Lenost

Po spoustě skvělých českých ženských autorek, jsem zase jednou sáhla po mladém muži. A to vnímám jako nejviditelnější rozdíl. Dílo je velmi 'mužské' ve svém vnímání a popisu příběhu. Mnohem více než pocity a postřehy vedlejších postav je plně soustředěn na popis okolí a filozofické myšlenky hlavního hrdiny. Zajímavé dílo.

Tento soubor duševních postojů a filosofických hříček, našroubovaných na příběh o mladém vdovci, mě totálně pohltil už od úplného začátku. Respektive od druhé kapitoly, kde autor ukázal, jak decentně a vkusně dovede přistoupit k vykreslení situací a témat, která se většinou buďto úplně přehlížejí, nebo naopak absurdně přehánějí (což je rozhodně ta horší varianta). A druhá věc - knížka mě skutečně vtáhla do Řecka, jako bych tam sám byl! Nesporný talent jímavě popsat prostředí se tu potkal s citem pro psychologii postav(y), navíc Maršálkova ruka působí jistě a vypsaně.

Většinou nejsem fanouškem knih tohoto brněnského nakladatelství, které dle mého skromného názoru se svými tituly obvykle balancuje na hraně školáckého pozérství a neinvenčního středního proudu, ale tento stroze a nevábně nazvaný román musím ocenit plným počtem hvězdiček, protože si to beze sporu zaslouží. Jazykově brilantní, věrohodně pojatá psychologická studie, ve které autor na mnoha místech čtenáře doslova nabádá, aby se zamýšlel nad tím, jaká příčina dovedla hlavní postavu na její strmou cestu "do Tartaru". Snad pro některé patologické optimisty náročná kniha, pro mě nevšední zpříjemnění dvou víkendových odpolední.

Tak nějak nevím, co mi tato kniha mohla dát. Možná se nacházím ve špatném období a jindy bych ji ocenil víc. Neviděl jsem ovšem v knize smysl, hlavní postava pak byla zcela nesympatická a neschopná (můj zájem o ni skončil v okamžiku, kdy se mluvilo o nepovlečení postele po 2 roky :)) a tak nějak pochybuji nad více věcmi. Ty vzletné debaty s lidmi různých národností a domorodými Řeky, přičemž se vždy měly hovory odehrávat v angličtině… No nevím.
Ano, kniha se nazývá Lenost. Mnohé šlo asi očekávat. Přesto jsem se už těšil, až dočtu.

Osobité, originální čtení. Pravda, nutí trochu zpomalit, zamyslet se, zapřemýšlet. Melancholické, na podzim jako stvořené.

Opravdu to není odpočinkové čtení na pláž, jak někde již níže v komentářích uvedeno. I když to tak zprvu vypadá; mladý muž jede koncem léta do Řecka vzpomínat na svou zemřelou manželku a zážitky ze společné svatební cesty, kterou prožili na nejmenovaném řeckém ostrově v řecké rodině, kdesi na venkově.
Celá kniha se ale pomalu sune do tragičtější a tragičtější noty, závěrečná část nabývá až téměř absurdních rozměrů a filozofické úvahy o smyslu lidské existence a vlivu prožitků na pocit štěstí a životního naplnění může někoho nadchnout, pro mě to až takový pozitivní zážitek nebyl.
Něco mi přišlo zcela nepravděpodobné, možná to byl úmysl: Čech hovořící velmi dobře anglicky (to samozřejmě lze), ani trochu řecky (to také) vede na řeckém ostrově dlouhosáhlé diskuze o smyslu bytí s mnoha lidmi, včetně prostých vesničanů, prostě každý Řek tu mluví bez problémů anglicky, včetně podivínských staříků - tomu už se už moc věřit nedá a s tím jsem měla trochu problém.
Nakonec jsem přemýšlela, zda úvahy a myšlenky hlavního hrdiny a pro mě až šílené závěry, ke kterým dojde, jsou také úvahy autora, nebo prostě jen kniha měla ukázat zcela extrémní duševní vývoj jedince, který na jednu stranu nezvládá život a na druhou stranu mu jeho přístup k životu umožní zvládnout kde jakou osobní katastrofu. Nad až absurdním životním zvratem od zdánlivě pohodové dovolené k neuvěřitelným koncům jsem ale přesto musela docela přemýšlet, v hlavě mi to docela strašilo, i když ne moc příjemně…
*
„Člověk je asi pokaždé šťastný, když si má na co stěžovat a když je mu to dovoleno. Proto je celý ten princip pořád stejný, jenom kulisy se mění: žijeme a je to víceméně v pořádku, a zároveň si chováme představu o těch několika věcech, které bychom tak rádi změnili, jelikož nám jejich současná forma nevyhovuje. Pak se ty věci třeba opravdu přetvoří do podoby, po které člověk prahnul, zároveň se změní i okolnosti a s tím se odsune i ten nedostižný fantom, kterého vždycky pozorujeme na hraně našeho rozhledu. Proto podle mě každý, kdo zrovna není vystavený vyloženě fyzické trýzni, musí prožívat štěstí zhruba stejnou měrou.“

Tento román má přesně to, co by introspektivní vyobrazení vnitřních machinací poničené duše mělo mít - autenticitu a především nebanální myšlenkovou hloubku.
Četl jsem svého času celou řadu knih, zaměřených na pozvolný či rychlejší rozpad osobnosti (namátkou třeba Hamsunův Hlad, Dostojevského Dvojník) a řekl bych, že mám v tomto žánru určitou oblibu.
Lenost se mezi těmito tituly ani zdaleka neztrácí, jelikož nabízí opět něco nového z hlediska přístupu i skrze netradiční směr, kterým se hrdinův vnitřní vývoj ubírá. Věcně elegantní a místy snad i trochu básnické práci s jazykem se také nedá nic vytknout.

Způsob psaní je vskutku na dnešní dobu vyplněnou prázdnými frázemi velmi osobitý, netradiční a prošpikovaný filozofií. To kvituji, protože mě vždy potěší, když v textu objevím krom epiky i poetiku nebo filozofii.
Rozpad osobnosti je téma vinoucí se celou knížkou, vyvedené až k absurdnosti. To mi jako konzervativnímu čtenáři až tak nesedlo, ale chápu, proč to autor takto pojal.
Jen se obávám, že téma je více než aktuální. Z příběhu nelze jednoznačně definovat, jestli příčinou jakési odevzdanosti hlavního hrdiny je primárně ztráta manželky nebo to byl jen impuls, který dokonal jeho obecně nenaplněný životní příběh. Ta ztráta identity a neukotvenost je v současné společnosti dost citelná.
Doufejme, že to není trend...

Filozofický román s melanchlolickou atmosférou mě naprosto uchvátil. Kniha mě tak bavila, že jsem ji přečetl na jeden zátah, nemohl jsem se od ní odtrhnout. To je přesně literatura ,co mám rád. Hodnotím plným počtem hvězd.

Tahle knížka je postavená na atmosféře - melancholie, letargie hlavního hrdiny...
A já jsem nadšená, takovýhle knížky chci číst!
Plný počet bodů ovšem nedávám, protože v textu je několik nepravděpodobných okolností.

Dočetla jsem, čím dál rychleji, čím pomaleji tenhle příběh autor líčí,... a nevím, co si o tom myslet. Mimořádně depresivní (ještěže to aspoň nebylo dlouhé), jakoby na motivy klasiky 19. století (pokud možno ruské) se stále zdeptanějším hlavním hrdinou, kterému je nakonec všechno jedno (a všechno zatěžko: v duchu motta "činnost je pro zvířata a prosťáčky"). Jakkoli dramatický osud mu krátký pobyt na řeckém ostrově přichystá, on skutečně nehne ani mozkem ani brvou. Ale ani před tím to s ním nebylo nic moc.
Zdeptanost, odevzdanost, netečnost a nezájem se z hrdiny přenáší i na mne jako čtenáře.
Pachuť a nejistota, nevěřícnost a chybějící pointa. Takové knihy raději ne.

Vidět autorovi do hlavy je někdy těžké... A to i v případech, kdy přednáší román v ich formě, navíc psaný formou, která se ze všeho nejvíc zaměřuje právě na to, co se v mysli hlavního protagonisty (a autora?) odehrává. Netuším, do jaké míry zde reflektují protagonistovy úvahy a myšlenky i Maršálkovu osobnost, ale celý tenhle psychologický obraz je vyvedený tak bravurně a v každém směru uvěřitelně, až mě to nutí přemýšlet, jestli sám autor není taky trošku sociopat.
Výborná kniha, která s člověkem zůstává ještě hodně dlouho po přečtení (komentář píšu s odstupem několika měsíců). Jsem rád, že tenhle druh literatury ještě stále žije...

Hlavní postava muže se vrací na ostrov, který má spojený se šťastnými chvílemi svého života, než došlo k zásadnímu zvratu. Člověk, který neví kam ho osud zavede dostane krutou lekci. Melancholicky laděný příběh, který neurazí ani nenadchne.

Kniha je překvapivá. Hezky a citlivě napsaná. Děj se odehrává v Řecku. Kniha se mi líbila, ale řekla bych, že není pro každého. Je plná úvah a spíš smutná, ale opravdu zajímavá.

Hned první věta anotace mě uhranula. Moje krevní skupina. I když jsem čekal že hlavní hrdina bude více ubrečený, nostalgický a melancholický, i tak jsem se v jeho úvahách viděl. Ze začátku se to čte jako takový obyčejný letní příběh občas prošpekovaný filosofickýma úvahama, které však přes nečekaný dějový zvrat až do finále eskalují.
80%

Kniha mi přišla dost nevyvážená.Velkou část zabralo melancholické bloumání až s nádechem zbytečnosti a pak náhlý zvrat, který na mě působil nevěrohodně až absurdně. Nicméně styl psaní mi sedl, knihu jsem přečetla za odpoledne a těším se na autorovy příští knihy.

Svit Naděje a Originality
85%

Psát příběhy, jejichž ústředním motivem není děj samotný, nýbrž myšlenky autora či jeho postav, není úkonem snadným. Každý autor se s takovým problémem vypořádává jinak - někdo je zasazuje do sáhodlouhých dialogů (Dostojevskij) a někdo je ukrývá kdesi mezi ně a popis děje (Zola). Zde se jedná spíše o jakýsi Zolovsko-Maupassantský přístup, rozhodně však povedený!

Zevnějšek knihy je přinejmenším poutavý. Sám musím přiznat, že jsem doposud na obdobně pojatý či provedený přebal nenarazil. A přitom si knihu nedovedu vybavit oděnou jakkoli jinak - grafici ve studiu Kapitola dokázali náladu celé knihy mistrovsky zachytit na pouhém kusu plátna.

Příběh samotný mi vykouzlil úsměv na duši už pouhým nádechem realisticko-naturalistického stylu zpracování, které je samo o sobě velice čtivé - avšak nalezneme zde i nejedno nápadité přirovnání či slovní obrat. A právě onen styl, v němž je dílo psáno, vysvětluje, proč se děj zdá býti tak jednoduchým; ostatně tomu tak i je. Co však děj činí opravdu poutavým, je pár očí, jímž na něj nahlížíme - to jest pár očí postavy poněkud pro změnu Dostojevsko-Fuksovsky laděné. Jednoduše člověka otupělého životem. Takového decentního sociopata. Jednotlivými dny proplouvá se značnou apatií a i na událost velice nevšední a nelidskou, nahlíží obdobně, jako na cestu do lednice.

Autorovi tedy není co vytknout - postavy působí uvěřitelně, děj je zajímavý dosti a nenachází se v něm nic zbytečného - nádherný realismus. Snad samotná četnost úvah a myšlenek na mé poměry byla poněkud prořídlá - pakliže se autor držel zpátky, rozhodně nemusel! A pevně věřím, že se jedná o autora, který pro soudobou českou literaturu znamená nejen naději, nýbrž i budoucnost.

Kniha tedy obzvláště v dnešní době srší originalitou a estetikou, které je v Brakovém oceánu, jenž nezaplavuje pouze literaturu, značný nedostatek. Mohu také s jistotou říci, že se jedná o dílo, které bude s časem zrát jako víno a nikoli hnít a rozkládat se kdesi na pokraji cesty u Baudelairových nohou. Jen škoda, že umělci bývají doceňováni až po své nevyhnutelné smrti - a do té je, jak píše sám autor, třeba se zamilovat.

Mladej vdovec po smrti své manželky rezignoval na život. Vůči životu zcela otupěl. A jeho životní náplní se stala lenost, lhostejnost, nicnedělání. Sled událostí si pro něj však nachystá komplikace. Slušnej kotrmelec, kterej obrátí naruby jeho snahu o pouhý přežívání. Nuda a šeď všedních dní bez zájmu o cokoliv, se brzy změní v noční můru. Jenže jak pro koho.

Během čtení mě provázel neklid. Jakýsi nepříjemno z chladnokrevnosti a totálního nezájmu, kterým vypravěč naplňoval svůj příběh. Jeho tíživá netečnost mě dostala do bodu, kdy vlastně nevím, co si o knize myslet. Možná za to může moje vlastní lenost. A tak si raději nemyslím nic.

Zajímavý příběh,nová naděje české literatury.