Žena v polární noci: Rok na Špicberkách
Christiane Ritter
https://www.databazeknih.cz/img/books/45_/451706/bmid_zena-v-polarni-noci-rok-na-spicberk-clm-451706.jpg
4
236
85
„Všeho nech a přijeď za mnou!“ Právě tohle napsal své mladé ženě její manžel, který se v té době živil jako lovec kožešin na Západním Špicberku. A Christiane, vzdělaná mladá umělkyně ze zámožné rodiny, skutečně opustila klidný život u rodičů i malou dcerku a vydala se na nehostinný Sever. Příběh vznikl ve třicátých letech dvacátého století. Autorka své zážitky popisuje s neobyčejným pragmatismem a humorem, který tu a tam připomene slavnou knihu Vejce a já. Christiane, jako správná hospodyňka vybavená například sušenou petrželkou do polévky, připluje na Špicberky. Po počátečním šoku při spatření dřevěné chýše potřené dehtem, kterou jí manžel připravil spolu s mladým Norem, který dvojici pomáhá a má jim během polární noci dělat společnost, zjišťuje, že téměř jediným zdrojem potravy a vitaminů pro ně bude tulení maso. Poté co se mladé ženě podaří polidštit a zútulnit staromládeneckou domácnost, začne vnímat ohromující krásu a sílu severské přírody a oceňovat samotu poskytující možnost hluboké kontemplace. Později se dokáže nadchnout i nádherou půl roku trvající polární noci, popisuje různé zajímavé aspekty existence v severských podmínkách a životy obyvatel Špicberků a s odhodlaností sobě vlastní se přenáší přes drsné stránky života na Severu. Příjemné, vtipné čtení, psané stále živým jazykem, které poutavě zachycuje dobové reálie a v Německu se dočkalo již šestnácti vydání.... celý text
Literatura světová Biografie a memoáry Cestopisy a místopisy
Vydáno: 2020 , PortálOriginální název:
Eine Frau erlebt die Polarnacht , 1938
více info...
Přidat komentář
Knihu jsem si náhodně vybrala v knihovně. Líbila se mi obálka a nic jsem neočekávala. Kniha je pro mě nečekaným překvapením. Velmi krásně a citlivě popsaný roční pobyt na Špicberkách - v polární noci, v zimě i mrazu, bez čerstvého jídla. A přesto z celé knihy prosvítá pokora a láska k životu. Jsem velmi ráda, že jsem po knize náhodně sáhla.
Špicberky. Zima. Samota. Všechno to tenhle příběh splňuje, Já osobně bych to tedy asi nezvládla absolvovat, protože jak píše autorka na Špicberkách, jste s tím co si sami přinesete a můlj balíček hlavový je celkem velký..A teda aspoň jednu knihu bych si přibalila, i když ten malinký prostor v obydlí vyžadoval spíše praktické věci :-D
Christiane má můj obdiv, že se vůbec na tuto cestu vydala a zvládla žít na takovémto místě. Já jsem radši pro nějaký hluboký hvozd než tuhlůe siberii :-)
Poutavé vyprávění české rodačky o roce stráveném v drsné, ale nádherné krajině Špicberků, kam přijela za svým manželem (lovcem). V těchto krajinách dostává vedení domácnosti úplně jinou podobu. Christiane formou deníku popisuje krásy i záludnosti dalekého severu, kde opravdu "lišky dávají dobrou noc" a nejednou se člověk musí spolehnout jen sám na sebe. Naštěstí je Christiane praktická žena, která se nevzdává a řídí se selským rozumem. Po roce se s těžkým srdcem a krásnými vzpomínkami vrací do Evropy. Uvítala jsem informace o dalším životě všech, kdo měli v knize své místo.
Upřímně kniha mě chytla. Je to jiný svět. Fascinovalo mě, jak popisovala denní činnost, co dělali, co jedli, jak lovili. Hodně se věnuje přírodě kolem chaty, kde chodili pro vodu. Vypráví jak přežila sama čtrnáctidenní sněhovou bouři, když muži byli na lovu. Jak lovili, porcovali a jedli tuleně, což byl jejich hlavní zdroj vitamínů.
Opravdu je to velmi poutavé a zajímavé vyprávění o jiném životě než ho známe. Já bych tam teda nikdy nejela, ani kdyby mi za to platili. Ale obdivuji lidi, kteří do toho jdou a zvládnou to.
Cestopisný příběh Ch. Ritter (1897-2000), původem české rodačky, která se v první polovině 20st. vydala na ledové Západní Špicberky, aby se tam setkala se svým manželem a rok mu pomáhala s nevšední domácností. Seznamovala se zde s polární krajinou, zdejším způsobem života a prožívala malá dobrodružství a malé výpravy. Muž byl lovcem kožešin (dočasná práce). Krajina jí zprvu přišla nehostinná, s polárními vichry a bouřemi, střídané častými mlhami, brzo však podlehla její kráse (nádhera oblohy a úchvatných ledových ker s různými třpytivými, barevnými efekty. Obdivovala tady i krásu zvířat, kterých zde ovšem nebylo mnoho. Jednou ráno se před jejich chatkou objevila bílá liška, kterou si hrdinka postupně získala, krmila jí, dokonce pak liška nějakou dobu spávala u dveří jejich chatky).
Ch. také půl roku prožila v temné polární noci, kdy vůbec nevyšlo sluce.
Manželé bydleli v malém dřevěném domku, ve kterém žili ještě s mladým norským lovcem, Karlem. Ze začátku to byl komplikovanější vztah kvůli jazykové bariéře.
Místy se autorka dokonce pokouší o mírný humor. Knížka je hlavně zajímavá, pěkně napsaná, jsem ráda, že jsem se do cestopisu pustila.
Zajímavá knížka - zajímavý příběh. Fascinuje mě, co autorka dokázala přežít - a že do toho šla dobrovolně (ač to z knihy vypadá, že ne příliš věděla, do čeho jde). Deníková forma je čtivá, čas plyne rychle, ale nečekejte hluboké psychologické úvahy nebo vykreslování postav, vlastně ani vtažení do děje - k tomu je tam příliš málo praktických podrobností.
Tohle byla opravdu zajímavá knížka. To, že už je to nějaký pátek, kdy byla napsaná, jsem si všimla až v průběhu čtení, což mi vysvětlilo nějaké drobné nesrovnalosti. Ale jinak soudím, že v i dnešní době by byl zážitek z přezimování na Západním Špicberku velmi podobný. Ty příhody byly až neskutečné a člověk občas opravdu nechápe, proč by tohle někdo podstupoval. Tohle je opravdu zážitek na celý život. Opravdu obdivuju autorku, že si v knize v podstatě ani jednou nepostěžovala - na zimu, nepohodlí, stížené hygiecké podmínky. Doporučuji, kniha opravdu stojí za přečtení.
Knihu hodnotím vysoko, protože autorka na vcelku malém prostoru dokázala vystihnout celé Špicberky - od nádherné přírody a atmosféry až po strach z polární noci, bouřek, hladu, zimy a smrti. Mnoho knih ze Severu jsem nečetla, ale když ano, bylo vše viděno mužským okem, ale tentokrát Sever viděla žena. Knihu doporučuji přečíst a není potřeba se ničeho bát, kniha byla přeložena tak, aby odpovídala jazyku dnešní doby.
Hezká knížka z prostředí, které mě vždy přitahovalo, přesto mě nedokázala vtáhnout do děje tak, jak jsem očekávala, nevím proč... možná proto, že byla napsána před mnoha lety, fakt nevím... i tak ale doporučuji.
Jó, Špicberky, tam by chtěl žít každej! :-D. Tak žít asi ne, ale mrknout se, to jo. Christiane mě úplně nalákala, tyhle severské, větrem pořádně fučící cestopisné příběhy miluju. Líbila se mi autorčina houževnatost, odvaha a praktičnost.
Neskutečné, co autorka zvládla. Musela to být hodně silná a odvážná žena. Vůbec si neumím tu temnou samotu představit.
Velkou radost mi taky udělal postoj jejího manžela za války.
Christiane čtenářům přibližuje krásy arktické přírody. "Posvátné" bílé dny a magické polární noci se závoji polární záře.
"Pak se objevily fjordy, typické severské fjordy, ledovcově zelené vody, z níž trčely strmé černé skály, a z hor jako bílé prapory vlály vodopády."
Vábí mě místo, kde je člověk v tak úzkém spojení s přírodou, kde se "nebe dotýká země". "Možná budou lidé v dalších stoletích cestovat do Arktidy tak, jako se někteří v biblických dobách uchylovali do pouště, aby tam znovu nacházeli pravdu."
Přestože bych v kůži Christiane být nechtěla. Přezimovat v odlehlé chatě. Sama čekat až se muži vrátí z lovu několik dlouhých dní a přitom se obávat, že připluje kerný led a na něm lední medvědi, kteří mě přijdou sežrat. "A když lední medvědi přijdou k chatě, první, co udělají, je, že urazí rouru od kamen."
Vidět Špicberky bych ale jednou v životě chtěla. Doma pro mé nadšení moc pochopení není :). "Já tam nechci, nikdy. Když neumrzneme, tak nás sežerou lední medvědi. Pojedeme do Chorvatska. Polární záře, polární záře, nestačí ti západ slunce?"
Krásný způsob vyprávění a úchvatné popisy jsou pro celou knihu typické. Christiane dokáže popsat strohou a prakticky pustou krajinu plnou sněhu, ledu, ledových ker v ledovém moři a polární záře tak neskutečně, že máte chuť se tam alespoň na chvíli vydat. Umělkyni v sobě prostě nezapře :-)
4,5/5*
Přehodit přes ramena teplou vestu, udělat si šálek horkého čaje a ponořit se do četby. Velice poutavě napsané vyprávění o jednom roku na Špicberkách. Moc pěkně se mi to četlo. Původně jsem si říkala, že si to zařadím i do čtenářské výzvy, ale pak mi došlo, že kniha má být jen o tom místě, kde bych se nechtěla ocitnout. To by mi tak nevadilo - na chviličku - jen bych tam nemohla žít. Ale musí tam být krásně.
Tato kniha vycházející z deníkových zápisů vytvořených během jednoho roku ve 30. letech 20. století na Špicberkách podává osobní vyznání Christi, která tam se svým mužem přezimovala. On již zkušený lovec znalý terénu, ona hospodyňka ze zámožné rodiny. Přes všechna úskalí, téměř nulové vybavení a chudou stravu si Christi ale Arktidu zamiluje. Kniha je plná popisů děsivých událostí, ale také překrásných. Zuřících vichřic, nedostatku jídla, ale také polární záře, nádhery ledu blyštícího se ve slunci nebo místních živočichů. Při četbě jsem několikrát zatoužila se tam podívat a zase si to rychle po vylíčení děsivého počasí rozmyslela, a to se opakovalo v průběhu četby několikrát. Autorka ve mě dovedla probudit zájem o tuto krásnou, ale nehostinnou zemi. Probudí ji i ve vás.
Christiane i její manžel byli bezpochyby zajímaví lidé už před společným přezimováním na Špicberkách. Nicméně na vyprávění Christiane mě zaujaly dvě věci ... její vztah k mužům, který se mi nesmírně líbil, respekt šmrncnutý nadhledem a obdivem a pak postupující pohlcení arktickou přírodou a pocitem souznění s ní. Obyčejné lidství a upřímnost bez příkras. Feminismus bych v tom nehledala ani trošku, jak jsem četla v jiných recenzích. Moc ráda bych si s autorkou popovídala, ale to už bohužel nejde.
Štítky knihy
životopisy, biografie humor příroda rakouská literatura cestopisy rozhlasové zpracování polární kraje zvěř kožešinová opuštění civilizace Špicberky
Žena v polární noci: Rok na Špicberkách
Parádní oddychovka. Doporučuju všem lidem, kteří mají depku, protože s jakým nadhledem a uvolněností popisuje autorka tak těžké podmínky, to se jen tak nevidí. Úžasné. Připomnělo mi to knihu Vejce a já.