Wakefieldský farár
Oliver Goldsmith
https://www.databazeknih.cz/img/books/34_/349679/bmid_wakefieldsky-farar-c95-349679.jpg
4
18
3
Prekladom Wakefieldského farára dostáva sa do rúk slovenského čitateľa jedno z klasických diel anglickej literatúry. Od svojho vydania r. 1766 nestráca v Anglicku na obľube, ba je tam populárnejšie než samotný Robinson Crusoe. Srdcia čitateľov na celom svete si Oliver Goldsmith, autor tohto malého románu, získal vytvorením postavy prostého, skromného, nezištného dedinského farára, človeka s najušľachtilejšími ľudskými vlastnosťami. Kniha, spočiatku idylický obraz života na anglickom vidieku, prerastá v druhej časti v kriticky obraz vtedajšej spoločnosti — krutej, sebeckej, ľahostajnej k človeku. Jej reprezentantom je mladý, amorálny, bezohľadný šľachtic Thornhill, ktorý rušivo zasiahne do pokojného života rodiny wakefieldského farára a zmení ho na nepretržitý rad utrpení. Na malej ploche románu sa stretávajú dva svety. Svet ľudí cynických, zhýralých, idúcich za svojím prospechom aj za cenu, že zničia iných, a svet ľudí šľachetných, mravných, nesebeckých. Šľachtic Thornhill bez akýchkoľvek výčitiek svedomia uvrhne celkom nevinnného človeka do žalára. Farár Primrose i v žalári podáva pomocnú ruku úbožiakom, lebo verí v človeka a je presvedčený, že človek je v jadre dobrý. Pri všetkých ušľachtilých vlastnostiach, ktorými sa farár Primrose vyznačuje, je to postava nesmierne ľudská, nijaký čítankový vzor všetkých cností. A živá a blízka je tým väčšmi, že je preteplená jemným, chápavým, úsmevným humorom. Čitateľa zaujmú stránky venované tichému rodinnému šťastiu, ktoré sú vrúcnou oslavou rodiny a domova. Tu sa prejavujú lyrické tóny autora, tohto „sladkého minstrela anglickej literatúry“. Kniha, ktorú nadšene privítal aj veľký básnik J. W. Goethe a neustále sa k nej vracal, zaujme iste aj dnešného čitateľa, i keď je v mnohom poplatná dobovému vkusu. Prebúdza v človeku tie najušľachtilejšie city a to rozhodne nie je málo.... celý text
Literatura světová Romány
Vydáno: 1973 , Tatran (Bratislava)Originální název:
The Vicar of Wakefield , 1766
více info...
Přidat komentář
Dílko, které by se mi podle všech předpokladů mělo nelíbit, a přesto se mi, kdoví proč, líbilo. Na jedné straně idyla o domácím krbu na faře, kde žije prostý pastor se ženou a šesti dětmi. Na druhé straně Goldsmithova sociální kritika – tyranů i počestné společnosti, která nevidí lidskou duši v chudákovi. Ani sentimentalismus, ani socialismus mě nepřitahují a místy jsem se podivovala, že se „Farář wakefieldský“ počítá ke klasice vysokého umění, a ne k lidovému čtivu. A přesto...
Kvůli hrdinově dobromyslné naivitě rozplétá čtenář problémy dávno před ním a po většinu příběhu čeká na jeho prozření. Děj předvídáte s naprostou přesností. Pokud jde o postavy, farářova žena je „hloupá jako boty“ (abych použila přirovnání z knížky). Překvapilo mě, že autor důkladně propracoval charaktery starších dětí, kdežto o mladších se téměř nezmiňuje, a zpočátku je dokonce ani nejmenuje. Nicméně titulní hrdina má v sobě sílu archetypu – jeho prostá dobrota původně měla být k smíchu, ve výsledku však dojímá. (Jediné, co mě nepříjemně zarazilo, byl kontrast mezi hrdinovou ochotou odpustit Olivii i spoluvězňům cokoliv a mezi jeho přáním oběsit katolického kněze za provinění při vysluhování svátosti.)
Kniha by se dala označit za oslavu rodiny a zbožnosti. Farář miluje „své drahé“ natolik, že o nich mluví v empatickém plurálu, i když se vlastně s jejich názorem neztotožňuje. Přispívá to k jemné komice knihy. Sice jsem se nechechtala tak jako čtenáři 18. století, ale uznávám, že několikrát jsem se smát musela.
Druhá část románu, počínaje útěkem Olivie, získává spád a zároveň nabývá na hloubce a vážnosti. Vězeňské kázání umírajícího faráře je asi vrcholnou částí. Tehdy už mě děj vtáhl natolik, že když dospěl k dalšímu zvratu s Olivií, vyvolal ve mně nečekaně živou odezvu. Musela jsem vypadat jako blázen, když jsem šeptem volala „Olivie!“, poněvadž jsem nebyla schopná potlačit účast, a zároveň jsem nemohla vzbudit spolubydlící.
Zkrátka: tahle klasika britského osvícenství mě neohromila jako vysoké umění, ale bavila a dojímala mě jako vyprávěný příběh. Nelituji, že jsem četla.
Osudy dobromyslného wakefieldského vikáře a jeho rodiny byly zábavným i vážným počtením. Goldsmithův vypravěč mi v mnohém připomínal Dickensova Pickwicka, přestože vikář je vydáním starší. Vikářova kázání na téma morálky, ekonomických rozdílů, zlepšení vězeňského systému nebo společnosti obecně patří k nejlepším částem. Ale to i úsměvné příhody a nehody, ať už by se jim dalo předejít nebo ne. Obojí v příjemně vyváženém poměru, který s víc jak stoletou češtinou tvoří sympatické dílko. Onen poměr je dobře vidět i na postavách, jejichž povaha nutně nezávisí na prostředcích. Mezi boháči i chudáky najdete dobráky i zlé duše, což je možná jedna z hlavních myšlenek. Každopádně, Goldsmith stál za přečtení.
Štítky knihy
Anglie 18. století anglická literatura kněží náboženský život pastoři
Kniha Wakefieldský farár je v
| Přečtených | 27x |
| Čtenářské výzvě | 2x |
| Doporučených | 1x |
| Knihotéce | 30x |
| Chystám se číst | 25x |
| Chci si koupit | 1x |
| dalších seznamech | 4x |
Ohromně zábavné. Jednak jsem se dozvěděla hodně o mentálním "nastavení" autora a jemu podobných duchovních otců ve věci cnosti a jejího finančního krytí - dvou parametrů, které v dané době byly určující pro posuzování jakýchkoliv vztahů, ale uzavření manželství zvláště. Také mne zaujaly úvahy nad dobovými konvencemi, úlohou bohatství a chudoby ve společnosti, nad rolí šlechty a nad právními normami té doby.
Popisné a dějové pasáže se zde střídají s úvahami hodnými filozofů, příběh však vrcholí v překotném a kýčovitém melodramatickém finále, které by ani Jára Cimrman nevymyslel.
"Hodiny, jež trávíme ve šťastných nadějích, nás plní větší radostí než ty, které jsou korunovány jejich splněním."
Trpělivým čtenářům doporučuji.