aardvarka komentáře u knih

Nabité kousavým černým humorem, brutálními životními zvraty a zároveň opravdu nesmírně citlivé k lidské povaze. Kritický realismus po druhé světové válce, některé pasáže až Zolovské. Z jednotlivých obrazů bych na prvním místě vypíchla, jak praděd bere vnuka "činit dobro" a vzbudí tím u něj zájem o morbidnost. Těším se na chlapcův vývoj v dalších knihách. Skvělá práce s figurkou Polantovou. A pak samozřejmě, to byl zlatý hřeb, předstírané těhotenství slečny herečky. (Jediné postavy, ke které jsem necítila ani trochu náklonosti. A to jsem na počátku byla nespokojená s nedostatkem sympatických postav. Kdepak! Byli všichni úžasně lidští.)

1 05.06.2018

Zvítěziti můžeš jedině usilovnou prací, stálou prací a také zvítězíš, poněvadž jsi Rašín.
Zajímavý pohled do života, nátury, výchovy. Pro samotný vězeňský život jsou ještě lepší Paměti, ale Listy jsou zase nosnější v té emoční rodinné stránce. Škoda, že až na výjimky jsou to právě jen ty dopisy z vězení. Ráda bych si přečetla i dopisy Rašínových do vězení.
Ještě jednou podtrhuji výchovu: "Těžko odpovídat na Tvůj a Mirkův dopis bez data, dle pošt. razítka z 5. III. Nemohu to přečíst a nechápu, proč mi tu nesrozumitelnou škabanici posíláte."

1 05.06.2018

Symbolisticko-dekadentní, eroticko-filosoficko-náboženský traktát formou básně v próze.
Rozhodně to není čtení pro každého, ale nenecháte-li se odradit přebujelým jazykem, dostane se vám fascinujícího vhledu do intelektuální a duchovní pózy konce "dlouhého devatenáctého století".

28.11.2023

Taková krásná, obsáhlá, jistě velmi drahá, barevnými obrázky opatřená, na křídovém papíře tištěná a já nevím, jak skvělá ještě publikace - a takový příšerný překlad. Beru, je to dlouhá kniha a jistě náročná látka, ale copak to někdo v nakladatelství nemohl přečíst, než to šlo do tisku? Příliš, příliš mnoho příšerných souvětí, kostrbatě převáděných z angličtiny, doplněno o perly typu "Morová rána znamenala úbytek." Tečka. Fakt je to celé, takhle věta. O to víc je toho na místech, kde by to šlo říct mnohem jednodušeji a navíc opravdu česky. Nebudu knize vyčítat orientaci převážně na dějiny západní Evropy, dozvěděla jsem se díky tomu leccos o západním středověku, ale trošku mohli v ignoraci všeho na východ od Rýna přece jen přibrzdit. Třeba když jim na mapce středověkých univerzit vypadla Praha (v textu byla zmíněna ve výčtu dalších zanedbatelných východních univerzit).

05.10.2018

Poměrně zajímavé a navíc stručné. Vztahy Čechů a Němců a Čechů a Slováků. Genius loci a duch času a jejich vliv na naše dějinné mezníky. Elity a exily, atd. Vlastně je na tom zajímavé i to, jak se za 20 let od napsání knížky změnil svět.

16.08.2018

Těžko soudit. Těžké čtení, ale spíš kvůli překombinovaným souvětím, ze kterých se vytratil smysl. Na druhou stranu je v tom mnoho zajímavých informací (a pokud si je autor nevymyslel, tak občas dokonce i faktů). Po úvodu o Johance z Arku, o které se některé věci neříkají a je proto vhodným příkladem historického tabu, tu máme čtyři kapitoly:
1. O druhé válce. Francouzský (komunistický a nekomunistický) a italský odboj, prvotní opomíjení židovských obětí války, kolaborace obhájců Dreyfuse s nacisty - mírumilovných slušných lidí, zatímco váleční štváči, šovinisté a royalisté bránili vlast -, snižování zásluh Rudé armády a ruské válečné výroby mezi západními historiky.
2. O vyvraždění carské rodiny. Respektive jejím možná neúplném vyvraždění - a o přehlížení svědectví, osob a zdrojů, které se zaobírají osudem některých třeba přeživších velkokněžen, zejména Anastázie (ale nejen jí, což pro mě byla novinka). Vlastně vývod je ten, že britská královská rodina má nárok na trůn (jak víme z Ikony od F. Forsytha) a tak není z britské strany zájem uvádět, že by to tak být nemuselo. Tohle je vlastně opravdu tabu, protože všichni přeci víme, že je to jen konspirační teorie a romantická zkazka, no ne?
3. Cosi o židovských konvertitech v severní Africe. To bylo moc zajímavé, ale důsledky a vlastně i příčiny, které autor konstruoval, mi trošku utíkaly.
4. A pak něco o nějakém německém režisérovi, který točil filmy, které se divákům nelíbily. Nic jsem od něj neviděla. Asi bych si měla doplnit vzdělání, ale Ferro mě k tomu zrovna nenavnadil.
Celkově... smíšené dojmy. Byla bych si ráda přečetla podobnou knihu pro české prostředí. Myslím, že naše dějiny (a dvojnásob ty moderní) by byly vhodné pro zamýšlení se nad tabuizovanými tématy.

16.08.2018

Četla jsem kvůli opernímu prostředí, nalákal mě znamenitý název. S výjimkou nemastného detektiva, který se navíc nedobere ke správnému řešení, jsou postavy zajímavé. Detektivní zápletka mě zklamala, ale naštěstí to nebylo dlouhé. Nejsem ovšem čtenář detektivek a nechci být ke knize nespravedlivá. Pokud budu brát samotný koncept vraždy v opeře, kdo se jak pohyboval po jevišti, jaké kdo měl motivy a jak jeho chování kontrastovalo s rolí, kterou ztvárňoval, tak v těchto bodech Figarův pohřeb určitě obstojí.

19.06.2018

Zajímavá kombinace, jak se tam mísí povídání o lágru a těžbě se vzpomínkami na krásu. Mucha mi nejprve trošku vadil, ale pak jsem se ztotožňovala s tolika jeho názory a pocity, až jsem ho vzala plně na milost. To jeho povídání o balastu nebo o slavících v zapomenuté zahradě…

14.06.2018

Indie v první půlce 20. století, takže takový o dost klidnější a voňavější Milionář z chatrče. Rádžu je postava procházející obrovským charakterovým vývojem. Z chudého kluka, který si přivydělává průvodcováním turistů se stává milovník, z něj hráč a povaleč žijící ze své talentovanější družky. Nakonec ho hamižnost dovede do vězení a po propuštění se z něj shodou náhod stává svatý muž, do jehož rukou vkládají vesničané svůj osud. Přichází sucho a nervózní vesničané se poperou. Náš hrdina po vesnickém prosťáčkovi vzkáže výchovná slova o tom, že dokud se budou prát, ať mu nenosí žádné jídlo. Prosťáček to převrátí a ve vesnici vzkáže, že svatý muž nebude jíst, protože je sucho. Rádžu je stržen chodem událostí a stává se při svém hladovění nejznámějším mužem v zemi. Konec je otevřený, což je to dobře, protože už to není důležité. Po své sebestředné pouti životem prodělal Rádžu přerod a obětoval se pro druhé.

14.06.2018

- Pak legionáři olemujeme všechny silnice! sykl nenávistně major Krautburg.
- Telegrafních sloupů snad bude dostatek, zeptala se paní Kunhuta.
Kvůli této rozmluvě jsem si to přečetla, ale nutno říct, se zbytkem knihy je to už horší. Postavy jsou hrozně schématické. Z trojice legionářů to dobře dopadne s tím jedním, který nevzal výhody, protože je socialista. Sledujeme jeho vzestup ve stranické organizaci, který je nesporně zajímavější (místy dokonce vtipný), než hrdinovy názory. Nakonec zdědí rodinu po kolegovi, který se kvůli válečným démonům zabije.
Mnohem vděčnější jsou příběhy druhých dvou. Nejsympatičtější z trojice je zabit na Slovensku po dobrém dobrodružství s maďarskými rozvraceči republiky. Třetí z legionářů, šarží nejvyšší, si zkazí život, když si nasadí do legionářského kožíšku německou věš. S ním autor naložil snad až nedůstojně. Čím si to zasloužil? Čím si to zasloužil čtenář, že je kniha tak nesourodá, ani neví, čím chce být? Bylo to i napínavé, dobrodružné, zajímavé, jsou tam reálie, jenže to prostě není dobrá kniha. Možná nejvíce mě zklamalo, že linky spolu neměly žádnou souvislost a k ničemu než k likvidaci dvou postav vlastně nedošlo. Poselství jsem nenašla a autor mě otravoval mnohem víc, než všechny jeho postavy dohromady.

08.06.2018

"Vzpomínám si na jednu starou paní ověšenou perlami a rubíny, která se ke mně vrhla a sdělila mi, že před nedávnem četla úžasnou scénu, v níž mě Němci mučí, a že se jí nic nevyrovná." Nebudu se tvářit, že s paní nesouhlasím. Ale není to jediné, co je na knize tak dobré.
První část, která je takový úvod do Jana Karského, se musí přežít. Druhá část je převyprávěním jeho knihy a je prostě perfektní. Třetí část je do Kafky laděný život Karského po válce a je to nesmírně citlivé čtení. Vyrovnává se s tím, že je poslem, kterého nikdo nechce poslouchat. Nebo tedy chce, ale pro posla samotného, který je charismatický trpící muž, ale ne pro miliony evropských Židů. Říká se, že smrt jednoho je tragédie, smrt milionů je statistika. A tak bylo i to nejautentičtější svědectví člověka, který navštívil varšavské ghetto a snad i jakýsi koncentrační tábor, pro lidi žijící v pohodlí a klidu nepochopitelné. I dnes se čtenář upíná k banalitám, jako když si Karski podřeže žíly. Čímž nechci snižovat utrpení jednoho Karského, ale on sám pak už celý život trávil prožíváním utrpení milionů, nikoliv svým. Polský jezdec.

06.06.2018

Je to příběh, jakých mnoho není. Je to originální výpověď navrátilce do vlasti, ilegála uvnitř totalitního systému. Littín mě (stejně jako svou nepravou manželku) rozčiloval čím dál více, ale bezesporu projevil obrovský kus odvahy. Navíc se mu člověk může smát. Do prvních pěti minut v Chile udělat takovou pitomost! Poté, co si s ním všichni dali tak záležet, přetvořili ho, převychovali, falešnou identitu mu vytvořili. A on si vezme kufr "cizí" paní. A tak to jde dál. Nejvíc jsem se smála, když se snažil dát oholit. (rozpačité výrazy Co? Ne, pane, takové divné věci my u nás neděláme...) Důležitou částí knihy je také nekritické opěvování svržené levicové vlády a zbožšťování prezidenta. To by čtenář neměl brát jako hotovou věc a radši si doplnit vzdělání u někoho nezainteresovaného. Ale Littín to je, v Chile je také, a dobrodružství je to každopádně.

06.06.2018

Tchán mu kladl na srdce, aby si našel ženu, a že ta žena by neměla být příliš mladá, chudá, ani krásná. A on se obratem právě do mladé, chudé a krásné pastýřky zamiluje. Je to také děvče praktické, jak předvede, když musejí přenocovat v bažinách. V mnoha směrech je praktičtější než ženich sám. Ženich má ovšem dost rozumu na to, aby o ní stál a aby nestál o vdovu, ke které původně jel na námluvy. Také je to silný mužský a i když je mu už 28 roků, má ještě všechny zuby a je to vlastně pohledný chlapík. To si myslí i pastýřka, ale vdát se za něj, pod vlivem svého ušlechtilého charakteru, nechtěla. Přesto příběh nakonec končí šťastně, a ve druhé, etnograficky zajímavé části knihy je popsána tradiční veselka.

06.06.2018

Přečetla jsem jen titulní povídku, která mě bavila, fandila jsem a brala jsem to jako červenou knihovnu, což byl omyl, protože to červeně nedopadne. Citlivé děvče se dá dohromady s mizerou a pravý ctitel z toho velkého žalu s někým úplně, ale úplně jiným. A to je všechno. Cože? Kde je pád na hubu? I kdyby to mělo dopadnout tragicky, bylo by to lepší, než takhle. Bylo by z toho nějaké poučení... (krom "S romantickým fňukáním nikam nedojdeš") Tak jsem v knize ani nepokračovala.

05.06.2018

Po odsouzení k smrti se děj přesouvá z Alt Moabitu do Plötzensee, odkud ještě žádný český odbojář živý nevyšel. Teprve na konci roku 1942 se takový zázrak stane, poté, co téměř rok nepřetržitě čekali na smrt, trojici právníků-odbojářů. Jedním z nich je Cebe, druhým z nich je Láďa Rašín, o kterém musím říct, že si během knihy připíše autorství či aspoň spoluautorství těch několika příhod, kterým se člověk zasměje i pod stínem gilotiny (jak právě on kdesi napsal: Nic legračního na tom není, ale zasmál jsem se).
Svůj pobyt v domě mrtvých Cebe s Rašínem kupříkladu zahájí tím, že si o Vánocích 1941 zpestří chudý jídelníček zelenou snítkou jedlovou, kterou každý dostali na celu jako symbol svátků. Jenže když je po svátcích, mají problém, protože Němci jedlové větvičky vybírají zpátky. Další peckou je, jak Láďa "urval z víka džbánu na vodu kousek měkkého železa a vyrobil si klíč k otvírání pout". (A o to smutnější je, že když přežil Plötzensee, utýrali ho jinde.) Doporučuji četbu doplnit i výňatky z Rašínova deníku, které vyšly v Soudobých dějinách. Jinak to samozřejmě zábavné není, protože tam popraví stovky lidí, stovky skvělých vlastenců, a když zrovna neumírá kamarád, přijde zpráva z domova, že ti při heydrichiádě zastřelili švagra. A k tomu ten věčný hlad a zima.

05.06.2018

Dívka se vdá a má rodinu. Po smrti muže se musí postarat o čtyři povahově velmi rozdílné děti, na které se smrskne její svět. Jednak jejich rozdíly ukazují různé tváře meziválečné americké společnosti, jednak jsou i velmi symbolické. Jsou to (ne podle věku, ale podle cyklu, který zastupují): rodička, budovatel (můj oblíbenec), měnitelka a ničitel.
Jinak bych podotkla, že je v knize krásně popsaná proměna životního stylu v USA za těch asi 30 let a ta atmosféra z toho vysloveně dýchá.

05.06.2018

Knížka, jejímž protagonistou je básník a politik Viktor Dyk, vypráví příběh z české politické scény prvních třiceti let 20. století. Dyk se celoživotně a se svou typickou vervou zabýval problematikou Masaryka - a podařilo se mu několikrát namíchnout Masaryka natolik, až se pan profesor a později pan president zabýval problematikou Dyka.
Na knize oceňuji, že autor nerazil přístup, že "TGM má pravdu, protože je to přeci TGM". I když, kdyby si tohle myslel, tak tu knihu neměl proč psát...
Názorově i osobnostně jsem tým Dyk, ačkoliv to z dnešního pohledu dotáhl pouze do čítanek. Skoro bych řekla, že i pan autor mu fandí.
V knize jsou bohaté ukázky z Dykovy tvorby, např. Život Herodesův. Znamenitá satira na spor o Rukopisy, ke které už má Dyk generační nadhled. No vážně, ale zamyslete se nad tím! Jak ty nápisy na radnici můžou být z 15. století, když je radnice z 18. století? No jak?

05.06.2018

Asi největší prožitek je sledovat jednotlivé příběhy, které člověk zná odjinud (mj. z pro mě autentičtějších Časů dobrých i zlých) a pozorovat, jak si s nimi autor hraje. Asi není třeba se pozastavovat nad tím, kdo je kdo (Benda - Krajina+Drábek, Kalina - Krajina, Bertsch - Gall, objeví se parafráze na Tři krále i ministr spravedlnosti Drtina), a co za dějinné události tu autor popisuje. Víc než ústřední dvojice si mě získali Kalina, Máňa, asi nejzajímavější byli Bertsch a zejména Hrdina a jeho názorový vývoj. (Co říká, že má poslaneckou imunitu?) Názorových vývojů jinak moc nebylo.
Slušné postavy se poznají podle toho, že jsou to obdivovatelé pres. Beneše a národní socialisté a o jejich charakteru není pochyby jiné, než té, kterou vyjádří komunističtí padouši a kolaboranti.
Je ale důležité říkat, že bylo období 1945-1948 takhle pokřivené. To je hlavní přínos knihy a rozhodně není malý.

05.06.2018

Vhled do historie české pravice za první republiky. Od formování za Velké války až do konce 20. let. Škoda, že se nevěnuje proměnám ve 30. letech, ráda bych si přečetla zejména o proměnách Národní demokracie a Národního sjednocení.
Nicméně ucelený pohled na jednotlivé strany a jejich štěpení, na voličskou základnu (skvělá část o místní organizaci Nár. dem. na malém městě – ženská základna větší než mužská, ženy učitelky a muži továrníci). Agrárníci – Švehla vs. Prášek. Excesy Gajdy a Stříbrného aj. I u katolíků se projevil zákon první republiky, že ti, co se klonili k hradní politice, byli úspěšnější.

05.06.2018