Lesehest komentáře u knih

Ženy představují dvě třetiny mladých lékařů, žen je podle publikace také celých 61 % soudkyní; obojí je vysoce kvalifikované a prestižní. Čím ale výše na stoupáme žebříčku klasické moci, tím klesá podíl žen. Nepochybně existují „strukturální“ překážky, o ty ale klopýtá daleko víc skupin, velmi početných, značně bolestně, mnoho z těch lidí je na tom objektivně špatně (to by nás jako „demokraty“ mělo pálit, když uznale citujeme výrok: „Jak může být někdo demokrat a nebýt feminista“).

V první řadě ovšem musí obecně ženy samy chtít a toužit po nejvyšších postech a obětovat tomu tolik. Ženy jsou chytřejší než muži mimo jiné v tom, že nejsou v průměru zdaleka tak ochotné obětovat to, co je v životě důležité, za pozlátko prestiže, pobytu na špici hierarchie, velkého materiálního bohatství, obdivu, než muži. Vyjma velmi úzké skupiny žen, které budou aktivní a slyšitelné ve svůj vlastní prospěch.

Jak píše J. H. Barkow: „Vždy se najdou jedinci a skupiny, kteří vidí změny, jež by byly výhodné pro ně samotné, a kteří sami sebe bez námahy přesvědčí, že výhody reforem nebo revoluce budou plynout všem“.

Podívejme se konkrétně třeba na čísla voleb do Senátu ČR, 2022: Kandidovalo 135 mužů, zvoleno bylo 18, kandidovalo 43 žen, zvoleno bylo 9. Jako žena tedy máte o 57% vyšší šanci, že budete zvolena, než pokud byste kandidovala jako muž.

Jestliže by se zavedla kvóta rovného zastoupení, pak při stejných vstupních datech by šance, že vás zvolí jako ženu, byla více než trojnásobně vyšší, než u mužského kandidáta.

Chování „patriarchů“ na mocenských postech je dáno v první řadě jejich postavením, situací, ne pohlavím. Tihle mocní ztratí schopnost empatie, přijdou o schopnost vnímat a vůbec jen „vidět“ méně „důležité“ osoby, získají silný pocit oprávněnosti i tam, kde ji z pohledu jiných nemají, jak dokládají psychologické výzkumy. To se týká stejně tak žen, které se tam proderou, vyškrábou, protrpí a stanou se nakonec také jedním z „patriarchů“. Ostatně jeden z nejdůležitějších poznatků psychologie se skrývá pod nálepkou Základní atribuční chyba.

Pak je otázkou, jestli zvýhodnění konkrétních žen a znevýhodnění konkrétních mužů kvótami by bylo vyváženo alespoň adekvátním růstem společenského blaha. Já si to nemyslím, je to ovšem politická otázka, na kterou není jednoznačná odpověď.

Kvóty zasahující do soukromé sféry, například do personální agendy firem, tedy entit, které se snaží přežít v nevyhnutelně konkurenčním prostředí, jsou citlivá záležitost. Které právo má mít přednost?

Proveďme myšlenkový experiment: „Jsem chudý černý muž na maloměstě pracující u poklady supermarketu. Jsem toho názoru, že mě bílé ženy diskriminují, kdykoli se s nimi chci pářit, a nekladou na první místo moje "niterné lidství" (str. 54). Pryč se stereotypy, předsudky a povrchností vzhledu! Chtěl bych prosadit, aby měly ženy zákonné kvóty týkající se podílu páření s černými muži. Svět pak bude spravedlivější a lepší."

Lidé mají na rozdíl od umělých entit pocity, a ty jim signalizují nevhodné průniky do vlastní integrity. Princip porušení je nicméně stejný.

1 26.03.2024

V první řadě kniha nevysvětluje, ale spíš zamlžuje úplný základ, a to rozdíl a vztah mezi biologickým pohlavím a genderem. Biologická pohlaví jsou přesně dvě, samčí a samičí, a vědeckým rozlišovacím prvkem je produkce velkých anebo malých gamet, nic jiného: ženy mají vajíčka, muži spermie. To je vše, tečka.

Gender zcela reálně existuje, to má příručka pravdu, stejně tak jako zcela reálně existuje třeba Bůh v myslích věřících, a má to zcela reálné dopady. V případě Boha byly ty dopady kupříkladu vzepětí k velkým uměleckým a jiným výkonům, obětování vlastního života anebo naopak zbytečná krutost vůči osobám jiného vyznání. Takže plný respekt k sociálním konstruktům, vírám, které jsou pro někoho důležité (sociálním konstruktem je ale i "rasa". Její vyznavači se nazývají rasisté). U sociálního konstruktu jménem gender a víry v něj ukáže čas, jaké dopady pro společnost bude mít. Můžeme na budoucí dopady, plusy a mínusy mít velmi odlišné názory. Mezi krásným novým světem a pomalu páchanou sebevraždou.

Těžko říct, jestli rozmlžování mezi biologickým pohlavím a sociálním konstruktem genderu, mezi holinkami a hodinkami je záměrem autorek, anebo plyne z omezené sféry podobně smýšlejících. Druhé možnosti by nasvědčovalo velmi úzké rozpětí odkazovaných zdrojů knihy, v zásadě jen jednoho omezeného typu. To se pak pohybujeme v „komnatě ozvěn“, echo chambers. Příznačně ze stejné uzoučké sféry jsou i aplaudující reakce na knihu, která "přesvědčuje" už věřící.

Určitě by nebylo od věci čerpat i z pramenů typově František Koukolík, Jonathan Haidt a podobných seriózních vědců, skutečných feministů, kterým leží prospěch žen i mužů na srdci a k tomu mají opravdové a vyvážené znalosti.

„Devadesátky byly takovej atomovej výbuch feminity. Začala se volit miss, kterou jsme nadšeně sledovaly. Vydolovaly jsme z rodičů barbíny a pamely (malé barbíny)“ (str. 14).

Svatá prostoto. Výbuch feminity? Sociální vztahy jsou záležitostí vysoké komplexity, každé jednání má dalekosáhlé dopady na druhé a na společnost. Jestli autorky nedokážou postřehnout, že výše popsané je absurdní chápat jako „výbuch feminity“, co teprve u daleko problematičtějších a méně přímočarých témat.

Jádrem knihy je „rychlé a snadné“ nabrífování argumentace méně znalým spolubojovnicím. Například to, že v roce 1950 nemělo 20 % žen děti (str. 101). Fajn, to je perspektiva jedince (práva a požadavky jedince vyzdvihujeme nadevšechno, dá se tomu občas říkat egoismus). Pak je tu ale perspektiva populace, perspektiva sociální. Tedy tzv. úhrnná plodnost v onom roce 1950 byla 2,8 dětí na ženu, zatímco např. v roce 2000 byla 1,16 dětí na ženu. Pro prosté udržení stavu se udává 2,1. Nikdo asi nechceme, aby naše vnučky musely nosit burku, až nás jiné populace s kulturou, která tu naši považuje za zvrhlou a úpadkovou ("homosexuální sex je ÚPLNĚ rovnocenný tomu heterosexuálnímu", str. 30), jednou přečíslí v nějaké verzi Houellebecqova Podvolení (pravda, bezdětným je to možná jedno a mohou se zaměřovat na svoji "slast", tady a teď).

Opakovaným motivem knihy je paranoidní myšlenka, že současný stav světa je způsoben jakýmsi cíleným spiknutím mužů proti ženám, s cílem "udržet je v podřadném podstavení". Možná že existuje pár vyvolených „patriarchů“, kteří něco ovládají. Naprostá většina mužů a žen jsou jen ve vleku, a také aktivní spolupodílníci, spolupachatelé. Třeba tím, že sledují a obdivují miss a podporují prodej barbín. Jiná feministka například obhajuje to, že jako studentka prodávala své tělo (komu asi, než starším bohatým mužům). Je přece její a může si s ním dělat, co chce, vy předsudeční zabedněnci! Tedy toto je „patriarchát“, který si společnými silami a každodenními volbami všichni pospolu hezky vydržujeme.

"Patriarchát", jak ho vidí příručka, zanikne, až se krásky budou pářit s chudými, nikoli mocnými muži (s absencí nadějných vyhlídek na "patriarchální" úspěch) raději než s muži mocnými a bohatými. "Patriarchy". Tzn. až naprší a uschne.

Mužská sexualita je podle spoluautorek „fuj“ (str. 59, 76), a v mužské "patriarchální" sexualitě jde podle nich o jediné: "Výstřik". "Výstřik a nazdar, může se spát" . Tyhle pasáže nechtěně evokují staré viktoriánské příručky pro dívky a jejich varování před nízkým mužských chtíčem a špinavým sexem. Moderním dívkám to ale dělá medvědí službu a nemá to s často skloňovaným respektem nic společného.

Mužské sexshopy jsou prý místo, kde "mezi nafukovací pannou a živou ženou je pouze ten rozdíl, že se žena umyje sama", zatímco „feministické sexshopy jsou místem respektu k tělu a oázami skutečné slasti“. (str. 76). Nebo jde o (nevědomou) směrovku na ženskou autoerotiku a homoerotiku? Pak je to oproti viktoriánům pokrok. Ovšem příznačný.

„Žena zůstává v heterosexuálním partnerském vztahu jedině a pouze, pokud ji to baví“ (str. 74). No, mnohý muž zůstává z důvodu závazku a odpovědnosti a věřím, že mnohé ženy mimo myšlenkový svět příručky často také.

V knize jsou zajisté nezpochybnitelná tvrzení jako nedoceněná práce žen, mužské obtěžovaní, řada navrhovaných opatření je přirozeně správná. Ty ale nevycházejí z předkládaného pojetí feminismu, a už vůbec ne genderismu, ale z obecných dávných poznatků jako „co nechceš, aby ti druzí dělali, nedělej ty jim“ a podobně.

Prosím nakonec o opravdový vzájemný respekt mezi ženami a muži, ne poštvávání. Vypjatý individualismus ani důraz na další a další sebeuspokojování ke štěstí žen, dětí, mužů nepovede. Ženy samy nezmohou nic, muži sami nezmohou nic. Jsou někteří muži „assholes“, jsou některé ženy „assholes“, jsou někteří muži báječní, jsou některé ženy báječné. Každý svým způsobem. Jsou si rovní, ale nejsou nutně a předepsaně stejní.

7 19.12.2023

Hlavní ideou knihy vnímám usilovnou snahu dokázat, že muži a ženy by měli být fakticky stejní (aniž by se zabývala dopady takové stejnosti).

Nemám pochybnosti o tom, že se ženy vyrovnají mužům v čemkoli, v čem chtějí, a v mnohém je překonávají. Ale tady je důležité upřesnění: “v čem chtějí". Ony ale v řadě (těch nejhorších mužských vlastnostech) většinou nechtějí. Bohu díky.

Kniha spíše než aby muže a ženy spojovala spoluprací, porozuměním a vzájemným doplňováním svých silných stránek, je staví do přímé kompetice ve všech oblastech, a ohání se přitom slovem „věda“.

Na závěr Saini čtenářky nabádá na str. 164: “Ano, i ženy se mohou dostat k moci. Mohou kontrolovat zdroje. Nepotřebují k tomu muže, mohou získat kontrolu a to tak, že si vytvoří oddaná přátelství s ostatními ženami".

Model à la Sexmise jako ideál “genderového směřování?

4 26.09.2022