Vděk
Delphine de Vigan
https://www.databazeknih.cz/img/books/41_/415126/bmid_vdek-1AS-415126.jpg
4
627
184
U nás již dobře známá a oblíbená francouzská autorka Delphine de Vigan ve svém zatím posledním díle Vděk navazuje na předchozí knihu Pouta v jakési zamýšlené volné trilogii věnované různým aspektům mezilidských vztahů. Hrdinkou jímavé, ale i humorné knihy je rezidentka domova pro seniory Michele Seldová zvaná Miška. Svérázná stařenka s duší mladého děvčete paradoxně k tomu, že pracovala jako korektorka v novinách, trpí postupující afázií, poruchou řečových schopností. Ztráta slov, která Miška nahrazuje jinými, je sice zdrojem komických efektů, ale zároveň prozrazuje leccos z její dramatické minulosti: její židovští rodiče byli deportováni a v dětství ji vychovávala cizí náhradní rodina. Miška vnímá svůj celoživotní dluh – vyjádřit těm statečným lidem svůj vděk – a cílí k tomu veškerou svou zbývající energii.... celý text
Přidat komentář
Krásná kniha, obdivuhodná práce překladatelky, akorát na mě trošku přeslazený závěr.
Není mnoho knih s tématem stáří a odcházení, a už vůbec je málo knih, kde je na pár stránkách řečeno tolik.
Delphine de Vigan takový příběh napsala, křehký a dojemně lidský, jenž se ale do vás zavrtá hluboko a velkou silou. Ani se mi nechce nějak více rozepisovat, tohle si v sobě po přečtení musí každý zpracovat sám.....
Tento román dokazuje, že není potřeba stovky stránek k sepsání příběhu, který si budete pamatovat do konce života. Čtení této knížky bylo jako hořkosladký tanec se slovy, přičemž Delphine de Vigan mě vedla a já si užívala každý krok. Děkuji, Delphine.
Ano, zde najdete vše, radost, smutek, naději, věty k zamyšlení. A na relativně malém prostoru. Velice krásné , komorní psaní. Přitom o velkých věcech, o kterých se moc nemluví, přestože se týkají tolik lidí . Přes své velké poselství mě kniha dokázala i rozesmát. A samozřejmě také rozplakat. Doporučuji. Jednalo se z mé strany o prvotinu paní autorky a rozhodně mě zaujala.
De Vigan vás dojme, rozesměje, nutí k zamyšlení. Umí vystihnout podstatu, tnout do živého. Umí říct mnohé, k čemuž jí přitom stačí docela málo stran, což některé romány nesvedou ani na dvojnásobku. Obsah se totiž rozšiřuje ve vaší mysli, čtením mezi řádky. Vřele doporučuji.
Nedokážu už napsat originální komentář, mluvíte mi všichni z duše a dokázali jste lépe vyjádřit moje pocity, než bych to zvládla sama.
Vděk se v dnešní společnosti vytrácí, stejně jako úcta ke stáří a pochopení, ochota být s druhým člověkem i v jeho těžkých chvílích. Lze jen doufat, že se svět dokáže poučit, jak důležitá jsou slova, kontakt s jiným člověkem, slušnost, čest, morálka a vděčnost.
Knihu vřele doporučuji všem a přečtu si i ostatní od autorky.
Příběh o tom, jak je důležité vnímat skutečný význam slova děkuji, jak je důležité být vděčný a dostatečně to říkat nahlas.
Hlavní hrdinkou knížky je Miška, svérázná stařenka, která se ocitá v pečovatelském domě. Trpí postupnou ztrátou řeči, paradoxem k tomu, že kdysi pracovala jako korektorka v novinách. Oporou jí je její chráněnkyně Maria i logoped Jérom. Kniha nám postupně odhaluje jejich osudy.
V knize se střídá dojetí i úsměvné části. Je to tak pěkně vyvážené, ale připravte se na to, že Vás kniha prostě dostane. Donutí Vás se zamyslet sami nad sebou.
Knihu jsem vzala do ruky v době, kdy mi odvezli babičku (93 let) do nemocnice. Nejdřív jsem si říkala, že to skutečně nebyl dobrý nápad, kniha mě úplně emočně rozložila. Ale až když jsem ji dočetla (což Vám zabere jedno odpoledne), pochopila jsem, že kniha přišla v pravou chvíli. Člověk se zamyslí nad životem svým i svých blízkých. Dokud není pozdě, běžte a buďte vděční a buďte tu pro své maminky, tatínky, babičky a dědečky. Jednou se Vám to vrátí přes Vaše děti.
Tuhle knížku jsem určitě nečetla naposledy. A dala bych ji do povinné četby všude, kam se dá.
Moje pátá kniha od Delphine de Vigan a zase až na dřeň. Všechny ode mne dostaly pět hvězd, ale téhle bych dala i víc.
Vděk... pocit, který se v dnešní uspěchané a suverénní době už téměř nenosí. Úcta člověka k člověku... postoj, který se nelítostně kousek po kousku vytrácí z dnešního světa. Láskyplnost... emoce, která má tendence se schovávat před lidskou bezohledností a zlobou.
A právě proto je třeba pobýt nějaký ten čas se ztrácející se Miškou a nasát do sebe veškeré lidství tohoto milého příběhu. Tohle je totiž přesně ten důvod, proč mám Delphiiny příběhy tak hluboko pod kůží... ta krystalická esence života je prostě dokonalá ♥
Vděk je sice smutný, ale není tak depresivní jako Pouta. A co je důležité, i přes neodvratný konec skrývá v sobě naději. Doporučuji také přečíst doslov Olgy Stehlíkové.
Další kniha autorky zabývající se mezilidskými vztahy, tentokrát na téma vděku a hlavně stárnutí a poklidném odcházení. Kniha dává nahlédnout i na život starých lidí v domovech pro seniory. Delphine de Vigan se stala mou nejoblíbenější spisovatelkou, moc se mi líbí ,jak dokáže popsat, psychologii svých postav.
Chvílemi jsem se smála neologismům hlavní postavy, chvílemi jsem se dojímala. Krásná kniha.
Empatická, nádherná kniha, která svým smutkem pohladí. Ano, jde to! Byla to 1.kniha od této francouzské autorky a už mám na seznamu její další, protože se umí dostat k jádru věci v řádcích i mezi nimi, dostane se pod kůži a když jste na konci nevěříte, že je konec…..
Knih na téma stáří (takto) pojatých je jako šafránu. Určitě doporučuji, aby si knihu přečetli rodiče a po té ji předali „puberťákům“, dobrovolně, ne jen jako knihu, jež by měla být v povinné četbě. Každý si myslí, že je to daleko, ale stáří čeká!!! a kéž by se děti ke svým rodičů a prarodičům chovali podle toho…..
Krásná kniha, kterou jsem četla 2 dny z jediného důvodu - brečela jsem od začátku do konce a pro samé slzy jsem musela knihu v polovině odložit.
Příběh je jakýmsi připomenutím, čeho by si měl člověk vážit a o čem život je, a že přátelé mohou být lepší rodinou než rodina sama.
Toto je třetí kniha od autorky, kterou jsem četla a velmi mě baví její styl a náhodné míjení osob, které by spolu měly/mohly žít...
Jedinou hvězdu ubírám za velmi malý počet stran, přičemž je spousta popsána ani ne z poloviny nebo jsou listy zcela prázdné. Takže "reálně" má kniha ani ne 100 stran.
Útlá kniha s krátkým příběhem, který má až poetický nádech. Prolíná se tu téma konce života spojené se vzpomínáním staré paní a jejího současného života v pečovatelském domě. Potýká se s rostoucími zdravotními deficity, především zhoršováním kognitivních funkcí, afázií. Nicméně vše je popsáno a prožíváno s určitou noblesou. Na pozadí se prolínají střípky z jejího dětství spojeného s holocaustem, vděčnost lidem, kteří se jí, coby židovské holčičky ujali. V jejím životě se objevují lidé, kteří ji mají rádi a pomáhají jí projít těžkým obdobím i tím, že si je vědoma svých ubývajících schopností. Závěr zůstává otevřen. Dílo o tématu, kde by člověk úplně neočekával poetiku. Nutno dodat, že toto není běžný obraz života seniora v české společnosti (rodině) a v systému sociální péče u nás. Každopádně každý z nás v tomto příběhu může najít určitou inspiraci pro vztah ke svým stárnoucím blízkým.
Dojemná kniha, která se čte jedním dechem. Hlavní hrdinka je dáma na sklonku života, doživající v domově pro seniory se svými peripetiemi, co přináší staří. Kniha působí optimisticky, zaměřuje se na mezilidské vztahy a emoce. Stojí za přečtení.
Štítky knihy
humor francouzská literatura psychologické romány poruchy řeči senioři vděčnost stárnutí domov důchodců
Autorovy další knížky
| 2011 |  Ani později, ani jinde |
| 2021 | Děti nade vše |
| 2011 | No a já |
| 2018 | Pouta |
| 2019 | Vděk |
O křehkosti stáří