jsemjunikorn komentáře u knih

Miřenčina próza, kompilovaná z jejích deníkových záznamů a retrospektivně komentovaných zkušeností z baletních let strávených na pražské taneční konzervatoři, mě pohltila. Představuje velmi naturalistickou sondu do životů (výstižnější by asi byl výraz "přežívání") "vyvolených". Daní za nekončící dřinu, pseudo-dokonalost a pomíjivé jevištní pozlátko je tanečníkům jejich vlastní zdraví - nuceným lámáním klenb a narušenými stravovacími návyky počínaje, pokřiveným sebeobrazem a sebehodnotou z ustavičného ponižování konče. Bolavé tělo, bolavá duše. Navenek dokonalé kraslice, uvnitř ale duté. Beletristická linka je psána ve druhé osobě; autorka jako by v ní s laskavým nadhledem promlouvala k mladší verzi sebe samé. Na knize mne zvlášť oslovily motivy usilování o bezchybnost (do těchto pasáží pro mne nebylo obtížné, promítnout si mnohé spolužáky z Psychologie), o nalezení "zachránce" (a bezvýhradné přijetí z jeho strany), to všechno za neustálého sebe-odmítání; zarezonovaly se mnou (a souhlasím s Miřenčiným sdělením mezi řádky, že práce na těchto tématech je prací celoživotní - a to i pokud člověk opustí "toxické" prostředí "krajností"). Se zájmem jsem se nořila do autorčina líčení o hledání sebe samé, vlastního bratra, bratrově vlastním hledání. Knihu hodnotím jako brilantní - a balet už nikdy nebudu vnímat tak idealisticky, jako dosud. Miřenko, děkuju!

"Ty chceš tančit a bejt sama sebou, objevit sebe v tomhle příšerným zmatku, ze kterýho trčíš jenom trochu nad zemí, jako kdybys věděla, že nesmíš sjet dolů. Namísto vysněnýho řádu vyrůstáš v chaosu, pořád na hraně a bez hranic, pořád jednou nohou nad propastí a s hlavou v oblacích, žiješ si ten svůj sen a většinou se potají modlíš, abys to zvládla." (str. 100)

6 01.05.2020

No, já nevím. Navzdory slibné anotaci jsem s knihou nedokázala emocionálně rezonovat. Na rozdíl od Delphine, s hlubokými světy jejíchž postav (z "No a já", a potom po letech z "Podle skutečného příběhu"), vykreslenými barvitým, osobitým jazykem, jsem souzněla od prvních řádků, se tahle úplně jiná Delphine, velmi věcná a úsporná v popisech, mé duše nedotkla. Postavy pro mne nebyly uvěřitelné - dlouhé roky rozbitá učitelka Hélène (proč nikdy nepodstoupila psychoterapii?), o rozum pomalu přicházející Cécile (stále však schopná tento proces reflektovat), Théova emočně labilní matka. Navíc ještě v kontrastu s před Pouty přečtenými Vránami od Petry Dvořákové mi postavy připadaly opravdu vykalkulované; srovnání životních příběhů, knižních témat i jazykového projevu obou autorek je mimochodem velmi pozoruhodné). Autorka se nicméně, ač způsobem velmi subtilním, dotýká velmi hlubokých otázek - která témata nás propojují s druhými, na základě čeho jsme jeden druhému zavázáni, co nás svazuje. Z celé knihy na mne nejvíc zapůsobil Doslov Olgy Stehlíkové - možná pro svoji explicitnost, "dotažení" autorčiných náznaků.

"Ztráta oddanosti, nebo odvaha nemlčet"? (str. 145)

3 05.04.2020

Mám srdce na kousky.

Vrány se mnou otřásly asi nejvíc ze všech dosud přečtených knih.

Petra Dvořáková svým typickým úsporným stylem vykreslila obraz domácího násilí v "běžné" české rodině tak plasticky, že několik hodin od dočtení mám stále sevřený žaludek.
Ano, příběh je poněkud klišoidní. Ale právě proto je uvěřitelný. Protože žitá klišé jsou součástí příběhů nás všech.

Pojmy jako "dysfunkční rodina", "toxicita", "náhradní problém" a "domácí násilí" najednou nahlížím v úplně jiném, živém rozměru.

Strašně bych chtěla Báru obejmout a slíbit jí, že už jí nikdy nikdo neublíží. Být jí takovou mentorující starší sestrou, povídat si s ní o jejích obrázcích a o Frodovi. Namísto toho zůstávám sama se spoustou otázek.

- Z jakého důvodu vlastně máme děti?
- Proč někteří rodiče nedokáží své děti milovat?
- Jak se naučit, být dobrým rodičem?
/ Zvlášť, pokud v původní rodině chyběl dobrý rodičovský vzor? A pokud chyběl - proč, nejsme-li sami zahojeni, mít děti - s rizikem aplikace nevhodných "výchovných" postupů na vlastní děti? /
- Jaké následky na vlastních dětech zanecháme?
- Kolik rodičů, jako jsou Lundákovi, denně potkáváme - ale protože nepůsobí jako zvrácení tyrani, nedokážeme prohlédnout jejich masky?
- Kolik dětí se nedokáže zavděčit svým rodičům?
- A kolik dětí mívá doma strach?
- Co se musí stát, aby dospělí uvěřili dětským obětem?
- Mohou se rány na dětských duších, způsobené těmi, kteří měli být bezpečím, vůbec někdy zahojit?
- Jak vnímají lidé s nepříliš rozvinutými schopnostmi sebereflexe a empatie příkoří, která způsobili? (A dokáže patologickými osobnostmi otřást sebevražda, kterou zapříčinili?)
- Kolik chodí po světě učitelů, jako jsou Frydrichovi?
- Jak zásadní roli může v našem vlastním příběhu hrát jediný člověk, kterému na nás záleží / který v nás věří?

"Každý děcko občas dostane na prdel, ale jen naše Bára z toho musí udělat aféru." (str. 129)

Závěrem si neodpustím psychologickou poznámku. Ubližování dětem není v pořádku - ať po stránce psychické, fyzické, nebo sexuální. Pokud jste jeho oběťmi a potřebujete pomoci / jeho pachateli a snažíte se najít cestu z kruhu ven / se domníváte, že jste se stali jeho svědky, neváhejte se obrátit například na některou z linek důvěry (Linka bezpečí pro děti a mládež do 26 let - 116 111, Rodičovská linka pod Linkou bezpečí - 606 021 021, Linka důvěry Dětského krizového centra - 241 484 149 nebo 777 715 215, Centrum Locika - 273 130 878 nebo 734 441 233, Pražská linka důvěry - 222 580 697).

20 01.04.2020