Jizi komentáře u knih

Zdržuju se hvězdného hlasování, protože vůbec nevím, co si o tom celým vlastně myslím. Očekávání byla veliká (protože Surový tvar a páně P. komentáře na DK), leč zůstala jaksi nenaplněna.
Po slibně pálivém úvodu (patnáct z deseti čoklistů knihu rituálně obětovalo na oltář Maxipsa Fíka) následovala sáhodlouhá onanie na téma "jaký jsem to já ale marný čůro", hoho, hehe, jsem velký rebel a hodně piju a taky beru drogy a možná miluju svýho kámoše a možná jeho ženu a možná jsem úplně zdevastovaný, protože se mi zabili rodiče, ale to jenom možná (zdevastovaný i zabili se). Rád se taky pokouším masturbovat, ale většinou mě to neba natolik, abych to dotáhl, jako správný macho man chodím do bordelů a ženy jsou pro mě chodící vagíny a zadky a kozy, bliju a seru, protože to my kuci, co spolu chodíme, prostě děláme a hlavně o tom hodně píšeme, aby bylo jasný, jak moc beatnik sme. Ok. Má fiš muškila, budiž přáno. Já už mám na tyhle volný proudy všeho asi moc splacenou hypotéku. (heč)
Závěr trochu smrděl Agualusovou maltou, ale možná vidím něco, co tam vůbec není a naopak nevidím to, co tam je. To vůbec nevylučuju.
Suma sumárum mi z toho vychází pěkný Nulový Součet (když velký S, tak velký S!), gratulka.

Kniha o nesmírné vášni a o bolesti, která přichází ve chvíli, kdy se o to, co vás naplňovalo, sami připravíte. Je to kniha o touze vyvěrající ze vzteku, o vzteku vyvěrajícím z hanby, o následcích, které mívají nerozvážné činy, které se však rodily, formovaly a klíčily už dávno předtím.
Je to příběh rodin přistěhovalců, kteří přišli do Austrálie s prázdnýma rukama a s nadějí a jejichž děti vyrostly se stejně prázdnýma rukama, ale už bez naděje.
Tyhle věci se nečtou nikdy snadno, protože nenabízí úlevu ani útěchu.
No tak, Christosi, dej mu aspoň něco, žádala jsem.
A on mi, abych mu nekřivdila, pár drobků hodil. Když já ze země prostě nejím ráda.

Barakuda je příběh o tom, co se s člověkem stane, když celou své bytí napře jedním směrem a jako černá díra s sebou vtáhne i své nejbližší, aby jediným okamžikem všechno zahodil, popřel a vymazal. A odsoudil tak ve své sebestřednosti nevědomky k trvalé bolesti nejen sebe, ale i ty, co v něj celou svou duší věřili.

(Brutální sexuální scény byly na mě trochu moc, je mi fuk, kdo s kým a co, ale o tomhle číst nemusím, pěkně šukran - místy to skoro olizovalo paty Nahému chlebu nebo Než se setmí. A vlastně moc nechápu jejich smysl v rámci textu - další důkaz zoufalé Dannyho hrubosti a snahy si tu strašnou bolest nějak odžít? Fyzicky? Nevím. Pro mě celá tahle linie text zbytečně tříštila.)

1 15.04.2023

Že by definitivní závěr série?
Dost možná skutečně poslední návrat mezi skupinku přátel, která spojila síly, aby zachránila kamaráda. Kéž bychom všichni měli v životech takové lidi, jako je Naho nebo Suwa. Je to milé a dojemné a místy smutné a zároveň nesmírně feel good.
Jo, Orange zůstává oblíbenou mangou.

1 13.04.2023

(SPOILER) Téma aktuální a důležité, promo obrovské, české vydání líbivé, překlad zdařilý, text čtivý... A přestože jsem knihu v kombinaci audio/text (žádné video) vdechla, nedostalo se mi za celých čtyři sta stran to, co jsem čekala.
Vanessa je jako postava skvělá - holka, kterou cíleně nemáte mít rádi a nemá vám být sympatická. Je to oběť, jež odmítá být obětí. A vy ji sice litujete, ale vlastně ji nelitujete. Je to obraz člověka, který si vytvořil kolem traumatické zkušenosti vlastní narativ, aby se z toho nemusel úplně zbláznit. Nicméně ať děláte co chcete, všechny "velké milostné příběhy" vás nakonec tak či ona doženou.
Vanessa je nesebevědomý jedináček, kterého si omotal kolem prstu úchylák se čtyřmi plus křížky na krku a přesvědčil ji, že to vlastně chce. Vždycky to chtěla a on se neochotně podvolil, protože tělo je, jak všichni víme, slabé.
Jenže Vanessou pro mě všechno víceméně zdařilé na milionté variaci na Lolitu začíná a končí. Všichni ostatní jsou nesnesitelně placatí. Hebefilik Jacob "Humbert" Strane je manipulativní úchyl, co má rád mladé holky v jahůdkových pyžamkách (ok, z téhle scény mi bylo dost zle). Rodiče jsou přítomně nepřítomní, objevují se jen tehdy, když se to hodí, ale jinak ve Vanessině životě nehrají žádnou roli. Dost zvláštní na to, jak ji měli mít podle všeho rádi. Dospělí jsou všichni zrádci, kteří drží při sobě. Nenajde se jediný člověk, který by se Vanessy nějak rozumně zastal. A další učitelé-muži jsou jen variacemi na Humberta Humberta. Ergo: chlapi jsou zrádci, úchyláci nebo ubožáci (případně si je můžete z těhle tří ingrediencí sami namíchat dle chuti, paraplíčko v libovolné barvě zdarma!).
Posedlost autorů Nabokovem mě začíná nudit. Stejně jako příběhy, který mizí do ztracena nejspíš proto, že už to chtěla mí autorka po osmnácti letech (!) konečně z domu.
Nakonec nejvíc mrazí z jejího úvodního prohlášení, kdy se zásadním způsobem distancuje od všeho, o čem píše - a přesto víme, jak to s těmi nespolehlivými vypravěči je (a kdyby ne, několikrát nám to v textu popíše, aby to neuteklo i těm v zadním řadám). Takže?

5 03.04.2023

Absolutně fundamentální příspěvek do debaty "proč odtamtud jako utíkají" a "my je tady nechceme!" a "ať si tam zůstanou, je to jejich válka."
Autentické výpovědi dvaceti žen (dovoluji si do celkového počtu zahrnout i autorku), které si prošly absolutním peklem, aby se na druhém konci otočily, odplivly si a pokračovaly dál do světa, který zavřel oči, odvrátil tvář a dovolil diktátorovi zdevastovat jejich rodnou zemi a vyhladit tisíce a tisíce nevinných spoluobčanů.
Sýrie bývala překrásná země. Zbyl z ní prach a popel a trosky zalité krví a bolestí a slzami.
Syřanky a Syřané měli ideály a sny a sílu za nimi jít a víru v lepší zítřky, které přinesou demokratickou, občanskou společnost, v níž bude na prvním místě stát příslušnost k národu a ne vyznání. Kdy nebudete upozadění proto, že jste si dovolili narodit se jako žena - a nedej bože jako žena, která se chce vzdělávat, která se chce podílet na chodu své země.
To, co Asad způsobil, je nevyčíslitelné, neospravedlnitelné a neodpustitelné.
To, čím si všechny ženy v knize prošly, se vzpírá představivosti. A přesto.
Co je člověk člověku schopen udělat.
Co dokáže člověk z rukou jiného člověka vytrpět.
A co dokáže přežít.

Příběhy mohou působit úmorně a repetitivně, ale to je účel, bolest vrstvená na bolest, utrpení na utrpení, dokud se vám z toho nechce tak trochu a pak možná i víc zvracet, dokud vás z toho nesvrbí kůže a nepálí oči. Čtěte a čtěte čtěte a všechno si to zapamatujte. Dokud budeme zavírat oči a odvracet tváře, budou mít všichni Asadové světa volné pole působnosti k tomu, aby decimovali nevinné, aby vraždili své lidi, jen aby se nemuseli zříct moci.

Frustrace, deziluze, vykořenění. Ztráta snů a ideálů. Fyzická traumata, mučení, smrt, brutalita.

"Nežádali jsme mnoho, jen trochu důstojnosti, svobody a spravedlnosti." (s. 73)

8 03.04.2023

Milá pohádka s pár hlubšími momenty, která si bere na paškál tradiční legendy i vyprávění a staví je do trochu jiného světla. Vtípky jsou trochu dětinského rázu, takže jsem se výborně pobavila.

1 29.03.2023

Nebylo to špatné a nebylo to ani nijak oslnivě dobré. Bylo to, bohužel, značně zapomenutelné. Obzvlášť Dcera sov a eponymní Vražedná tajemství kolem mě proplula jak papírová loďka v řece krve. Harlekýnův Valentýn by o něco zajímavější, leč mi pro změnu nekonvenovala vizuální stránka (se mi taky nikdo nezavděčí, co?). Cena a slečna Finchová celý svazek zachraňují, kočkám bez ohledu na tvar zubů zdar!

2 13.03.2023

Podzim za městem

Jak ohýbači železa se postavily dny
k dřevěným stolům.
Ve vlasech mají rez a plavovlasé dýmy
spíš splývají. Už není žízeň,
ač ke studnám je blízko.

Vyrostlo plno plotů z ticha
a podle plotů mnoho přelízek.

A kdo dnes zná
hliněná jména králů asyrských,
tak mocná, že to bolí
o čtvrté ráno v rovinách?

A co zátopolí?

Kradeným koněm podzim rzá.

7 05.03.2023

Prsatá ogřice, která neumí vařit.
Roztomilá ogří princezna, která umí šít.
Hobgobliní vesnice budující kanalizaci.
Ifrít hrající šachy s drakem.
A jeden roztomilý, modrovlasý sliz, který se snaží všechny pochopit, se všemi se spřátelit a pomoct jim a jen chvílemi v koutku duše lituje života, o který přišel v našem světě - jen jednu věc tam totiž měl a tady nemá. Jaký pech, že v minulém životě ji tak nějak nestihl prubnout. A tady nic neprubne. Už jsem psala o té prsaté ogřici?

Ve třetím díle je tohle všechno a epický souboj s ještěrákem jako bonus.

Už bude čtyřka?

2 05.03.2023

Příběh se uspokojivě posouvá dopředu, žádné přešlapování na místě, žádné hloupé odbočky, zatím je jasné, že autor má dost dechu a nápadů a ví, co chce vyprávět. Objeví se noví přátelé, proběhne jeden epický souboj, někdo zemře a někdo se zrodí.
Valdora dostane na hraní ifríta a Rimuru skoro lidské tělo a celé je to možná ještě lepší než jednička - je to hravé, zábavné, vtipné, roztomilé.
Rozhodně jsem připravena se reinkarnovat do třetího dílu.

2 04.03.2023

Ááá, tohle bylo přesně podle mého gusta. Hlavní postava je navenek úspěšný třicátník, který se jednoho dne nechá úplně hloupě a šlechetně zapíchnout na ulici (to není spoiler, stane se tak na druhé stránce) a reinkarnuje se - kdo uhádne? Ano? - jako SLIZ!
A protože je celý příběh koncipovaný jako klasické RPG hry, sliz navazuje přátelství, leveluje, sbírá zkušenosti, bojuje, pomáhá levelovat ostatním členům družiny a moje nerdovské já slintá blahem.
Dračí dovětek jako bonus.
(A seriál, který podle komiksu vznikl, je taky super, hodnocení hry přenechám jiným.)

1 03.03.2023

Amálii táhne na čtyřicet, pak jí je čtyřicet a pak jí je přes čtyřicet.
Chce dítě, ale nechce dítě, protože by se pak nemohla jen tak válet a hnípat se v sobě.
Chce chlapa, ale nechce chlapa, protože pak by se musela dělit o prostor a věci a existenci a to se jí taky vlastně asi nechce.
Souloží, nic moc nedělá, jezdí do Japonska, jezdí na Vranov nebo kam a žere houbičky.
Bydlí v matčině bytě, ale musí se odstěhovat, protože matka si dovoluje jí nosit jídlo.
Taky jí umře otec, který od nich odešel, když byla malá a ona se nikdy neodvážila zeptat, proč.
Takže to musí řešit teď, když už se nemá koho zeptat.
Na terapii.
Protože tam teď chodí všichni a potřebují ji všichni.
Amálie se ve všem plácá, kromě Japonska, protože Japonsko je dokonalý, tam se místo plácání koupe.
A za všechno může její máma. Protože jí řekla, že je debil, když nechápala matiku. A protože jí nechala byt a nosí jí jídlo a má potřebu jí kecat do života.
Děsný.
Stejně jako celá společnost, která chce, aby ženy měly děti a muže a konformní životy.
A všichni, kdo takhle žijeme, jsme zmanipulovaný a podřizujeme se diktátu společnosti.
Tak jo no.
Ještě že je to vždycky na koho hodit.
A co mají pořád všichni s tím Japonskem?!

8 25.02.2023

Chvíle

Za žádnou pravdu na světě.
Ale jestli chceš,
za malý pětník ticha.

Je chvíle, která půlí krajinu.

Pokorný okamžik,
kdy někdo za nás dýchá.
(s. 34)

7 24.02.2023

Ludo žije se sestrou a švagrem. Pak přijde převrat a Ludo žije sama se psem. A protože má strach, zazdí se v bytě a žere parkety nebo tak něco. Sice má diamanty, ale když se s diamanty zazdíte, jsou vám víc platné ty parkety.
Čtenář nicméně s Ludo zazděný nezůstává, protože dveře jsou sice neprůchozí, ale okna ne a tak nás Agualusa může vzít ven a představit nám hromadu lidí, jejichž osudy se všemožně proplétají a zamotávají a nakonec se nevyhnutelně všichni sejdou u zazděných dveří s krumpáčem v ruce.
Hm.
Bavilo mě to číst. To je plus.
Mínus je, že jsem to v půlce odložila kvůli jiný knize a po pár dnech jsem zjistila, že si absolutně nepamatuju kdo s kým proč co jak a za kolik.
Ale asi dobrý. Myslim. S jistotou můj první angolský román.

1 24.02.2023

Už si nevzpomínám, kdy mě naposledy nějaká kniha takhle bavila. Neobohacovala, nepoučovala, jenom prostě a čistě bavila. A kdy jsem se naposledy tak těšila, až se k ní znovu dostanu.
Bude to už hodně dlouho.
A ještě delší čas doba uběhla od chvíle, kdy jsem naposledy četla knihu, která mě přiměla nostalgicky vzpomínat na vysokoškolská studia a při které jsem zatoužila se do našich zaprášených kabinetů vrátit (to nicméně přesně vím, kdy bylo - při čtení prvotiny Anny Cimy).
Idiot Elif Batuman je dokonale postmoderní, intertextový, přeintelektuálštěný a naprosto totálně absolutně rozkošný.
A scéna s večeří u maďarské rodiny a flétničkou mě rozesmála nahlas tak, až mi cákaly slzy. Kdo někdy v pro něj podobně nepochopitelné zemi něco takového absolvoval, ten si i tu druhou, maďarskou část, dá s rozběhem.

5 21.02.2023

Lehkou rukou, zábavně a přístupně psaný manuál, jak číst dnešní dobu, aby vás, pokud možno, někdo jen tak neopil rohlíkem, neskočili jste někomu na špek nebo vás někdo neočůral (zjevně máme jako Češi s těmito situacemi bohatou zkušenost).
Markoš se rozhodl otevřít vrátka ohrady s informacemi a postupně nás provést všemi druhy, na které bychom mohli narazit - a pokud nežijeme na samotě u lesa, také narazíme - a jak s nimi ideálně nakládat, abychom se nestali oběťmi dezinformací, špatně čtených informacích nebo záměrně zkresleně předkládaných informací.
Netuším, do jaké míry je text redakčně přizpůsobený českému prostředí, ale tohle je zvládnuté naprosto skvěle.
Konečně kniha, která má skutečně co říct k našemu prostředí. Povinně by se měla číst a rozebírat na středních školách. Opravdu skvělý počin.

Jedinou slabinou jsou grafy, které jsou tak malinké, že se nedají přečíst. A to je škoda přeškoda.

5 12.02.2023

Jedno táborové trauma v hezkém kabátku. Ilustrace upomínající Rainu vysvětluje poděkování i claim na obálce a kdo na tábory jezdil a nebyl z nich (ehm) úplně nadšený (nebo byl úplně nenadšený), bude Veru chápat.
Jinak asi nic proti ničemu, nenadchne, neurazí.

2 12.02.2023

Mike Dawson, autor autobiografického komiksu Freddie a já, ve své knize píše, že komiks je nejlepší formát pro vyprávění o sobě samém.
A já s ním souhlasím. Jen je potřeba vědět, co o sobě chci vyprávět a co chci sdělit.

Piruety totiž nejsou ani ryba, ani rak. Je v nich všechno a není v nich vlastně nic, Tillie o spoustě věcí, které se celou knihou táhnou jako rudá nit, neříká nic (vztah s mámou), o krasobruslení to nakonec taky tolik není, není to ani o její orientaci, napadení, šikaně, všechno je tam naťuknuté, nic není dotažené.

Možná je to tím, že psát v jednadvaceti autobiografii je přeci jen poněkud... unáhlené?

3 12.02.2023

Z venku si o lidech, kteří bojují se sebeidentifikací v rámci zažitých společenských kategorií můžeme myslet, co chceme, než ale začneme něco nebo někoho hlasitě kritizovat, měli bychom se (nejen v otázkách sedeidentifikace) aspoň pokusit v rámci našich vlastních mentálních kapacit danou problematiku pochopit.
A Gender Queer je jednou z velice pohodlných, širokých a krásně přístupných cest.
Zajímavý počin, scénář, kresba, rozpolcenost hlavní postavy, její tápání, tápání okolí a celý niterný svět namáhavého hledání té mé niky, toho mého místa ve světě, mého hlasu, všechno tu je a všechno je tu tak, že by člověk musel být opravdu hodně zatvrzelý, aby reálnost pocitů Maii i po dočtení zpochybňoval.

3 12.02.2023

Staré známé téma návratu ztraceného syna do rodné vsi na pohřeb rodiče, konfrontace s realitou, už navždy polámané vztahy, které není možné napravit, jiné, které ještě napravit lze, nemoc druhého rodiče, změna životního stylu, to vše ale nesmírně decentní, umírněné, klidné a tiché jako pozdní letní odpoledne na místech, kde se zdaleka tak nespěchá.
Námětem kniha až podezřele připomíná nejnovější Soukupovou (mínus děti), nicméně Carrasco si vystačil s mnohem decentnější plejádou emocí, problémů, bolestí, křivd... A přesto - nebo právě proto - mají ty jeho potenciál na první pohled sice jen tak proplout kolem, ale ve skutečnosti uvíznou na kůži jako skelná vata.
Bolesti je v knize spousta. Touha hlavního hrdiny odejít, začít jinde, klidně od nuly, klidně za málo, klidně s obtížemi jen neobtěžkán tím, že mu život nalajnovali jinými, je zcela pochopitelná. Pochopitelný je i postoj jeho sestry. Všem jim budete rozumět, všechny je budete více či méně poznávat.
Vezmi mě domů je jako vrnící, pospávající kočka, kterou hladíte. Je to klidný příběh, smutný, ale klidný. A pak ve chvíli, kdy to nečekáte, najednou zatne drápky a zahryzne se do hladící prstů, aby o odstavec dál už zase klidně předl a nechal vás překvapené a trochu ve střehu, připravené na další zásek, další kousnutí.

3 06.02.2023