Zápisník alkoholičky
Michaela Duffková
https://www.databazeknih.cz/img/books/42_/429531/bmid_zapisnik-alkoholicky-bVu-429531.jpg
4
714
199
Poslední sklenička dnes už popáté. Kniha podle blogu, který získal cenu Magnesia Litera. Michaela Duffková je mladá matka, která se rozhodla otevřeně promluvit o své závislosti na alkoholu i o složité léčbě. Chcete vědět, proč je tak těžké přiznat si problém s pitím? Proč není překážkou závislosti ani malé dítě? Co bylo autorce motivací k léčbě a jak vypadal první rok po ní? Všechny odpovědi přináší otevřená a přímá zpověď abstinující alkoholičky. Upřímně sdílená zkušenost o pádu doslova na dno vzbudila velký zájem veřejnosti, Michaela získala za svůj blog cenu Magnesia Litera a začala o závislosti veřejně přednášet. Dnes se věnuje svému vysněnému projektu – centru pro prevenci a léčbu závislosti na alkoholu. „Příběh Míši Duffkové je skvělým příspěvkem k destigmatizaci ženského alkoholismu a současně unikátní výpovědí o bolesti i naději.“ prof. PhDr. Michal Miovský, Ph.D. přednosta Kliniky adiktologie 1. LF UK a VFN... celý text
Přidat komentář
Opět jedna kniha, která se úplně nepovedla a její obsah měl zůstat jen v podobě blogových zápisků.
Autorku obdivuji za to, že dokázala udělat ten první krok, uvědomila si, že má problém a začala se léčit. Přestože to je boj na celý život, přeju jí, aby vytrvala a k pití se nevrátila.
Od knihy jsem očekávala, že mi pomůže pochopit, jak se cítí alkoholik, co prožívá, jak vnímá okolí, jak mu může okolí podat pomocnou ruku nebo naopak čím ho můžeme (nevědomky) podkopávat. Případně třeba i nějaké rysy toho, že má člověk sklon k alkoholismu, případně toho, že už je alkoholik a nějaký základní seznam kroků, co by měl člověk podniknout, pokud se rozhodne s tím skoncovat. Ocenila bych i nějakou autorčinu sebereflexi, zhodnocení, co si ona myslí, že to v jejím případě spustilo.
Možná vás to překvapí... Ale v knize nic z toho nenajdete.
Vždy si po přečtení takové knihy říkám, kde byl redaktor.
Závěrem bych ještě dodala, že mít manžela a tchánovce jako autorka, tak asi piju taky.
(SPOILER)
Knihu jsem přečetla na jeden nádech za den, mám z ní ovšem takové zvláštní pocity.
Sama se snažím s pitím přestat, proto jsem zabrousila do tohoto žánru. Uvítala bych, kdyby se spisovatelka více ponořila do toho procesu přestávání, v tomhle podání mi to přišlo moc zjednodušené, nemůžu si pomoct.
Taky mi dost vadil manžel a jeho toxické chování, upřímně nechápu, že se k němu vrátila. Osobně si myslím, že byl jeden z hlavních důvodů jejího pití. Ale to soudím jen podle toho, co jsem přečetla. Samozřejmě do toho nevidím. Jen popisuji, jak na mě kniha působila.
Abych to zkrátila, kniha se četla sama, jen ke konci jsem se už trochu nudila. Bohužel nenaplnila má očekávání.
(SPOILER)
Jako mama dvouletacky si nedokazu predstavit, ze bych si prvni tri roky zivota sve dcery nepamatovala, neoslavila s ni jeji prvni narozeniny, Vanoce,… protoze chlast. Z tohodle mi bylo uzko a Misa muze dekovat bohu, ze se nic dceri nestalo, vzdyt ji v opilosti mohla upustit nebo cokoli…radsi ani nepomyslet. Obdivuju ji, ze nakonec chtela dat manzelstvi sanci, protoze po tech vsech hnusnych zpravach, nevim jestli bych se k nemu chtela vracet (a ano, on si s ni take musel v dobe zavislosti uzit sve). Ale jsem moc rada, ze se z toho dostala, ze zabojovala a chce sirit osvetu dal. Preju ji hodne sil!
Knizka se jinak cetla hezky, nemusela bych tam asi mit ty facebookove posty.. naopak pohledy rodinnych prislusniku byly zajimave.
(SPOILER) Hlavní hrdinka je dosti nesympatická. … jdu pro víno- piju jak duha- hádka/ nebo jsem stihla usnout… je dost zbytečně rychlé a opakující se asi tak tisíckrát. Čtenář, aspoň tedy já, by raději aspoň trochu více rozvedl ony události o myšlenkách cestou pro víno, o čem byla hádka a trochu popisu všeho okolo. Jinak by vlastně šla první půlka knihy napsat i jednou větou. V druhé půlce (té abstinenční) to bylo za 1. pokračování kydání hnoje na svého manžela … 2. proč musím něco dělat o vánocích … 3. Jsem úžasná tak už si to všichni uvědomte …. Jediné co na této knize bylo opravdu dobré a stojí za to přečíst … je to co nepsala autorka ale bratr, matka a manžel… Hodnotím pouze knihu. S bojem proti alkoholismu držím MD palce a smekám co již dokázala
Přečteno prakticky za dvě odpoledne, kniha se dobře čte. Nicméně docela dost mi vadilo, stále se opakující téma nefunkčního manželství.. zvlášť na konci dominovalo, mě pak kazilo celkový dojem z knihy. Každopádně určitě stojí za přečtení
Tak nevím co bylo děsivější, jestli autorčina závislost na alkoholu nebo její patologické manželství.
Velké zklamání a jen s nechutí jsem se donutila knihu dočíst a to především kvůli naprosté antipatii vůči autorce. Kniha jako taková mi nepřijde dobře napsaná, když pominu opakující se pasáže, tak nechápu, že důvodem vzniku knihy je pomoc lidem, kteří se potýkají s nadměrným pitím, ale boji s alkoholem je v ní věnována sotva půlka, zbytek je v podstatě takové vztahové drama skládající se z neustálých autorčiných emočních výlevů vůči manželovi a i vůči celé rodině. Po celou dobu četby jsem jen nevěřícně kroutila hlavou nad tím, jak autorka neustále vidí chyby v druhým a obviňuje je ze všeho možného. Vrchol pro mě byl, když si postěžovala i na svojí maminku, jak jí na štědrý den, který si konečně chtěla jako abstinentka užít, naložila spoustu práce, že byla večer unavená. Za mě naprosto mimimální sebereflexe a uvědomění si toho, jak strašně ničila životy celému okolí, autorka pro mě z toho vychází jako sobecká nevyrovnaná hysterka. Představuji si sama sebe jako závislou na alkoholu a moc nevím, čím by mi tato kniha měla pomoci, snad jen tím, že autorka v ní závislost překoná, ale tak rychlým a bezproblémovým způsobem, že se mi tomu až nechce věřit. Nicméně toto nemohu a nechci soudit. Problematice závislosti na alkoholu je potřeba se věnovat a pokud komukoliv závislému autorčiny aktivity pomůžou, tak tyto aktivity měly smysl a splnily svůj účel. Za to paní Duffkové tleskám a děkuji jí.
skvěle napsaná kniha, je moc dobře, že spatřila světlo světa a kdo někde v okolí zažil ženu, potýkající se s alkoholismem, musel mít pocit, že je to jako přes kopírák. A jen tak na okraj, u závisláků na čemkoli se v "hlavě" odehrává jediné - potřebují svou dávku a na ničem ostatním nezáleží. V jejich hlavách proto není co hledat... Autorky si za její počin fakt vážím.
Čím více o něčem slyšíte, jak je to skvělé a prostě si to musíte přečíst, tím více jste zklamaní, když si to přečtete a zjistíte, že je to úplně jiné, než jaké vám to popisovali a co jste čekali... Kniha je napsaná opravdu velmi čtivým stylem, asi právě proto jsem ji byla schopná přečíst až do konce, ale opravdu jsem čekala větší pohled „do hlavy“ závislačky, co se v ní odehrává... Místo toho jsem dostala jen takový velmi rámcový příběh, jednoduše popis toho, co se dělo. Podrobnosti, které jsem čekala a ke kterým takové téma přímo vybízí, chyběly.
Takže mé zklamání asi hlavně pramení z toho, že jsem čekala, že vzhledem k vlastním zkušenostem může autorka to téma uchopit mnohem lépe a mnohem více do hloubky. Přijde mi, že jsem se vlastně o tom, co se odehrává v závislém člověku, nic nedozvěděla. Ale opravdu klobouk dolů jít s tím veřejně ven a všechno přiznat. I ty ne moc dobré věci.
Četla jsem spoustu knížek o závislosti na alkoholu a na této oceňuji především to, že autorka napsala vše bez příkras, prostě tak jak to bylo, jak se chovala, jak se cítilo její okolí. Nedělala se hezčí, lepší, neomlouvala své chování, nefňukala. Naopak popsala i to, za co styděla a za co by ji spoustu lidí mohla kritizovat. S pravdivostí popsala i svůj vztah k manželovi, k jeho rodičům, i když věděla, že si to mohou přečíst. Nic neskrývala. Věřila jsem Míše naprosto vše a obdivuji, že v sobě překonala strach a šla dál, získala za svůj blog ocenění Magnesia Litera, vystoupila před lidmi, ukázala se veřejnosti a založila centrum pro léčbu závislosti.
Přečetla jsem během dvou odpoledne, styl psaní je takový, že to prostě musíte přečíst.
Omylem jsem si původně půjčila Veroniku Saforkovou a toto je tedy mnohem lepší. Zvláště oceňuji, že se autorka ve skutečném životě opravdu angažuje v pomoci lidem, kteří jsou v podobné situaci.
Asi sem mela prilis velke ocekavani, ale po pulce knihy - odkladam.
Cekala sem osobni pribeh, tady mi to prijde takove hodne okrajove. Jen bych dala plus tomu, ze se zde ukazuje velka sobeckost u takove zavislosti, ale jinak pro me nezajimave.
Psano ultractivou formou, rychlemu precteni take velmi pomohl velký font, nadbytecne mezery mezi bloky textu a dalsi stylistické drobnosti. Bohuzel o zavislosti a boji s ni je jen cca pulka knihy, zbytek dokola se opakujici emocni vylevy. Bylo mi po celou dobu knizky hrozne lito dcery autorky, jak litala mezi rodici a ostatnimi pribuznymi sem tam. I presto autorka moralizuje o mateřských kompetencich jine zeny. Mozna jako prispevky na facebook dobry, ale jako kniha se me dílo prilis nedotklo. Sorry. (a moc sem nepochopila, proc se vracela k manzelovi, ktery ji po dobu manzelstvi financne nepodporoval a diky kteremu musela jit v 8 mesicich veku dcery do prace)
Zápisník jsem přečetla za dva dny. Klobouk dolů za tu odvahu veřejně se přiznat k této závislosti a snahu pomoct ostatním.
Tuhle knihu beru především jako dílo, které je potřeba k osvětě toho, že ženský alkoholismus je stejně hrozný jako ten mužský, ne - li horší. Michaela začala dvěma skleničkami vína.. až to skončilo u 2-3l každý den, někdy v průběhu dne už od rána. Lahve poschovávané po bytě, pády ze schodů, nemožnost starat se o malou dcerku, kterou několikrát ohrozila na životě. Vedle ní manžel, jeho rodiče, bratr a matka, kteří vědí, že tohle je sakra špatně, ale alkoholik se může léčit jen tehdy, pokud opravdu chce. Míša naštěstí byla ta jedna z mála, která chtěla. Kniha otevřeně popisuje stavy Míši od rána do večera, které si možná mnozí nedovedou ani představit, pro mě v knize nebylo nic nového, s alkoholismem v rodině mám bohaté zkušenosti. Co se mi na knize líbilo je spíše zpověď toho, proč Míša vlastně začala pít, protože všechno má svoje důvody a byť se okolí můžou zdát naprosto nesmyslné, pro daného člověka je to bezvýchodná situace. Léčba, rozchod z manželem, odchod ze společné domácnosti, sebevražda otce, to jsou události, se kterýma se Míša musela během léčby potýkat.
Nebudu hodnotit literární formu knihy, jelikož Míša není spisovatelka, ale spíše žena, která se do toho opřela a je dobře, že dělá to, co dělá. Smekám před odhodláním a odvahou.
Nejdříve jsem si přečetla recenzce, zda má cenu knihu vůbec otevírat, a pak ji přesto otevřela a... přečetla na jeden nádech. Asi mi pomohlo to, že jsem od ní neměla žádná očekávání. Příběhy Michaely i lidí vystupujích v knize jsou pro mě dechberoucí, na jednu stranu jsou to alkoholici, kteří několik let svého života propili, promarnili a ve finále úplně ztratily, na druhou stranu jsem byla fascinovaná lidským odhodláním a vnitřní sílou, která se probudí, když jste opravdu úplně na dně a chcete se vším skončit. Právě o tom tato kniha je, nejen o alkoholismu, ale o lidském odhodlání a touze konečně žít, ne jen přežívat s lahví v ruce.
Tato kniha není literatura, ale otevřená zpověď. Proto literárně nehodnotím. Míšu nevnímám jako spisovatelku, ale jako citlivou ženu, která se v životě dostala do pasti, ale podařilo se jí z ní dostat ven. Citliví lidé mají sklony k únikům z tvrdé reality. Věřím, že Michaela v sobě našla sílu, která ji bude provázet i nadále. Co se týče jejího vztahu s manželem, popisovaném v knize, tam byly momenty, kdy jsem si říkala, proč s ním je, když na ni dokázal vztáhnout ruku apod., ale nemohu víc soudit, protože jsem nebyla v jejich kůži. Knihu a otevřenost autorky, která nemá problém před veřejností promluvit o narůstajícím společenském alkoholismu, vnímám jako odvážný počin. Myslím, že Míša není ani tak spisovatelka jako žena bojovnice, která dokázala zvítězit sama nad sebou. Zápisník alkoholičky je jedním z prostředků, jak se se závislostí vypořádala a věřím, že mnoha lidem v podobné situaci může tato kniha pomoci podívat se na svůj problém a začít ho řešit.
Zápisník jsem poslouchala jako audioknihu. Bylo mi z obsahu tak těžko a smutno... a bylo to varování. Někdo přestane snadněji, někomu stačí 1 sklenička a už v tom lítá. A opakovaně. A říct si o pomoc také není samozřejmostí. Zejména, když jste ve fázi popírání (Já přeci problém nemám.).
Děkuju paní M., že vysla z anonymity a veřejně otevřela téma alkoholismu. A akorát se načasování trefilo do doby... poohlídněte se po okolí... co téma lockdown a alkohol?
Štítky knihy
ženy rodinné vztahy alkoholismus závislosti podle skutečných událostí Magnesia Litera
Zápisník alkoholičkyKniha Zápisník alkoholičky je v
| Právě čtených | 9x |
| Přečtených | 1 111x |
| Čtenářské výzvě | 402x |
| Doporučených | 19x |
| Knihotéce | 203x |
| Chystám se číst | 282x |
| Chci si koupit | 77x |
| dalších seznamech | 6x |
Michaelu Duffkovou sleduji na sociálních sítích už dlouho a stejně tak dlouho jsem si její knihu chtěla přečíst. Když jsem ji viděla v knihovně, neváhala jsem proto ani minutu. Nadšení ale vystřídalo zklamání. Stejně tak jako mnoho čtenářů v komentářích pode mnou - jsem zklamaná.
Styl psaní mne nikterak nechytl - neustálé opakování vět a stejných frází. Házení špíny na manžela, odchody a následné návraty. V neposlední řadě mi chyběly Míšiny myšlenky, když si pro láhev vína šla nebo myšlenky při ranní morální kocovině.
Na druhou stranu se mi velice líbila dějová linka příběhu Míšininýho tatínka. A však mi přišlo najednou docela zvláštní, jak se Míša ujmula role spasitele.
Neberte to špatně - negativní komentáře ani recenze nepřidávám často, tady ovšem musím udělat vyjímku.
Podle mne jde o skvělý životní příběh, který se ale uchytil poněkud nešťastně. Nemluvně o zbytečně protahovaném konci, kde už nešlo o popis Míšininýho boje s alkoholem, ale o příběh vztahu paní Duffkové s jejím manželem.
Paní Duffkové ale i tak fandím, stejně tak jako jejímu projektu Alkos.