cawlo komentáře u knih

Valentovy se povedlo něco jako obstojný román o těžké době a jejím dopadu na lidské charaktery. Obstojný v tom smyslu, že se autorovy román téměř na šesti set stranách nerozpadá pod rukama a obsahově i stylisticky drží v jednotě. Potud mu nelze nic vytknout. Problém nastává ve chvíli, kdy si jakožto přemlsaný čtenář jednadvacátýho století uvědomíte, že nic moc, vyjma potravy (a to ještě chudé) pro vaše intence směřující ke zpracovanému tématu vám četba nepřinese. Psychologie postav, pravda, krkolomná zase tak není, příběh profesora Šimona se dá vlastně považovat i za bildungsroman, ale všechno se to jaksi mdluje, šedivý a ani ty zajímavější pasáže to nezachrání, protože ta se začnou vyskytovat až někdy od poloviny, po tom co si to na prvních asi tři sta stranách Valenta všechno urovná a popíše. Právě popisy jsou tu asi nejslabší místem, což je škoda, protože se román odehrává na venkově, kde by se krom suchých popisů směrů, cest, tam je tohle, tu je tamto, mohlo využít víc poezie. Z knihy jsem si snad odnesl jediné dvě věci (žádný silný obraz, inspirace, otřes se nekonal): 1) Jitru neunikneš 2) Oni doopravdy posílali pozůstalým učet za provedení popravy !

3 13.07.2015

Černého Berana doporučuji těm, kterým by se z povídek Balabánových zachtělo překlenout k románu Zeptej se táty. Skládání příběhu z „mentálních střepů“ postav rozdělených do jednotlivých kapitol balancuje právě někde na pomezí mikropovídek a rozprášeného románu- jen nějaké to náměsíčné potkávání postav knihu pojí. Některé obrazy, zřejmě autobiografického charakteru, známe již z předchozích prací, zde se míhají podobně, totiž podobně v tom smyslu jako by byli konstitutivní pro Balabánův kosmos, jakési archetypy, zatuhlé artefakty vzpomínek. To se mi pak neustále při pročítání dalších jeho knih vracela Demlova „Velká kniha“. Už snad proto stojí za to přečíst si Černého berana. Čtenář bude do Táty vstupovat už poučen o základní barvy Balabánova výrazu, je-li to nutný.

3 27.05.2015

surrealistický koncept - kabinet mrtvých/živých nalezených objektů, zbavené kontextu, pronikají do imaginace rozličných autorů. Někdy zpracování pokulhává ale nic co by nezpravila protéza.....

1 20.08.2015

sama autorka slovy Walltera Benjamina definuje svou práci: "Metoda této práce:lierární montáž. Nemám nic co říci. Pouze ukazuji. Nechci ukrást něco cenného ani si přivlastnit duchaplné formule. ale co se týče hadrů a odpadků( jak nazývá Benjamin pozůstatky, v niž přežívá nepovědomé, pozn. M.L.): nechci dělat jejich inventář, ale chci, aby se jim dostalo spravedlnosti. a to jediným možným způsobem: že je použiji." ....tak nějak je to napsané, zkomletované hadry a odpadky artefaktuálnosi snu, přeříkané jazykem tělesnonsti...totiž, někdy z toho "ne ne-živého jazyka" začne bolet hlava...

1 12.08.2015

Pravděpodobně napsáno přítelem Ladislava Klímy Josefem Zlámalem. Teda alespoň podle Eriky Abrams.

KLÍMA, Ladislav, ABRAMS, Erika (ed.). Sebrané spisy. Vyd. 1. Praha: Torst, 2005. ISBN 80-7215-239-4.

…střed nemá vědomí, střed je tu smrtí, zůstává to okolo a vzpomínky. Napadalo mně, v paměti nehledej to, co bylo, v paměti imaginuj. Balabán imaginuje, pamatuje už z Černého Berana, že paměť je plavba i jeho moře, obzory a byla tam někde určitě i představa přístavu, tak živá, tak jediná pro to co je nám budoucí. Střed, kolem kterého se točí, totiž hledá se tu a až podivně přirozeně, smrtí otce rekapituluje ona podivná mozaika, ale k ničemu se nedochází. Však ti co rekapitulují, pokračují, plovou v tříštích. V tříštích kde nejvíc, nakonec je to přeci kniha, plave čtenář. Zhrozí se těch malých hejn i větších stínů tam dole, pod hladinou, v hlubině? Zděsí, možná nezděsí, přeleje se to všechno zdola na horu do bdělého prázdna nad hladinou a uvidí se v tom momenty, malé světlušky za odpoledních, totiž ty náhlé pravdy…v tom, ač nerozřešený, aporetický, nebývá ho číst nihilistickým propadáním. S bolestí nechává rozhodnout tě, co se sebou. Snad i co jsi to četl. Poslepený vize? Obrazy ( některé ty malé pravdy) se opakují z předešlých knih a krystalizují….v ideality? to je otázka Balabánova kosmu takto završeného…ale kdo ví kde má umělec svůj vrchol, když hranice není přesně určená. Otevřená. To snad na závěr. Závěr knihy, závěr připomínky k ní. Otázka otevírá, dává rozhodnutí, sebe, tíhu…