BobRyder komentáře u knih

Fascinuje mne rokenrol, a to v celé své historii, v každé své podobě, ve všech svých vzestupech a pádech. A největším symbolem celé té baječné maškarády jsou pro mne The Rolling Stones.
Stouni šedesátých let, to byl vztek, frustrace, válka ve Vietnamu, politické atentáty, sex, drogy a vraždy Bostonského škrtiče- prostě odvrácená tvář této dekády. Rolling Stones naplňovali skrytou tvář rokenrolu- jeho destruktivní, podvratnou složku- a byli tak vlajkonoši sociální, kulturní i sexuální revoluce. Kniha Stephena Davise tuto jejich podobu věrně zachycuje a stejně tak se věnuje i pozdějším obdobím, kdy Stouni přestali hrát tuto nebezpečnou hru a kdy se bývalí revolucionáři proměnili v okouzlující baviče a šoumeny.
V této knize se dozvíte vše podstatné o všech proměnách i krizích, kterými si kapela za dlouhou dobu existence prošla. Alespoň já jsem byl s knihou stoprocentně spokojen a to mám na podobný druh literatury poměrně vysoké nároky- vždyť Stouni patří k soundtracku mého života a tak nemám rád, když se jich chopí senzacechtivci nebo neumětelští amatéři. To naštěstí není případ Stephena Davise- tenhle člověk rozumí tomu, o čem píše.
Je to jenom rokenrol, ale mám to rád...

8 18.05.2017

O skupině Queen jsem přečetl už pěknou řádku knih, tato mne však zaujala asi ze všech nejvíc. Přináší dějiny kapely od toho, co předcházelo jejímu vzniku až po "rodgersovské" období a to vše je doplněno řadou velice povedených fotografií. Myslím, že se autorovi a ostatním přispěvatelům podařilo vystihnout výjimečnost této fenomenální rockové skupiny- zaujala mne například slova zpěváka Judas Priest Roba Halforda o Freddiem Mercurym: "Freddie měl tak neuvěřitelně všestrannej hlas, v jedné skladbě dokázal bejt miloučkej a pohodovej a pak vám prostě urval hlavu peckou jako Ogre Battle." To je myslím přesný postřeh a takovýchto zajímavých pasáží je tato kniha plná, každý fanoušek si zde přijde na své. Takže máte-li Freddieho, Briana, Rogera a Johna rádi, sáhněte po této knize, nezklame vás. Doporučuji vám to jakožto dlouholetý oddaný fanoušek Queenů. A když říkám dlouholetý, myslím to zcela vážně, jejich kouzlu jsem propadl dne 20.dubna 1992, kdy v televizi dávali přímý přenos koncertu na počest nedávno zesnulého Freddieho Mercuryho. Queeni se tehdy okamžitě stali mojí životní láskou a můj vztah k nim se dá nazvat fanatickým obdivem bez kouska nadhledu- byli to nadlidé a polobozi.Miloval jsem je s veškerou vášnivostí puberťáka. Možná to bylo dáno věkem, v němž objevujete svět, rodí se ve vás nový člověk, ale zpola ještě zůstáváte dítětem, které se snadno nadchne dárky pod stromečkem. Od té doby jsem nezažil, pokud jde o hudbu, už nic tak velkého a posedlost královskou skupinou mne neopustila dodnes. Tohle všechno tu píšu proto, abych vás přesvědčil, že vím o čem mluvím, když tvrdím, že tato kniha vám má co dát, jste-li aspoň zčásti takoví queenomilové jako já...

16 18.05.2017

Johna Lennona vnímám jako jakýsi svůj lakmusový papírek. Ten, kdo jej má rád tak jako já, ten kdo vítá i některé jeho kontroverzní činy, ten kdo rozumí jeho světu tak jak mu rozumím já- tak takový člověk má velkou šanci stát se mým přítelem. Ten, kdo nic z toho neshledává zajímavým, se pochopitelně taktéž může stát mým přítelem, má to však podstatně těžší.
A proč to sem píšu? Jednoduše proto, že tuto knihu psali výhradně moji přátelé- všichni, ať už znali Johna osobně nebo se s ním nikdy nesetkali, měli tohoto Beatla rádi a kniha Vzpomínky se tak nese celá v tomto duchu. Ti, kdo do ní přispěli, nás seznámili s lepšími stránkami Johnovy složité osobnosti, a ty horší taktně zamlčeli. A mně to nevadí, od kritického pohledu jsou tu jiné knihy. Tato chce pouze oslavit odkaz jedné z největších ikon popkultury, jednoho výjimečného umělce, manžela, otce a člověka.
A tak tedy díky, kamarádi. Come together, right now, over me...

2 18.05.2017

Na úvod tohoto komentáře použiji přirovnání, které sice nepochází z mé hlavy, ale vystihuje přesně můj vztah k Bobbymu Fischerovi: "Je to jako kdyby mravenec chtěl popsat svět tak, jak ho vidí člověk." Ano, já jsem ten nechápavý mravenec a Bobby Fischer byl... prostě Bobby Fischer. Zatímco on je považován za nejlepšího šachistu všech dob, jsem já jeho pravým protipólem- hrdě se hlásím k titulu nejhoršího šachisty co kdy žil. Proto zde nebudu vůbec mluvit o šachu, při čtení knihy jsem se snažil pochopit vnitřní svět člověka, který při svém IQ 180 musí nutně vidět svět z jiné perspektivy než já.Tohle vše tu uvádím proto, abych ujasnil, že při snaze pochopit mysl Bobbyho Fischera jsem tápal, tápu a tápati budu- pokusím se však vše zasadit do svých vlastních termínů, kterými si definuji svět kolem sebe.

Bobby Fischer se na vrcholu ocitl v roce 1972, kdy se stal mistrem světa poté, co v "zápase století" porazil sovětského obhájce titulu Borise Spasského. Toto utkání se odehrálo během studené války a bylo interpretováno jako vítězství USA nad Sovětským svazem. Z Bobbyho Fischera se díky tomuto triumfu stal jeden z nejslavnějších mužů planety a americký národní hrdina. Brzy však přišel strmý pád. Geniální šachista odmítal milionové honoráře a začal podléhat paranoidním představám, obával se, že se jej někdo pokusí zabít. Ačkoliv byl po matce polovičním Židem, stal se zarytým antisemitou, který při každé příležitosti přesvědčoval ostatní o existenci rozsáhlého židovského spiknutí. Stejně tak začal nenávidět svoji rodnou zemi, Spojené státy americké..
Sám o sobě řekl, že je géniem a to nejen šachovým, ale i ve všem ostatním. Bohužel, v tomto se Bobby krutě mýlil: v šachu byl skutečně neporazitelný, ale umění jak dobře žít si nikdy neosvojil. Dokázal sice porazit sovětskou šachovou školu, ale od života dostal šachmat.
Fischer se uzavíral stále více do sebe a stal se z něho podivínský samotář. Na YouTube lze najít písničku Ballad of Bobby Fischer, v níž se jej lidé ptají, proč odešel, kam a co tam dělal. A Bobby jim, slovy autora písně, odpovídá: " Cestoval jsem po světě, žil jsem jako král i vandrák, ale odpověď na vaši otázku je jasná- nikdy jsem odtud neodešel, protože jsem tu nikdy nebyl." A právě takový mám z Bobbyho Fischera pocit- jako kdyby žil celý svůj život někde jinde než všichni ostatní. Nedokázal vycházet s lidmi a celá tato kniha je jakýmsi sledem příběhů o tom, jak jej opouštěli i ti nejvěrnější přátelé. Několik let před jeho smrtí vznikla fotografie, na níž podle jednoho novináře "můžete doslova cítit ve Fischerově pohledu smutek a možná i lítost nad tím, co mohlo být, nebo nad tím, co ztratil ve druhé polovině svého života."
Ano, je to smutné čtení- chcete-li si ale přečíst knihu o osamělosti výjimečného člověka, o osamělosti uprostřed davu, pak si přečtěte Koncovku. A hledáte-li nějaké vodítko k Fischerově duši, možná ho nalezete v jedné z jeho posledních vět, kterou adresoval ke svému příteli, který se o něj obětavě staral, když už slavný šachista umíral: "Nic nekonejší tak jako lidský dotek." Možná že právě tohle byl skutečný Bobby Fischer. Navenek člověk plný zlosti, ale někde hluboko uvnitř i citlivý člověk toužící po lidské blízkosti. Ale možná je tato interpretace jen mým zbožným přáním. Nevím, kde je pravda, ale nezapomeňte, jsem přeci jenom pouhý mravenec...
R.I.P. Bobby

5 26.04.2017

Škvoreckého povídková sbírka Prima sezóna je knihou mého srdce, půvabnou a humornou knihou, k níž se uchyluji v těžkých chvílích, tedy prakticky pořád.
Škvorecký se narodil v městě Náchodě, který se v jeho knihách proměnil v magický Kostelec. Místo, kde se dospívající Danny Smiřický v časech války plahočil ulicemi a myslel přitom na jazz a na Irenu a na Marii a na kouzelná dvojčata Weberovic a přitom měl s holkami až legrační smůlu.
Knihy s Dannym Smiřickým mne pohltily natolik, že jsem si v roce 2006 udělal s kamarádem výlet do Náchoda (nebo do Kostelce, chcete-li) a tento výlet se stal jedním z mých nezapomenutelných zážitků. Byla to dva dny trvající prima sezóna. Ocitl jsem se na vyšším stupni vědomí, opojený a opilý fantazií. Prostě Bob Ryder v říši divů a za zrcadlem. Jak by řekla Dannyho filmová láska Judy Garlandová: "Toto, zdá se mi, že už nejsme v Kansasu." Ocitli jsme se v kouzelné zemi.
Dali jsme si dvě piva v Port Arthuru, kde právě Danny oslňoval dívky hrou na tenorsaxofon a kde právě Benno pronesl památnou větu: " Tak revoluce se vodkládá na neurčito."
Dvě piva v Port Arthuru, z něhož dnes už kvůli zástavbě není vidět na náchodský zámek tak jako tehdy (tak dávno...)
Strávili jsme pár minut na schodech místního gymnázia, kde se právě Danny vyhnul masakru, během něhož sadistický profesor Bivoj rozdal 17 kulí kvůli exponenciální rovnici.
Poseděli jsme před domem, v němž právě Danny s Irenou řešili domácí úkol z matematiky, dokud nepřišel podobně sadistický pan otec a všechno jim to nezkazil.
A pokoušeli jsme se zjistit, zda jsou skutečně kostelecká děvčata jiná než ostatní, ještě osudovější (a nezjistili jsme samozřejmě nic).
A pocítili jsme zklamání, když se nám nepodařilo najít dům, v jehož 3.patře Danny bydlel a zamilovaně vzdychal a v jehož přízemí je dnes úspěšný sex shop (toť symbolika!)
Ach ano, je to pro mne příliš osobní záležitost. Josef Škvorecký mi ukázal nový způsob jak nahlížet na svůj život: s humorem a nostalgií. Cítím opravdový stesk, že tu už s námi není můj přítel Danny Smiřický, stesk nad tím, že už doznělo to smutné podzimní blues a že se navždy rozplynul onen milý kostelecký příběh.
Ponivač ponivač ponivač, jenom tohle jsou nejdůležitější věci života...

15 26.04.2017