají, je umělý. Odtud jejich sklon cpát se k okraji. (Za jeho hranicemi – možná, kdo ví – je prostor skutečný.) V některých klecích je stejně umělé i světlo. Není to skutečné prostředí – je to jen jeho iluze. Jediné, co zvířata obklopuje, je jejich vlastní letargie anebo hyperaktivita. Nemají na co působit – vyjma krátké chvíle zvenčí poskytovaného jídla a dosti vzácně dodaného partnera. (Odvěké živočišné aktivity se tak mění v okrajové a bezpředmětné úkony). Závislost a odloučenost nakonec ovlivnily jejich reakce do té míry, že veškeré události, ke kterým nich dojde – obvykle před nimi, tam, kde stojí publikum –, vnímají jako okrajové. (Proto jsou s to zaujmout postoj jinak vyhrazený lidem: lhostejnost.)
(s. 36)

27.07.2022

Moc milá sbírka, která chorvatské území vymaňuje z běžného turistického pohledu. Jde vidět, že má tento ostrov Radek Štěpánek dobře odpozorovaný a je s ním i sžitý, mnoho básní je vymezeno místně, nefiguruje zde pouhý vítr, ale "bóra", v moři neplavou ryby, ale "pražmy, palamidy a ropušnice". I takováto zpřesnění ukazují, že básně nejsou pouhé krajinkářství, spíš na mě působí se svojí subtilností meditativně –⁠ zamyšlení nad časem, tvary a proměnami prostorů a pohyby v něm. Krajinné motivy se pak nenápadně mísí s motivy milostnými, vůbec sepjetí člověka a přírody, které se více rozvinulo v pozdějších Radkových sbírkách, už je naznačeno zde.
Chvílemi mi byly protivné některé obraty, zejména genitivní metafory ("čepele stínů"), které podle mě z toho úsporného a přesného líčení trochu ční. Ale je to příjemná sbírka, kterou když si znovu otevřu, tak se mi vybaví cypřiše, cikády a bóra.

Na jih

Když cypřiš zpoza okna
vyhlíží svůj jih,
zrcadlí i mou bolest.
Mohu ho přesadit,
přenést k jinému oknu,
nebo zalévat slanou vodou,
ale nevyléčím ho.
Co mohu změnit,
zůstalo v minulosti:
nikdy ho nevykopat,
zapřít sám sebe,
opustit ho.
(s. 12)

20.07.2022

Škrob vytváří znepokojivě fascinující svět. Je to svět opuštěných průmyslových budov, ruin, deformované krajiny a stále bující divočiny. Svět permanentního ohrožení, kde se civilizace mísí s divočinou, kde umělé prorůstá přirozeným ("jsem tady / ale zároveň se prodírám křovinami / pod nohama mám tvrdou strukturu kabely a dráty / zahrabané v zemi"), kde jsou hranice soukromého a veřejného, vnitřního a vnějšího rozmazány (výborné obraty jako "glitchující vlajky" nebo "skály nás svírají v prstech").
Hrozí zde neustálé ohrožení, o němž toho vlastně mnoho nevíme, nicméně nejistý prostor ho neustále evokuje. Válka tady možná ještě nezačala, ale zároveň ani neskončila ("nemáme uniformy / ale o našich pláštích se tak mluví"). Vše je jaksi rozkročeno mezi přítomností, minulostí a budoucností ("na téhle křižovatce jsem / několikrát viděl rozeklaný balvan / ale teď už tu najednou není ", "datové centrum bylo uprostřed / vypáčil jsem dveře / všechno zničil")
Nejvíc na mě asi zapůsobila jakási komunikační vrstva – způsob domluvy na základě zanechaných vzkazů, předávání paměťových karet a náznaků. Přestože je prostředí naprosto neútěšné, individualistický heroismus je zde rozmělňován, což Škrobův svět odlišuje od PC her, jejichž estetiku může připomínat. Četné formulace v první osobě prvního čísla, neustále plánování cesty a setkávání a ohně – nejen to ukazuje, že ačkoliv je to, v čem žijeme, v nepořádku, stále zde existuje lidská vzájemnost, která se tomu dokáže postavit. Poukazují na jiný způsob života, jímž se můžeme postavit vůči dysfunkčnímu systému (měl jsem občas dojem, že lyrický subjekt je nějaký mix preppera, trampa a tuláka, ale to bych to těmito škatulkami zjednodušoval). V kontrastu s racionálním zadáváním kódů a hesel jsou jakési šamanistické a spirituální motivy, pomocí nichž lze daný svět pochopit a vypořádat se s ním, dopátrat se kořenů (liščí lebka, karneol).
Naopak zklamáním jsou pro mě digitální a environmentální motivy. Připadá mi, že fungují pouze jako kulisy, které mají evokovat podobnost se současností – těžký vzduch, vykácené pásy lesů, laptopy ani drony tyto témata však více nerozvíjejí. Zde se nabízí srovnání s fantasy/sci-fi světy, které jsou podle mě občas zatěžkané popisem prostředí, až nepronikají k ničemu zásadnímu (to zase u Škroba neplatí, tady jsou naštěstí nosnější roviny).
Tu a tam z textu (občas trochu okatě) ční jakési nářky/glosy, které lze velmi jednoduše vztáhnout i k naší realitě ("chtěl / jsem ještě říct že svoboda pro mě znamená / pravý opak toho o čem se tu o / svobodě mluví"). Skvěle funguje četný přesah, který čtenáři umožňuje pochybovat nad běžným významem obratů, stejně jako subjekt v líčeném světě pojímá význam skutečností jinak ("zvedla se vichřice příležitost vyměnit / knihy v knihovně o okna se otírají vlci"), typické pro autorovu poetiku je také užití repetice různých spojení, což chápu jako vtíravé myšlenky, ale i jako snahu nezapomenout důležité údaje k přežití.
Obálka s broukem je krásná, škoda toho trochu nešikovného formátu, byť jej chápu vzhledem k délce básní.

věž

tu věž znáš to víš jistě ale
tehdy přece byla
na druhé straně řeky

převlékneš se v ohybu mostu všechno dáš do sportovní
tašky musíš najít schody ve skále budou asi taky jinde než si
pamatuješ zkus na to nemyslet nahoře projdeš polem kopřiv
až k opuštěné hvězdárně vezmeš za kliku dveře zavržou vevnitř
bude klečet na podlaze žena v plášti s kápí nůž zabořený
do procesoru vyměníte si tašky a odejdeš
(s. 26)

14.07.2022

Z anotace: "Po delší době jsem se rozhodl napsat něco, co mě bude bavit nejenom psát, ale taky číst." Dlouho jsem nečetl zábavnější sbírku, přestože ten humor z ní vyloženě nečouhá.
Poch ve svých básních vytváří unikátní svět dětství. Je to svět pokroucený, deformovaný, imaginativní, ale stále se v něm jasně rýsují kontury toho, co dobře znám, vyjevují se mi vzpomínky, o nichž jsem netušil, že existují. Přijde mi, že ty texty mají jakýsi háv nemocnice, věznice, vojenských prostorů, fantazijních světů, byť jde o pouze o dětství, jen o všední teritorium, které příliš nepřesahuje hranice nějaké obce. Jenže tady se nejedná o nějaké objektivní zobrazení dětského světa, tady jde nejen o dobrodružství, sny a touhy, ale i o traumata, fobie a úzkosti, které běžnému světu dávají podivné rysy. A přestože jsem skoro o dvacet let mladší než autor, je mi ten svět velmi blízký a známý; jednou věcí jsou totiž dobové reálie 90. let (těch se občas možná nechytám), druhou jsou však věci, které jsou pro mladší věkové období typické, byť se můžou variovat (ale Lovci mamutů v povinné četbě zůstávají, to jo).
Jazykově je sbírka velmi široce rozkročena. Zajímavé je využití školometských frází, které se zde vyjevují ve své absurditě ("Neopisuj. Nevrť se. Každý pěkně do svého počítače."), stejně tak výchovná motta, která nabádají k disciplíně a výkonu. Ten výkon a úspěch se ale rovněž jeví paradoxně – kolikrát se ve sbírce objevuje nějaké povzbuzení k výkonu ("Byla tam moje babi, říkala, že budu právník"), ale zároveň se zde poměrně dost zásadních činností (prozkoumávání okolí, opisování, i ty počítačové hry se hrají v multiplayeru) koná kolektivně. Trochu v tom vidím jakýsi střet dětské zvídavosti a fantazírování s dospěláckou pragmatičností a střízlivostí. Devadesátkový individualismus není jediné, co toto období v knize připomíná – jazykově se to projevuje třeba v průniku anglicismů, dost často skrze počítačovou terminologii; PC her je vůbec v knize dost, občas jako by si byl čtenář nejistý, jestli se do virtuálního světa nepřesunul.
Formálně je to vůbec vypiplané; "když se řekne A, musí se říct B", poslední báseň napříč stranami, citáty, nápisy, slogany, úryvky z hlášení, básně jako slohové útvary, různé rozložení odstavců, bombastické dvoustránkové vyprávění o tarantuli. Pavouci protkávají sbírku vůbec skrz naskrz, nemálo se mihne i hrobníků, samozřejmě také nepříjemných prostorů ("Kapitán vítězného družstva rozdává marshmallow"). To zobrazené dětství není nikterak tragické ani hrůzostrašné, ale zároveň z něj mám podobný pocit, jako z těch tří častých motivů (pavouk, hrobník, tělocvik).
Je to zábava (a radost) číst, vůbec zábavné jsou básně začínající jako jakési nekonvenční portréty rázovitých postav (a zvířat) ze školního prostředí (Družinářka, Svobodnice, Salmonela, Pech (RPG), Bessie). Z Pochova jazyka jsem občas tak uchvácený, že občas jediný verš (třeba "Po parapetu přebíhá celý zvířetník") přehluší celou báseň, zejména u těch, které postrádají jednotnou linii. To mi ale tolik nevadí, zrovna tyto delší básně k návratům vyloženě vybízejí. Člověk má po přečtení chuť vyrazit na (svůj) Hrášek (z vlastního dětství).

HROBNÍK

Poslední prázdniny na světě. Léto u prarodičů na statku Pohádka, v oné přelomové době před nástupem do výkonu trestu. Sestra mi před spaním čte z horoskopu, co jsme našli v udírně: "Řízením planet tvým řemeslem se stane správa nejvyššího úřadu."

Prvního září je svátek práce. Skupina anarchistů podpaluje trafiku, skanduje přitom Punk´s not dead! V aktovce si odnáším kořist – časopis Hrom a jako odměnu studentskou pečeť. V novinách píšou, že mám talent.

A dějiny jsou tu: "Slabikuj po mně," rozléhá se po chodbách, "mnichovský diktát." Z regálů knihovny mizí pojmy, jako je svoboda, procházka, zákon, džungle, nakonec i urny. Nahradí je mementa. Náhrobky se lesknou jako křídový papír dětské encyklopedie.

"Neumíš mluvit, kdepak máš rodiče – v pravěku?" Třídní nám ze svého pobytu v lázních přivezla grantové jablko. Jednou provždy ji máme oslovovat von Schwarzkopf. Čteme Lovce mamutů, můj odstavec začíná slovy Punk is zombie!

Ještě že patřím k elitě, čtu plynule, nekoktám! Zítřek patří mně.
(s. A 26)

28.06.2022

Četl jsem do školy Strašidelnou sonátu a hodím sem samotnou analýzu, nicméně subjektivně: správně temný, snový a groteskní drama, umně užité symboly a výborná předzvěst třeba Ionescovy tematizace neschopnosti komunikace.
Zřejmě nejfrekventovanějším motivem v díle je klam. Ten se vyskytuje třeba na bázi smyslů, a to u všech pěti: čich (vůně květin oslňující studenta), chuť (jídlo předkládané rodině plukovníka od kuchařky), hmat (při zahrání na harfu nástroj nevydává zvuk), zrak (dům se jeví být krásným, ale uvnitř jsou hrůzy), sluch (některé rozpravy mezi postavami se v textu nevyskytují). Mnoho postav se chová falešně, schovává své mizérie, aby zakryly nepříjemnou realitu, která na ně i tak doráží. Hned v první scéně si čtenář utváří obraz o téměř všech postavách – nikoliv však skrz jejich výskyt, nýbrž zprostředkovaně od starce. Subjektivní pohled vytváří vlastní realitu, která se liší v závislosti od člověka. Viděním vnímáme svět a tvořím si názory svými zkušenostmi – může to však být pouze iluze. Stařec přisuzuje lidem identity, které se nemusí shodovat s realitou. Proces deziluze začíná již na konci prvního dějství, když se student setkává se sluhou starce. Ten líčí svého pána jinak, než si student dosud myslel, a nabourává tak obraz hodného staříka, který chce pomoci chudému studentovi. Ještě před strašidelnou večeří dochází ke konverzaci mezi plukovníkem a starcem, přičemž vychází najevo plukovníkovy peněžní závazky vůči starci, falešnost jeho šlechtického původu a neplatnost hodnosti. Stařec také prohlašuje, že plukovníkova dcera je ve skutečnosti jeho – což je zřejmě pravda, neboť se k tomuto „poklesku“ přiznává i mumie. Během strašidelné večeře však dochází k obratu – mumie a Bengtsson starci přičítají vraždy, lichvářství, manipulaci, zákeřnost a parazitizmus. Starcova identita je tím obnažena, byť důvěryhodnost odhalení od postav, které v sobě rovněž nechovají nějaký vyšší mravní princip, nemusí být zrovna velká. I tak je stařec otřesen a není schopen adekvátní odpovědi – místo toho začne napodobovat ptačí zvuky. Ani to, že studentův otec dlužil starci, není pravda, bylo to právě naopak. Stařec však využívá naivity idealistického studenta a buduje v něm pocity viny, díky čemuž nad ním získává moc. Ani plukovník a mumie však nejsou bez viny. Plukovník krom výše zmíněného klamání týral svou ženu, svedl starcovu snoubenku a tím mumii podváděl. Mumie, dříve krásná a půvabná žena, je zase zavřená již čtyřicet let ve skříni, a to za blíže nespecifikované hříchy. Nemorální vzorce chování nejsou vzdálené ani druhé rodině žijící v domě, tedy rodině zavražděného plukovníka. Jeho dcera má v plánu si vzít urozeného barona, jenž však již manželku má. Mumie nemravnost, zkaženost a ubohé vlastnosti sebe i ostatních zjemňuje tím, že tvrdí, že si jsou svých provinění vědomi a příčí se jim, zatímco stařec těchto chyb a vad využívá. Jeho pomstychtivý plán však k zabití plukovníka nedospěje, naopak je on sám oběšen. Dalším výrazným tématem v knize je neschopnost komunikace. Ta se projevuje třeba u postavy mumie, která se občas dorozumívá pomocí dětského žvatlání a skřeků papouška. Nejvýraznější je při samotné strašidelné večeři, při níž veškeré postavy mlčí. Nemají si co říct, jsou obaleni ve falši, kterou si uvědomují, takže redukují veškerý verbální projev („Mlčení nic neskrývá… ale slova ano“). Komunikace by stejně nebyla upřímná a autentická, tak proč ji vůbec začínat? To, že se v domě s falší už počítá a je brána jako samozřejmost, výborně vystihuje jedna z replik dcery plukovníka: „Kdybychom byli doopravdy upřímní, svět by se zhroutil.“ Zprostředkovaně se také dozvídáme, že studentův otec pronesl upřímné promluvy na večeři, za což byl zavřen v blázinci. Odcizenost postav umocňuje i jejich archetypální označení (stařec, plukovník, kuchařka), přestože jejich samotná jména se ve hře vyskytují. Třebaže se nejedná o hlavní téma, v knize dochází k zajímavému střetu postav náležících do různých tříd. K tomu dochází hned v první scéně, kdy se potkávají před domem bohatý stařec a chudý student. Stařec má svého sluhu, který je vzdělaný a má předpoklady k dobrému zaměstnání, musí však sloužit za drobné množství jídla pánovi, jenž se dozvěděl o sluhově chybě a nyní ho tím vydírá. Ani okolí honosného domu není čistě aristokratického charakteru – hned za rohem posedávají žebráci. Vůbec nejzvláštnější je vztah mezi rodinou plukovníka a jejími služkami, kuchařkou a panskou. Ty totiž neplní své role, právě naopak: kuchařka (ze stejného rodu jako stařec) vybírá z připravených pokrmů výživné části a sama je jí, panská dělá nepořádek, který musí dcera plukovníka uklízet. Členové rodiny, pravděpodobně kvůli své degenerovanosti a domnělé nadřazenosti, nejsou schopni parazitující služebnictvo vyhodit. Hra tak zobrazuje stav, v němž nikdo není spokojen – služebné usilují o to, co mají jejich nadřízení, ti se zase snaží udržet nadvládu nad tím, co je jejich. Všichni vstupují do jakéhosi stagnujícího vzorce, v němž není tento spor o moc nikdy vyřešen. V díle se objevuje mnoho symbolických motivů, což je pro období kolem přelomu 19. a 20. století typické. Hned v první scéně se objevuje symbol vody – u kašny se setkává přízrak mlékařky a student, který si přišel umýt obličej. Voda zde symbolizuje čistotu a nevinnost, obě postavy se nedopouštějí zlých činů, pouze jsou lapeny v síti špatností ostatních. Podobnou funkci může mít také symbol hyacintů, podle nichž je i nazván pokoj, v němž se vyskytují student a dcera plukovníka. Tyto rostliny symbolizují nevinnost a mládí, na druhou stranu mohou mít i tajemnější konotace – krásné hyacinty ve skutečnosti jen zakrývají vady a hrůzu pokoje i celého domu, která vychází najevo ve druhé a třetí scéně. Již v první scéně si student všímá sochy krásné ženy. Ta symbolizuje minulost, neboť její předloha se změnila v podivnou mumii, která je zavřená v šatníku.

09.01.2022

Četl jsem podruhé, neboť po prvním čtením mi to přišlo jako galimatyáš s potenciálem. A doopravdy – náznaky začaly dávat jasné kontury. Zároveň si stále myslím, že propojení emigrantské dvojice se světem, kde už ani hrách nemá kořeny, trochu dře.
S jazykem se nakládá velmi umně s citem pro detail. Jasně, je to květnatý a někdy si říkám, že bych bez některých obratů obešel, na druhou stranu je Knapová v tom živelném jazyku ukázněná a má to promyšlené, žádné halabala: ať už se jedná o variování promluv v různých kapitolách, dlouhé výčty či přímá řeč, na kterou nereaguje druhá osoba, ale mluví stále ten jeden. I díky těmto prvkům jsem si na styl brzy zvyknul a četlo se mi to líp než kdeco. Zajímavé je střídání dynamiky, třeba v první části se až pitvavě vypravěč zaobírá výstupem do schodů, zatímco samotný odjezd do zahraničí (čili nejvíc dramatickou pasáž) popíše letmo pár větami. U tématu, které by mohlo jednoduše upadnout do patosu, si i tímto uchovává patřičný odstup.
První část s dramatikem Rudolfem a novinářkou/herečkou Miladou, kteří odjíždějí do zahraničí, funguje v knize nejlépe. V cizím prostředí se najednou plně ukážou vratká místa jejich vztahu, odlišnosti přístupů a vnímání, z euforie ze svobody se stává vyprázdněnost. Komplikovaný vztah pak dává k zamyšlení, co se mezi nimi vůbec odehrává: boj o moc, kariéru či nesmrtelnost? Knapová navíc podává informace v náznacích, epizodicky, což znejasňuje už tak vachrlaté souznění. Skvěle vystavěná je třeba pasáž, kde se Milada a Rudolf radí s ředitelem divadla, který jim má zajistit místo – Rudolf však v tu chvíli zahlédne v dalekohledu starou pasteveckou chatrč a je jasné, co bude následovat. Perfektní je také kapitola po roce 89, v níž Milada formuluje a pečuje o Rudolfův odkaz – a přemýšlí, jak s ním naložit, protože se do něj chtě nechtě otiskne i ona.
Druhá dějová linie je ještě zašmodrchanější, už vzhledem k tomu, že dochází k propojení s částí první – bohužel velmi matně, takže se mi to mnohem líp četlo jako dva oddělené příběhy, přestože jde zpozorovat jasné opakující se motivy duše a kamene, které jisté sepjetí konstruují.
Příběh uměle vytvořené Evy je situován do nějaké blízké budoucnosti, v níž se vyskytují obří skleníky plné transportních plošin, obřího rychlohrachu a automatičtí čmeláci, kde jsou lidé očipovaní a kontrolují se jejich tělesné hodnoty. Ale co duše? Šlechtění lidí je jako šlechtění rostlin – když jsou bez kořenů, je to ještě jednodušší: ovládnout je, zmanipulovat, mít dohled. Odosobněný a odcizený svět líčí autorka přesvědčivě, technologický pokrok na úkor duševní vyprázdněnosti, jasně, ale knih, kde "lidé uvažují v 1 a 0", zas tak málo není a nenabyl jsem dojmu, že by se jednalo o něco objevného, přestože mě dílčí motivy zaujaly (třeba ty hologramy, komunikace s neexistujícím Adamem atd.).
A i přes tu chaotickou nejasnost moc pěkný a vybočující z běžného modulu české prózy.

Brala kameny, které Rudolf sbíral a schraňoval na polici v zádveří, a cestou do vsi je odhazovala co nejdál. Rudolf dělal, že o tom neví, a dál je domů nosil. Fascinovalo ho, že i když zdánlivě vypadají jeden jako druhý jako stý, při pohledu zblízka má každý jiné žilkování, svou unikátní kresbu, rysy; říkal si, že byť neživé, jsou jako lidé – zaměnitelné a zároveň nepodstatným způsobem jedinečné. Nosil je po kapsách, uklidňovaly ho, záviděl jim.
(s. 24)

02.01.2022

Bývalý pokladač dlaždič a nynější herec (byť už na konci kariéry) se vydává z loveckého zámečku na jedno z posledních natáčení a na předání ceny. Jenže ani na jednu lokaci se nakonec nedostaví. Hlavní hybnou jednotkou knihy je chůze ("To všechno říkal herec neslyšně a nevyjadřoval to než chůzí, tak jako vůbec byla jeho chůze způsobem mluvy. Jeho chůze, ta mluvila, ta vyprávěla.") Jenže zatímco zpočátku má chůze značný smysl – tedy dostavit se na daná místa – postupem času se tyto cíle rozplynou. Chůze vede herce přes příměstské lesíky, frekventované ulice, městské křoviny a náměstí s obřími obrazovkami, ale nakonec musí dojít k velkému pádu. Celou knihu lze tedy chápat i jako velkou metaforu lidského života.
Zřejmě se nejednalo o nijak dlouhou cestu, ale i ta dává postavě prostor k nenadálým myšlenkám, zaklesnutým vzpomínkám a pitvavým reflexím. Krom nich knihu dotváří mikropříběhy, v nichž hrají roli vyšinutá snůška postaviček – sběratelé bobulí s handsfree, znetvořený a citlivý "známý" vykřikující v lesíku, dobrý soused zjevující se v nutné dvojici či kněz s nákupními taškami. Právě tyto postavy otevírají cestu k mnoha pozastaveními nad společenskou situací, i když dost často pouze v lehkých narážkách, Handke situaci spíš zobrazí, než aby mrmlal. Mnohem víc vypovídá o skutečnostech krajina, s jejíž líčením si dává autor záležet, konstruuje důvěryhodný, ale zároveň v lecčem poťouchlý kosmos, jenž v náznacích zobrazuje i hercovo počínání.
Jako opakující motiv shledávám jakýsi klam či iluze – už na začátku knihy se dozvídáme, že průpovídka o přízemním, vlaštovčím letu před bouřkou jsou lživé. Realita je zpochybňována neustále. Narážíme na "naučnou cestu klamů", řadu uvozovek, atrapy havrana i havrana skutečného, skupinka teenagerů jde s baseballovými pálkami, ale nakonec se ukáže, že nechtějí herce zbít. Představuju si to jako takovou formu odcizení skutečnosti, jako vnímání prezentovaného obrazu, který se následně vyjeví jako iluze.
Čtenářsky to někdy není úplně komfortní, Handkeho věty nabývají košatých rozměrů, zároveň mu nedělá problém skákat od jedné reflexe k jinému příběhu. Zpočátku jsem byl z těch jednotlivých postřehů nadšen, po nějaké (ale dlouhé) to trochu začalo ztrácet dech. I tak jsem nadšen, v některých rýpavých postřezích nad každodenními věcmi mi to připomnělo Gombrowicze, kterého mám moc rád. Velký pád je taky pecka, i když hůře stravitelná.

Někoho pak za sebou uslyšel. Po podrážkami toho druhého křupl klacík. Ale než se otočil, uvědomil si: ten zvuk pochází od něho. A nezůstalo u jednoho klamu. Blíž a blíž hučela helikoptéra – jeho košile ve vanu chůze. Praskot houští pocházel od péra na jeho klobouku. Řítil se strom: jeho zívání. Kdesi vpředu kňučel neviditelný pes: jeho žaludek. Skupina chodců, kteří se ve velké dáli pustili do sborového zpěvu: on sám, samojediný, aniž si toho všiml, upadl do zpěvu, do pobrukování. Někdo mu zespoda z kapradí a vysokých travin vyšplíchl něco do tváře: opět on, když jen tak mimochodem za chůze vzal po svém boku do prstů lusk netýkavky nafouklý k prasknutí.
(s. 70)

17.12.2021

Málokdo píše tak vnímavé recenze na současnou poezii jako Tomáš Gabriel. A tahle próza je vnímavá rovněž, i když pro mě vlastně dost neočekávaným způsobem – kniha působí jaksi "obyčejně" a jazykově vcelku střídmě (i tak ale zajímavě!).
Nevím, jak je na tom dnes žánr jako "rodinná sága", ale s trochou nadsázky bych tak tuto novelu označil. Rozehrání mezi pár postav, jejichž linie se postupně odklánějí a zase spojují, velký důraz na jejich vzájemnou komunikaci.
K hlavní postavě – cca třicetiletému Aloisovi – se dostáváme asi nejblíž. U něj nedochází k nějakým dramatickým činům (když nebereme v potaz výstup na střechu), ale k nadměrné (sebe)reflexi, která mu občas v každodenním životě překáží. Třeba ve výborných scénách, kdy musí dozavřít dveře u kuchyně nebo provozuje sebepozorování k kavárně ("Na druhou stranu káva stála pár šlupek, pokračoval, a vybavily se mu šlupky od brambor, jak jimi platí a jak mu prodavačka, oblečená jako řeznice, pár menších kousků vrací do peněženky. Zkusil těch keců nechat, ale chtě nechtě ještě chvíli pozoroval sebe sama, jak se pozoruje.") či jen momentech ustrnutí, přesmyku mysli, zastavení: "Vzpomínka na to, že na tento ořech s bráchou nelezli, jej zaskočila svou intenzitou, které ihned vyšel uhranutě vstříc."
Bod, který je pro knihu zásadní, je návštěva rodného domu v malé vísce (ne úplně obvyklým způsobem). Ta konfrontace s minulostí se ale rázem přetváří do střetem se současností; jasně, na tamten ořech jsme lezli, tímhle plotem utíkal náš pes, támhle jsme amatérsky chovali ovci, ale teď je to tady jinak. Hrubé zakotvení v čase (vzhledem k OWS něco kolem roku 2012?) ještě víc posiluje tu nostalgičnost, protože rázem i přítomný čas v knize vnímám jako něco anachronického, něco, co už je zase dál.
Výborně je vylíčeno prostředí vesnice. Mnohdy jsem si říkal "ajo, tohle znám, ale nikdy by mě nenapadlo, že si toho všímá i někdo další". To je strašně příjemnej pocit, díky kterému mě kniha i v únavnějších pasážích bavila. Celkově dává Gabriel prostor takovým malým dějům, nuancím v komunikaci, zapadlým prostorům (co je kde na dvorku) – a to mi je obzvlášť blízké, malé opomíjené skutečnosti jdou vpřed. Taky jsme měli dva ořechy, z nichž se dalo lézt jen po jednom.
Ne že by byl Alois nějakou polaritou k toxické maskulinitě a její tematizace není v knize zas nějak zásadní, i tak lze zahlédnout rozdílné mužské perspektivy. Zatímco starší osazenstvo v knize zaujímá občas až sexistické postoje, v postavě Aloise se mnohem víc kloubí citlivost a neotesanost, určitě ne stereotyp "chlapství", přesto se však v něčem nedokáže odpoutat od minulosti a starých časů.
Obálka je krásná. Mám z té knihy radost.

Anna instinktivně několikrát zabočila vždy do té menší a rozbitější uličky, až nakonec strnula vedle napůl opuštěné bytovky se sudem vraženým pod okap na konci obytné zóny. Před ní byl les, ale žádná cesta k němu, jen asi padesát metrů pole s kukuřicí, plevelem a sloupy nijak zvlášť vysokého napětí. Opatrně prošla řádkem, ale i tak ji kukuřice poškrábaly.
Vrcholící vedro silnic bylo vystřídáno příjemným parnem pod listy. Pohled zpět vypadal jako širokoúhlá scéna z Vinetoua a Anna ucítila v nohách čerstvě popálených kopřivami, že to je ta pravá špína a nesnáz, že tady jen tak nikoho nepotká, a když, tak že to bude opravdové setkání, při kterém bude vhodné pozdravit.
(s. 54)

24.10.2021

Z celého díla srší láska ke slovu. Ale nejen ke slovu, protože Kolář ohledává hranice poezie, výtvarného umění i hudby a zjišťuje, že jsou vzájemně propojené. Zde je dbán důraz na každé písmeno. Rozpitvat báseň, uvést slovo do rozkladu, napojit obraz.
Některé básně zkrátka nelze přečíst. Významová složka bývá občas velmi rozvolněná, protože je kladen důraz hlavně na grafickou stránku básně. Vrcholem této techniky jsou dle mého básně z oddílu Gersaintův vývěsní štít, ve kterých Kolář tak trochu projevuje poctu oblíbeným literátům, výtvarníkům a skladatelům. Evokuje to ve mě zvídavost – pro čtenáře jsou některá jména třeba neznámá, hledá, až najde konečně výtvor podobný předkládané básni.
Kromě zvídavosti je pro básně také typická rafinovaná hravost. V některých básních dokonce Kolář navozuje se čtenářem dialog a nabádá ho k zapojení do básně – dochází poté k vytváření grimas, čtení za jedení jídla či podtrhávání nadávek. Abecedy stávkují, samohlásky vyhlašují revoluci. Důraz umístění každého písmena je neskutečný, ještě když bereme v potaz, že autor básně psal na psacím stroji.
Takhle kniha tak představuje specifický přesun Kolářova působení od psaného k výtvarnému. I prázdná místa mají na stránce svůj význam.

Co den

Dnes v 15 hod. stř. č.
sešli se v Naláci parodů
vestupci zálmocí
k 777.999 schůzi
sblínání o jedžení
Výpadu a Záchodu
Po mitnácti panutové
náměně výzorů
se doplomatové dihodili
aby se schůští příze
zínala kotra v 15 hod. stř. č.
Pozotičtí polirovatelé
se nadují v shozorech
že na ješním dnednání
byl učiněn potrný pakrok
v 69 panku čláragrafu
96 náplňku dovrhu
konspekce a introly podzemí
v hloubce 84 až 87 tisíc metrů
(s. 67)

26.08.2021

Walter je italský outsider, který v ulicích města natrefuje na konzum, pokřivené hodnoty, prázdnotu, osamělost či povrchnost. Pochází z dělnického prostředí, které není zrovna idylické (cholerický otec a věčně vařící matka), vykonává civilní práci u Vlka, konzumuje zaprášené bagety, potkává bývalé sjeté spolužáky a nakonec se nechá zaměstnat u majitelky knihkupectví, která má pásovce Kasouška. Přičemž si hrdina všímá četných problémů velkoměsta, buď je prostě popisuje, nebo v lepším případě sarkasticky glosuje. Ve všem se tak sám mátoží, graduje jeho pasivní znuděnost.
Vlastně to je na román docela málo, ale kupodivu mi to vůbec nevadilo. Z informativního hlediska to shledávám jako cenné, osmdesátá léta Itálie úplně ve školních učebnicích nenajdete. Navíc mi ta celková znuděnost a věcnost, s kterou je kniha napsána, korespondovala s celkovou atmosférou díla. A jasně, není to asi nějaká hluboká analýza italské společnosti, není to ledajak invenční, postavy jsou jen letmo načrtnuté. Nabyl jsem dojmu, že o víc se Culicchia ucházet ani nechce, což mi nějakým způsobem připadá sympatické.

"Promiň, co jsi říkala? třeba jsem dobře nerozuměl.
"Ráda bych si s tebou po jídle zašoustala."
V minutě mi magické slovo ŠOUSTAT ztuhlo v mozku. Zmocnila se mě totální panika.
(...)
"Co kdybysme si zahráli stolní tenis dole u minigolfu. Co ty na to?" odpověděl jsem.
(s. 67)

24.08.2021

Už z anotace je zřejmé, že vichřice je ambivalentní živel. Ten pozitivní smysl slova si někdo asi hned neuvědomí, ale hned první strofa (uhranula mě!) knihy dává vědět: (...) "Napjaté blány, činely myšlenek / třískají o sebe, třísky zvuků / křešou své jiskry / do troudu ubíjející každodennosti / do prachu každodenní." Celkově je ve sbírce pohybu spoustu, ostatně právě s nějakým pohybem bývají spojovány změny, něco se pohne, překlene, je to jinak. Už jen ty názvy básní: "Tančím s borovicí" či "Skály ožívají". Ale nejde tu o rychlost, však "i zastavit znamená jít".
Přijde mi, že je kniha také plná zvuků. Zvukový projev je na stejné úrovni jako lidská řeč ("lehounké ševelení větru v korunách stromu je řeč"), přírodní organismy a procesy mohou něco vyjádřit/vypovídat stejně jako lidská činnost. Báseň "Z blízka" čtu dokonce trochu jako úzkost, že právě slova přehluší a umlčí skutečnost, že křik překoná ticho, které dokáže říct rovněž mnoho ("I mlčení je hlas.").
Co vnímám je rozhodně silně: propojení (až srůst) člověka s přírodou. Rozhodně nestojí mezi lesem a lidskou existencí nějaká silná zeď, nejsou to dva různé světy, vždyť planeta je jedna. Když subjekt promlouvá k nějaké osobě, cítím, že by to osoba někdy ani být nemusela, že se může jednat třeba o louku nebo větev stromu, o nějaký přírodní živel. Pro Štěpánka je každý metr důležitý, nepohrdne žádným živočišným druhem, přijde mi, že by se pozastavil i u starého zastrčeného bezu.
Přes všechny ty mrtvé smrky, laviny uschlého jehličí a překračované vývraty cítím z té sbírky hlavně naději. Báseň "Skály ožívají" vnímán z části jako vkládání naděje do další generace ("budou stát na začátku / s novým jazykem v novém světě"), ačkoliv si autor uvědomuje tíhu a složitost situace. Ten šum včel, zchlazené rány i rezavá vrátka přebila ten smutek z vyschlé studny či ztraceného potoka. Ale bez té cesty celou knihou by to nešlo, každá strana buduje citlivost. Některé verše jsou vyloženě působivé: "válka, která ze všeho živého / konečně udělá vše živé" – ta nutnost proměny; "mizí (...) / oči, které viděly svět ve stejnou chvíli jako my" – alarmující, že je tady ta všeobjímající přítomnost, která je ale znenadání pryč (a pro někoho/něco už navždycky).
Krásné grafické vyvedení, takovou bibliofilii by záviděli i v Moderní revue. A poznámkový aparát, který není skvělý jen pro dokreslení kontextu básní, ale i jako nalákání na různou četbu, ze které jsou některé verše citovány. Radost toto mít v knihovně i otevřené v ruce!

Vítr zvedá oblaka jehličí a prachu
a v sousoších, které ještě stojí,
je slyšet praskání lidských kostí.
Zavři oči, uslyšíš vítr, praskání kostí,
ticho a zpěv.
I teď je teď, i tady je tady.
A když je opravdu zaslechneme,
zpívají ptáci krásně,
protože je neumíme slyšet jinak.
Jsme lidé.
Hranatí jako kostky cukru
čekáme na déšť.
(s. 27, úryvek z básně Spirálové vlnění)

03.08.2021

"že nejvražednější ideologií v dějinách
není nacismus komunismus ani křesťanství
ale fundamentální víra že lze s člověkem
zacházet jako s člověkem" (s. 42)

Ufff. Tůma míří a strefuje. Průchodem dějinami od počátku českého státu až po čerstvé události vystavuje národu krutý účet českému národu a odkrývá skutečný národní charakter. Pokrytectví, hrdopyšnost, zároveň tendence se nechat vším a všemi vléct – což se ukazuje třeba ve vztahu k Němcům, na jedné straně je velebí, na druhé straně nacházíme "bez Němců židů a cikánů bude líp"; zkrátka tak, jak se to hodí. Tristní mi z celé knihy vychází také jakási česká pasivita ("chceme pravdu / a to je pravda kterou chceme"). Po kýženém 17. listopadu se nekoná žádná utopie a autor tepe do kapitalismu stejně jako do předchozích dekád. Snad ještě víc vychází najevo vrstvení společnosti ("je úžasné jak pestrá je naše společnost / když o existenci celých vrstev nemusíme mít vůbec tušení") a bezpáteřnost politické moci (dobrá možná jsem byl svině / ale byl jsem občanská demokratická svině). Protože vzpomínat na husity nestačí.
Vše ještě umocňuje styl; často psáno ve "we-formě", to všeobjímající zájmeno nutí čtenáře uvědomit si, že ani on není jiný, že určitě nějakému zobrazenému nešvaru propadl. Místo přímé drsnosti a chlapáctví Tůma kombinuje laciné fráze, počátky politických proslovů či vyprázdněné floskule ("zde měly kvést růže / nicméně je zde místo pro vaši reklamu").
Výtečné jsou taky ironické koláže doplňující knihu, kde se střetává Klaus se Stalinem a Schwarzenberg jede na koni – Masarykovi.
Tahle kniha mi je "odvěkým novým přítelem".

ale jinak je národ očištěn jako nikdy předtím
od Němců židů a Slováků některé skvrny byly obzvlášť zažrané
cikány mi radši nepřipomínejte
už tatíček Osvoboditel jasně řekl že tábor je náš program
a pan kníže Schwarzenberg a pan ministr vnitra Bienert
je z Letů původně chtěli poslat na Erasmus
to všechno krajané totiž Němci vlastně nacisti
a moc se o tom nemluví ale je třeba to přiznat
že ten jejich odsun byl doprovázen mnohými tragédiemi
například plány na vyhlazení Čechů
dějiny jsou vůbec dlouhá řada zašlapaných projektů
a promarněných příležitostí
(s. 25)

27.07.2021

Tahle Bouškova "rozčtvrcená" sbírka je dost suverénní počin – jednotlivé oddíly se sice vždy zaměřují na něco jiného (zjednodušeně: prostor, lidé, čas, osobní básně), ale dohromady tvoří dle mého dost koherentní celek. Bouška sice mění způsoby pozorování (někdy je subjekt zcela nečitelný, jindy je pouze "spolujezdec", někdy na něm báseň zcela závisí), ale jeho poetika a "nový patos" (ten funguje velmi dobře, představuji si to něco jako nepatetickou emotivnost či jak to říct, každopádně mi to Bouškovy básně evokuje) se nemění. Ostatně i poslední báseň, v níž je subjektem partnerka, už jen názvem odkazuje k návratu a tedy uzavřenosti této sbírky.
Bouška nadzvedává lino, ohmatává nábytek, odhaluje lidské pudy v nánosu všedních dní (krásná báseň "Pokojové zvíře"). Šmátrá pod povrchem, nejen v uzavřeném pokoji, ale i vnitřním světě (ostatně je v tom i jistá hra, jako bychom občas nevěděli, o co se teda jedná).
Básně z druhého oddílu pak načrtávají různé postavy ze společenského okraje. Mnohdy tuto skutečnost evokuje už samotné prostředí, kde se postavy nacházejí; zašlá kupé, šedivé chodníky, blátivá neurčitá prostranství. Není pak divu, že vsunutý výjev z doby druhé světové války nepůsobí v oddílu nijak ostentativně.
Další dva oddíly nabízejí podprahové energické obrazy plné časových změn a rozkolů ("Nad touhle fotografií zamrznou rty a ještě jednou omdlí ve mně den a podlomí kolena"), potažmo partnerské situace mnohdy formované jako rozvětvující se labyrint.
Málokdo s jazykem pracuje tak precizně jako Bouška; uhlazené verše prvního oddílu i více rozprostřené a rozmáchlé verše oddílů dalších působí uhrančivě. Kombinují se všechny smysly, nešetří se přívlastky a přirovnáními. Někdy to může působit až příliš okázale, ale popravdě mi Bouškův styl vyhovuje. Dává přednost popisu před odbočujícími metaforami, je přesný, v tom tkví i čtenářská působivost jeho textů.

Komu chybí světlo

Širokou stěnou šedi vede bílý pruh směrem k městu.
Billboardy zalité olověným obzorem
vystupují před očima jako přízraky
symboly polámaných končetin zašlého světa.
Ticho se rozkládá v ulicích jako ve smuteční síni.
Až přijedu domů, otevřu okno a mlha sevře obrysy.
Sousedé na vedlejším balkóně
budou cinkat sklenicemi
a rozlévat svůj velký hlučný smích
do malého kosmu.
(s. 19)

19.07.2021

Skutečnosti tiché, pomalé a osamělé (jen občas probleskne decentní přítomnost jakéhosi partnera – "když to polykám / zachraňuje mě vědomí, že se chováš divně") jsou v kontrastu s divokým jazykovým vyjádřením. Láníková pečlivě natírá jednotlivé obrazy z banální šedivé každodennosti, je "sama sobě zedníkem", "ráda pere, ale máloco unosí". Právě tělesnost se projevuje v každé básni – šlape se, chmatá, objevují se jizvy, prsty tlačí, pokrývá se potem, rýpe se, vtlačuje se.
Otázkou je, jestli to obsesivní popisování vlastního stavu má nějaký vývoj, jestli k něčemu vede a jestli i přes unikátní jazyk nezačne čtenáře ta strnulost nudit. Mě to nenudilo, také díky opakujícím se motivům (hlavně materiálům – bavlna, dřevo, maso; ale i motiv vany a cirkusu pokrytého sněhem nelze přehlédnout), který mi připomněl hru s barvami z Láníkové nejnovější sbírky, jejíž koncentrovanější verše mi sedí přece jenom více.

míjíme cirkus pokrytý sněhem
mám křeč ve stehně u slabin, která směřuje ven z auta
dodržuji svoji bavlněnou hygienu

je mi zima od odřeného boku

večer téměř začal
zdomácním v místě mezi svetrem a zády aut

pokrýváme se sypkým potem
v tunelech svítí rudě
(s. 18)

29.05.2021