Žlutý déšť
Julio Llamazares
https://www.databazeknih.cz/img/books/11_/116135/bmid_zluty-dest-cQt-116135.jpg
4
18
10
Žlutý déšť, nejúspěšnější, částečně autobiografická novela španělského spisovatele Julia Llamazarese je poetickou, lyrickou kontemplací o samotě, času, šílenství a smrti. Kniha je monologem hlavního protagonisty, posledního žijícího obyvatele již jinak opuštěné a zaniklé aragonské vesnice s názvem Ainielle (vesnice má svůj předobraz v autorově rodném místě, které bylo krátce po jeho narození zatopeno vodou z nedaleko postavené přehrady). Vypravěč, sám již na prahu smrti, si mezi „žlutým deštěm“ podzimního listí a halucinační bělostí sněhu v paměti vyvolává a zpřítomňuje ostatní obyvatele vesnice, kteří z místa již odešli nebo zemřeli, a čelí hrůzám, jejichž zvýšená přítomnost v jeho mysli je vybičována vnější samotou. Příroda se ujímá plné vlády, místa živých obyvatel zabírají mrtví, nastává obtížný úkol stát se klíčníkem důstojně zamykajícím rozpadávající se bránu času.... celý text
Literatura světová Novely
Vydáno: 2012 , DybbukOriginální název:
La lluvia amarilla , 1988
více info...
Přidat komentář
Mistrně napsaná novela vyznačující se silnou dávkou deprese, osamělosti a rozkladu. Autor se čtenářem opravdu nemá slitování a mně nezbývá, než všechny ty pochmurné popisy trouchnivějících stěn i duší zasazené do temné, chytlavé atmosféry přečíst, prožít, ocenit. A tak mě napadá, co člověka vede k napsání tak smutného příběhu a co vede jiné k jeho čtení...
Tato kniha má svoje kouzlo. Bohužel je ale zatemněno smrtí, depresí ze samoty, halucinacemi hlavního hrdiny, který bloumá po opuštěné vesnici. Děj knihy není důležitý... Hlavní je skvěle vykreslená atmosféra beznaděje a opuštěnosti...
Mám blízko k sebelítosti. Stojím pod nebem a nechávám se kropit žlutým deštěm.
Sdílím názor uživatele pode mnou. Je to depresivní čtení (což samo o sobě nevadí), ale člověka to nezasáhne, postavy i děj a všechny pocity mě jen tak míjejí a nedokážu se s k nim přiblížit, jejich osud je mi jedno. Nikam to negraduje, postupně se sice dozvídáme, kdo je kdo, ale některé věci zůstávají nevysvětleny, čtenář si je nemůže odvodit. Knihu nechávám rozečtenou.
Nepochopená samota
Nerad to píšu, ale byl jsem docela rád, že tato kniha byla takhle krátká (144 stran). Je to totiž špatná kniha. Rozhodně nečekejte žádné veselé čtivo a nedivte se, když na vás při či po čtení dolehne klidně i deprese. Svým způsobem chápu, že se autor tímto způsobem potřeboval vypsat, ale proč tak divně, nepochopitelně a smutně? Se samotným příběhem se nejde nějak blíže sblížit a ani postavy vám k tomu nijak nepomůžou. Hlavní problém je, že nechápete, jestli je vypravěč opravdu tak hrdý, že dobrovolně zvolí samotu a s ní spjaté trable namísto možnosti se přestěhovat opět mezi lidi. Celé to pak vypadá jako by snad byl i nějak duševně nemocný. Působí pak tak nějak nezaujatě, zničeně, unaveně, žijící ze dne na den a vlastně snad i ničím nezaujme. Ostatní postavy ať už živé nebo mrtvé také zrovna dvakrát nezaujmou. To byl první problém. Druhý problém je ten, že by nebylo od věci nám sepsat i proč se vesnice vlastně vylidnila a špatné by ani nebylo postupné sepsání odchodu obyvatel této vísky na více stranách a třeba i vzpomínání na tyto osoby. Ani jednoho se v knize nedočkáte. Samotné přežívání je pak dosti podivné a nic na tom nemění fakt, že kdo ví, jak bychom se chovali my izolovaní od veškeré společnosti. Přesto mě slyšení a vidění mrtvých nijak neoslovilo, nejinak tomu bylo třeba u nalezení jeho mrtvé oběšené ženy, vytáhnutí zbraně na vracejícího syna a popis zastřelení psa už těmto podivnostem jen nastavil korunu. Rozhodně nečekejte žádné velké drama a velké filosofické myšlenky. Je to vlastně jen podivný popis posledních dnů jednoho samotáře a jeho psa. Ostatně právě postava psa je to jediné co mohu kladně hodnotit a snad ještě místy popis prostředí. Ohledně celku je to však žalostně málo.
Knihu nedoporučuju. Podle mě nemá nějaké větší literární kvality, občas i nudí a hlavně její příběh je dosti podivný a mnohdy depresi způsobující. Tohle se jednoduše nepovedlo a tuto knihu hodnotím jen 40 %. Raději se jí vyhněte
Právě to čtu a je to takové smutné, velmi mi to připomíná knihy mého oblíbence, francouzského Jeana Gionoa.
Nádherný a smutný příběh konce jedné vesnice v zapadlém koutě Pyrenejí. Úžasně napsaný monolog posledního obyvatele rozpadající se vesnice. Poetický a úsporný styl, který mi často připomínal - do češtiny též přeložené - španělské básníky José Ángela Valenteho a Salvadora Espriu.
Štítky knihy
španělská literatura osamělost vesnice
Žlutý déšť
Smutné, ponuré a tíživé. Lyrický příběh o životě muže, který i přes nepřízeň času, jenž smetl vše, na čem mu záleželo, zůstává věrný svému domovu. Na sklonku života se vypořádává s temnými stíny ze své minulosti a kráčí vstříc nevyhnutelnosti smrti.