Zpěvy páteční

09.01.2020

Pro docela laika (jako jsem já), byly tyto básně docela dobře pochopitelné a líbily se mi ...

V rámci výzvy jsem se zase trochu hecla... vůbec jsem nevěděla, co vybrat, jelikož poezii nemusím... vzpomněla jsem si na školu a zase tzv. zkusila splatit dluh ze školních let... no nechci hodnotit, básním nerozumím, nelíbilo se mi to a nic mi to neříká a nechci dávat špané hodnocení jen proto, že tomu fakt nerozumím

04.11.2018

Kratičká nedokončená sbírka vydaná post mortem patřila na gymnáziu k mým oblíbeným. Dílo básníka Nerudy (na rozdíl od díla prozaika Nerudy, jehož Povídky malostranské jsem četla dvakrát a v obou případech mi daly zabrat) mi utkvívalo v paměti a jazykově inspirovalo mé experimenty s poezií. Do sbírky patří jedna ze dvou (pro moji generaci) nejznámnějších Nerudových básní Láska (tou druhou je Jak lvové bijem o mříže). Nostalgie.

Láska
Srdce to lidské — ach bože, přebože —
za zlobu móže snad, za lásku nemóže!

Že prý jsi, národe, božím tom na světě
jako to bodláčí, v cestě jež zakvete,
jako to děťátko, které se z chudiny
zrodilo za těžké, neblahé hodiny.
Takému dítěti, nouze jež kolíbá,
každý se ve světě z daleka vyhýbá,
a kdo se přiblíží, blíží se v pohaně;
„Kéž jsi se zalklo už, proklaté cikáně!“

Ej co ty řeči! co všechny ty klevety!
letím Ti, miláčku národe, v ústrety,
jako ta dívčice, lidská ta pěnice,
milenci letí vstříc v horoucí písničce:
„Hledím Ti v oči, byť světu se rouhaly.
Hladím Ti ruce, byť hadi v nich šlehali.
Rty moje na Tvojich hladově ulpějí,
byť jsi měl po retech jedových krůpějí.
Rámě mé toužebně hrdlo Tvé ovíjí,
byť Ti zlá choroba visela na šíji.“

Nejsi však, nejsi, jak lidé Tě dělají:
ruce a šíje Tvá sněžně se bělají,
Nejsi, jak říkají, zvětřilý v chudobě,
na prsou matky své slýchal jsem o Tobě:
tlouklo tak měkounce srdce to mateří,
ptačí jak srdéčko ustlané do peří.
Nejsi, jak říkají, zlotřilý v porobě,
v očích své matičky čítal jsem o Tobě:
povídka dojemná o zlatém člověku,
jehož bůh zachovej od věků do věků!

Koho bych miloval širém tom na světě!?
srdce je vždycky ach srdcem jen dítěte —
do stáří, do skonu volá si po matce.
Přežil jsem matku svou, žiju jen památce,
přežil jsem lásku svou, měl ji tak na krátce —
všechno jsem oplakal, zase se osvěžil —
Tebe bych, národe, Tebe bych nepřežil!

***

...Dej osud bojů nám, co muž a rek jich snese,
pak ale nad hlavou ať ráno rozbřeskne se,
z červánků slunce vyskoč, lehni českým polem —
buď v Čechách bílý den a plno růží kolem.
(Moje barva červená a bílá)

...Co matce slunce, co jí nové ráno!
zrak nemá citu, srdce nemá tluku,
mráz smrti ledem pokryl chvějnou ruku
a spálil myšlénky — je dokonáno!
Květ její duše, květ jejího těla,
syn krásný, libý jak vše jara vůně,
muž, jímž se země nebi rovnat chtěla,
bůh člověk, jehož dosud nepoznáno —
zlým lidstva duchem zdáven zas zde v lůně
své matky stlívá — již je dokonáno!...
(Matka sedmibolestná)

...Ach nikdo trpčí slovo nevynes‘:
než „Ecce homo!“ — „Ecco homines!“
(Ecce homo)

...
Bože, cos‘ nasil trpkosti do této naší země!
Ztrpklý je širý ten náš kraj, ztrpklé je všechno plémě,
trpce lid žije v palácích, trpko se dýše v chýši,
trpka je naše ornice, trpké je víno v číši.
Trpká je sláva po otcích, přetrpké vzpomínání,
trpká je naděj v budoucnost, že až se hlava sklání,
trpce zní píseň národa, trpce vše slovo naše,
trpké jsou kletby z našich úst, trpké i otčenáše...
(V zemi kalichu)

...a než se lidstva pouta zdrtí,
je třeba ještě velkých smrtí...
(Ukolébavka vánoční)

...My nevíme, co budoucnost nám chová —
však ještě žije českých bitev bůh,
a pro vítězství veliká a nová
je dosud širý dost ten český luh!
A chce-li bůh snad dát kdys nové seče —
nám stačí hlas husitský na chorál,
dost v zemi železa na dobré meče,
i v krvi železo — jen dál, jen dál!"...
(Jen dál!)

31.01.2016

Kniha nebyla vůbec špatná. Přišla mi hodně podobná jako Balady a romance. Líbilo se mi jak Neruda v básních bojuje za český národ a úplně z toho sálá revoluční atmosféra.