Tajný život knížete z Musaši

23.09.2021

Z knihy jsem spíš na rozpacích. Zajímavé prostřední i postavy. Ale tím to asi končí. Rozhodně se k ní už nebudu vracet.

26.07.2021

Moto autora: „Čtenář se musí bavit u každé jedné věty“ a já se tedy bavila. To spojení vznešené samurajské tradice se sexuální perverzí obnášející (mimo jiné) cesty za milenkou – dominou skrze záchodovou odpadní jámu… Každá věta byla vybroušená, byla v ní ponechána úslužnost hraničící až s dětskou naivitou, jako by si vypravěč oné ujetosti hlavního hrdiny nebyl vědom (přitom z náznaků o kousek dále je jasné, že i on se baví). Skvělé. Doufám, že budu mít možnost si od DT přečíst i něco dalšího.

03.04.2021

Překvapivě čtivá a zábavný historická fikce ze zajímavého prostředí i zajímavým námětem. S ohledem na datum vzniků působí román skutečně díky moderního pojetí v kombinaci s věrohodným historickým obrazem velice působivě.

01.04.2020

Čtyřmi hvězdami vzdávám hold vybroušenému stylu autora. Byla jsem zvědavá na starou japonskou kulturu. Vím o nadšení Japonců, které v nich vyvolávají rozkvetlé sakury nebo padající lístek pivoňkového květu. Současně jsem si jista, že tolik citlivé nitro jim zároveň nebrání v nejhnusnějších ukrutnostech. Nemýlila jsem se. Úchylka knížete z Mušaki byla vlastně jen takovou třešničkou na dortu. Počítání hlav, jejich přípravy...to všechno mi připadá totálně zvrácené už za "normálních" podmínek. Nejhorší ze všeho mi v knize připadá scéna, kdy oblíbený imitátor, mnich s holou hlavou, musí tu mrtvou hlavu představovat a publikum se dobře baví. Celý ten zajímavý román se točí kolem jednoho uříznutého nosu, cesty záchodem za jeho vyvolenou jsou originální, ale duševní pochody, ovlivněné zvláštním japonským pohledem na čest bez jakékoliv stopy soucitu, se mi dokonale protiví.

03.02.2020

Džuničiró Tanizaki s námi rozehrál dobovou mystifikaci...a pěkně perverzní a krutý příběh si vymyslel...o mladém knížeti z Musaši..který jaksi zkombinoval sado-maso-nekro nebo já ani nevím přesně co všechno...
velmi se mi líbil doslov, kde Vlasta Winkelhöferová Tanizakiho život a díla podrobněji rozebírá a hodnotí...a mě nezbývá, než ocenit rebela proti samurajské tradici..než se zasmát s ním - a užít si jeho snahu ukázat ty \\\\\\\"dokonalé\\\\\\\" bojovníky i v jiném světle a jiném úhlu...mistr Tanizaki si pohrál...se slovy i s námi.
Plyne pomalu, zlo v náznacích, místy demonstrace skutky..vše situované do 16.století...vyšší šlechta, obrněné hrady, šumění deště na listech, básně tradiční formyy tanka...nudné ? ani náhodou..strhující ? to také ne - protože celý příběh plyne pomalu, sype se plynule jako písek v hodinách...a to dost dobře...s čistým svědomím za 3,5*, a protože mě to bavilo, a díky autorově kouzlení perem jsem se opravdu ocitla v příběhu, přidávám půlhvězdu.

\\\\\\\"Jednoho dne zhruba v polovině září se dalo za soumraku do deště a podzimní déšť neustával ani po celou noc. Dešťové kapky v tom nočním čase dopadaly tiše na zem a dychtivě se do ní vpíjely. Zurčení vody stékající po převisu střech vábilo člověka do říše snů ameditací. Oribenošó Norišige se hned z kraje večera uchýlil do komnaty paní Kikjó a družně si s ní zde vyměňoval číšky rýžového vína, které jim nalévala služebná Oharu. Usrkávat víno ve společnosti milované bytosti a naslouchat přitom šumotu deště je pro každého člověka potěšením....\\\\\\\"

02.09.2019

Nemůžu hodnotit lépe. Novela na mě působí jako nedokončená a nuceně useknutá, jako by měl Tanizaki původně v úmyslu psát ještě několik set stran, ale pak ho téma přestalo bavit. Co na tom, že postavy jsou opravdu zajímavé a zasazení do historických reálií věrohodné - po dočtení jsem si připadal podvedeně.

28.10.2018

"Dávná vzpomínka
na vůni mandarinek ..."

"Stalo se to na jaře roku 1555 ve 24 roce éry ... toho a toho ... na slavnostní hostině spojené s obdivováním třešňových květů, pod plně rozkvetlými sakurami ... a znenadání odněkud přiletěl šíp ..."

Středověk, Japonsko, samurajský svět ... pro mě velmi, velmi exotická, tajemná, zvláštní až děsivá kultura, do které se mi nepodařilo moc proniknout ... možná jsem jen na chvíli zaměřila svůj pohled stejným směrem, prostě jsem se jen podívala odkud ten šíp přiletěl ...
... to, co jsem zahlédla nahánělo strach ... nebo spíš ... podobalo se panice :-) ... právě jsem si uvědomila, že jsem se ocitla uprostřed hodně drsné samurajské vojenské společnosti ... a já přitom chtěla dál sedět pod tím třešňovým stromem :-), pochopila jsem, proč pro tuhle společnost platí přísná zásada oddělování obou pohlaví ... není to zrovna jemnocitný svět, právě naopak, moc se s tím nepářou, hlavy tu létají z krku jak odpálené golfové míčky ...

... a navíc, zvláštní, podivný, či podivně zvrácený, kníže Musaši ... drsný samuraj se zvrácenou myslí a podivnými choutkami ... "v jediném okamžiku se před ním náhle zjevil ... bizarní svět, zcela vzdálený skutečnosti" ... naplněný bitevní vřavou a zvukem válečných bubnů ...
... a pak je tu jako protiklad svět květinových zahrad ve kterých kvetou a krásně voní sakury ...
"A chlapec se opájel divokými představami a v duchu si maloval fantastický obraz v němž byl jen hlavou ... ale při plném vědomí ... v tu chvíli jeho rozkoš dosáhla vrcholu ..."
A tak jsem pochopila, že cílem tohoto vyprávění nebylo vychvalování hrdiny, odvážného samuraje ... ale objasnění oněch divných představ :-), překlopýtala jsem kvůli tomu přes ohromnou hromadu uřezaných hlav a temných stavů Musašiho mysli, jen občas se zastavila v malé oáze poetických popisů ... třeba u "sluncem zalité kamenné zdi přímo pod palácem", kde máte jedinečnou šanci pohlédnout vzhůru ..."k jasné podzimní obloze", a pochopila, že pro mě to je asi jediná přístupová cesta do tohoto světa, kde cítím pevnou půdu pod nohama, kde se cítím poměrně bezpečně ... ale hlavně příjemně :-) ... zbytek je totiž neprobádaný a pro mě dost neprostupný terén, a když jsem tohle pochopila, tak mě tahle exkurze začala bavit, už jsem se totiž nesnažila nakouknout za každý roh a propátrat všechno, ... co objevím, ... zůstala jsem ve své komfortní zóně a nadzvedávala jen ty kameny, které mě nějakým způsobem oslovily či zajímaly :-) ... takže ve výsledku to nakonec nebyl ztracený čas, každopádně jsem vstoupila na pro mě naprosto neprobádaný terén a zjistila, že zas až tolik pochopit svět samurajů netoužím :-) .. a že zajímavými se mi jeví spíš ty japonské zahrady a krásné a tajemné a taky dost intrikářské, dámy, co se v nich prochází a žijí ... ve světě odděleném a přitom zvláštně, jedinečným, pro nás dost neuchopitelným, způsobem propojeném s tím mužským ...

"Což mohu zapomenout
na záplavu vlasů
ve spánku rozcuchanou?"

Pěkné verše, ovšem pod zorným úhlem knížete Musašiho ... dosahující dost bizarních rozměrů :-).

28.10.2018

Nezaujalo: nebyl to román, nebyl to životopis ani portrét doby, jen krátké citace z několika starých děl a mezitím jen trošku historie (a spousta jmen) a o to méně příběhu. Takže i když mě lákalo se něco dozvědět o životě mladého samuraje v polovině 16. století, nepřineslo mi to nic.
(Pozn.: díky alef v novém komentáři se vynořily na světlo až éterické myšlenky z jinak drsné knihy a připomněly samostatně pěkně znějící verše - díky).

17.02.2017

Zajímavě napsaná kniha. Chvíli se bavíme s autorem o zdrojích(kronikách), pročítáme některé záznamy a pak se ponoříme do předpokládaného děje(mezi záznamy). Podobný formát jsem ještě nečetl - nic nevadilo a děj byla zajímavá historická romance s pár boji na konci období válčících klanů v Japonsku.

02.02.2017

Jako burleska určitě dobře napsáno. Můj šálek kávy to ale nebyl.