Veliká Kateřina

Veliká Kateřina https://www.databazeknih.cz/img/books/17_/176507/bmid_velika-katerina-176507.jpg 4 2 1

Děj historické komedie se soustředí kolem postavy kapitána Charlese Edstastona, korektního vojenského atašé z Británie. Ten je roku 1776 přidělen k ruskému císařskému dvoru v Petrohradě, kde právě vládne carevna Kateřina Veliká (1762-1796). Přivádí s sebou svou stejně upjatou snoubenku Claire. Uprostřed dvorských intrik, podněcovaných především Kateřininým oblíbeným státníkem a vojevůdcem, opileckým, nevychovaným, ale mazaným knížetem Potěmkinem, si panovačně velitelská, ale zároveň sžíravě intimní Kateřina pohrává s naivním příchozím, zpochybňuje jeho rigidní názory, vede ho k tomu, aby upustil od svých ostražitých manýrů, a přitom se dozvídá i jisté filozofické pravdy. Autorizované vydání. XIV. svazek souboru Hry G. B. Shawa.... celý text

Literatura světová Divadelní hry
Vydáno: , Družstevní práce
Originální název:

Great Catherine , 1913


více info...

Přidat komentář

JulianaH.
21.04.2022 3 z 5

POTĚMKIN: (nadšeně): Říkej mi „holoubku“.
EDSTASTON: To v Anglii není zvykem.
POTĚMKIN: Nemáte srdce, vy Angličané. (Buší se do pravé strany prsou.) Srdce, srdce!
EDSTASTON: Odpusťte, Jasnosti, srdce máte na druhé straně.
POTĚMKIN (překvapen a zaujat): Opravdu jsi učený; jsi jistě doktor. Vy Angličané jste obdivuhodní. My jsme barbaři, opilá prasata. Kateřina to neví. Kateřina je Němka. Ale já jí dal ruské srdce. (Chce si zase klepati na prsa.)
EDSTASTON (taktně): Na druhé straně, Jasnosti.
POTĚMKIN (plačtivě): Holoubku, pravý Rus má srdce na obou stranách.

Tohle je asi nejlepší scéna z „Kateřiny“. GBS píše, že ji zkomponoval pro herečku Gertrude Kingstonovou, neboť pro ni „moderní drama nemělo královen“. Celá hra (nebo spíš hříčka) je tedy uspořádaná tak, aby se v ní zaskvěl extravagantní carevnin charakter. Shaw pomocí paradoxů a nápaditých scén zobrazuje všechny fantaskní rysy této vladařky: asimilované Rusky klející německy; liberální stoupenkyně osvícenské filosofie i absolutistky; humoristky i trapičky. Nejvýmluvnější je snad scéna, kde carevna mučí Edstastona tím, že ho lechtá palcem u nohy, zatím co si čte Voltaira (ona, ne on).

Moc se mi líbí, jak GBS vylíčil Rusko (nejen!) konce 18. století — tu kombinaci srdečnosti s orientální krutostí (všichni se titulují „holoubku“, ale Potěmkin kope své podřízené jen tak ze zvyku); modernizaci spojenou s barbarstvím, nečistotou a opilstvím. Není divu, že korektní atašé Edstaston má pocit, že není v Rusku, nýbrž v blázinci. Humor hry je místy až ďábelský (scéna „Nepředstoupil jsem, Veličenstvo, byl jsem přinesen.“). Takže jako komedie charakterů — lidských i národních — je výtečná. A ani bych se moc nedivila, kdyby ji Rusové zakázali nebo si alespoň stěžovali, tak jako Bulhaři na „Válku a hrdinu“.

Na co si hodlám stěžovat já? Na děj, protože ten byl vážně chabý: Edstaston přijde a odejde. Je to spíš role (vlastně dvě role, pro Kateřinu + Potěmkina) než hra. „Caesara a Kleopatru“ také Shaw vystavěl na blýskavé osobnosti (římského vladaře), a přitom z nich udělal skutečné historické drama. Na druhou stranu byla moje chyba, že jsem čekala něco víc od aktovky s podtitulem „komediální SKIZZA“. Nebylo to špatné, postava Potěmkina je historicky a psychologicky mistrovská, Kateřina je taky skvělá, nicméně bych ocenila, kdyby GBS tu „skizzu“ rozepsal a vdechl jí myšlenku. (Však také tentokrát předmluva zcela výjimečně neřeší ideový konflikt, ale praktickou otázku psaní rolí „na tělo“ konkrétním hercům.)