Vrby
Algernon Blackwood
https://www.databazeknih.cz/img/books/38_/389657/bmid_vrby-Ljt-389657.jpg
4
123
43
Anglický spisovatel Algernon Blackwood (1869–1951) je pevně spjat s duchařskými a mysteriózními příběhy. Ve Vrbách se dvojice osamělých cestovatelů v kánoi vydává na výpravu po proudu Dunaje. Doplují do končin, kterým vládnou mocnosti lidskému světu cizí. Novela Vrby (1907) tvoří nedílnou součást kánonu literatury s nadpřirozenými prvky. H. P. Lovecraft uvádí, že v tomto žánru nic lepšího nevzniklo. České vydání klasiky po více než stu letech splácí dluh kořenům všech současných hororů i tzv. weird fiction.... celý text
Literatura světová Horory Novely
Vydáno: 2018 , VyšehradOriginální název:
The Willows , 1907
více info...
Přidat komentář
Velké překvapení! Vrby jsou výborné a doufám, že v případě Blackwooda nezůstane v českém překladu pouze u nich (nebo po něm začnu pátrat v angličtině!).
Není to horor v pravém slova smyslu. Není to příliš strašidelné, ale je to zvláštní... divné (je to klasika tzv. weird fiction).
Neustálý střet subjektivního vnímání, prožívání a reality vás ani na chvíli nenechá vydechnout. Co je pravda? Čemu můžou poutníci (a čtenáři) věřit? Co je jen výplod osamělé a vystrašené mysli?
Přečtěte si Vrby! :-)
Další strašidelná knížka - žánr, který nečtu, nemám zmapovaný, a tak mi stačí málo:). Takové rozvláčnější, ze starší doby, ale teda, ty vrby, jak šustily a další jevy..., zajímavý nápad. Knížka je dokonce bohatě ilustrovaná, ale zvláštně, takže se to vlastně k ději hodí.
Kdesi medzi Bratislavou a Komárnom, na hlavnom toku nezregulovaného toku mýtickej a mystickej veľrieky Dunaj, sa odohráva hlavná časť deja. Tvorí ho znepokojivý príbeh dvoch skúsených kamarátov, ktorí sa rozhodli splaviť fascinujúcu rieku v celej jej dĺžke, od prameňa v bavorskom Čiernom lese až po rumunskú dunajskú deltu, kde sa najdlhšia európska rieka vlieva do Čierneho mora. Len tak, dvaja, na kanoe. Pod Presburgom (Bratislavou) však pri splavovaní narazia na rozmary počasia. Vplyvom dlhodobých dažďov a silného vetra sa rieka stáva rozdivočeným tvorom s náhle sa vzdúvajúcim a vodným telom s veľmi rýchlym tokom. Toto vodné stvorenie sa pohráva s každým odvážlivcom, opovážiacim sa skrotiť jej pulzujúce dunajské telo. A tak sa hrdinovia príbehu rozhodnú utáboriť na jednom z piesočných ostrovov uprostred Dunaja a prečkať najdivokejšie obdobie na pevnej pôde pod stanom. Neobývaný ostrov ale hneď z úvodu vydáva znamenia, svedčiace o netolerancii prítomnosti nevítaných návštevníkov. Tých sa zmocňujú stále silnejšie pocity úzkosti a neznámeho strachu z niečoho, na čo z dovtedajších životov neboli vôbec pripravení. Obklopení neskrotenou riekou, postupne si ukusujúcou časti piesočných brehov ostrova. Obklopení tisíckami vŕb, spomedzi ktorých sa vznášajú záhadné bytosti. Je to sen či skutočnosť? Vydarená, atmosférou dunajských lužných lesov nasiaknutá, novela v krásne ilustrovanom prevedení.
Tato kniha mě uhranula. Vzala mě od pramene Dunaje až do vzdálených končin, kde se rozprostírá proměnlivá krajina plná vrb. A zatímco se dvojice vetřelců (neboť čím jiným zde ústřední dvojice postav je?) chystá přenocovat, věci se dávají do pohybu. Čtenáři společně s postavami pak nezbývá než konsternovaně přijmout, že se zde vyskytuje cosi mimo lidské pojetí existence.
Jako mé první setkání s autorem ve mně příběh vzbudil nadšení; až mě zamrzelo, že u nás není vydávaný hojněji. Přitom se vzhledem i počátkem příběhu tváří zcela mírumilovně; jenže je tu určitá zákeřná plíživost. Pocit, že věci nejsou v pořádku se do mysli vkrade zcela nenápadně a pak už není návratu. Celé prostředí opanuje znepokojivou atmosférou, zatímco na pozadí všech věcí ordinuje cosi lidským rozumem a smysly nepojmutelného. Což mi imponuje.
Skvělý horrorový příběh pro přemýšlivé jedince.
Jedna z tých kníh ku ktorým sa určite raz vrátim a za všetko môže tá hutná atmosféra a opisy prírody a onoho zlovestného niečoho na pozadí. Navyše veľmi pekná kniha, no forma v tomto prípade neprekonala obsah. Delikátna záležitosť na jedno letné, vlhké popoludnie minimálne kdesi pod vŕbou, hneď si predstavujem to vŕbie monštrum na záhrade rodičovského domu :)
Dunaj je vylíčen naprosto exkluzivně: autenticky od pramínků do poloviny své cesty u Prešpurku, literárními prostředky podobně jako naše Vltava v symfonické básni. Autor mě tím uhranul, takže mi ani nevadila ta trocha nadpřirozena vedle působivě vylíčeného strachu ve větru a záplavách na dočasném ostrově uprostřed bouřlivého toku. A možná to ani dokonce nic nadpřirozeného nebylo...
Skvělý podrobný obraz přírody a její úžasný (ve všech významech slova) odraz v mysli a srdci člověka. Poeta i psycholog čtivý i dnes, po víc než stu letech.
Ten pocit: letní parné poledne na široké řece, kánoe sviští korytem kolem zarostlých břehů, které přerušují jen občas k zastavení zvoucí osamocené vrbičky, skrývající pod sebou plácek a z kořenů spletený břeh, kamarád, který ve své lodi usnul. Zvláštní, jak se do téhle idyly ten divný pocit vkrade, ale je skutečně tam. Autor ho jenom šikovně využil a rozvedl. Povedené! Příště si přistání na takovém místě několikrát rozmyslím!
A noční fantazie jsou kapitola sama o sobě. Obvykle uzavírám, pokud spím v lese sám, s nočními bytostmi pakt, divoké duby pak můžou provádět všechny šílenosti či orgie s o kus dál rostoucími břízami, já jejich počínání sleduji jen zpovzdálí, a jejich paže natažené k činům, které si lidská mysl jen těžko představuje, používám jen jako bar, o který si opřu ruku držící studené svijany.
Dílo a autor, který silně ovlivnil H. P. Lovecrafta. Určitě pro fanoušky Weird Tales povinnost a navíc v krásném vydání od Vyšehradu. Vrby jsou atmosférou naprosto unikátní - dokonalý strach z neznáma a nepopsatelna. Celý děj táhnou defacto dvě postavy a tento minimalistický zážitek vůbec ničemu neubírá. Škoda, že tady toho od Blackwooda nevyšlo více, a co jsem psal přímo nakladatelství, tak v brzké budoucnosti ani není v plánu. Ale tak uvidíme, třeba se nakonec poštěstí. Ovšem další povídky lze nalézt v těchto hororových antologiích - Krypty a draci (2004), Upíři, démoni & spol. (2010), Warlock: Brutal horror #1 (1994), Z upířích archivů I. (2010), Z upířích archivů II. (2010), Půlnoční povídky (1989) a pak ve sborníku Pikestaffov prípad (1998), ale ten se horko těžko shání.
Vrby čtu v originále pořád dokola. A teď jsem si je přečetl i v českém překladu a krásném ilustrovaném zpracování od Vyšehradu. Je to pro mne jedna z mých nejoblíbenějších povídek/novel a spolu s Wendigem to nejlepší od Algernona Blackwooda. Kouzlo Vrb spočívá v několika věcech. Předně je to krásný jazyk, kterým Blackwood vypráví. Z prvních stránek, kdy popisuje Dunaj a cestu dvou kamarádů - vodáků (ale dočista jiných, než jsou ti dnešní, je pořád úsvit 20. století!), čiší láska k řece, krajině, jež ji obklopuje, a přírodě vůbec. A také tomu druhu přátelství, kdy netřeba hovořit, ale stačí jen sdílet okamžik. Je to tak nádherně napsané, že si to prostě musíte přečíst sami...Ale do poetického vyprávění a barvitých popisů se pomalu vkrádá cosi zlovolného. A nebo možná natolik cizího, že se to naprosto vymyká pojmům zlo a dobro. Zůstává jen ohromující a nepochopitelná jinakost. A tady Blackwood ukazuje svoji další silnou stránku (a to proč ho (po právu) H.P.Lovecraft považoval za jednoho z nejlepších autorů hrůzostrašné literatury). Stejně mistrně, jako popisoval krásy putování po Dunaji, popisuje i hrozivé síly, které na hrdiny čekají v bludišti nekonečných písečných zátok, ostrůvků a šumějícího moře vrbových větví v krajině kdesi za Pressburgem (=Bratislavou). Setkání je to osudové, drtící víru v racionalitu a samo lidské vnímání a chápání světa. I přes hrůzy, které hrdiny potkají, je mi vlastně nakonec smutno, že ten kouzelný kraj navždy z většiny zmizel díky stavbě Gabčíkova. Ale pořád věřím, že ho stranou mimo dnešní hlavní koryto Dunaje kousíček zůstal. Písky se tam přelévají, mapa mění ze dne na den a v mírném větru po nocích šumí větve vrb, jakoby nás tiše zvaly do svého hájemství...
Novelka vystavaná na tak sugestívnych opisoch prostredia, že ani sa nedazdáte, a bude vám v hlave hučat šum vody a vŕb zmietaných vo vetre. No je to skutočne šum vody a vŕb, čo sa vám tak hlboko zarýva do vedomia, až vás to budí zo sna ?
Klasika-neklasika, Blackwoodova hypnotická výprava po dunaji funguje skvelo aj dnes a vôbec, vzhľadom na rozsah diela tu niet príliš čo vyčítať.
„Vrby byly projednou nehybné a tiché.“ Kvalitný meditatívny horor a zároveň - i vďaka pútavým ilustráciám od Jana Híseka - krásna a útla knižočka, ktorú musí nutne mať doma vo svojej knižnici každý fanúšik hororu (dvojnásobne HPL). Neskutočné opisy prírody prekvapivo takmer vôbec neupadajú do rutiny, ani stagnácie a napriek „nijakým“ postavám a výsostne neakčnému deju s minimom dialógov (tie, čo tu sú, pôsobia skôr ako monológy) knižka drží čitateľovu pozornosť od začiatku až do (možno predsa len jemne neuspokojivého?) konca. Tiesnivá, znepokojujúca atmosféra. Poriadne mystická a hlavne nepokojná a mrazivá plavba po Dunaji.
Je to taková jednohubka, ale i to stačilo, aby mi místy přeběh mráz po zádech. Tajemno i strach by se tu dali krájet a přece jsou tak nějak neuchopitelný.
Milé, skorostrašidelné. Nie nepodobné Lovecraftovi, plné poetiky ale aj romantiky krajiny.
Jednohubka z vod mnou úplně neprobádaného žánru. A výborná. Fascinující, kolik se toho dá vymyslet s vrbami. Tolik zvláštních a živých obrazů. Pro mě umocněné tím, že jsem v létě strávil několik dní pěším putováním podél opuštěného Innu. Až se tam někdy octnu znova (nebo u jiného veletoku), pokusím se přespat u jeho břehu. Uvidím, co se bude dít...
Nejsem příliš příznivcem kupování si malinkatých knížek, obsahujících jeden krátký text, za cenu, kterou by mohla stát celá sbírka povídek. Ale budiž, uznávám, že je to bibliofilie. Navíc jsem se ni těšil a nebyl zklamán. Ba naopak. Blackwoodův příběh je opravdu perla v rámci žánru weird, taková poezie, dalo by se říci. Ponurá atmosféra kraje, ležícího snad někde na hranicích Slovenska a Maďarska mne uchvátila a já se nemohl zbavit vize toho liduprázdného kraje, kde se po hladině prohání jen prudký vítr a tiché vydry. Kraje, který má v moci neúprosná příroda, anebo možná ještě něco krutějšího. A také na jednu větu, která v knize zazněla: " Celý život jsem si byl podivně, živě vědom existence jiné oblasti - v určitém smyslu nepříliš vzdálené od našeho světa, ale svou podstatou zcela odlišné - kde neustále probíhají velké věci, kde kolem chvátají ohromné a hrůzné osobnosti zaměřené na obrovské cíle, ve srovnání s nimiž jsou pozemské záležitosti, vzestup a pád národů, úděly impérií, osudy armád a světadílů pouhým prachem na vahách."
Je možné, že právě toto (krom závěrečných odstavců novely Dobrodružství G. A. Pyma od Poea) byl ten iniciační impulz, který v Lovecraftovi probudil ideu jeho mytologie?
Po této knize jsem sáhl v rámci výzvy, zaujala mě totiž obálkou. S radostí jsem zjistil, že se jedná o typ literatury, který píše Lovecraft a dokonce jde o jeho inspiraci. A skutečně mě knížka oslovila. Děj se pěkně stupňuje, od pohodové atmosféry přes první náznaky podivností, stísňující pocity až přímo k děsivosti.
K tomu se musím pochvalně vyjádřit i o designu knížky, ilustrace jen naznačující, nechávající otevřené dveře čtenářově představivosti a formát knihy, který mi velmi příjemně padne do dlaně.
Na 'The Willows' jsem narazil už roky zpět ve článku, kde se o příběhu psalo jako o zapomenuté klasice, předchůdci všech moderních hororů. Myslím, že jsem knihu i našel jako audiobook, ale nakonec jsem ji jen načal, nedokončil a zapomněl na ni. Po rocích jsem si vzpomněl na název, ale nemohl jsem "The Willows" stejně najít, nepamatoval jsem si jméno autora a nějakým způsobem se mi šikovně dařilo okolo toho všeho kroužit ve vyhledávači, dokud jsem si nevšiml, že si Filtr přidal nějaký 'Vrby' do chystám se číst a pak jsem zjistil, že to je to, co už pár let hledám. Jedna věc, co chci říct, ta kniha tak nějak potřebuje, abyste ji četli nebo poslouchali někde sami, v noci, nejlíp na samotě, v lesích... nebo v příhodném místě, či se alespoň do ní tak začetli, že jste ztratili pojem o svém okolí (a nebyli vyrušení), abyste napomohli její atmosféře, dostali se k jejímu jádru. Je tak trochu potřeba se do toho ponořit jako do noční řeky a dát to na jeden zátah. V opačném případě nemusí Blackwoodova nejlepší práce fungovat tak, jaký byl její záměr.
"Here art and restraint in narrative reach their very highest development, and an impression of lasting poignancy is produced without a single strained passage or a single false note" (H. P. Lovecraft)
Doufám, že si tu knihu někdy v budoucnu budu moct užít, v nějakým příhodným paranoidním místě. Protože k tomu teď napoprvé tak nějak nebyla příležitost. Blackwood by si zasloužil další publikace.
"My fundamental interest, I suppose, is signs and proofs of other powers that lie hidden in us all; the extension, in other words, of human faculty. So many of my stories, therefore, deal with extension of consciousness; speculative and imaginative treatment of possibilities outside our normal range of consciousness.... Also, all that happens in our universe is natural; under Law; but an extension of our so limited normal consciousness can reveal new, extra-ordinary powers etc., and the word "supernatural" seems the best word for treating these in fiction. I believe it possible for our consciousness to change and grow, and that with this change we may become aware of a new universe. A "change" in consciousness, in its type, I mean, is something more than a mere extension of what we already possess and know." (Algernon Blackwood)
Štítky knihy
anglická literatura horory Dunaj (řeka) mysteriózní, mystéria Weird Tales
Vrby
Přes 100 let stará knížka, spíš knížečka, překvapila. Přišlo mi to tak působivé, skoro současné, komorní příběh dvou osamocených „vodáků“ versus příroda se všemi jejími tajemstvími a záhadami. Postupně budovaná atmosféra tajemných, strašidelných říčních ramen a vrbami zarostlých písčitých ostrůvků Dunaje. A stupňující se pocit obklíčení, ohrožení…
Působivost novelky zvyšuje novodobý moderní překlad (velké plus!) a taky tajemné ilustrace Jana Híska (vydání Vyšehrad 2018).
*
„Díval jsem se na pustinu divokých vod, pozoroval jsem šeptající vrby, naslouchal jsem ustavičným úderům neúnavného větru, a všechno dohromady, každý z těch jevů svým vlastním způsobem, ve mně vyvolala pocit podivné tísně. Zejména za to však mohly vrby, protože spolu neustále brebentily a hovořily, občas se zasmály, někdy pronikavě vykřikly, občas vzdychly – ale to, kolem čeho tropily takový povyk, patřilo k tajnému životu veliké planiny, již obývaly, a bylo to zcela cizí světu, který jsem znal, nebo světu divokých, avšak vlídných živlů. Vrby mě nutily uvažovat o zástupu bytostí z jiné úrovně života, možná zcela odlišné evoluce, diskutujících o tajemství, jež znají jen ony. Pozoroval jsem, jak se všechny neustále pohybují, podivně potřásají velkými hustě porostlými hlavami a otáčejí nesčetnými listy dokonce i tehdy, když vítr ustal. Pohybovaly se o své vlastní vůli, jako by byly živé, a jakousi nevypočitatelnou metodou se dotýkaly mého pronikavého smyslu pro hrůzu.“
*
Pozn.: Při četbě jsem si mimoděk vzpomněla na dávno a dávno čtenou knížku J. Verna Lodivod dunajský, která líčila obdobnou pouť po toku Dunaje a jeho krásy, i když samozřejmě zase úplně jinak. A zatoužila spatřit ten ztracený tajemný říční ráj…