Žena v polární noci: Rok na Špicberkách
Christiane Ritter
https://www.databazeknih.cz/img/books/45_/451706/bmid_zena-v-polarni-noci-rok-na-spicberk-clm-451706.jpg
4
236
85
„Všeho nech a přijeď za mnou!“ Právě tohle napsal své mladé ženě její manžel, který se v té době živil jako lovec kožešin na Západním Špicberku. A Christiane, vzdělaná mladá umělkyně ze zámožné rodiny, skutečně opustila klidný život u rodičů i malou dcerku a vydala se na nehostinný Sever. Příběh vznikl ve třicátých letech dvacátého století. Autorka své zážitky popisuje s neobyčejným pragmatismem a humorem, který tu a tam připomene slavnou knihu Vejce a já. Christiane, jako správná hospodyňka vybavená například sušenou petrželkou do polévky, připluje na Špicberky. Po počátečním šoku při spatření dřevěné chýše potřené dehtem, kterou jí manžel připravil spolu s mladým Norem, který dvojici pomáhá a má jim během polární noci dělat společnost, zjišťuje, že téměř jediným zdrojem potravy a vitaminů pro ně bude tulení maso. Poté co se mladé ženě podaří polidštit a zútulnit staromládeneckou domácnost, začne vnímat ohromující krásu a sílu severské přírody a oceňovat samotu poskytující možnost hluboké kontemplace. Později se dokáže nadchnout i nádherou půl roku trvající polární noci, popisuje různé zajímavé aspekty existence v severských podmínkách a životy obyvatel Špicberků a s odhodlaností sobě vlastní se přenáší přes drsné stránky života na Severu. Příjemné, vtipné čtení, psané stále živým jazykem, které poutavě zachycuje dobové reálie a v Německu se dočkalo již šestnácti vydání.... celý text
Literatura světová Biografie a memoáry Cestopisy a místopisy
Vydáno: 2020 , PortálOriginální název:
Eine Frau erlebt die Polarnacht , 1938
více info...
Přidat komentář
Nikdy předtím jsem o Špicberkách neslyšela. Hned bych se tam rozjela, taková nádhera!
Hodně odvážná žena. Coby teplomilec bych se do podobných dobrodružství nikdy nepustila. Obdivuji odvahu opustit dcerku a odjet. Ale při popisu krajiny i nacházení sebe samé, vnímání klidu, souznění s přírodou kolem a přijmutí své podstaty jí chápu. A obdivuji obnažení své duše a svého bytí až na dřeň. Nicméně pro mně bude sledování polární záře víc atraktivní na fotkách :)
Čekal jsem oddychovou Betty MacDonaldovou o tom, jak naivní žena bojuje s nástrahami svého snu. Ale dostal jsem mnohem víc. Na tu dobu je v tom dost humoru a nadhledu, a přitom je to nesmírně poetické.
Je skvelé, ako autorka dokázala čitateľom opísať nádhernú a nebezpečnú polárnu noc prostredníctvom svojich poetických úvah. Rok plný krásy, odvahy a prírodných fenoménov, ako sú víriace vetre, burácajúce ľadové kryhy a zaujímavé polárne zvieratá, jej určite priniesol jedinečný zážitok.
Je vždy obdivuhodné ak kniha dokáže tak verným a výstižným spôsobom dosahovať krásy a výzvy prírody. Autorkin polárny príbeh je teda skutočnou oázou pre milovníkov prírody a ľudí, ktorí si radi predstavujú, aké by to bolo byť ponorený do arktickej krajiny.
Ak rádi čítate o podrobných opisoch prírody a o mieste človeka v nej, odporúčam túto knihu. Poukazuje na svet, ktorý inak zvykneme prehliadať a podnietiť našu túžbu objavovať a vážiť si krásu prírody.
Zajímavé a poutavé vyprávění o životě v krásné a divoké přírodě na Špicberkách. Posloucháno jako audiokniha na Českém rozhlase v podání Kláry Suché. Autorka líčí formou deníku krásy arktické panenské přírody, ale na druhé straně i drsné a těžké životní podmínky na norském souostroví v Severním ledovém oceánu. Doporučuji.
Ne, rozhodně si nedokážu představit, že bych v takových podmínkách zvládla přežít týden, natož celou polární noc.
Báječně vykreslený příběh, postavy, prostředí, příroda.
[četba ČRo]
"Akrtida přece nevydá své tajemství jen za cenu lodního lístku.
Musíte přežít dlouhou polární noc, sněhové bouře a zapomenout na lidské sobectví. Musíte nahlédnout na smrtelnost všech věcí, abyste dokázali prožít jejich život."
Každý, kdo se do těchto končin vydá, musí být za mě trochu blázen.
Ale.
Bavilo mě to. K Betty Mac Donald bych to nerovnala. Pro mě je toto lepší. Betty jsem četla jen na střední, druhý poslech, nevím proč, mi přišel trochu plytký?
Tohle je poetické, umělecké až trochu snové a přesto chvílemi odvážně praktické a realistické. Trochu sebeironie a hlavně hodně potlačit či poetikou zamaskovat obrovské těžkosti a obtíže. Asi některé ženy před sto lety byly skoro nezhýčkané? Taky je to neskonale lidštější než Antarktida: Můj životní sen, co jsem poslouchala nedávno. . .
Dvě myšlenky, co mě napadly v průběhu poslechu a po přečtení komentářů.
Žena je jen tak emancipovaná, jak je silný a emancipovaný muž, se kterým žije ve věrném vztahu.
Seskupení žena, milující manžel a jeden další statečný a praktický muž bylo na rok na Špicberkách ve 30. letech asi super volba :o)
Jako bonus barva hlasu a styl četby Kláry Suché. Měla jsem srovnání s mnou jinak oblíbenou Anitou Krausovou v audioknize. Nebe a dudy ;o)
Ovšem budu-li mít tu možnost, i Anitu si ještě časem poslechnu.
Do horkých dnů, zalitých sluncem je to super.
Jen nečekejte celistvý příběh ani úplně Betty.
Spíš: "Krásné, obohacující, pokorné a tiché, jako když padá sníh." jak pěkně píše veriszv
A taky je to o tiché vnitřní síle ženy, jak jsem se dočetla v komentech na Čbdb !
5/4
To se člověk po nezvykle dlouhém a chladném předjaří tolik těší na opravdové jaro a přechod k létu, až z toho začne poslouchat o polárních nocích :)) Zamilovala jsem se do lyrických popisů severské krajiny i zvláštně krásných pocitů osamělosti a vzdálenosti od veškerého "normálního" moderního světa. Kdybych nevěděla, že autorka byla na Špicberkách již ve 30. letech, lehce bych mohla vyprávění zařadit do současnoti, tak moderně znělo. Nejen po jazykové stránce, ale i obsahově - kdo by si byl pomyslel, že takové dobrodružství bude moci podniknout žena v době, kdy byla opravdová emancipace ještě hudbou vzdálené budoucnosti.
Čtivé a zajímavé vyprávění o životě v divočině Špicberek. Na takovém místě si člověk uvědomí, jak mocná a krásná příroda je. Prožít tam rok je náročné i s dnešními vymoženostmi, natož s výbavou před téměř sto lety. Stojí za přečtení.
Posloucháno jako radiokniha Českého rozhlasu v podání "usměvavého" hlasu Kláry Suché. V knize-deníku autorka nabízí především působivé obrazy krajiny, život je zde osekán na snahu přežít v nehostinných podmínkách. Autorka si i zde v zemi mužů-lovců vybojovává drobná vítězství, když zachrání ochočenou lišku před stažením z kůže, nebo vycídí chatu v extrémně mínusových teplotách vodou.
Nevím, zda takto napsaný příběh zaujme dnešní mladé ženy. Formou deníku zachycuje to podstatné, kvůli čemu člověk dokáže přežít v nehostinném světě: statečnost, pokorou, soudržnost, práci, důvěru a humor. Muži loví, žena vaří a uklízí. V mínus 38°C. Rozdělení rolí a poctivé plnění daných rolí zajistí přežití. Není to rozmar. Jde o živobytí a zvolenou životní cestu.
Říkám si, jestli bych vydržela něco takové. Ale jak se znám, tak ne. Malý prostor, nedostatek soukromí, ani špetka nějaké civilizované vymoženosti. Klobouk dolů.
Ano, taky by mě zajímalo, to co je tady čtenáři skryto. Ten prožitek tam chybí, hlavně ten negativní. Je to jako by jsme se koukali na obraz, kde malíř namaloval to, co chtěl abychom viděli nebo to jak chce, aby to bylo vnímáno. Tady vlastně není vůbec popsán vztah mezi těmi lidmi, je to jako dopis z výletu, kde nepíšu nic negativního, aby si doma nedělali starosti. "Mám se dobře, je tu krásně, byla bouřka a hnusně, ale dalo se to." Něco takového. Přesto se mi to líbilo moc. Cestopisy vlastně moc nemusím, ale tenhle byl vyjímka.
Částečně mi to přiblížilo tehdejší realitu života na Špicberkách, kvůli tomu jsem knihu četla a proto jsem docela spokojena. Je to hodně popisné, krajina, počasí, zvířata, dojmy, atmosféra místa, chybí více akce. Nešlo mi do hlavy, jak spolu vydrželi ve třech v jedné malé chatičce při polární noci.
Betty (viz anotace) mi to nepřipomínalo.
Četla jsem určitě se zájmem, jak by ne. Tak zručně napsané, informacemi nabité líčení o pobytu v končině tolik exotické, z doby tak vzdálené, a s tolika přenádhernými popisy přírodních jevů a scenérií, prozrazujícími oko umělkyně...
A přesto bych se ke knížce už nevrátila.
Zakopávala jsem o to, co perfektně pojmenovala a shrnula v komentáři Erys, a čeho se dotkli i další...
Absenci uceleného příběhu prožitého roku, vztahů, emocí, nějaké aklimatizace v extrémních podmínkách...
Vzpírá se jakékoliv mé představě (a samozřejmě to neznamená, že tím cokoliv popírám), že by se městská žena, která zjevně neměla úplně představu, do čeho jde, dokázala tak ze dne na den přizpůsobit všem extrémům, vydržet bez újmy fyzické i psychické nároky, držet od samého začátku krok se zkušenými muži a vykazovat všemožné doposud nepoznané aktivity a dovednosti, aniž by ji nějak zvlášť krušilo vyčerpání, jakákoliv malomyslnost, neřku-li strach či stesk.
Jako by všechno lidské bylo eliminováno (nepočítám-li vzplanutí pro polárního lišáka) a očesáno do odlidštěného vytržení ze zajetí ledovou nádherou kolem.
Ne, Betty s jejími odhodlanými a přesto zdaleka ne vždycky vyhranými bitvami, vřelostí a sebeironií mi to vážně nepřipomínalo.
„Zážitky v Arktidě jsou neuvěřitelně různorodé. Někdy se vraždí a přejídá. Jindy počítá a odměňuje. Můžete hrůzou a osamělostí málem přijít o rozum, ale zbláznit se dá i nadšením z přemíry krásy. Rozhodně ale v Arktidě nezažijete nic jiného než to, co jste si do ní sami přinesli."
Jeden z mnoha chytlavých postřehů autorky, která "si tam fakt užila." Natěšenost cestou ji vůbec nepřipravila na to, co bude muset snášet. První dojem z chaty, kde přezimovala, byl strašný, což jsem chápala. Chata, tedy spíše bouda, působila po všech stránkách děsivým dojmem :). Ale úžasně se přizpůsobila a vyprávění působí tak, že byste si hnedle začali balit, abyste její svědectví potvrdili.
Celou dobu jsem si říkala, proč jsou fotografie černobílé. A pak jsem zjistila, že se to odehrálo v roce 1938. V době, kdy ženy patřily jen k plotně a dětem. V době, kdy nebylo pořádné vybavení ani rádiové spojení se světem.
Když jsem se před dávnými časy "vydala" spolu s Richardem Byrdem na Malou Ameriku, kde Sám a sám žil na dalekém studeném, odlehlém jihu, měla jsem za to, že jeho vyprávění těžko někdo překoná. A ono ano. Tentokrát daleký studený sever krátce před válkou, která nad všemi visí, i když to popírají, seč mohou. Pobývání v kůlničce na dříví v -40, ve tmě a ve třech. Nejdřív jsem to poslouchala jako audioknihu, v průběhu jsem si jí musela koupit v papírové podobě a hned jsem zkoumala fotky. To musela být velmi odvážná a originální žena.
Štítky knihy
životopisy, biografie humor příroda rakouská literatura cestopisy rozhlasové zpracování polární kraje zvěř kožešinová opuštění civilizace Špicberky
Žena v polární noci: Rok na Špicberkách
Někdo připodobňoval toto ke knize Vejce a já, která byla velice vtipná, moc jsem se při ní nasmála, v níž si autorka uměla dělat srandu sama ze sebe . Zato tento příběh je z dalekého, drsného severu a tam toho moc k smíchu není.
Přijde mi spíše jako cestopis, biografie faktu a dobrodružná v jednom.
Jsou v ní krásné popisy přírody, zvířat, drsný život v divočině a ledové krajině. Moc doporučuji.