V jako Vendeta

24.10.2012

Film jsem sice neviděla, a tak nemůžu srovnávat, ale komiks můžu vřele doporučit.

09.07.2012

Totalita vládne, lidi se podřizují, ale své zástupce si léta volili sami. Všechno se zvrtlo a demokracie není a proto je potřeba někoho, kdo se tomu postaví. Někoho takovýho, kdo s tím něco udělá. Nebude se bát zabíjet a mstít se za ostatní lidi, kteří za ty roky umírali a zbytečně. Alan Moore zřejmě trošku v rauši a to je naprosto spravný. Jen ať. Je potřeba koukat za svět i jinou perspektivou a zrovna takovouhle. Citoval bych V, ale bylo toho tolik, že to opustím s dobrým pocitem a vrhnu se na Watchmen. Teď hned.

29.09.2011

SPOILERY!!. Na V jako Vendeta je snad nejvíc vidět typický rys Mooreových děl, a sice tendence slučovat nejrůznější umělecké formy, ať už jsou to citace klasické literatury, divadelní přepjatost, filmový střih nebo hudební fraška, oproti jiným Mooreovým knihám zde ale nejvíc dostává slovo divadelní stylizace, což se nejvíc projevuje na postavě „V“, jíž je sice odepřena role univerzálního vypravěče, jehož hledisko by mělo udávat ráz příběhu, přesto je to on, kdo příběh doslova „inscenuje“. To on dává impuls ke změnám, to on zdánlivě nepochopitelné a neodůvodnitelné události dovádí do kýženého konce a dává jim význam (viz případ, kdy postava zdánlivě pro příběh zcela nepodstatná prokáže svou důležitost, když je na závěr vmanipulována uměle vyvolanými okolnostmi do vraždy diktátora) a to jemu jsou jako jedinému známy všechny důsledky všech činů. Divadelní koncept ještě potvrzuje a umocňuje až okázalá teatrálnost a divadelní charakter jednotlivých situací, promluv a událostí, jež „V“ cíleně „inscenuje“ (viz. papírové kulisy koncentračního tábora, v nichž je jeho bývalý dozorce následně odsouzen; výbuch parlamentu, jež „V“ taktovkou diriguje; usmívající se antická divadelní maska s tváří Guye Fawkese, za níž se „V“ skrývá; vytvoření neexistující situace, v níž je spolupracovnice „V“ zdánlivě zajata tajnou policií a mučena; promluva „V“ k občanům Británie v přímém televizním přenosu, která je pojata jako rozhovor ředitele firmy – tedy světa – se zaměstnanci, jimž se hrozí propuštěním; sadistický příslušník tajné policie je nucen projít se po okenní římse ve dvacátém patře a umírá, když uklouzne na banánové slupce, kterou mu tam „V“ nastražil). Moore si je této okázalosti očividně velmi dobře vědom, neboť v situacích, kdy by čtenář do očí bijící nepřirozenost dění již mohl považovat za nechtěnou vadu, autor stranou upozorní na tento intelektuální koncept, čímž v podstatě podkope jeho vážnost a shodí jej („Vzdávám to, ty hádanky mě nebaví. Chci obrátit stránku a přečíst si řešení.“).

Moore je vysoce originální nejen ve formálním pojetí, ale i co se obsahu a myšlenek týče. Naprosto jednoznačná podpora anarchismu, silně levicového smýšlení a angažovaného terorismu je nekorektní už sama o sobě. Vzhledem k tomu, že V jako Vendeta je v jádru známý příběh o všemocném superhrdinovi, je nezvyklé i převrácení stereotypního konceptu hrdiny bojujícího proti nepříteli do podoby, v které nepřítele ztělesňuje většinová společnost (tedy nikdo „zvenčí“, jak je obvyklé) a boj proti ní ospravedlňuje pohnutka zachránit ji před ní samou. Zrovna tak morální profil „V“ není zcela bez poskvrny. Ve výsledku tak dochází k tomu, že místo aby bezúhonný hrdina zachraňoval nevinnou společnost, bojuje padouch za zkažené a prohnilé společenství.

Ačkoli se ve V jako Vendeta neustále objevuje téma osobní pomsty, ta je nakonec vždy podřízena většímu plánu a odsunuta do pozadí jako nepodstatná z hlediska „vyššího cíle a blaha“. Základní poselství knihy je tak více než rozporuplné, neboť Moore nám na jednu stranu tvrdí, že není nad naprostou osobní svobodu jednotlivce a zároveň že v zájmu kolektivu je nutno obětovat osobní zadostiučinění. Což může znamenat jak nedomyšlenost, tak to že Moore své pojetí svobody dovedl i v interpretaci svého díla až do naprostého konce.