hardcoreakafe komentáře u knih

Jak tam jsou vlci, hory a láska tak je to moje.
I přes osobní lásku k tématům, které kniha nabízí si myslím, že hledat za touto knihou něco víc a ubírat jí kvůli tomu na hodnocení by bylo špatně.
Definoval bych ji jako útěk do hor, kdy na sebe jedinec nechá působit sníh a skály v katarzním působení procesu, při kterém si uvědomí jak je ve skutečnosti malý. Na základě tohoto probuzení může šplhat nejen na vrchol Monte Rosy ale zkusit se pořádně rozhlédnout z bezpečí základního tábora onoho probuzení do života, ve kterém se od nynějška rozhodně prioritizovat něhu a osobní štěstí.
Jednoduché a příjemné čtení pro milovníky beznadějné romance a síly hor. Občas je více než potřeba se nadechnout, odpočinout si a na vrchol se prozatím jen zasněně koukat.

3 02.01.2024

Pro mě jako pro studenta estetiky byla tato kniha učiněným nebem. Moje studium estetiky zmiňuji z toho důvodu, protože rozhovory mezi Herrym a Dorianem nám dokáži uměleckou formou představit základní myšlenky reflexe na onu odvěkou základní otázkou estetiky ,,Co je to krása?"
Z tohoto důvodu (stejně jako na základě faktu, že se jedná o klasiku, kterou většina aktivních čtenářů zná) jsem tuto ,,kritiku" pojal jako pohled na měnící se obraz mého vlastního ega, které na rozdíl od toho mladého pana Graye stojí o spasení.
Dlouho jsem neobdaroval líce papíru svými reflektivními myšlenkami.
Zato jsem se během četby více zahleděl do zrcadla sebe sama.
Zrcadlo v domu U Jakuba, ve kterém jsem se vždy rád vzhlížel a odraz mi přišel vždy úchvatný jsem vyměnil za hladinu studánky, která na rozdíl od zrcadla v manéži odrážela vždy jen pravdu. Už si ani nepamatuji, kdy naposledy jsem se s klidem na hladinu usmíval místo toho, abych čeřil vodu lží a nenávistí pramenící z obrazu, kterým jsem v sobě za ta léta postupně maloval. Tvrdý a necitný tah za tvrdým a necitným bolestným tahem.
Romantik a impresionista se sice může stát médiem múzy kontemporálního abstraktu a jít s dobou. Ostatně stejně jako se dnes děti od útlého věku učí angličtině, i my se učíme konvencím v reflektování skutečnosti, kterou používáme při definování vjemů, které náš duch zachytí.
Tento romantik, který se z nějakého důvodu stylizuje do kazajky moderny se již znovu nezamiluje. Sám si utahuje šnůrky a upadá v hluboký spánek jako Darrel Standing, který se snaží uniknout věznici v San Quentinu.
Znovu se nezamiluje protože tady vášeň nenalezne. Nenajde ji ve validaci ega. V náruči žen, kterým ráno nebude chtít udělat kávu.
Najde ji tam, kde skřivany na větvích probudí polibek z pravé vášně. Nikoliv z možnosti.

11.12.2023

Kdysi dávno jsem na jeden nádech zhltnul Mansonovu senzaci moderních self help knih Subtle Art of Not Giving a Fuck. Až nedávno, co jsem se vrátil k aktivnímu čtení jsem tuto pomylsnou cestu dokončil jeho Everything is Fucked a ani u této knihy to nebylo jinak. Po osobním pádu na dno a návrat mezi jehličí jsem si z recese koupil tuto knihu čistě kvůli názvu. Býval jsem mizerný sráč. To jsem já, řekl jsem si. Nečekal jsem, že mě kniha takto sebere. Přečetl jsem ji skoro na jeden zátah. Jsem toho názoru, že tuto knihu by si měl přečíst každý moderní muž. Mluvím tady z pozice muže, který se vyhýbá genderovým stereotypům a rolím. Ty jsou tu představeny a bořeny hned od začátku knihy. Jistě. Jedná se o další z knihovny seberozvojových knih. Známe to všichni. Hýbej se, nelži, příjmi zodpovědnost, čiň dobro pro dobro samo. Ne pro svůj vlastní užitek. Ale toto všechno známe už ze staré filosofie. Tato kniha nádherně shrnuje a navazuje Kantovský imperativ na moderní uspěchanou dobu pro každého ztraceného člověka (protože tato kniha není rozhodně jen pro muže). Dovolím si tvrdit, že sráč budu v jistém slova smyslu pořád. Ale fakt, že si svoje sráčství díky této knize uvědomuji a posouvám ho dál je podle mě to, o co Johnovi šlo.

09.12.2023

(SPOILER) Krása domu je nezměrná; jeho laskavost nekonečná. Takto shrnuje svůj pobyt v Labyrintu v podobě fantastického sídla Piranesi. Netuší, jak se sem dostal. Společnost mu dělají pouze sochy, které si při prohledávání rozsáhlých síní rozpínajících se mezi nekonečným oceánem díky svým deníkovým zápiskům dokázal memorovat. Stejně jako dny, kdy se vrací ničivé povodně. Piranesimu a jeho jediné lidské společnosti, Tomu druhému, nic nechybí. Pracují spolu na vědeckém výzkumu a žijí z darů, které jim dům, který je jak později zjistíme labyrintem postupně v chodbách východních sálů nechává. Do té doby, než se objeví hrozba. Stejně jako pes, který štěká, když cítí nebezpečí, objeví Piranesi něco, co rozvíří vlny celého jeho světa. Zápisky, které jednoho dne nachází nejsou jeho. Do jejich světa přichází hrozba v podobě nového obyvatele zaplaveného domu. Piranesi je tak postupně nucen rozplétat pavučinu lží, které mu dům společně s jeho jediným přítelem představují jako realitu. Je Piranesi vůbec jeho jméno? Jak se sem dostal? Nic jiného, než zaplavené sály nezná.
Při čtení knihy je čtenář stejně dezorientovaný jako hlavní postava, která trpí amnézií. V tomto případě to však není naškodu. Společně s Piranesim rozplétá a poznává záhadu chodeb a zaplavených sálů, než se jim společně nepodaří najít cestu zpět do našeho světa. Kniha jakoby před finálním rozuzlením vybízela čtenáře až k Platónskému rovzpomenutí se a pohledu sami do sebe. Při čtení knihy nejen poznáváme labyrint skrze Pirenesiho zápisky, které nám představují jeho svět. Vedlejším produktem jako by byla tvorba našeho vlastního oceánu, který nás dokáže zaplavit, když si nebudeme dávat pozor. Tady do hry přichází sama autorka, která nás již od prvních řádků nechává bez vysvětlení plavat. Proto Vám, milý čtenáři nemůžu blíže představit děj a rozuzlení tohoto fantastického románu. Je na čase aby jste se do zaplavených sálů vlastní imaginace vypravili sami.

7 09.12.2023

Je velký rozdíl mezi spiritualitou vycházející ze starých učení a levnou ezoterickou vykopávkou.
V tomto případě se nám autor snaží prodat metaforického Trojského koně, kterému zapomněli v poslední části jeho výstavby přidělat kolečka, díky kterým by se dostal za hradby čtenáře, který o řádcích, které jsou mu prezentovány přemýšlí.
Můžeme tisíckrát odbočit, popsat každou díru v chodníku, každé auto, které nás objelo mezitím, co jsme na chodníku čekali na zelenou. Ale z cesty pro cigarety neuděláme výpravu do Středozemě, ani kdybychom se postavili na hlavu.