Dan16 komentáře u knih

Nejprve musím zmínit, že jsem tuto knihu nečetl. Hodnotím ji tedy podle vyprávění mé spolužačky a též podle informací, které jsem se dozvěděl během setkání s autorem knihy, Emmanuelem Guibertem. S autorem jsem se setkal před týdnem, při přednášce se školou. Zprvu jsem si říkal, o co půjde, že to bude nuda a bůhví co dalšího. Musím ale uznat, že jsem se zmýlil. Po příchodu do Evropského domu jsme si všichni sedli na zem a autora jsme se ptali na otázky, na které jsme chtěli slyšet odpověď. I na otázky, na které by se dalo odpovědět prostým „ano“ či „ne“, odpověděl dlouhým, nikoli nudným proslovem, který nám překládala překladatelka. Jeho vyprávění bylo velmi inspirativní. Člověk si možná řekne, že jde o pouhý komiks, který Guibert sepsal za pár dnů. Tak to ale vůbec není. Nejde o 1 týden, ale o 20 let. 20 let záznamů, výpisků a nejrůznějších poznámek, které tvořil při rozhovorech právě s hrdinou komiksu, Alanem. Těžší než sepsání textu byla možná tvorba ilustrací. Použil totiž tzv. vodní techniku. Sám nám uváděl, že jedna stránka mu trvala až jeden týden, protože veškeré domy či vojenskou techniku kreslil podle ilustrací z jiných knih. Trpělivost a píle ho dovedly až do cíle. Své povídání ukončil tím, že rozhodně chce pokračovat v tvorbě a že má spoustu dalších nápadů. Nakonec nám namaloval úchvatné obrázky a to za pomoci pouhé černé fixy.

Naprosto strhující příběh o starém muži, který chtěl alespoň jedním malým činem přispět ke zkrášlení své, hádám, rodné krajiny.

Příběh mě velmi zasáhl. Je neuvěřitelné, jak může jeden človíček spáchat takovou krásu. Škoda, že to byl pouze smyšlený děj, jelikož kdyby to byla pravda, opět bych začal věřit tomu, že člověk neumí a nemusí jen ničit.

Je pravda, že to není žádná bichle jako Bible, ale i tak má své kouzlo. Knihu jsem měl přečtenou za 30 minut, takže pokud se ve vlaku nudíte, nehrajte hry na mobilním telefonu a radši se začtěte do mistrovského díla Jeana Giona. Ale pozor, ať nevystoupíte až někde na jihu Itálie, když jste chtěli jet na výlet do Prahy. Ale zpět ke knížce. Co se mi na ní nejvíce líbilo? Samozřejmě hlavně jedna jistá vlastnost této povídky, kterou je styl textu. Je to napsané velmi jednoduchou mluvou, zároveň ale protkané různými trefnými přirovnáními (např. "Jeho hřmění v kostrách stavení bylo mručením šelmy, kterou by rušil u žrádla." - str. 16). Je to jako zjednodušený výtah z autorova deníku, který je předělaný do takovéto formy. Možná ještě větším dílem jsou úchvatné ilustrace, které mě doprovázely po celou dobu čtení a dodávaly pocit, jako bych na zmíněných vysočinách byl přímo i s Elzéardem Bouffierem a společně jsme se procházeli ve stínu jeho "přirozeného" lesa.

Kniha by měla jít příkladem celému lidstvu. Každý, kdo kácí jen tak stromy v pralese, by po přečtení Muže, který sázel stromy, pár stromů ušetřil.

4 23.02.2015

Darebák David - klasická, ale moderní a zábavná knížka pro všechny děti. Je mi 13, takže teď už ji samozřejmě nečtu, ale vzpomínám si na ni velmi dobře. Já sám jsem četl celkem, myslím, 5 dílů. U všech jsem se dokonale bavil, ale originální první vydání bylo zpracované nejlépe. On autorky Francescy Simon jsem četl pouze "Davida", ale kdybych byl menší, určitě bych neváhal a přečetl veškeré její další knihy, jistě by mě zaujaly stejně. Na této knize mě ale nejvíce bavily lumpárny, které David provádí především své úhlavní nepřítelkyni Zakyslé Zuzce a svému mladšímu bratrovi Vzornému Vítkovi. Promyšlené je i pojmenování všech postav: před křestní jméno postavy dodala autorka vhodné přídavné jméno se stejným počátečním písmenem, jako je právě jejich jméno křestní. Tato přídavná jména vystihují vlastnosti osob. Ilustrace v knize jsou poněkud bláznivé - ale co si budeme povídat, taková je i knížka sama.

25.09.2014