Vládnoucí a ovládaní. Explikace vlivu, kontroly a legitimního vládnutí

20.06.2024

Občas jsou za to právníci a právní filosofové vysmívaní, – což je přirozeně pokrytecké, protože to tak mají úplně všechny obory – nejdůležitější otázkou práva je sama podstata práva. Právě tak nejdůležitější otázkou státovědnou je podstata státu samotného. Nejzákladnější otázky jsou vždy nejsložitější. Snažíme se totiž najít fundament dostatečně zvláštní, aby ospravedlnil existenci našeho oboru jako samostatné vědy. (Marně.) Mezi nejzákladnější a nejsnáze zpochybnitelné otázky v oblasti práva pak patří legitimita. Práva, vládnutí, státu. Jsou to otázky mimořádné složitosti. Jsou to otázky, které provokují. Proto je na ně mnoho odpovědí, které jsou, přirozeně, neuspokojivé.

A proto přicházejí další a další. Jednou z nich je teorie kontroly, která vznikla, a jsem za to rád, na Masarykově universitě, převážně z intelektu Tomáše Sobka a, zde přítomné, autorky, Jany Kokešové. Souhlasím s teorií? Ne. Bože! Obávám se však, že teorie legitimity jsou nepřijatelné, protože jejich zájem je příliš těkavý. Nakonec je třeba rezignovat a zkrátka přijmout fakt státu a práva a respektovat jej, dokud nepojde na přirozenou smrt – jako všechno. Ptají se totiž po fundamentálních hodnotách a ty explikovat nelze.

Zde předkládaná teorie je mimořádně zajímavá. Je poutavá, je chytrá, je opravdu skvělá. Problém je, že je náročná, možná to ji činí špatně akceptovatelnou. Rozumějte, na první pohledy vypadá velice dobře. Problémem moderních komplexních teorií, vznikajících (a já to tak mám rád!) na poli ryzí filosofie, je množství předpokladů, které jejich platnost vyžaduje. A nejsou to požadavky banální. Je to lidská racionalita, je to altruismus, je to, což v tomto případě může být největší překážka, responsivita kolektivního tělesa. Či jinak, přízemněji, politik by neměl přijít do televize a říct sory jako, nikdy neodstoupím. Jiný by neměl říkat, vyhráli jsme, tak teď shut up. A jsou tu další, neméně složité předpoklady, které nezbytně povedou k nelegitimitě aktuálních vlád.

V tomto smyslu zajímavou je onen podmíněný nekontrolovaný vliv. Ten vyžaduje, abychom společensky (na základě: empatie (vysoký požadavek) a představivosti (další vysoký požadavek)) reflektovali v našem chování positivně (! - sám fakt, že jsme při rozhodování jimi ovlivňováni samozřejmě nemůže sám vést k legitimitě, toto ovlivnění musí vést směrem k nim) minority neschopné vládnout. To je strašně složité i odhlédnuto od toho, zda náhodou i samotný podmíněný nekontrolovaný vliv není trochu dosti složitou záležitostí.

Já vám nevím. Mě se ta kniha opravdu líbila. S výhradami, samozřejmě. Když se mi autorka pokusila po dvanácté vysvětlit Frankfurtovy prvotní a druhotné soudy, měl jsem trošičku otrávený výraz ve tváři, to jistě. Ale celkově je to pěkné. Je to chytré. Je to ostatně i pěkně napsané. A já bych to strašně rád respektoval. (Už proto, že nemám intelektuální kapacitu na pření se s Tomášem Sobkem, na což musí dojít tehdy, když s ní souhlasit nebudu, tak nějak se stalo, že se s ním asi budu sem tam potkávat...) Ale ono to zkrátka není snadné. Musím si knihu rozhodně přečíst znovu. Ostatně se mi nepodařilo dostát jejích požadavků, tedy číst celé části najednou. Semestr byl strašně chaotický a nějak jsem to nestíhal. Tak mě třeba přesvědčí napodruhé. Výše uvedené obecné komentáře mne však přivádí spíše k opaku.