Země slunce

14.07.2022

Škrob vytváří znepokojivě fascinující svět. Je to svět opuštěných průmyslových budov, ruin, deformované krajiny a stále bující divočiny. Svět permanentního ohrožení, kde se civilizace mísí s divočinou, kde umělé prorůstá přirozeným ("jsem tady / ale zároveň se prodírám křovinami / pod nohama mám tvrdou strukturu kabely a dráty / zahrabané v zemi"), kde jsou hranice soukromého a veřejného, vnitřního a vnějšího rozmazány (výborné obraty jako "glitchující vlajky" nebo "skály nás svírají v prstech").
Hrozí zde neustálé ohrožení, o němž toho vlastně mnoho nevíme, nicméně nejistý prostor ho neustále evokuje. Válka tady možná ještě nezačala, ale zároveň ani neskončila ("nemáme uniformy / ale o našich pláštích se tak mluví"). Vše je jaksi rozkročeno mezi přítomností, minulostí a budoucností ("na téhle křižovatce jsem / několikrát viděl rozeklaný balvan / ale teď už tu najednou není ", "datové centrum bylo uprostřed / vypáčil jsem dveře / všechno zničil")
Nejvíc na mě asi zapůsobila jakási komunikační vrstva – způsob domluvy na základě zanechaných vzkazů, předávání paměťových karet a náznaků. Přestože je prostředí naprosto neútěšné, individualistický heroismus je zde rozmělňován, což Škrobův svět odlišuje od PC her, jejichž estetiku může připomínat. Četné formulace v první osobě prvního čísla, neustále plánování cesty a setkávání a ohně – nejen to ukazuje, že ačkoliv je to, v čem žijeme, v nepořádku, stále zde existuje lidská vzájemnost, která se tomu dokáže postavit. Poukazují na jiný způsob života, jímž se můžeme postavit vůči dysfunkčnímu systému (měl jsem občas dojem, že lyrický subjekt je nějaký mix preppera, trampa a tuláka, ale to bych to těmito škatulkami zjednodušoval). V kontrastu s racionálním zadáváním kódů a hesel jsou jakési šamanistické a spirituální motivy, pomocí nichž lze daný svět pochopit a vypořádat se s ním, dopátrat se kořenů (liščí lebka, karneol).
Naopak zklamáním jsou pro mě digitální a environmentální motivy. Připadá mi, že fungují pouze jako kulisy, které mají evokovat podobnost se současností – těžký vzduch, vykácené pásy lesů, laptopy ani drony tyto témata však více nerozvíjejí. Zde se nabízí srovnání s fantasy/sci-fi světy, které jsou podle mě občas zatěžkané popisem prostředí, až nepronikají k ničemu zásadnímu (to zase u Škroba neplatí, tady jsou naštěstí nosnější roviny).
Tu a tam z textu (občas trochu okatě) ční jakési nářky/glosy, které lze velmi jednoduše vztáhnout i k naší realitě ("chtěl / jsem ještě říct že svoboda pro mě znamená / pravý opak toho o čem se tu o / svobodě mluví"). Skvěle funguje četný přesah, který čtenáři umožňuje pochybovat nad běžným významem obratů, stejně jako subjekt v líčeném světě pojímá význam skutečností jinak ("zvedla se vichřice příležitost vyměnit / knihy v knihovně o okna se otírají vlci"), typické pro autorovu poetiku je také užití repetice různých spojení, což chápu jako vtíravé myšlenky, ale i jako snahu nezapomenout důležité údaje k přežití.
Obálka s broukem je krásná, škoda toho trochu nešikovného formátu, byť jej chápu vzhledem k délce básní.

věž

tu věž znáš to víš jistě ale
tehdy přece byla
na druhé straně řeky

převlékneš se v ohybu mostu všechno dáš do sportovní
tašky musíš najít schody ve skále budou asi taky jinde než si
pamatuješ zkus na to nemyslet nahoře projdeš polem kopřiv
až k opuštěné hvězdárně vezmeš za kliku dveře zavržou vevnitř
bude klečet na podlaze žena v plášti s kápí nůž zabořený
do procesoru vyměníte si tašky a odejdeš
(s. 26)