Život, spisovatelé a já

04.06.2023

Ptáčník zazářil svým prvním románem - autobiografickou generační výpovědí o mladých mužích narozených v roce 1921, kteří museli do rajchu na nucené práce a tam zažili to, co nikdo před nimi a po nich.
Další jeho díla už nebyla tak úspěšná, ale jeho paměti, psané už ve stáří, jsou mimořádně zajímavé - ne sice s ohledem na proces jeho literární tvorby, ale využil zde skutečnost, že byl dlouholetým funkcionářem v komunistické straně i v literárních institucích, a tak byl svědkem (někdy i aktérem) mnoha důležitých událostí, hýbajících českou společností i knižní kulturou. Osobně znal snad všechny české a slovenské spisovatele a v knížce svých pamětí se nevyhýbá ani těm nejintimnějším drbům z jejich života. Tato stránka knihy je bulvárně-zábavná a hodně dokumentuje, jaké bylo po roce 1945 do 1990 postavení spisovatelů ve společnosti: prebendy, ziskuchtivost, kariéry, zahraniční služební cesty a "studijní pobyty", podrazáctví a současně kolektivizmus, vzájemná sociální péče, chlapácká kamarádství.
Významnou část pamětí věnuje události opravdu památečné: IV. sjezdu Svazu československých spisovatelů v červnu 1967 - události, která daleko překročila rámec tématu literatury a knižní kultury a - v mnoha případech nadosmrti - poznamenala tvorbu a životy stovek literárně činných lidí (a následně i jejich čtenářů). Všem, kteří se zajímají o 60. léta v čs. kultuře důrazně doporučuji pozornou četbu!

Mnoho řádků z této knihy by stálo za citaci, ale uvedu pouze citaci citátu, v němž Karel Ptáčník cituje slova Ludvíka Vaculíka, pronesená v roce 1967 a znějící, jakoby popisovala naše dny:
" ... je třeba vidět, že za dvacet let nebyla u nás vyřešena žádná lidská otázka, od primárních potřeb jako jsou byty, školy, perspektiva prosperity hospodářství až po potřeby zevnější, které nedemokratické systémy ani vyřešit nemohou, jako je pocit plné platnosti ve společnosti, podřízení politických rozhodování kritériím etiky, víra ve smysluplnost i malé práce, potřeba důvěry mezi lidmi, ..."
Doporučuji!