3826 komentáře u knih

Na tuhle knihu jsem se moc těšil.
Pamatuju si, jak mě před nějakým rokem nadchla autorova prvotina - byl to takový surový diamant, na který jsem tehdy narazil úplnou náhodou a o kterém si dodneška myslím, že by si zasloužil větší uznání, než se mu dostalo. Byl tu zjevný literární talent, sečtělost, myšlenková hloubka a intertextualita, kterou jsem si vyloženě užíval. Navíc se mnou v mnohém notně rezonoval, a to se současným dílům daří jen zřídka (těm českým téměř vůbec).
Byl jsem proto víc než zvědavý, jak se autorova tvorba vyvine dál - tentokrát navíc pod taktovkou většího nakladatelství, což by se mělo odrazit jednak na vzhledu samotné knihy, a jednak na důkladnějších redaktorských úpravách. A obojí je tu znát. Kniha je krásná na pohled, příjemná na dotek a navíc krásně voní (ta předchozí se jí v tomhle směru nemůže rovnat, byť měla povedené ilustrace). Kdyby šlo o ženskou, byl by to věru slibný začátek, ale v obou případech nám jde především o to, co je uvnitř, že...

Žánrově je Lenost celkem podobná Wiederhauserovi, ale vypravěč je tu diametrálně odlišný, což má nemalý vliv na celkový dojem. Notně patetického Tomáše s klímovským slohem (nic proti, mně osobně to vyhovovalo) tu nahrazuje nesrovnatelně apatičtější bezejmenný vypravěč, který mi okamžitě evokoval Camusova Cizince, a tenhle dojem se mnou zůstal od začátku do konce. Nejen vypravěč, ale i ostatní postavy, prostředí, události, styl vyprávění, celková výstavba děje... Na všechny paralely mezi Leností a Cizincem by se nejspíš dala napsat celá diplomka. Je to špatně? Podle mě ne. Osobně se řadím spíš k literárním konzervativcům, kterým všechny ty (povětšinou dost chabé) pokusy vymýšlet ještě v dnešní době nové formy spíš iritují. Upevnění v něčem ověřeném tedy obecně spíš vítám. Samozřejmě i na poli epigonství bychom našli spoustu literárního odpadu, ale to se Maršálkova díla naštěstí netýká.
Text je přes svou myšlenkovou hloubku nesmírně čtivý (čtenář, co bojoval s archaickým slohem Wiederhausera, to jistě okamžitě postřehne a ocení), dialogy tentokrát působí mnohem přirozeněji a převládající temné filozofično občas prosvětlí nějaká ta úsměvná pasáž (Polákova ezo manželka mě upřímně rozesmála). Formální stránce textu lze vůbec máloco vytknout. Kniha působí profesionálně, svým způsobem světově (a přitom nikoli pozérsky) a čtenář, který je zvyklý doceňovat lingvistické krásy textu, tu bude v sedmém nebi.
Asi ale nutno podotknout, že stejně jako Wiederhauser je i Lenost kniha pro poměrně specifické publikum. Není to kniha na pláž. Není to kniha, u které si odpočinete. Není to kniha, kde bůhvíjak záleží na ději. A už vůbec to není kniha, po jejímž přečtení si budete připadat šťastnější.
Spíš bych ji doporučil hloubavým melancholikům se zálibou v klasicích. Osamělým podivínům, co rádi sami cestují do exotických destinací. Lidem kontemplativním, spíš než činným. Lidem, co čtou, protože hledají cosi neurčitého - cosi, v co už možná ani sami dávno nevěří.

7 04.04.2022

Takhle má podle mě vypadat povídková sbírka. Maupassant byl skutečně mistrem v oboru.

16.06.2021

Autor odvedl kus poctivé práce a se značnou erudicí (ale zároveň zábavně a čtivě) nám prezentuje neotřelé, českými akademiky takřka netknuté téma. Vřele doporučuji každému, jehož zájem o japonskou literaturu sahá o něco dál než k tvorbě Haruki Murakamiho.

2 04.05.2021

Zajímavé náměty, občasná morbidita střihnutá kafkovským odosobněním, hutná atmosféra, povedené ilustrace. Sice netuším, kdo měl tvořit cílovku - obal působí dětsky, v anotaci je zmíněná spodní hranice patnácti let, jazyk někde na pomezí dětských knih a YA a do toho některé scénky jako z pera Ryu Murakamiho (to je ten morbidnější Murakami) -, ale na druhou stranu - musí být každá kniha nutně zaškatulkovaná (zaškatulkovatelná)? I když je pravda, že kdyby mi nebyla darována, asi bych na ni nikdy nenarazil. A to by byla škoda.

20.03.2021

Kniha je sama o sobě brilantní a modernější překlad ji dle mého prospěl. Jen nechápu tu nesmyslnou změnu názvu. To už bychom rovnou mohli Oblomova přejmenovat na Povaleče nebo Rudina na Srdcelamače.
Tohle prostě byl, je a vždycky bude Sanin.

2 28.02.2021

"Člověk nebude šťasten tenkráte, když přinutí druhé, aby si vážili jeho práv, nýbrž tehdy, až se naučí, aby ho milovali. Do toho však je ještě daleko!"

Po přečtení Sanina jsem dumal nad tím, jak je možné, že se Arcybašev běžně neřadí mezi jména ruských velikánů jako Gogol nebo Turgeněv. Po přečtení Landeho dumám ještě intenzivněji... Tentokrát bych se nebál dokonce ani přirovnání k Tolstému a Dostojevskému. Lande se totiž četl jako taková miniaturní verze Idiota se špetkou Vzkříšení. Jestli na něj v nějakém antikvariátu narazíte, rozhodně doporučuju!

28.02.2021

Tohle je ta jedna kniha, kterou bych si vzal na pustý ostrov, zachránil před požárem atd. Zbožňuju všechna Dostojevského díla, ale tahle novelka má v mém srdci zvláštní místo. Přečetl jsem ji nesčetněkrát a pořád nemám dost.

6 15.01.2021

Představte si setkání Lermontovova Pečorina, Tolstého Pozdnyševa, Dostojevského "podzemního úředníčka" a snad ještě několika potomků Sartrových či Maupassantových v menším, nepříliš valně vyhlížejícím lokále. K tomu si přičarujte tichého pisatele, sedícího někde v rohu a mistrně zapisujícího hlavní myšlenky bouřlivé debaty, která by se v takové společnosti jistě co nevidět strhla. Výsledkem takových zápisků by dost možná byla právě novela Večerní sláva Wiederhausera.

Jako rozený skeptik, navíc den ode dne čím dál zhnusenější současnou (nejen) literární produkcí, pořád nemůžu uvěřit, že to, co jsem právě dočetl, je kniha vydaná v roce 2019. Samotný obsah, dokonalá stylistika (v anotaci možná trochu děsivě popsaná jako "silně archaizovaná") a povedené grafické zpracovaní, vyšperkované skvělými ilustracemi Martina Mesároše, mi dává pocit, že držím v ruce jeden ze svých oblíbených antikvariátních úlovků od jednoho z výše jmenovaných literárních mistrů. A ono se přitom jedná o současnou beletrii. O českou současnou beletrii. O prvotinu autora, kterému údajně ještě ani nebylo třicet. Zkrátka klobouk dolů!

3 31.05.2020

Sbírky poezie pořizuju málokdy, české prakticky vůbec. Kerstin mě nicméně před časem zaujala svým YouTube kanálem, a tak jsem se její prvotinu rozhodl podpořit. A není to vůbec zlé! Originální, chvílemi vtipné, chvílemi melancholické, chvílemi všechno dohromady. Přál bych si, aby autorka namluvila vlastní audio verzi, protože má moc příjemný hlas i přednes.

22.02.2020

Venkovský Murakami - asi tak bych nejstručněji charakterizoval Léto s pihatou pannou od slovenského autora Andreje Chudoby (1927-2014); novelu z roku 1977, na kterou jsem nedávno jen tak narazil v antikvariátu a bez rozmýšlení si ji okamžitě odnesl... A dobře jsem udělal.

A co že je na ní "murakamiovského"? Inu, máme tu typicky apatického vypravěče (mladého učitele), jeho manželku (která stejně jako Murakamiho manželky hraje v příběhu tu nejpasivnější možnou roli - dokonce se v něm nikdy přímo neobjeví), záhadnou dívku s labilní psychikou, která vypravěčův život převrací naruby, neskutečně živé popisy prostředí a fantazii mísící se s realitou (často do takové míry, že je těžké sledovat, co je vlastně reálné a co už ne). A svým způsobem dojde dokonce i na kočky.

Na každý pád se jedná o úžasně napsanou knihu, která jaksi neprávem upadla v zapomnění (aspoň mám ten dojem) a snad by si po letech zasloužila znovu oživit...

22.02.2020