dagmar9646 komentáře u knih

Dovol, ať mé kosti
roztahají zvířata.
Nápis UŽ MĚL TOHO DOSTI
přitluč mou hlavou na vrata.
Mou hlavou na vrata,
než přijdou hosti.

Úvodní báseň sbírky povídek a básní Erik Decimus Můžu. Ale nechci vám vezme dech stejně tak jako mnohé další. Dílo tohoto spisovatele, básníka a malíře nemá na českém literárním nebi obdoby. Po knihách Štěstí na obzoru, Po přečtení nepalte a Bezceleru se rozhodl vydat převážně básně s několika povídkami. Obálka je na rozdíl od předchozích plných jásavých barev (Erik miluje barvy a jeho svět barvami hýří) tentokrát černobílá s hlavami muže a ženy, mezi nimiž plane vášeň nebo nenávist, či láska, prostě něco tam je! A pořádně velikého! Ta obálka, ač černobílá, je plnokrevná a zaujme na první pohled. K dílu Erika Decima řeknu jen: jednou číst nestačí, budete se k němu vracet, necháte si jeho knihy na nočním stolku, protože v jeho básních a povídkách je všechno: život, láska, vášeň, pochopení lidských slabostí a také autorova vzdělanost, kterou nikomu nevnucuje. Je to živý, je to vtipný, je to krásný čtení pro všechny generace a ti, kdo mají životem už srdce okoralá, s knihami pookřejí.

08.05.2023

Pod sněhem je čtvrtá kniha Petry Soukupové, kterou jsem přečetla. I tuto, stejně jako ostatní, jsem zhltla za pár dní. Při četbě jejích knih mi v hlavě až hučí stále se opakující situace, přesně tak, jak je život přináší. Čtu a čtu a nic zvláštního se neděje a mám už chuť knihu odložit a najednou probleskne pocit, myšlenka, ano přesně tohle se mi stalo, tohle se mi děje, takhle se ke mně zachoval, takhle jsem se já zachovala. Situace jsou perfektně popsané, pocity, vlastnosti, charaktery, velkorysost či bezcharakternost, to všechno je pod povrchem. V té jednoduchosti a přímočarosti autorčina stylu je neuvěřitelná síla. V příběhu tří sester, které jedou s dětmi na oslavu narozenin otce, jsem se našla především v příběhu jejich matky Marie. Až mi bylo úzko z jejích vzpomínek na promarněná léta, na dril tchyně, která ji nikdy neuznala hodnou jejího syna, která jí nedala životní prostor, vždyť to samé jsem žila desítky let!
A pak ta služba nemilovanému manželovi, kterému se postupně vzepře, aby zachránila ještě aspoň kousíček života pro sebe. Velká odvaha a zároveň rezignace bez výčitek.
Hašteření sester se mě až tak nedotýkalo, ačkoliv jsem sama ze tří sourozenců, ale ta tichá vzpoura jejich matky proti NĚMU (za celou dobu se nedozvíme jména manžela a jeho matky - je to ONA a ON) mě ohromila a bude ve mně rezonovat ještě dlouho. Určitě si přečtu všechno, co Petra napsala, ale dám si načas.

6 03.03.2023

Na Manželky po letech jsem narazila mezi novinkami. Autorka se zabývá životní fází, kdy děti odcházejí a starosti se stárnoucími rodiči přicházejí.
Jedná se o fádní podrobné líčení běžných životních situací, plytké sedánky u dobrého jídla nebo u skleničky, povrchní přátelství, kdy si "kamarádky" to nejdůležitější stejně neřeknou, natož aby si navzájem pomohly. Myslím, že život ženy po padesátce je daleko bohatší a neomezuje se jen na vaření, zavařování, uklízení a uraženou hrdost, protože manžel před deseti lety zahnul (Iva).
Čteme stále dokola líčení běžného života, jaký žije každá z nás a záleží jen na ní, jak se k němu postaví. Kniha mě nezaujala, neobohatila žádnou myšlenkou. Konec předvídatelný už od poloviny. Zbytečná kniha vlastně o ničem.

2 17.11.2022

(SPOILER) Pocházím ze stejného kraje, jako Štěpán Javůrek a téma je mi blízké. Minulost by neměla být zapomenuta a přiblížit románovou tvorbou události, které se staly, je záslužné. V příbuzenstvu z otcovy strany máme dokonce rodinu, která se přistěhovala do obce Milešov do domu, který obývali sudetští Němci. Můj strýc (1930-2006) o tom často vyprávěl. Byl nejstarší ze sedmi děti z chudé rodiny ze středních Čech. Měli jeden hektar půdy a sotva se uživili. V Milešově se nastěhovali přímo k původním majitelům a zalehli do ještě teplých peřin, jak se říkávalo. Vyprávěl. jak jim bylo původních obyvatel líto a tak společně hospodařili a jedli u jednoho stolu do té doby, než byli Němci odsunuti. Vyprávěl, jak sklízeli jejich ovoce z jejich sadu a posílali plné vozy na trh. Kniha je dobře napsaná, čtivě, trochu předvídatelně. Závěrečná pasáž, kdy se mladý František rozhodne odjet do Prahy s bláhovou nadějí na změnu k lepšímu a tím zvrátí osud svůj i své lásky, mi přijde trochu přitažená za vlasy. Spíš je tam proto, aby bylo na co navázat. A že by se už nesetkali? Určitě fungovala pošta :-)
Knize vytýkám chybné skloňování jmen Smolíkovi a Fuchsovi. Ve čtvrtém pádě jen vzácně najdeme správný tvar.

1 05.11.2022

Martin Holexa vypráví dojemný příběh mladé dívky Lů, Američanky z Bostonu, která pátrá po rodinném tajemství. Její touha zjistit pravdu ji zavede do Čech, na zámek, odkud pocházela její milovaná babička. Ta jí před smrtí vyprávěla o své jediné opravdové lásce, kterou prožila jako mladá dívka a na niž celý život nezapomněla. Další střípky se Lů dozví z babiččiných milostných dopisů.
Děj je naznačen v několika předchozích recenzích, proto považuji za zbytečné znovu jej připomínat. Více mě zajímá autorova osobnost, neboť se zdá až neuvěřitelné, že Tajemství Malinové hůrky je jeho prvotina. Především je kniha psána krásným jazykem, vypravěčův styl vás zatáhne do děje a už nepustí. Dobové scény, odehrávající se na začátku dvacátého století jsou popsány dokonale včetně onikání, které bylo tehdy běžné. Čtenář si uvědomí, jak prostě žili naši předkové a jak mocně byli spjati s přírodou. Láskyplná objetí hlavních postav jsou popsána s vášní ale zároveň s cudností. Minulost se střídá se současností, až do rozuzlení všech záhad a čtenář si přeje, aby příběh ještě neskončil.
Martin Holexa je také autorem ilustrací, před nimiž nelze jinak než smeknout.
Doufám, že Tajemství Malinové hůrky je jen začátek Martinovy tvorby a že podobných příběhů, které čtenáře pohladí duši, dojmou ho a drží až do poslední stránky v napětí, napíše víc. Držím mu v tom palce.

25.10.2022

Bezceler, vtipná slovní hříčka, je pro mě skutečný bestseller. Knížku si doma čteme nahlas a slzíme přitom smíchy. Pak zjišťujeme, že to nejsou jen slzy smíchu ale taky dojetí, říkáme si, takhle to přesně je, jak to mohl autor tak perfektně vystihnout? To píše o mně? Takhle žili moji prarodiče, na tohle rádi vzpomínáme... A jsme v pasti a čteme dál a dál, občas se mezi texty objeví autorův obrázek nebo báseň a obojí vás vezme za srdce. O čem kniha vlastně je? O životní každodennosti, o iluzích, o naději. Tak jako je každý člověk jiný, myslím, že každý čtenář ji bude vnímat trochu jinak a tak to má být. Rozhodně to není kniha, o které za týden nebudete vědět, že jste ji četli. Budete se k ní vracet a pokaždé vám dá něco jiného. Smích, naději, útěchu. To všechno autor umí.
První půlku knihy napsal Erik Decimus. Jsou v ní úvahy o lásce, vášni, o životě a o našem současném světě, psané s lehkostí, vtipem a porozuměním pro všechno lidské. Druhou půlku napsal Erikův pes a to je teprve jízda! Ten pes se jmenuje Chris, je starostou v kouzelné vesnici Chrisově Lhotě (přestavuji si ji někde v jižních Čechách) a jeho glosování lidského chování je přesné, vtipné a okouzlující. Pejskaři, kteří se dávno stali otroky svých psích lásek, se dusí smíchy, jak má Chris nás lidi přečtené. Žije podle vlastního hesla Můžu ale nechci! Čtenářům doporučuji vzít to za opačný konec. Můžu a chci mít Bezceler ve své knihovně.

02.04.2022

Než se pustím do hodnocení románu Nesejdeš z cesty, musím říct, že autorka umí vždy vymyslet skvělý název i zápletku ale především napsat mistrně anotaci. Ta, která si ji v knihkupectví na zadní straně knížky přečte, je lapena, a ten večer manžel nejen vaří ale i ukládá děti. Nelze přestat číst. Tak to bylo u jejího prvního románu NEMUSÍŠ!, který svým názvem oslovil všechny ženy, co pořád spěchají, protože musí to a musí ono…
Ani Nesejdeš z cesty není výjimkou. Téma zlé věštby, které se stává prokletím v životě Vandy, vás vtáhne a nepustí. Kniha je vlastně dialogem mezi Vandou a Radimem, kterého Vanda povrchně zná ze své minulosti. Přesto nebo právě proto mu dokáže vyprávět celý příběh svého života až na dřeň. V postupném sbližování hlavních postav hraje svou velkou roli i Radimova fenka Betty.
Jako obvykle u této autorky je v knize mnoho témat, která vás nutí zamyslet se nad vlastním životem. Manželské hádky podává Dagmar Čechová tak, že mi bylo při čtení úzko. Dávkuje napětí a graduje příběh v rychlých otáčkách až do rozuzlení doslova na posledním řádku.
Je obdivuhodné, jak je autorka plodná. V nakladatelství MOBA brzy vyjde během dvou let už její pátá kniha – jako vždy s krásnou, do detailu promyšlenou obálkou.

5 22.02.2022

Knihy Dagmar Čechové nejdou odložit, vtáhnou vás a vy musíte číst do pozdních nočních hodin. Výjimkou není ani Jedna z pěti, příběh Edity, která při oslavě svých čtyřicátých narozenin zjistí, že ji manžel podvádí s jednou z jejích kamarádek. Nic mu neřekne, ale sama se rozhodne vypátrat, která z těch pěti to může být. Aby si utřídila myšlenky, založí si blog a do něj zapisuje to, co se právě v jejím životě děje. Tyto pasáže, prolínající se celou knihou, se mi líbily nejvíc. Nutí vás zamyslet se nad vlastním životem a klást si otázky, jak jsem na tom já, můj život a moje manželství. Jak často slýcháme, že manželství je kompromis? Dagmar Čechová postavila otázku kompromisu do úplně jiného světla. Ne kompromis, ale respekt k osobnosti, zájmům a založení partnera nás mohou přivést ke vzájemnému pochopení a štěstí. Dialogy s přítelkyněmi se v průběhu času mění, nabývají na intenzitě, vroucnosti a poznání, že každá z nich si nese svůj kříž a nic není tak, jak se na první pohled zdá.
Dagmar vykreslila skvěle psychologii svých postav i prostředí vesnice, kde žijí. Když se kamarádky sejdou, máte pocit, že v jejich kuchyni nebo v útulné pergole sedíte s nimi. Dialogy jsou živé, vtipné, místy připomínají humor Woodyho Allena.
Přestože téma manželské nevěry je smutné až tragické, kniha taková není. Je v ní humor, nadsázka a především naděje.

5 22.02.2022

Erik Decimus je pro mě úplné zjevení. Umí promlouvat svými texty i obrazy tak, že nestačí přečíst si je jen jednou. V jeho textech je moudrost, laskavost, humor, vzdělanost, spousta věcí, co jste nevěděli, všestrannost, autentičnost, pokora, láska a soucit ke zvířatům, pochopení, realita světa, v němž žijeme a touha, aby byl lepší. A co víc? Erikovy texty vás neomrzí, naopak při dalším čtení objevujete nové myšlenky a zraje ve vás touha pomáhat a nic za to neočekavat. Erik si vytvořil vlastní vesnici, ideální místo, kterému vládne jeho pes v roli laskavého, patřičně sebevědomého starosty a ten glosuje chování nás lidí. Kouzelně, neodolatelně a pravdivě. Dávám 100%