Vděk
Delphine de Vigan
https://www.databazeknih.cz/img/books/41_/415126/bmid_vdek-1AS-415126.jpg
4
627
184
U nás již dobře známá a oblíbená francouzská autorka Delphine de Vigan ve svém zatím posledním díle Vděk navazuje na předchozí knihu Pouta v jakési zamýšlené volné trilogii věnované různým aspektům mezilidských vztahů. Hrdinkou jímavé, ale i humorné knihy je rezidentka domova pro seniory Michele Seldová zvaná Miška. Svérázná stařenka s duší mladého děvčete paradoxně k tomu, že pracovala jako korektorka v novinách, trpí postupující afázií, poruchou řečových schopností. Ztráta slov, která Miška nahrazuje jinými, je sice zdrojem komických efektů, ale zároveň prozrazuje leccos z její dramatické minulosti: její židovští rodiče byli deportováni a v dětství ji vychovávala cizí náhradní rodina. Miška vnímá svůj celoživotní dluh – vyjádřit těm statečným lidem svůj vděk – a cílí k tomu veškerou svou zbývající energii.... celý text
Přidat komentář
Tak i já jsem se nechala nalákat na knihu Vděk, ačkoliv jsem si nebyla jistá, jestli se do ní chci vůbec pustit. A nakonec se mi i tady stalo přesně to, co se mi stalo u předchozích dvou knih, co jsem od Delphine de Vigan četla.
Autorka i zde píše velmi úsporným, minimalistickým stylem a člověk musí hledat spoustu nevyřčeného mezi řádky. Tento styl psaní se mi líbí, baví mne. Tematicky se kniha věnuje hodně vážnému, těžkému tématu stárnutí, které je provázeno stařeckou demencí. Hlavní hrdinka s každým dnem čím dál víc zapomíná slova, nedaří se jí komunikovat. A čtenář tak sleduje její nemohoucnost, bolest a zoufalství, které pociťuje. Zároveň se autorka věnuje tématu vděku a tomu, jak důležité je někomu poděkovat a myslet to zcela vážně a upřímně. Tohle mi dalo hodně podnětů k zamyšlení. A už jen z toho důvodu jsem ráda, že jsem si knihu přečetla.
Úplně asi nerozumím tomu, proč je kniha v anotaci označena za humornou, protože já na této knize nic humorného neviděla. Naopak mi to přišlo jako tíživé, bolestivé a skoro depresivní čtení. Tak nevím, jestli jsem to jen nechopila či mi něco uniklo...
Nicméně - nevím, čím přesně to je, ale ani tato autorčin kniha mne nezasáhla tolik, abych ji dokázala ohodnotit na plný počet hvězd. Určitě je to hodně silné čtení o důležitých a vážných věcech, ale asi jsem po tom hajpu kolem knihy opět čekala něco víc. A to samé se mi stalo od autorčiných předchozích dvou knih. Tak nevím, v čem je přesně ten problém, ale asi to tak s touhle autorkou už budu mít...
Nádherná nádhera! Jak je možné, že jsem tuto autorku zatím neobjevila? Krásu, křehkost a hloubku jejího projevu? Teď to napravím a zhltnu každou její knihu. Už začínám číst další. :-) S vděkem, že dokáže vykreslovat tak lidsky a empaticky zdánlivě obyčejné příběhy zdánlivě obyčejných lidí.
asi to nejlpeší v poslední době, Odeonu se povedl majstrštyk podepsat Deplhine de Vigan, její knihy jsou emociálně působivé a zachycuje témata, která jsou dost těžká a odmítaná většinovou společností, opět krátký rozsah, o to větší hloubka
Je to až k neuvěření, ale dočetla jsem svojí první odeonku! Dlouhou dobu mi nešlo se do žádné začíst a mohl za to z velké většiny font, kterým jsou odeonky psané. Delphine de Vigan mě ale tak moc vtáhla do příběhu, že jsem na nějaký font po pár stránkách úplně zapomněla.
Velká chvála všude kolem, velká očekávání. Bohužel naplněná jen zpola.
Je to knižní jednohubka. Kapitoly jsou šíleně krátké a v podstatě třetina knihy je prázdný papír. Hlavní myšlenka je pěkná, ale jaksi nedotažená. Přijde mi, že po motivu vděku se jen tak klouzalo po povrchu (nebo to ve mně jen nezanechalo tu správnou hloubku?). Rozhodně bych vyzdvihla překlad. Hrátky se slovy překládané z francouzštiny do češtiny jsou skutečně povedené.
Celkově ale průměr, který mě nenalákal ke čtení dalších knih od Delphine de Vigan.
První kniha co jsem četla od této autorky. Původně jsem si ji půjčila pro téma knižní výzvy a nelituji. Krásná kniha o smutných věcech, ale i tak je v ní plno humoru. Nelze čekat pusu od ucha k uchu. Ona totiž není jen o umírání a smrti, je to i oslava života, oslava lidských hodnot, na kterých by nám mělo hlavně záležet. Těším se na další knihu autorky, už leží na stolku.
Knihu jsem přečetla na jeden zátah a mrzelo mě, když skončila.
Tato kniha obsahovala vše, co od knihy očekávám: čtivost, vtip, lehký smutek a hlavně pointu. Na konci se podle mě každý zamyslí.
Jedná se o mou druhou knihu od této autorky a opět jsem byla nadšená, takže rozhodně sáhnu po zbývajících.
Jednoznačně doporučuji.
Neskutečné, co autorka dokázala předat na 150 stránkách. Přečetla jsem za víkend a jsem nadšená. Je to moje první kniha od autorky a rozhodně ne poslední... Nádherný a dojemný příběh.. Je krásný, trochu smutný, vtipný, ale tak hezky a mírně.. a poselství vděku je zde nádherně znázorněno.. mohu velmi doporučit!
Delphine de Vigan dokáže napsat nádherné příběhy... Vděk je nádherný příběh o tom, jak důležité je poděkovat - z plného srdce poděkovat, správně poděkovat... a já děkuji, že jsem mohla se slzou v očích, prožít příběh Mišky, Marie a Jeroma.
Moje druhá kniha od autorky. A další dávka emocí, větší, než u knihy No a já. Všechny tři postavy mi byly velmi sympatické. I když je to velmi tenká kniha, tak mě velmi dojala. Pobrečela jsem si. Vděky moc.
Kniha vůbec neodpovídá popisku. Rozhodně se nejedná o humornou knihu, ani jednou jsem ani neusmál. Kniha je naopak smutná až depresivní, ani příběh nijak nenadchne. Umírání jedné ženy. Podle mě úplně zbytecné čtení.
Pár písmen, rychle uplynou... křehké, milé a smutné, byť předvídatelný děj, slzy prolity.
Krásná, dojemná a empatická kniha nejen o stárnutí, která vás sice každou chviličku dojme i slza ukápne a čte se jedním dechem. Silný, působivý příběh sympatické stařenky Mišky, která se přestěhovala do prominentního pečovatelského domu, kde jí pomáhá zvládat řečovou poruchu afázii logoped Jérome sice není veselý, ale přesto vyznívá optimisticky. Stařenku navštěvuje také Marie, která jako dítě bydlela ve stejném domě s Miškou a ta se o ni často starala.
Opravdu si uvědomujeme, že můžeme už zítra zemřít a víme jistě, že tu nezanecháme nějaký dluh? Nezapomněli jsme někomu poděkovat, vyjádřit vděk? Za pomoc, za pohlazení, za kousek radosti? Spisovatelka tu nabízí, že svůj dluh můžeme splatit i prostřednictvím jiných lidí, jiným lidem. Dávám si Vigan mezi své oblíbené spisovatelky a těším se na její knihy.
První kniha od této autorky a první kniha s tímto tématem. Je tak kouzelně smutná nebo hořce krásná? Doporučuji.
Velice laskavě a vtipně napsaný příběh o neúprosnosti stáří a o tom, že by člověk neměl promeškat čas k poděkování a vyrovnání se s minulostí. Musel to být překladatelský oříšek, ale povedlo se báječně. Dojemné a k zamyšlení.
Přečetla jsem všechny autorčiny knihy a tato je dle mého mínění ze všech nejslabší.
Další útlá knížka od Vigan. Stejně jako ty předešlé překvapí tím, kolik citu a myšlenek obsahuje. Zase jiné téma, tentokrát staří. Bez příkras a přitom s velkou pokorou. Krásná knížka určená starší generaci.
Štítky knihy
humor francouzská literatura psychologické romány poruchy řeči senioři vděčnost stárnutí domov důchodců
Autorovy další knížky
| 2011 |  Ani později, ani jinde |
| 2021 | Děti nade vše |
| 2011 | No a já |
| 2018 | Pouta |
| 2019 | Vděk |
Velice krásný příběh o konci života jedné staré dámy, ale pro mne tím hlavním motivem knihy je její název.Vyjádření vděku, ať už za život jedné malé židovské holčičky cizími lidmi ve válečné době a touha na konci životní cesty je najít a moci jim vyjádřit vděčnost za záchranu života, nebo vděk mladé svěřenkyně za péči, kterou jí stará dáma (v pravém smyslu slova) věnovala a ona se jí to snaží alespoň trochu oplácet svou příchylností. Nebo také vděčnost logopeda, který ji v rámci své profese věnuje čas, za to, že díky jí dokáže ve svém srdci odpustit svému otci utrpěná příkoří. Každý z nás má jistě pocit, že potřebuje někomu vyjádřit vděčnost.