jendakos komentáře u knih

Proooooč! Proč to zveličování, copak ta událost není dost děsivá? Na co autor hned v úvodu říká: "....v souladu s pravdou, bez sebemenšího přehánění a přibarvování"? Sory, ale v této knize je přibarvování, zveličování ale i nesmysly. Já chci číst knihu o tom co člověk skutečně zažil, bez dalších "nábalů".
Nechci číst o lidech co do Osvětimi přišli v roce 1939 (rok před jeho založením) - str. 6
Nelíbí se mi autorovo odhadování vzdálenost: jednou sedí v části tábora F na lavičce u hřiště co sousedí s krematoriem I (ve skutečnosti II), aby posléze s Mengelem jel do tohoto objektu 10 minut a při evakuaci z něj šel do Březinky 3 km.
Stejně jako přehánění velikostí: spalovna nebyla v žádném případě dlouhá 150 metrů, svlékárna nikdy nebyla 200 metrů dlouhá a samotná plynová komora měla 210 m2 takže při 3000 zplynovaných to je 14 lidí na m2.
Dobře, cifru 4 milionů beru, ta byla uváděna ještě v 90. letech než byla historiky zmenšena o 2,5 milionu lidí. To autor nemohl vědět.
Ale ten konec v Osvětimi? SS zhasli světla a za posledním zamkly bránu? Vžyť se ví, že tam zůstalo několik tisíc lidí, které dvakrát osvobodila RA. Podruhé na kameru.
A zcela jistě nezlikvidovali všechny členy komanda - viz. Shlomo Venezia, a další.
A bohužel, výmysl o několikametrových plamenech šlehajících z komína se opakuje snad v každé knize o Osvětimi, proboha proč?
Z takového pohledu to vypadá, že autor knihu psal buď s nějakým druhem ztráty paměti anebo ve stavu postraumatického šoku. Jiná možnost neexistuje, neboť je trestná. Prostě já chci číst holou skutečnost, bez "příkras". Je na tom něco zlého?

Nevím co si mám myslet. Některé příběhy popisované autorem jsou popsány stejnými slovy i jinde (viz. příhoda s příjezdem řeckých židů), tudíž není jisté zda od sebe někdo neopisoval. To zvelebování "přijímací" budovy např. květináči a různou výzdobou v očekávání dalších transportů hlavně Poláků (podle autora) v době kdy se měla Treblinka připravovat na zrušení (protože všichni co tam měli zemřít tam už zemřeli) mi nějak neštymuje s historickou realitou. Téma Treblinky už sleduji déle, a zajímá mě hlavně událost, kdy dvě židovské ženy přijely transportem Bw v říjnu 1942 z Terezína do Treblinky. Ale jejich stopa nekončí zde, ale v prosinci o rok později v Osvětimi (zemřely zřejmě na tyfus, protože jsou zapsány v osvětimských úmrtních knihách - a to ve věku kolem 70 let). Bohužel, žádná kniha o Treblince mi tuto událost neobjasňuje. Ani pan Glazar mi v tom jasno neudělal. Jen se tam jednou zmiňuje o pár ženách co tam snad vařily nebo uklízely. Ale že by to byly ony dvě ženy (70 let) se mi nechce věřit.

Dobrá kniha. Ale jen do té doby než jsem zjistil, že autor v Treblince nikdy nebyl a celé je to román. Takže těm co mají rádi sado maso přijde vhod, ale Ti co chtějí číst příběhy skutečných přeživších mají smůlu. Takže jako román za *****.