ggm
komentáře u knih
Radost je lehkost, vánek, studená voda
Pavel Zajíček
Rozhovory různých tazatelů s podobnými otázkami na PZ. Ale odpovědi PZ vždy v té či oné dobové atmosféře nebo rozpoložení jsou vždy bezprostřední a bez příkras. Neopakují se, naopak...
V knize je řada fotografií i z archivů Mejly Hlavsy, Libri Probihiti ad. Rozhovory jsou možným odrazovým můstkem k poezii, textům i hudbě PZ pro mladší generaci, pro pamětníky vůbec ne jen nostalgické... Zkrátka: " Radost je lehkost, vánek, studená voda".
Spěchám na svět k obědu
Jiří J. Čutka
Že s humorem Jiřího J. Čutky jde všechno líp se mohli přesvědčit i posluchači Českého rozhlasu, kde některé jeho povídky načetla Halina Pawlowská. Nyní vyšly poprvé knižně a na 170 stranách lidského a laskavého humoru ze života autora jsem se nejen usmíval, ale i od srdce či od plic zasmál.
Jen tak si píšu
Jiří Čutka
Texty svého otce PhDr. Jiřího Čutky vydal jeho syn Jiří J. Čutka v nádherné knižní grafické úpravě s ilustracemi Ivana Straky. Doslova „pohlazení na duši“, vzpomínky z dětství lemované malebnou přírodou jižních Čech.
Kniha byla uvedena i v České televizi v literární revue "Třistatřicettři" Jana Schmida a Jana Lukeše.
Africké květiny - Swingující samomluvy
Vladimír Kouřil
Vynikající kniha od vynikajícího znalce jazzu a jeho různých fúzí s jinými žánry (klasická hudba, rock). S přesahem i literárním, výtvarným (každá kapitola je uvedena ukázkou např. Hrabal, Márai, Pamuk, Jackson Pollock). Cenná je i v tom, že Vladimír Kouřil má neskutečně "naposloucháno" nejen z nahrávek, ale čerpá i z řady osobních koncertních zážitků (Miles Davis). Je zde mnoho odkazů na poslech řady hudebních skladeb. Díky panu Kouřilovi jsem tak objevil "spoustu" krásné muziky...
P. S. A na obálce ilustrace Jiřího Šlitra.
Nemajetní
Szilárd Borbély
Strhující, syrové, neopakovatelné - jedinečná a jediná próza Szilárda Borbélye.
Skvělý počin Odeonu a vynikající překlad Roberta Svobody. Donedávna jsem si myslel, že jde o jednu z nejdepresivnějších knih nejen maďarské literatury až do přečtení Kurátora od György Konráda z r. 1969. Obě knihy jsou mistrně napsány a skvěle přeloženy.
Podle mě kánon nejen evropské, ale i světové literatury. Kolik ještě takových nepřeložených zásadních knih zbývá?
Kurátor / Zakladatel města.
György Konrád
2 názory se kterými se ztotožňuji po četbě Kurátora ve skvělém překladu Anny Rossové (kniha měla vyjít v roce 1972 v nakl. Odeon, vydání bylo z ideologických důvodů zrušeno):
1. Karel Hvížďala: Politologové ve staré Evropě obyčejně jmenují tři spisovatele ze střední Evropy, které považují za původce duchovní vzpoury, která předcházela událostem roku 1989. Jsou to Polák Czeslaw Milosz, Čech Václav Havel a Maďar György Konrád. Byli nejen nejslavnější, ale i duchovně nejsvobodnější: nikdy nepatřili žádné politické straně, nebyli církevními hodnostáři ani si nikdy nezadali s uzurpátorskými režimy, v kterých žili...
2. Evžen Gál (hungarista a znalec maďarské literatury): Kdybych měl někomu doporučit nějakou strhující četbu z maďarské literatury, Konrádův Kurátor by byl rozhodně v nejužším výběru takových knih. A i kdyby György Konrád kromě tohoto svého románového debutu z roku 1969 už nenapsal vůbec nic, i tak by se jednoznačně zapsal do maďarského literárního kánonu...
Táhni k čertu, otče
Josef Winkler
Skvěle napsáno i přeloženo!!! Nacionalismus a malost bigotního poválečného rakouského venkova. Traumata dětství.
Rakouská literatura par excellence po boku Thomase Bernharda.
1001 knih, které musíte přečíst, než zemřete
Peter Boxall
Ukažte mně jinou knihu, která u nás kdy vyšla takto přehledně chronologicky a graficky (s obálkami např. 1. vydání, zobrazením autorů a tipy na česká vydání) o světové literatuře ?
Z těchto důvodů přes všechny vady (překlepy, důraz na anglofonní literaturu, někdy nepřehledné recenze) dávám 100%.
O trudném konci Marie Večeřové a korunního prince Rudolfa
Helena Černohorská
Mimořádná prozaická prvotina. Především je to knížka se silným lidským příběhem v dnešní záplavě postmoderní literatury. A takovým způsobem napsána, že se od ní nemůžete odtrhnout. Název trochu mate. Tématem jsou osudy osamělých stárnoucích zdánlivě obyčejných lidí na venkově, lemované 1. světovou válkou až po procesy v 50. letech. Hlavní postavy pan Josef a pan Macínek, nakonec i paní Racková mají "pábitelské rysy". A ještě jedno srovnání, nedávno jsem četl Guvernantku od renomovaného Vladimíra Macury a kniha Heleny Černohorské dosahuje této kategorie. Právem nominace na Cenu Jiřího Ortena 2016. O knize nazvané O trudném konci Marie Večeřové a korunního prince Rudolfa porota napsala, že si zaslouží ocenění za konzistentní styl, nečekanou starosvětskost a vlídnou jinakost. Jednoznačně doporučuji ke čtení.
Dům a vítr
Héctor Tizón
Odraz Tizónovy duše. Kniha, která Vás bude pronásledovat...
Je to mé první setkání s Argentincem Tizónem - jedním z největších současných španělsky píšících romanopisců, vyznamenaného řadou mezinárodních literárních cen a který byl u nás dosud takřka opomíjen. Kniha s autobiografickými rysy (autor začal psát román během svého vyhoštění z Argentiny v Madridu) působí mimo jiné svou zvláštní jazykovou strohostí a syrovostí....
Nosné téma knihy je nucený útěk ze země do exilu : "Mé úsilí bylo zarputilé či šílené : před odchodem jsem si chtěl zapamatovat každou píď této země. Zemi jako tělo milované ženy, každý kámen, nebo cestu, každé malé stavení, prchavý a věčný sloup kouře....Mé dětství na klíně indiánské chůvy..."
V rámci cesty - loučení je to i putování od způsobu života v městské civilizaci ke "kořenům, klidu krajiny" provinčního života : viz. str. 108, 109 : "To, co nacházíme dnes v ulicích, zřejmě není život, ale jen dějiny. Tohle byla útěcha bezbranného člověka, člověka stejného skoro jako všichni ostatní, který zapudil posvátno kvůli rozumu a který již posvátno v rozumu nevidí... Ulice, města, areály plánované estetikou, asepsí, politikou. Také vytvářené myšlenkami, útlakem, policií, konkurencí a smrtí. Zabezpečení pořádku, který nás dovádí jen k šílenství či hlouposti.....".
Z návštěvy provinční vesnice Rinconady, viz. str. 47 "Starý Félix spí nehybně jako kámen. Pro lidi jako on existují jen dny a noci. Bůh s nimi žije, jako by byl další událostí. Neptají se, ani neprchají. A když spí - protože ve spánku a ve smrti jsou si všichni rovni -, jsou svobodni.....
Nebylo to snadné čtení, ale "blábolivé svědectví" o loučení se zemí s popisy zdánlivě všedních situací je mimořádným a upřímným vyznáním (dle Tizónovy předmluvy) : "o lásce k této zemi a k těmto lidem, mým spoluobčanům. Pokud se v něčem, co jsem kdy napsal odráží stav mé duše, jsou to právě tyto stránky ".
Výborný překlad Jana Macheje.